Vstupenky online

Na Cestě 59 – Prodejna aut a mražák v lese

Zuzana Marcalíková • 15.08.2002

„Třikrát jsme to objeli dokola, než mě Novo přemluvil, že to je fakt zimák. To je blbý nápad, postavit si hned vedle skleněný barák a napsat na něho ´Chrysler´,“ řekl Alec místo pozdravu soukaje se z auta u opavského zimáku. „To není cesta, po čem jdeme. Vypadá to jako dráha běžeckého stadionu,“ konstatovala jsem směrem k Hansovi, když mě o pár dnů později při návštěvě Prahy vytáhl do Kladna na zápas s Karlovými Vary. Začal Tipsportcup coby předzvěst nové hokejové sezony a s ním oblézání celé republiky za hokejem, jako ostatně každý rok…

Ze svého domovského sídla u Karviné to mám do Opavy co by autem hodinku dojel. Táta mi dal klíčky od auta s povzdechem, že už je to zase tady - život plánovaný dle rozlosování zápasů nejen vsetínských hokejistů. Mírně mě omezilo jen zaplněné centrum Ostravy a fakt, že jsem netušila, kde je v Opavě zimák. Na prvních světlech slezské metropole mě proudy aut donutily odbočit vpravo, což se ukázalo jako správný tah. Po chvíli se zjevila skleněná stavba prodejny aut americké provenience, vedle jejíhož štítu pozorný divák najde nápis „HC Slezan Opava“. Přímý vjezd je zatarasen zábradlím a kamennými sloupky. Po pouhém jednou okruhu okolo architektonické podivuhodnosti jsem našla vjezd na parkovišťátko. Výrobci aut dnes počítají se vším, a tak ani mému stroji, ani sousední feldě nevadilo, že se naše zpětná zrcátka při parkování setkala a prohla do úhlu více než pravého.

Že se dnes hraje významný zápas, o tom svědčil malinký plakátek v prosklené vitrínce, veliký autobus ČSAD Vsetín na protějším parkovišti a pod stromem relaxující kouřící muž, kterého jsem identifikovala jako Radovana Biegla. Z červeného fordíku se soukal dlouhán (Novo), plavá hlava (Alec), elegantní slečna (Markétka) a vyplašené dítě (Béďa). Náš proces očíhávání terénu přerušil Mishan a pak pan pořadatel, který nás přísně vykázal za bránu, za což mu Novo poděkoval slovy: „My jsme vás právě chtěli poprosit, abyste nás odsud vyhodil.“ Dobu do zápasu jsme strávili ve stadionové restauraci s výhledem na led, panem Tabarou sedícím u baru a paní servírkou, která nebyla nadšená naší veselou společností. Chlapi se rozbruslovali a Marky se ptala, proč je jich tak moc, když jich hraje jen pět. Marky byla na hokeji poprvé v životě; nechápeme, co doma ve Vsetíně celá předcházející léta dělala.

Tribuny mají v Opavě žlutozelené, což jsme chápali jako úctu k soupeři. Kluci někde splašili ten papír se spoustou kolonek pro zápis všeho, co se v zápase děje, a tak jsme byli na tribuně asi jediní, kdo měl přehled o tom, kdo je vlastně na ledě. Např. Ondra Němec měl úplně cizí číslo 5. Zápas se nám líbil, protože hráči nehráli nic moc a bylo pořád nějaké vzrůšo. Alec křičel „já bych jim ukázal, na šachtu s nima,“, já jsem křičela „Novo, bijou nám dítě Ondru, dělej něco,“, Novo křičel „kde?! kdo?! já mu dám facku!“, Marky s Béďou se chovali slušně a nekřičeli nic, pán vedle nás křičel „co to píská za debila,“ a vynadal mi za to, že sudí uznali hostům dva nanejvýš sporné góly, ale já jsem za to fakt nemohla. Opavský gólman Šlupina řekl rozhodčím svůj názor a musel za to z ledu. Nahradil ho Mishův spolužák ze školky pan Vlašánek. Veselý zápas skončil 6:3 pro Vsetín.

Je pro mě čest, že se se mnou do hovoru ve frontě u bufetu dal Jirka Hudler. Ten kluk to nemá lehké, nemá chvíli klidu. Každý pokládá za prestiž s ním dát řeč, a tak Jaguárek kde se zjeví, hned na něm někdo visí, tu pan něco-jako-majitel opavského HC pan Brada Oldřich, tu zas já a po mně další davy, ale on to snáší, za což ho velmi obdivuju. Mezi Alecovy největší zážitky patří to, že se s ním Ondra Němec po zápase rozdělil o svačinu a s náma se všema o své nekončící trable se školou. Až se Ondra za 20 let vrátí domů coby nejlepší bek historie NHL, uvedeme to v jeho memoárech. Večer jsme ukončili zhodnocením zápasu v podniku patřícím panu Hadamczikovi.

Kdyby to jen trochu šlo, jela bych o pár dnů později z Prahy s Chuckiem a Krabem do Plzně na Spartu. Bohužel to nešlo, a tak jsem vzala za vděk cestou do Kladna na zápas Karlovými Vary. Vlastně mě k tomu svým bezmezným nadšením strhl Hans. Asistovala jsem mu při složitém nákupu „novinářského“ bloku – Hans měl psát svou první zápasovou reportáž pro nový karlovarský web. Autobusy z Dejvic na Kladno jezdí pořád, a tak jsme na místo dorazili 75 min před zápasem, což Hans pokládal za ostudně malou rezervu.

Musím říct, že pro Kladno platí totéž co pro mou rodnou severní Moravu – ač je vydáváno za průmyslovou špinavou oblast, není na tom kouska pravdy. Při této krátké návštěvě připadalo jako docela normální příjemné město. Můj průvodce byl tak zabrán do úvah o sestavě svého týmu, že jsme se prostě ztratili. „Támhle jak je ten les, tak tam je zimák,“ ukazoval Hans do zeleně za sídlištěm. Ovšem dostat se tam se nám povedlo až po té, co jsme dírou v plotě prolezli na atletický stadion, jinou dírou vylezli zpět, polní cestičkou seběhli mezi domky a pak se před námi konečně zjevila cedule „Velvana Kladno“.

Modrá vrata byla pevně zarýglovaná a usměvavý pan vrátný nám sdělil, že dneska se hraje v malé hale. Vešli jsme do bufetu sousedícího s ledovou plochou. Mrazící zařízení v malém prostoru udělalo svoje – v hale byla zima jako ve velkokapacitním mražáku. V sandálkach nazutých naboso a tričku bez rukávů jsem si připadala jako George Beran ze známé Cimrmanovy hry. Zajímavostí bylo to, že hokejisté do kabin museli také přes bufet. Takže se nám naskytl netradiční pohled na dav proudící do haly misící se s hokejisty ve výstroji mířícími do šaten. Hrozně jsem se lekla, když jsem se ve dveřích srazila s chlapem na bruslích a v přilbě. Byl to Robert Kysela.

Hans se vyděsil, když zjistil, že hráči nemají na dresech jména. Soupisku bych mu klidně sehnala, ale do prostoru šaten zásadně nechodím, a tak tam musel „pan reportér“ sám. Žádaný dokument mu půjčil sám trenér Varů pan Marek Sýkora s tím, že mu ho po zápase musí vrátit. Papír jsme opatrovali jako oko v hlavě. Malá hala je opravdu malá a pro diváky jsou prostory velmi omezené. Proto jsem se chtěla posadit na jakousi volnou lavičku, ovšem přišel pán a vykázal mě. Byla to lavice trestná.

Hans se moc snažil, aby zachytil vše podstatné a taky spoléhal, že mu s tím pomůžu. Bohužel jsem ho zklamala. Stáli jsme s nosy přitisknutými na plexiskle prakticky na modré čáře ledového hřiště. Pravda, takový Richard Bauer, obránce Varů, je docela pohledný muž, David Pazourek a Patrik Fink jsou exOrli a v první lize hrajou teď opravdu dobře, ale když vám mráz z ledu zalézá za nehty, hra vás moc nebere a pokládáte se za statečné, že utečete až v půlce druhé třetiny. Míchala jsem si v útulném bufíku horký čaj a četla zprávy o tom, že Vsetín dává co proto Vítkům a v Plzni se to mele, jak už to při tamějších zápasech se Spartou bývá. Vše podstatné jsem ale viděla – jediný gól v úvodu druhé třetiny dal David Balász.

Po zápase jsme způsobně čekali, až se všichni hráči a trenéři doštrachají do kabin, abychom mohli vrátit posvátnou soupisku. David Pazourek mě poznal a s úsměvem pozdravil. Ze zpocených obličejů jsem pak rozeznala jen Patrika Finka, Miloše Hořavu, Roberta Kyselu, Zdenka Orcta a Hans ještě pár hráčů Varů. Každopádně byli všichni legrační, jak se v kabině jen přezuli z bruslí a v kompletní výstroji se sunuli do velké haly umývat se. Za panem Sýkorou jsme nemuseli, našel si nás sám. Byl překvapený, že jsme mu papír opravdu chtěli vrátit s řekl nám, že až „to budeme psát“, ať tam napíšeme, že „ten gól, který neuznali, byl z mého pohledu jasný platný gól,“ což Hans pak splnil. S pocitem dobře vykonané práce jsme konečně mohli opustit mrazící box.

Hans nakonec stvořil svou první reportáž a my s Chuckiem jsme mu to pochválili, protože víme, že to není lehké a člověk potřebuje podporu. Kladno bylo nejzápadnějším hokejovým městem, jaké jsem kdy navštívila a jestli se někdy vyhrabou zpátky do extraligy, třeba se tam ještě podívám.

Oficiální stránky HC Slezan Opava
Oficiální stránky HC Energie Karlovy Vary

banner pod článkem
×
Dnes v 16:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov