Užívaly jsme si to a bavily se, říká Matějová o mistrovství. Co plánuje dál?

Petra Matějová v sezoně působí ve vsetínském dorostu a v ženském týmu Valašského Meziříčí. Kromě toho ale v první části letošního ročníku stíhala také reprezentační povinnosti a v lednu se zúčastnila mistrovství světa žen do 18 let ve švédském Östersundu. V únoru pak byla Matějová hostem živého vysílání na instagramu mládeže VHK, kde vznikl také tento rozhovor.

Petro, jak se ohlížíte za lednovým mistrovstvím světa?
Stále ve mně převládá zklamání z pátého místa. Mohlo to být samozřejmě lepší, ale jelikož už to bylo moje druhé mistrovství, tak se mi zdá, že jsem jej odehrála možná o něco lépe než minule. Byla to pro mě zase nová zkušenost a snad budu ve svých výkonech pokračovat i nadále, abych se mohla dostávat do dalších reprezentačních výběrů a mohla se stále bavit hokejem.

Bylo pro vás tohle mistrovství v něčem jiné tím, že už jste se šampionátu zúčastnila loni?
Hrálo tam roli více zkušeností. Nebyla jsem z toho vyjukaná, ale už jsem věděla, jak se mám chovat a jak mám hrát. Věděla jsem, že do toho můžu dát všechno. Viděla jsem tam spoustu skautů, takže jsem se snažila předvést v tom nejlepším světle, v jakém jen můžu. Už jsem nebyla ani tak nervózní a snažila jsem se to brát s nadhledem a klidem.

Co pro vás znamená konečné páté místo?
Převládala samozřejmě velká nespokojenost. Semifinále nám uteklo opravdu o kousek. Znamená to zklamání z celého turnaje, protože čtvrtfinále skončilo 2:3, bylo to opravdu těsné. Po tom zápase převládal velký smutek a vlastně se nikomu nechtělo hrát ani o to páté místo. Každý už chtěl jet domů, protože jsme si na medaili věřily více než před rokem. Opravdu jsme si sedly, byly jsme skvělá parta.

Jak vzpomínáte na čtvrtfinálový zápas?
Pro mě to byl zápas jako každý jiný, akorát nám šlo úplně o všechno. Každá holka hrála naplno, byl to náš nejlepší zápas na celém turnaji, daly jsme do toho srdce. Bohužel nám tam nespadly góly, měly jsme spoustu šancí, ale štěstí nám nepřálo. Podle mě jsme měly i herní převahu a hrály jsme lépe, bohužel jsme to ale nedokázaly využít ve svůj prospěch, i když jsme nějakých osm minut před koncem vedly 2:1.

Jaké byly emoce za stavu 2:1?
Byla to obrovský euforie. Přece jen vést nad Finkami 2:1 osm minut před koncem čtvrtfinále se jen tak nestane. Opravdu jsme byly nadšené a chtěly jsme to urvat pro celý český národ a hlavně pro sebe, ať můžeme jít za medailí. Věděly jsme, že chybí opravdu už jenom kousek k semifinále. O chvíli později se ale všechny naše plány zbortily a bohužel to nedopadlo tak, jak mělo.

Co se na konci stalo? Spousta věcí ze závěru utkání byla hodně diskutovaná…
Nejprve jsme hrály, za mě neoprávněné, oslabení. Švédská rozhodčí podle mého názoru pískala opravdu špatný zápas, padaly od ní celkem neobjektivní rozhodnutí a na obou stranách udělala několik chyb. Během tohoto našeho oslabení pak jedna z Finek bránila naší gólmance v chytání. Úplně ji odvezla s sebou a ona tak nemohla vůbec chytat. Padl z toho sporný gól, který švédská rozhodčí po docela dlouhém zkoumání u videa uznala, což nikdo z nás nechápal. Byl to zlomový bod celého čtvrtfinále. I když jsme šly po zápase někam do města, tak nám všichni, i Finové, říkali, že jsme hrály lépe a ten gól neměl být uznaný. Všichni se na tom shodovali.

Vy jste v tu chvíli byla na ledě. Jak jste tento okamžik viděla?
Viděla jsem to úplně stejně jako všichni ostatní. Brankářka nemohla chytat, finská hráčka jí bránila v zákroku a pak se tam bohužel ten puk nešťastně odrazil, když jsme si jednu další Finku nestihly pokrýt.

Jak bylo těžké najít motivaci do utkání o páté místo?
Bylo to velmi těžké, ale já si vždycky říkám, že prohra končí půlnocí. Byla jsem namotivovaná, abychom Slovenky porazily, daly jim co nejvíce gólů, užily si ten poslední zápas a ukázaly, že jsme lepší. To se povedlo, nasypaly jsme jim tři nebo čtyři rychlé góly už po pár sekundách. Adéla Šapovalivová vstřelila branku hned asi po deseti vteřinách hry, takže jsme věděly, že to bude náš zápas. Ta motivace se nakonec našla, ale bylo to hodně těžké, hlavně z hlediska hlavy.

Byly jste se před tím zápasem nějak odreagovat?
V takových chvílích je to spíš o tom, aby si každý dělal to svoje. Daly jsme si dobré jídlo, šly jsme se projít, zašly jsme si na kafe, abychom se trochu uvolnily a dostaly to z hlavy.

Na internetu se po zápase objevilo video, na kterém se Slovenkami stojíte v kruhu, držíte se za ramena a zpíváte. Jak k tomu došlo?
Slovenky jsou naše kamarádky, hodně holek tam znám. Ten zápas se ani nedá hodnotit tak, že jsme vyhrály, nebo prohrály, to už bylo každému jednomu, protože jsme chtěly medaili. Nakonec to dopadlo tak, že Slovenky pouštěly hudbu, my jsme pouštěly hudbu a najednou jsme s nimi začaly zpívat. Utvořily jsme kroužek, a jelikož se známe, tak to bylo příjemné. Navíc Príbeh nekončí je naše oblíbená písnička, kterou vždycky zakončujeme skoro každou akci, když se loučíme s nejstarším ročníkem.

Máte ještě další vzpomínky?
Vzpomínek je samozřejmě spousta. Byla sranda, natáčely jsme srandovní videa, užívaly jsme si to a bavily se. Byly jsme skvělá parta, takže máme samé krásné vzpomínky. Byly jsme se třeba projít k molu nebo do biatlonového střediska. Šly jsme taky na nákupy, trávily čas i s trenéry, kteří nás po čtvrtfinále taky hodně podrželi.

Zmiňujete procházky – jak se vám líbilo v dějišti mistrovství světa?
Byla tam hrozná zima, takže jsme všichni chodili zakuklení a zabalení do několika vrstev. Opravdu je tam ale krásně. V Östersundu jsme došly na molo a na druhé straně byla na kopci sjezdovka, bylo to tam moc krásné. Mám ráda přírodu, takže se mi líbily třeba i lesy, ani ve Finsku to třeba nebylo tak krásné, jako tady. Klidně bych se tam vrátila, nebo bych tam i hrála.

A co místa, kde jste trávily nejvíce času?
To bylo také v pořádku. Jen tedy jsme měly docela zvláštní hotel, kdy já jsem ještě s jednou kamarádkou byla ubytovaná nahoře v hotelu, ale zbytek byl dole. Říkali jsme tomu sklep, protože to byly místnosti bez oken. Strava ze začátku taky nic moc, ale pak jsme před čtvrtfinále zašli i do výborné restaurace na burgery. To jsme si trošku spravili chuť, protože sobí guláš v Česku úplně jen tak nejíme a bylo to moc už i na můj žaludek.

Jak jste se potom aklimatizovala zpátky v Česku?
Se školou to bylo hodně zajímavé, měla jsem docela problémy. Na mistrovství jsem si nějakou školu vzala, ale i když jsme měly svůj program, tak se asi nikomu během něj nechtělo učit a já jsem nebyla výjimkou. Veškeré učení jsem si v podstatě brala zbytečně, jen jsem si napsala něco do matiky, protože jsem si chtěla vyčistit hlavu od školy. Přijela jsem a potkala mě krutá realitu gymplu. Měla jsem docela problém s aklimatizací, ale nakonec jsem testy nějak napsala a učitelé mi také vyšli vstříc. Co se týče hokeje v klubu, tak fyzička šla o něco dolů, takže jsem se musela zase přeorientovat na klučičí styl hokeje, dorost už je přece jen trochu jinde. Za nějakých deset dnů už jsem ale byla zase tam jako předtím.

Jaké jsou vaše reprezentační ambice dál do budoucna?
Zkusit se dostat do áčka. Mít dobré výkony v klubu a třeba časem pozvánka do áčka přijde. Teď jsem skončila v osmnáctkách, byla to moje poslední sezona, takže se budu snažit co nejvíce ukázat v klubu nebo to zkusit i v Extralize žen, třeba v Karviné příští sezonu. V aktuální pozici pro mě bude asi těžké se do áčka dostat, ale zkusím pro to udělat úplně všechno.

Otázky od diváků livestreamu

V jakém zápase se vám hrálo nejlépe?
Asi v tom posledním, protože Terka Plosová a Adéla Šapovalivová byly úžasné a hrálo se mi s nimi opravdu dobře. Taky jsme Slovenkám rychle nasypaly góly a pak už jsem si v podstatě užívala své poslední mistrovství v kategorii U18.

V jakém zápase se vám hrálo nejhůře?
Z hlediska výkonu bych to tipovala na Japonsko, protože Japonky jsou hrozně malé a špatně se mi proti nim hraje. Trošku do nich strčím a ony většinou spadnou, za to jsem byla i vyloučená.

Co plánujete do budoucna s hokejem?
Zkusit to v zahraničí. Bude to asi těžké, ale risk je většinou zisk, takže já to zkusím.

Co vás přivedlo k hokeji?
Upřímně to byl můj bývalý trenér Lubomír Konečný. Na začátku první třidy byl u nás ve škole nábor hokejistů. Seděla jsem v lavici, něco nám říkal a hrozně mě to začalo bavit, přímo mě to uchvátilo. Nikdo jiný se nepřihlásil, žádný kluk, jenom já jsem se přihlásila, že bych na ten hokej chtěla začít chodit. Pan trenér se na mě díval stylem, že u toho vydržím maximálně rok a pak můžu třeba na krasobruslení. Už když jsem ale viděla ty pohledy, tak mi bylo jasné, že u hokeje zůstanu. Baví mě to, hokej miluju, už je to desátá nebo jedenáctá sezona a plánuju pokračovat.

Jak často trénujete? Dáváte si i něco navíc?
Když nepočítám zápasy, tak trénuji pětkrát nebo šestkrát týdně. Do toho máme ještě v kabině takový papír, kde zapisujeme, kdo si dává navíc dřepy, kliky, střelbu a core. Když mám čas, tak se snažím zajít třeba do posilovny na zadní dřepy, kliky s hrazdičkami. Teď se snažím dodržovat kolem sta kliků každý den. Cvičím taky core, protože to je také důležité, například při střelbě. Navíc si dávám určitě. Doma, nebo i za školou, kde máme kousek tartanu, běhám sprinty a cvičím i různé jiné cviky. Doma mám taky bránu, takže se snažím zlepšovat i ve střelbě.

Chtěla byste se někdy podívat na zimní olympijské hry?
Samozřejmě. Nechci říct, že je to jeden z mých cílů, aktuálně je to jeden ze snů. Pokud na sobě ale budu makat dál, tak to musí přijít. Myslím si, že to všechno, co do toho dám, se mi musí někdy vrátit, takže je to určitě jeden z mých velkých snů.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější spoluhráčky z reprezentace?
My si říkáme Morava, což jsou holky z Moravy, s kterými máme dobrý vztah, hodně se bavíme a jezdíme společně na srazy. Většinou vlakem nebo autobusem, z čehož máme taky spoustu historek. Většinou se do vlaku nemůžeme s bágly dostat, takže průvodčí nadává, ostatní nadávají (směje se).