Poslední rozhovor Zdeňka Markytána

Dlouholetý kustod vsetínských hokejistů Zdeněk Markytán zasvětil klubu z Lapače celý svůj život. Hráčům vytvářel prvotřídní servis nepřetržitě od sedmdesátých let až do sezony 2016/2017, ve které Valaši postoupili do Chance ligy. Zažil tak období regionálních soutěží, mistrovských titulů v extralize i obrodu vsetínského hokeje po roce 2008. Jako vzpomínku na pana Markytána přinášíme v plném rozsahu jeho rozhovor ze září 2013, který vyšel v knize Fenomén Vsetín (2014).

ZDENĚK MARKYTÁN: PRO POHÁR JSEM MUSEL DO HROZENKOVSKÉ HOSPODY

Ačkoliv ještě neoslavil ani šedesátku, stihl se vsetínským hokejem zažít takřka všechno. Byl u toho, když hrál valašský celek krajský přebor bez ambic. Byl u toho, když se prokousal přes vyšší soutěže až do extraligy. A dnes je u toho, když vsetínští hokejisté působí ve třetí nejvyšší soutěži. Pokud bychom měli odkázat ke kapitolám této knihy, prošel kustod Zdeněk Markytán kapitolami Vzestup, Vrchol, Pád i Restart. A podobně jako hlavní hrdinové hollywoodských příběhů, také on je na prahu závěrečných titulků přes všechny škrábance stále na nohou a ve formě. Podaří se mu zaokrouhlit dobu svého působení u vsetínského hokeje na rovných padesát let? „Uvidíme, nechám sám sebe překvapit,“ říká kustod, který na Lapači začal s prací už v roce 1972.

Jak na tehdejší dobu vzpomínáte?
Bylo to hezké období. Fotbal i hokej se hrával na stadionu v Tyršově ulici. Já hrál už v šedesátých letech fotbal, trénoval nás pan učitel Šmigura a mimo jiné jsme měli za povinnost uklízet hokejové hřiště. Tím jsem začal chodit i na hokej. Sice jsem toho pak nechal, protože jsem se učil v Ostravě a hrál házenou za vítkovickou juniorku. Jenomže rodiče mi tam nedovolili zůstat, a tak jsem se v roce 1972 vrátil a začal zase s hokejem. Bylo mi devatenáct.

V té době už stál nový stadion, byť nezastřešený, v ulici Na Lapači…
Hned se mi vybaví, jak jsme se mlátili o škrabky, abychom mohli po třetinách uklízet led. Taky traktor, který za sebou vlekl saně a na nich bečku. A pak parta, která se tehdy kolem zimáku motala: Honza Both, který velel skladu, nebo hlasatel Zdenek Bártek. Velké vzpomínky mám také na samotné budování zimáku, který z ničeho vyrostl během let až v tuto stavbu. Je však pravda, že by teď potřeboval investice do zázemí, například na klimatizaci.

Zůstaňme ale ještě chvíli v době, kdy hrál Vsetín krajský přebor. Od vašeho nástupu v roce 1972 to bylo až do roku 1987. Jak to tehdy na Lapači vypadalo?
Kabina A-týmu byla v patře dnešní posilovny. Hráči chodili po schůdkách dolů a odtud na led. Já začal na začátku sedmdesátých let pomáhat Pepovi Skýpalovi, s nímž jsem se znal ze Zděchova. Začali jsme spolupracovat. V té době tady působil také Josef Brettschneider, osobní masér skokana Rašky. Mužstvo hrálo krajský přebor a tréninky probíhaly jako dnes - po večerech. Postupem času nám pomáhali třeba Ruda Kovařík nebo primář Šrámek. Ten když měl v ruce injekci a chtěl píchat kalciovky, byli v ten moment všichni zdraví. (směje se)

Vy jste ale práci kustoda vykonával vedle svého hlavního zaměstnání, je to tak?
Byl jsem řidičem z povolání. Jsem svobodný, takže mě rodina nesvazovala a rodiče mě v tom podporovali. Samozřejmě jsem toho měl občas plné brýle, ale protože jsem byl mladší, dalo se to zvládat.

S TRENÉREM KOBEROU NÁS ZACHRÁNILI AŽ HASIČI

V období krajského přeboru prošla Vsetínem celá řada trenérů. Jak vzpomínáte třeba na Jana Klimka?
Byl tady jeden gólman, kterého nebudu jmenovat. Ten když si nedal před zápasem panáka, nic po něm nebylo. Schovávali jsme mu to všude možně, třeba na hasicí přístroj. Honza ale něco takového tušil. Přišel ke mně a Pepovi Skýpalovi a povídá: Pánové, dnes máme pátek, ovšem zítra nás čeká důležitý zápas. Za každého hráče, kterého uvidíte v hospodě, u mě máte 50 korun.

Jak to dopadlo?
Pepa mu to odkýval a pak přišel do kabiny: Chlapi, za každého, koho dnes uvidím v hospodě, mám u trenéra padesátikorunu. Jestli nechcete být chyceni, mám u každého z vás kilo. (směje se)

A co takový Vladimír Kobera?
Byl to člověk, který trénoval švýcarskou reprezentaci a odtud přišel do krajského přeboru na Vsetín. Pamatuji si, jak se v roce 1985 seznamoval s jednotlivými hráči. Každý vždycky vstal, řekl své jméno a pozici, na které hraje. Až došla řada na Petra Propše řečeného Šunu. Dobrý den, já jsem Petr Propš a hraju beka. Kobera se na něj podíval a bez mrknutí oka kontroval: Pane kolego, buď pětadvacet centimetrů vyrostete, nebo musíte pětadvacet kilo shodit! Pokračovalo to ve Vyškově. Rozhodčí ukázal na Šunu a povídá: Vždyť ten hráč nemá nárameníky! Šuna se ovšem nenechal vyvést z míry: Pánové, nezlobte se, ale buď budu mít nárameníky, nebo dres. Obojí na sebe nedám.

Byli jste s tehdejším trenérem Koberou kamarádi?
Měl jsem k němu hodně blízko. Zažil jsem s ním historku, kdy jsme se vraceli v noci autem ze Šumperku jeho Renaultem 17, což byl tehdy hit jako hrom. Jeli jsme přes Bystřici pod Hostýnem, protože jsme do Ratiboře vezli hráče Zubíčka. Po cestě nám ale došel benzín. Bylo mínus pětadvacet, tma, jedna hodina ráno.

Co jste dělali?
Čekali, nakonec nám benzín dovezli až hasiči. Pan Kobera na sobě nedal nic znát a okomentoval to naprosto stoicky: Špatně jsem si spočítal kilometry. Nevyšlo mi to. On byl zkrátka takový. Úplně stejně reagoval, když přišel večer na trénink, kterého se zúčastnilo jenom šest hráčů, protože ostatní byli v práci. Tuto alternativu nemám připravenou, ruším trénink, řekl. A šel.

Jste v kontaktu s některými z trenérů nebo hráčů, kteří ve Vsetíně v těch dobách působili?
Hlavně s těmi, kteří ve Vsetíně zůstali. To znamená s Tondou Šefrem, který tu zavítal z Motorletu, nebo Jirkou Dubou, jenž je původně z Jihlavy. Občas se potkáme s Ludvou Kroupou, Křivou nebo Slávečkem Plachtovičem. Vždycky si máme co říct a pokecáme. Je ale pravda, že některé kluky poznám, až když je uvidím v doprovodu někoho dalšího. Přece jenom už jsou to nějaké roky.

NEJVÍC SE MI LÍBILO V NĚMECKÉM GERESTRIEDU

S postupem klubu do vyšších soutěží na přelomu 80. a 90. let, notabene do extraligy, se asi hodně změnilo, viďte?
Dění kolem klubu se postupně profesionalizovalo. Pepa Skýpala nechal práce a začal v klubu pracovat na plný úvazek už s postupem do první ligy. V době extraligy tady s námi byl i Petr Propš nebo doktor Minařík, zlatá duše. S příchodem Pavla Křížka už tady byli s Pepou dva maséři - profíci.

Vy jste vedle práce kustoda ale dál dělal šoféra, že?
Ano, proto jsem na dopolední tréninky moc nechodil a měl volno. Na zimáku jsem byl při odpoledních a víkendových trénincích a jezdil jsem také na venkovní zápasy. Měl jsem obrovské štěstí na svého šéfa, který fandil hokeji. Vždycky mi umožnil vzít si dovolenou, abych mohl s mužstvem odjet na zápas.

To jste si asi jinak dovolenou neužil, viďte?
Přesně tak. Celou dovolenou jsem obvykle prošustroval na hokeji, ale nevadilo mi to. Jen bylo občas náročné, když jsme se třeba ve tři hodiny ráno vrátili z Litvínova a já už v šest měl jít do práce. To jsem se snažil prospat cestou v autobuse. Anebo mi šéf na dopoledne napsal třeba údržbu vozidla a nikam jsem nemusel.

Jaký byl váš režim během extraligového období? Řekněme v den zápasu Vsetína v Českých Budějovicích.
Společně s maséry jsme si každý nachystali svoje, naložili to do beden a ty nanosili do osobního auta, kterým jsme odjeli na zápas. Bylo potřeba, abychom byli na místě asi hodinu před mančaftem, který cestoval autobusem. Když se hrálo v Českých Budějovicích od pěti, byli jsme tam o půl třetí a chystali jsme kabinu. Když kluci přijeli, měli už připravený servis. Včetně navařené kávy, protože jsme s sebou vozili kávovary.

A co když hrál Vsetín pohárový zápas v zahraničí?
V takovém případě letěl mančaft letadlem a my samostatně autobuse, kterým se pak hráči na místě přepravovali z hotelu na stadion. Vezli jsme s sebou hokejky, výstroj, zavazadla. Přijeli jsme třeba do Kolína nad Rýnem a začali stěhovat autobus do kabiny. Hlavní bylo nikde nic nezapomenout.

Na jaký zájezd nejvíce vzpomínáte?
Líbilo se mi těch pár dní v německém Gerestriedu. Více než týden jsme zase byli ve finském Tampere. Tam jsem poprvé v životě viděl halu, která má kapacitu pětačtyřicet tisíc lidí. Bylo tam hezky. Na druhou stranu – lidé si často myslí, jak jsem procestoval s hokejem půlku Evropy. Málokdo ale vidí, že jsem často poznal jen zimák a hotel. Ráno v sedm jsem jel na stadion, kde jsme chystali kabinu. Přijel mančaft, absolvoval trénink a odjel na oběd. Mezitím jsme vše připravovali na odpolední zápas. Po jeho skončení jsem zůstával v šatně do jedenácti hodin, pral jsem a šul věci a chystal je na ráno. V hotelu jsem byl ve dvanáct.

A druhý den kolotoč pokračoval…
Pavel Křížek to měl ale u reprezentace úplně stejné. Chtěl jsem se s ním bavit o olympiádě v Naganu, ale tvrdil mi, že pořád jen pracoval. To je holt úděl těchto profesí. Sice se někam dostanete, ale pokud nechodíte na zimák pěšky a musíte jezdit taxíkem, neuvidíte nic. Na stadionu musíte být první a jako poslední z něj odcházet.

FANOUŠCI SE NASTĚHOVALI DO AUTOBUSU A NECHTĚLI VEN

Zažil jste během své dlouhé kariéry hráče, který by měl nějaké speciální požadavky?
Každý měl před zápasem své rituály. Někdo potřeboval masáž, jiný speciálně nabroušené brusle nebo po každé třetině vysušené rukavice a podobné drobnosti. Hokejky si ale každý hráč z pověrčivosti dělal sám podle sebe. Člověk si musel dávat pozor, aby je v tom fofru při zápase nepomíchal, když je chtěl někdo rychle podat.

Byla vaše práce oceněna alespoň nějak finančně?
Dělal jsem to proto, že mě to bavilo a měl to jako koníček. Nikdy jsem za to nebral žádné peníze. Klub nám hradil ubytování nebo cesťáky, případně nás před evropským pohárem vybavila oděvní firma novými soupravami, ale finanční odměnu za práci jsem nedostával. Odměnou pro mě bylo, že jsem se podíval do míst, která bych bez hokeje nikdy nenavštívil.

Oslavoval jste s hráči mistrovské tituly? Byl jste součástí kabiny?
Ano a byly to zajímavé momenty. Hodně dobře to natočil dvorní kameraman klubu Rosťa Žlebek. Ovšem jsou i takové záběry, které lidé dosud nespatřili a já jsem za to rád. (směje se) Vůbec nejlepší byla oslava prvního titulu. Předčila vše, co následovalo v dalších letech.

Povídejte, jaké to bylo…
Jen taková perlička: Chtěli jsme vyjet do města na rolbě a ukázat lidem mistrovský pohár. Naštěstí nás kousek od stadionu chytli policajti. Tomu se blížilo snad jen to, když jsme se vraceli po třetím titulu z Vítkovic a v troubícím autobuse jsme projeli komplet celý noční Vsetín. Ještě předtím jsme ovšem projížděli Jablůnkou. Tam je u závor hospoda, před kterou oslavovali fanoušci. Jak na potvoru zrovna před námi závory spadly a my tam museli stát a nemohli odjet. Fanoušci se samozřejmě nastěhovali do autobusu a nechtěli ven. (směje se)

Když jste zmínil třetí mistrovský titul a návrat z Vítkovic. Tehdy se odehrálo legendární stříhání, že?
Trenér Honza Neliba tehdy prohlásil: Jestli vyhrajeme, jdu dohola. Měl z toho strašnou srandu, protože si říkal, že ho na venkovním utkání přece nikdo nemůže ostříhat. Jenže mu nedošlo, že někteří vítkovičtí hráči se sem tam také upravují. Po vítězství se proto v kabině takřka v okamžiku objevily hned dva strojky a Jirkové Veber s Dopitou se jich s radostí ujali.

Strojky byly tedy dva. Jedním byl holen trenér Neliba a ten druhý krátil porost komu?
Snažil jsem se tomu uniknout, plížil se kolem zdi, ale byl chycen u dveří. V autobuse jsem pak seděl vedle Pepy Skýpaly a jen jsme se dívali na ty naše holé hlavy.

Kdo míval na starosti mistrovský pohár?
Hlavní trenér vždycky řekl, abych ho donesl do kabiny a někam ho schoval. Kluky totiž fanoušci z autobusu často vynášeli na rukou a všude bylo plno lidí. Nechtěli jsme riskovat ztrátu.

Pohár nakonec přežil všechno. Měl ale někdy namále?
Myslím, že jsme ho vždycky zachránili. Dostávali jsme dvě trofeje. Jednu větší putovní a druhou menší, která klubu zůstávala. Asi tři týdny po oslavách některého z titulů mě potkal známý a povídá mi: Poslouchej, nechybí vám něco? Byl v hospodě na Novém Hrozenkově a údajně tam na pípě uviděl pohár. Myslel jsem, že si dělá srandu. Tak jsem zbuntoval Pepu a vystartoval do zmíněné restaurace. Pohár tam skutečně stál.

Vzdal se hospodský bez boje?
Jasně, byl ochotný. Vůbec nevěděl, jak se tam pohár dostal. Prý se jednou v té hospodě zkrátka objevil, nějací fanoušci z něho pili šampus, tak se ho jal zachraňovat. Asi jsme ho tehdy nehlídali tak dobře, jak jsme si mysleli. (směje se)

RÁD BYCH OSLAVIL ŠEDESÁTKU A PAK SE UVIDÍ

Když v dnešní době vyhraje tým mistrovský titul, celý realizační tým obdrží medaile. Jak tomu bylo v 90. letech?
Dostávali jsme je také. Ve výlukové sezoně 1994/95 za nás hrál Pepík Beránek. Klub mu chtěl poslat medaili, ale jedna chyběla, tak jsem se vzdal té své. Jinak mám doma všechny, včetně stříbra z roku 2000.

Vedete si svou osobní síň slávy?
Mám to všechno v jedné krabici. Včetně různých puků, vlaječek, plakátů a odznaků. Také mám od hráčů schovaných několik hokejek. Ale že bych to měl někde vystavené? To ne.

Od sedmdesátých let prošel vsetínský hokej velkým vývojem. Vystřídala se tady řada trenérů, hráčů a ostatně i soutěží. Je naopak něco, co ve Vsetíně přes ta léta přetrvalo?
Víte, třeba já, Ivan Tesařík nebo Laďa Maršalík bereme kabinu A-týmu tak, že je něco jako tabu. Když tu dřív přišel mladý hráč, byť jen sedět při zápase na bidýlku, zdravil při příchodu do šatny i věšáky. Zatímco dnes mám dojem, že mladí lidé nemají před ničím respekt a historii zimáku nevnímají. Možná, že si někdo při srpnovém exhibičním utkání proti týmu legend uvědomil, že tady asi něco bylo a že tady ti lidé asi něčemu věřili. Vždyť v jednu dobu tady bylo pět olympijských vítězů z Nagana, s Pavlem Křížkem dohromady šest. Toho si dnes někteří vůbec neváží a mě to mrzí. Bojím se, že se duch vsetínského hokeje z téhle šatny pomaličku vytrácí.

Netvrdili už staří bardi v 70. letech, že tehdejší nová generace za nic nestojí?
To ne, protože se tady vždycky sešla dobrá parta. Bylo tady hodně Vsetíňáků a hráči odjinud většinou perfektně zapadli. Ti kluci spolu komunikovali, byli v pohodě, a často ve Vsetíně zůstali žít. Vzali to město zkrátka za své. Tahle mladá generace to má ale jinak. Má k tomu jiný přístup.

Máte dnes přesto k nějakému hráči blíže?
K partě kolem Lukáše Plška. S těmihle kluky se známe roky a už víme, co si k sobě můžeme dovolit. Mladé si teď ale musím držet trošičku od těla. V době extraligy sem už chodili hotoví hráči, kteří bezvadně zapadli do kolektivu, a starší kluci si kabinu hlídali sami. Nebylo třeba něco řešit. Když mladý něco provedl, dostal za uši. Byly tu autority, které ti mladší obdivovali. I dnes je potřeba, aby to ti starší a zkušenější vzali do svých rukou.

Byl případ, že jste si třeba s někým nesedl?
To se stává, ale nerad bych to rozváděl. Někoho občas třeba něco napadne a já mu musím vysvětlit, že tu není v extralize. Ale to se stává všude. Jsme kolektiv, který je spolu celou sezonu a vždycky se vyskytne věc, která nemusí sednout jednomu nebo druhému. Ale vždycky se to dá vyříkat.

Je dnes vaše práce výrazně jiná, než v době extraligy?
Tehdy jsem měl na starosti především věci jako pití. Díky finančnímu zázemí fungovaly některé mechanismy profesionálně. Veškeré zašívání a montování, které provádím teď já, se dávaly na firmy. Dnes je to logicky jinak. Co je možné opravit tady, to si vezmu k sobě a snažím se to zaštupovat nebo zalátat. Něco také dělá Ivan Tesařík. Na firmy se posílají vyloženě větší záležitosti a až po sezoně. Ale základní opravy přileb nebo plexiskel se dělají za pochodu tady.

Jaký máte celkově dojem z toho, jak momentálně vsetínský hokej funguje?
Zatím funguje a to je dobře. Nikdy jsem se nepletl do finančních nebo manažerských záležitostí. Mám tady svoji práci, kterou chci dělat dobře a tak, aby kluci měli, co potřebují. Někdy to je s osobním nasazením, kdy si některé věci musím shánět po vlastní ose, ale chci prostě, aby to fungovalo. Když je potřeba vyřídit v Praze registračky, jedu tam, protože mám dráhu coby důchodce levnější. Ale do toho, co se děje kolem? To je věc hráčů, trenérů a vedení. Já tady mám své zázemí a tady je moje místo.

U vsetínského hokeje se pohybujete více než čtyřicet let. Zaokrouhlíte to na padesátku?
Nevím. Uvidím, jak na tom budu zdravotně. Nechám sám sebe překvapit. Letos bych rád oslavil šedesátku a pak se uvidí.