Chtěl jsem se vrátit domů. A kdy jindy, když ne teď, vysvětluje Lubomír Štach

Ze Vsetína odešel ve dvaceti letech. Působil ve Znojmě, Innsbrucku či naposledy ve slovenském Trenčíně. Teď se obránce Lubomír Štach vrací zpátky na Lapač a s ním i hromada zkušeností, která omlazené sestavě Valachů může významně pomoct. „Naposledy jsem za Vsetín nastoupil před čtrnácti lety. Je super, že ještě pořád hraji,“ usmívá se vyhlášený bruslař, který na konci května oslaví 34. narozeniny.

Prozradíte, co vás přivedlo zpátky domů?
Chtěl jsem si ještě zahrát na nějaké úrovni doma, před lidmi, kteří mi celý život fandili nejvíc, i když mě sledovali spíš na dálku. Ze Vsetína jsem odešel jako mladý. Pak jsem se chytil ve Znojmě, kde jsem strávil deset sezon. Bylo to tam super, Znojmo jsem bral jako svůj druhý domov. Dále jsem měl ambice hrát hlavně v cizině. Byl jsem vděčný, že jsem se tam udržel a vyzkoušel si, jak funguje hokej v zahraničí.

Co vám dala zahraniční zkušenost?
Určitě pokoru ke svému tělu a k tréninku. A také vědomí, že se všichni na stadionu musí respektovat. Kdo hodně pracuje, a většinou tehdy, když se nikdo nedívá, ten to většinou dotáhne nejdál. Tím se snažím řídit, myslím, že jsem fyzicky dobře připravený a snad mi to bude jezdit i nadále.

V EBEL jste dohromady odehrál 402 utkání. Jaká je to soutěž ve srovnání například se slovenskou extraligou, ve které jste strávil poslední
sezonu?
Hraje se tam trochu bláznivý hokej. V době, kdy jsem tam působil, bylo v EBEL průměrně čtrnáct cizinců na jeden tým. To znamená většinou tři lajny Kanaďanů. Byl to rychlý, přímočarý a důrazný hokej. Pro diváka určitě parádní, protože to nebylo moc svázané taktikou. K vidění byla hodně přečíslení tři na jednoho nebo tři na dva. Mně takový nalítaný juniorský hokej vyhovoval.

Hodně jste spolupracoval s trenérem Jiřím Režnarem, který má i vsetínskou minulost, že?
Ano, s panem trenérem Režnarem se znám velice dobře. Jsme doposud v kontaktu, občas si zavoláme nebo napíšeme. Mám na něj jen dobré vzpomínky. Nebál se nasadit i mladé kluky a nechat je hrát. Vyžadoval styl, který se v EBEL hodně praktikoval. To znamená, aby kluci hodně bruslili, nepředržovali puky a rychle je přenášeli do útočného pásma.

Jaký dojem ve vás zanechala loňská sezona v Trenčíně?
Ze začátku jsem byl trošičku překvapený. Po angažmá v Rakousku a Německu to bylo trošičku jinačí. Čekali jsme, než se nám zrekonstruuje stadion. Byly to takové bojové podmínky, pořád se cestovalo. Týden jsme trénovali v Púchově, týden v Dubnici, týden na malém stadionu v Trenčíně u Mariána Gáboríka. Potom si to ale sedlo a v drtivé většině sezony jsme hráli slušný hokej. Jenom je škoda, že to skončilo, jak to skončilo, protože jsme chytali formu a v play-off mohli největší favority potrápit.

Měl jste pocit nedokončené práce?
Přesně tak. Sezona skončila před play-off, na které jsem se já osobně hodně těšil. Venku je v té době už nádherné počasí, to mě hodně nabíjí. Do toho se v hokeji hraje o všechno, na zápasy chodí hodně lidí. Bohužel už s tím ale nic neuděláme. Věřím, že příští sezonu odehrajeme před diváky.

Věděl jste bezprostředně po zkrácené sezoně, že vaše další kroky budou směřovat zpátky na Valašsko?
Nejprve jsem chtěl hokej úplně vypustit z hlavy. Po skončení sezony to tak vždycky na měsíc dělám. Ale zavolal mi jednatel klubu Daniel Tobola, sešli jsme se i se sportovním manažerem Radimem Tesaříkem. Řekl jsem si, že jestli se chci vrátit domů, tak kdy jindy než teď. Kdoví, jestli a kdy se otevřou hranice, tak jsem ani nechtěl nijak spekulovat. Jsem rád, že můžu být zpátky doma.

Vnímáte svoji roli i v tom smyslu, že můžete pomoct v hokejovém růst mladším hráčům?
Určitě. Nějaké zkušenosti mám a doufám, že kluci budou mít zájem něco okoukat nebo si po tréninku přidat něco navíc. Vždycky ale o to musí mít zájem. Zažil jsem hodně mladých hráčů. Někomu to vysvětlujete, ukazujete, a nemá zájem. Jiní se ptali sami a chtěli se něco přiučit. Je to individuální. Ale co jsem zatím stihl pochytit, na Vsetíně jsou šikovní a vnímaví kluci a určitě jim rád s něčím pomohu, když budou mít zájem.

Budete vlastně muset nějak řešit praktické věci jako bydlení?
No to je největší výhoda! (smích) Bydlím kousek od zimáku, mám to pět minut pěšky. To je pro mě super plus, takže maximální spokojenost.