Zadarmo můžu být i doma, říká ve velkém vánočním rozhovoru Radovan Biegl

P r o s t ě j o v - Do Vánoc zbývají tři dny, venku mrzne až praští a odpoledním Prostějovem spěchají davy lidí. „Ježíšky už mám naštěstí pořešené,“ říká v jedné z útulných kaváren Radovan Biegl. Brankářská legenda a ikona extraligového Vsetína momentálně působí v prvoligovém týmu Jestřábů, ale vedle toho pomáhá trápícímu se Zlínu. „Jsem na telefonu, kdykoliv se můžou ozvat abych přijel,“ krčí rameny Biegl. V rozhovoru pro hc-vsetin.cz se pak rozhovoří o vánočním kapru, Jaroslavu Balaštíkovi i o vyloučení šestinásobného mistra z extraligy. A je při tom zřejmé, že se s posledně zmiňovanou událostí dodnes moc nevyrovnal.

UVNITŘ: NOVOROČNÍ PŘÁNÍ VSETÍNSKÝM FANOUŠKŮM

Odchovanec královéhradeckého hokeje přišel do Vsetína v roce 2001, kdy v týmu čerstvě šestinásobného mistra nahradil odcházejícího Jaroslava Kameše. Bylo to zrovna v období, kdy se vsetínský kádr poprvé naprosto rozložil. Majitel Roman Zubík seděl ve vazbě a nebylo vůbec jisté, zda valašský klub bude v extralize pokračovat. Nakonec však pokračoval a především díky Bieglovi a jeho životní formě přežil několik dalších let. Emotivní brankář pak Vsetín opustil při druhém velkém exodu hráčů na jaře 2005, aby se po dvou letech - strávených víceméně v dresu třineckých Ocelářů - vrátil zpět na místo činu. Po vyloučení Vsetína z nejvyšší soutěže byl nucen hledat nové angažmá, po peripetiích s Kolínem a Šumperkem se usadil v Prostějově. V poslední době navíc vypomáhá extraligovému Zlínu, kde kryje záda jedničce Igoru Murínovi.

Včera jsi mi do telefonu říkal, že si jej před zápasem vypínáš. Jde o taktiku, jak se nenechat rozhodit z nějakého psychického rozpoložení?
Ne ne, to je naprosto běžná věc. Když v kabině zazvoní telefon, platí se pokuta. A je to tak všude. Takže hráči mají zapnuto buď tiché vyzvánění a nebo si mobily vypínají. Já osobně se telefonem nezabývám už tak tři hodiny před zápasem.

Zkoušel tě někdo přes telefon zdeptat? Třeba že dneska večer pustíš čtyři branky?
Myslím, že se mi to nikdy nestalo. Ono ani není jednoduché sehnat na mě číslo…

Jak prožíváš tento všeobecný předvánoční shon?
V podstatě nijak. Pro mě Vánoce znamenají to, že mám jeden volný den, takže je to takový divný. Nemůžu si užít Vánoce a pohodu s nimi spojenou. Jsou to pro mě v podstatě pracovní dny…

Jak to vypadá?
Konkrétně letošní Vánoce budou asi takový, že dvaadvacátého v sobotu hrajeme s Prostějovem proti Brnu. Pak budu čekat na telefon, jestli nezavolá Zlín, který hraje třiadvacátého. Na Štědrý den mám volno, to vím bezpečně. No a první liga má mezi Vánoci přestávku, takže pokud bude chtít Zlín abych přijel, znamená to pro mě vyjet tam už pětadvacátého ráno a vrátit se třicátého v noci. A prvního ledna brzo ráno zase odjet. To jsou Vánoce profesionálního hokejisty. Jeden den volna a tím to končí.

Ježíšky už máš vyřešeny?
O ty se stará manželka. Samozřejmě že nějakou maličkost koupím i já. Ale už je to vybavené!

RADOVAN BIEGL POPRVÉ: „Tehdy jsem si ještě myslel, že když člověk podepíše smlouvu, má to nějakou váhu a je to určitá záruka toho, že člověk bude mít práci, za kterou dostane zaplaceno. Dřív nebo později, jak už to v našem hokeji chodí. Měl jsem tedy za to, že je to záruka a nedíval se na to, jestli je tam taková nebo onaká finanční situace. Na svých podmínkách jsem se dohodl velice rychle a předpokládal jsem, že budou splněny.“

Když se řekne Vsetín – co si budeš pamatovat?
Spoustu věcí. V drtivé většině jsou to vzpomínky velice příjemný a pozitivní. Nevím čím začít – skvělou partou, která byla v kabině, skvělé publikum, atmosféra, skvělí lidi. Tak by se to dalo asi shrnout.

Tvé vsetínské angažmá prý vzniklo velice rychle.
Ano. Práva na mě vlastnil Slovan Bratislava, který mě na sezónu 200/2001 pustil na hostování do Havířova. To mělo trvat dva roky, ale Havířov se rozhodl jinak. Takže jsem se stal opět hráčem Slovanu. Tehdy mi nový generální manažer řekl: „Zůstaň, ale s šedesáti procenty platu. A nebo mám pro tebe úplně lukrativní Rusko. Nebudeš litovat.“ Zeptal jsem se, který klub by mě chtěl. Odpověděl, že Novokuzněck.

A jéje.
To město leží asi dvě stě kilometrů od Číny, že. Poděkoval jsem mu, ale vážně se mi tam nechtělo. Položil jsem mu ještě otázku, jestli neví o někom z české extraligy, kdo shání gólmana. Prý Vsetín, Kameš odchází. Požádal jsem ho o telefon a z Bratislavy volal do Vsetína. Zvedl mi to Olda Štefl. Zeptal se mě kde jsem a ať se po cestě z Bratislavy stavím ve Vsetíně. Stavil jsem se a během půl hodiny jsme byli domluvení.

V té době Vsetín prožíval první velký exodus hráčů a nikdo nevěděl, co se bude dít. Nebyl to trochu risk, podepsat tady smlouvu?
Risk… Ono jde o to v čem. Tehdy jsem si ještě myslel, že když člověk podepíše smlouvu, má to nějakou váhu a je to určitá záruka toho, že bude mít práci, za kterou dostane zaplaceno. Dřív nebo později, jak už to v našem hokeji chodí. Měl jsem tedy za to, že je to záruka a nedíval se, jestli je tam taková nebo onaká finanční situace. Na svých podmínkách jsem se dohodl velice rychle a předpokládal jsem, že budou splněny. Nepředpokládal jsem, že by mohly vzniknout nějaké problémy. A také jsem věděl moc dobře, do čeho jdu. Pořád to však byla česká extraliga a nikde jinde nebylo místo. Takže rozhodování nebylo nijak složitý.

Nicméně z té odpovědi je cítit, že to asi s placením nebylo vždycky úplně v pořádku. Je to tak?
Hmm….Samozřejmě že je to tak. Ale měl jsem už předchozí zkušenosti s tím, že se platební kalendář nedodržuje vždy úplně přesně a že hráč musí hrábnout do úspor. Ale pořád to byla nějaká záruka, že ty peníze dřív nebo později dostanu.

Je pro hráče složité, když se má soustředit na hokej a přitom neví, jestli dostane výplatu?
Po jistou dobu to člověk snese. Všichni hráči vědí, že se peníze shání těžko. Každý chápe, že je to problém. Ale pokud to trvá delší dobu a jsou různé ústní sliby, že to bude tento týden do pátku, pak příští týden, pak se to zase posune a je z toho několik měsíců, pak už to může mít vliv na psychiku. A ta je samozřejmě důležitou součástí sportovního výkonu.

A bylo to tak i ve Vsetíně?
Musím říct, že za mýho působení to žádný vliv na výkon na ledě nemělo. Měli jsme silnou partu a když jsme na sebe oblékli žluté, zelené nebo modré dresy a vyjeli před to publikum, stejně by to nikomu nedalo, aby něco odfláknul. Navíc má člověk na zádech jmenovku a všichni ho tam znají. Vždycky jsme do toho šli naplno. Pokaždé jsme byli odepisovaní do baráže, ale za mýho působení ji Vsetín nikdy nehrál. Naopak jsme byli trnem v oku hodně týmům, protože se u nás vyhrávalo velmi těžko. Nicméně my jsme osoby samostatně výdělečně činné, takže si platíme zdravotní a sociální pojištění a daně. Někdo má auto na leasing, platí si bydlení, jídlo. A když mladý kluk, který bere nějakých patnáct dvacet tisíc nedostane tři měsíce výplatu, musí si jít pomalu zažádat o sociální příspěvky. Nikoho to na úřadech nezajímá. Když to trvá delší dobu, není to sranda.

Jak ses sžíval s faktem, že jsi z mančaftu jeden z mála zkušených a že drtivou většinu soupisky tvořili mladíci kolem dvacítky?
Pravda, těch třicátníků bylo málo. Byla ale výhoda, že tehdy ti mladá kluci věděli, co od hokeje chtějí a co mu musejí podřídit. Jirka Hudler byl už tehdy vynikající hokejista, což dnes potvrzuje za mořem. Měli jsme partu bojovníků, kteří nedali žádný zápas zadarmo a to byla obrovská devíza. Neměli jsme nějaké velké prolbémy jestli jsme starší nebo mladší. Byli jsme zkrátka jeden tým. Tím to bylo vyřešené. Navíc nám hodně dali trenéři. Ve Vsetíně to fungovalo na takové profesionálně amatérské úrovni.

Celý klub?
Tak. Ale hrálo se. Lidé byli spokojení a my také, protože jsme hráli nad očekávání.

Když jsi ve Vsetíně prodlužoval v roce 2004 smlouvu, prohlásil jsi, že je to mj. kvůli „specifickému vsetínskému klimatu“. Já se tam narodil, takže nemám odstup. O co jde?
To je právě v tom, že lidi na Valašsku jsou zvyklí si pomáhat. V drtivé většině nikdo nikomu nic nezávidí, protože ví, že co člověk má, to si vydřel tvrdou prací. Ať už je to jakýkoliv obor. Je to příjemný, pohodový život. Vsetín není žádné velkoměsto, je to pohodička, všude je blízko. A co se týče dění na stadionu, o tom jsem už řekl vše. Mám tam spoustu známých, kamarádů a často to nejsou vůbec moji vrstevníci. Jsou to lidi o mnoho starší než já, ale povídají si se mnou normálně a já s nimi taky. A o všelijakých věcech. To mi vyhovovalo.

Jedenkrát jsi ale přišel do konfliktu s fanouškem. Stalo to při utkání Vsetín – Litvínov, když jsi přibruslil až k mantinelu a křičel si, že si ho najdeš.
To byl jeden z těch, který trpěl nějakým komplexem doma nebo v práci. Nebo se snažil být zajímavý, nevím. Ale ten člověk nepochopil, že může přijít období, kdy se prostě nedaří. Ale to byla taková černá ovce. Ale vnímáš to, protože se snažíš odevzdat maximum a ono to pokaždé nejde. Tohle byl zrovna zápas, ve kterém tam Litvínovu spadlo všechno a nám nic. Taky docela už frustrace.

Stává se ti často, že tak vybuchneš?
Zrovna včera jsem vybouchnul po dlouhý době při zápase. Že nám rozhodčí neuznal gól – dobře, dejme tomu. I když mu jeho kolega na čáře ukazoval, že měl platit, hlavní sudí si myslel něco jiného. Prý se nerozsvítilo červené světlo, což je nejdůležitější. Zařval jsem na něj: „Na co jste tam tři? Čárový signalizuje že je to gól, tak kde to jsme?“ On se pak na mě otočil a prohodil: „Uklidni se vole!“ A to mě vytočilo. Tak jsem mu řekl: „Ty mně bude říkat, že jsem vůl?“. Samozřejmě mi to pak popřel do očí. Byl to také takový špatný zápas, nevyhráli jsme (Utkání Prostějov – Havířov skončilo 2:4 – pozn. autora).

Neměl jsi kvůli své výbušné povaze problémy v osobním životě?
Já jsem v osobním životě velice klidný až dokonce můžu působit flegmaticky. Takže se velice zřídkakdy rozčílím.

Takže jedině při hře?
Myslím si, že dokážu být velice objektivní k výkonu svému i okolí. A pokud cítím nějakou křivdu a překročí to únosnou mez, vybouchnu. Mám tu vlastnost, že strašně nerad prohrávám, ať už cokoliv. Když už něco dělám, dělám to pořádně. A jestli někdo moji práci znehodnocuje, vadí mi to.

RADOVAN BIEGL PODRUHÉ: „Nedělá mi problém dělat někomu dvojku, když je ten druhý brankář lepší než já. Jsem ochoten své osobní ambice podřídit prospěchu klubu. Výměna názorů se může stát, ale to přece není důvod k odchodu..“

Ze Vsetína jsi odešel v sezóně, kdy probíhala v NHL stávka a na Valašsku působil brankář Roman Čechmánek. Údajně jsi odešel proto, že jste spolu měli různice.
Na to konto můžu říct jediné. Neměl jsem s Romanem žádné problémy. U piva se ale říkají věci, které člověk nemůže ovlivnit. Před sezónou mi Olda Štefl říkal, že se NHL asi hrát nebude a co bych říkal tomu, kdyby přišel Roman. Odpověděl jsem, že mi to nevadí. Mně nedělá problém dělat někomu dvojku, když je ten druhý brankář lepší než já. Jsem ochoten své osobní ambice podřídit prospěchu klubu. Výměna názorů se může stát, ale to přece není důvod k odchodu. Ten rok jsem měl taky velké zdravotní problémy. Nejprve jsem podstoupil operaci kolena a když jsem se po neuvěřitelně dlouhé době postavil zpět do brány, hned jsem si zlomil hrtan. Pak jsem se i z toho vylízal, ale mančaftu se moc nedařilo. Chtěl jsem nějak pomoct, něco udělat. Tak jsem se s tehdejším trenérem Tondou Stavjaňou domluvil, že tam půjdu na tři zápasy. Začali jsme bodovat a pak když se pak mezi tyče postavil Roman, bylo už všechno v pořádku. Mezi svátky se ale ozval Třinec. Domluvili jsme se tak, že k nim půjdu na hostování do konce sezóny a pak se vrátím. Bylo to kvůli tomu, abych chytal pravidelně. Rozpory jsme s Romanem ale neměli a nebylo to tak, že bych já něco inicioval

Při debatě s fanoušky jsi pak utrousil, že „kdyby si hvězdy hrály tu svoji NHL, zakončil bys ve Vsetíně kariéru“.
Ano, to je pravda. To s tímhle ale přece nesouvisí.

Právě že jsi to pronesl dost uštěpačným tónem. Vypadalo to, jako byste byli dva kohouti na jednom – Lapač odpustí - smetišti.
Ale tak je to přece v každém týmu. Každý brankář chce chytat, ale bohužel může stát v brance jenom jeden.

Určitě, ale málokterý klub měl v té době oba gólmany na tak vysoké úrovni.
Dobře, ale to s tím absolutně nesouvisí. Já nepředpokládám, že kdyby NHL nestávkovala, Čeman by se do Vsetína vrátil. Proto jsem to taky tak řekl a tak jsem to myslel. Oni si tam stávkují, dobře, ať si to tam stávkují a hrají. Ale skutečně jsem byl v tý době přesvědčenej, že kariéru ukončím ve Vsetíně.

OK. Po sezóně jsi ale zůstal v Třinci a ve Vsetíně ses už neukázal. Čím to?
Je to docela jednoduché. Souviselo to i s penězi, ale co bylo pro mě nejdůležitější, že vsetínské mužstvo se po té sezoně 2004/2005 celé rozpadlo. Z té party zůstal jenom Tomáš Demel. Právě proto, že jim Olda Štefl nebyl schopnej dát nějaký hmatatelný záruky. Prostě to dopadlo tak, jak jsem nechtěl.

Pak jsi za Třinec nastupoval proti zdecimovanému Vsetínu, který mířil do baráže. Jaký to byl pocit, chytat na Lapači pro svému bývalému klubu?
Zvláštní. Mísilo se ve mně moc pocitů. Jsem profesionál a ať už budu stát v bráně jakéhokoliv mužstva, budu se snažit odvést co nejlepší výkon. Na druhou stranu přijetí vsetínských fanoušků bylo tak neskutečné, že to bylo hodně těžké. Každý zápas, který jsem na Lapači odchytal v třineckém dresu, byl pro mě strašně těžký.

Sledoval jsi osudy Vsetína v baráži?
Samozřejmě, že jsem to sledoval. Už jenom z pragmatického hlediska, protože kdyby Vsetín sestoupil, už bych nikdy neviděl ty peníze, které jsem tam měl uložené…

…myslíš?
No jistě! A za druhé jsem věřil, že Vsetín nespadne a že extraligový hokej na Valašsku bude dál. Takže jsem klukům fandil. Neměli to proti Ústí nad Labem jednoduché, ale zvládli to na výbornou. Byl jsem rád, že Vsetín zůstane v extralize. Strašně by tam chyběl.

Co tě letos na jaře zlákalo zpět do stejné řeky?
Finanční záležitosti se během těch dvou let vyřešily. Když mě vyhodili z Třince, volal jsem Lexovi Jaškinovi, který už v té době dělal sportovního manažera. Okamžitě se mě ptal, jestli mám ještě chuť, odpověděl jsem, že samozřejmě. Pak mi řekl že mi může dát tolik a tolik. Já odvětil, že mě to nezajímá. Takže jsme se vlastně domluvili už na podzim, tudíž jsem pak na jaře ani nehledal jiný angažmá, byl jsem přesvědčený, že to ve Vsetíně podepíšu. Nic jiného mě už nezajímalo. Vrátil jsem se tam i právě proto, že jsem řekl, že ve Vsetíně zakončím kariéru.

RADOVAN BIEGL POTŘETÍ: „Mísilo se ve mně moc pocitů. Jsem profesionál a ať už budu stát v bráně jakéhokoliv mužstva, budu se snažit odvést co nejlepší výkon. Na druhou stranu přijetí vsetínských fanoušků bylo tak neskutečné, že to bylo hodně těžké. Každý zápas, který jsem na Lapači odchytal v třineckém dresu, byl pro mě strašně těžký.“

Na začátku června byl Vsetín z extraligy vyloučen a vím, že jsi to tehdy nesl velice těžce. Už jsi to rozchodil?
Rozchodil…. Já mám taky spoustu jiných starostí…

…proto se ptám.
Kdykoliv se stane něco, nad čím mi zůstává rozum stát, co se týká českého hokeje, vždycky si na to vzpomenu. A říkám si, že ono se ani není čemu divit.

Buďme konkrétní. V čem se stala chyba?
Na to by asi měli odpovědět jiní, já jsem žádnou neudělal. Já jenom podepsal profesionální hráčskou smlouvu.

Samozřejmě. Ale nějaký názor na celou tu kauzu určitě máš.
Je to těžké, protože neznám podrobnosti. Kdybych je znal, ukážu prstem a řeknu: může za to ten a ten. A budu si za svým názorem stát. Ale já ty podrobnosti nevím, takže se mi na to těžko odpovídá. Bylo to určitě hodně faktorů najednou. Na druhou stranu, udělat tohle to se Vsetínem muselo napadnout jednoho jediného člověka. Jednu hlavu. A ten nápad se nabalilo iks dalších. Chtěl bych to jméno znát, ale neznám. (odmlčí se) A také mě zaráží, že to odnesl jenom Vsetín.

Klidně pokračuj…
Je takovým veřejným tajemstvím, že dejme tomu polovina extraligových týmů, nevyjímaje velkokluby, neměla ještě v létě své závazky vůči hráčům vyřešené. Na rozdíl od Vsetína, který uplynulou sezónu doplatil. Ale odnesl to jenom on. To je pro mě dost zarážející. Každý by si snad měl zamést před vlastním prahem a pak koukat jinde, nebo ne? Člověk se pak baví s hráči z jiných klubů a ti se ho ptají: „Prosím tě, co to s vámi udělali? Jako proč? Vždyť my také dva měsíce nemáme bonusy, prémie.“ Také je zarážející, že se vždycky ukazovalo jenom na Vsetín, jenom tady se muselo dokazovat, že jsou dluhy zaplacené. Možná byla chyba, že se Vsetín nebál a otevřeně o svých finančních problémech mluvil. Možná že kdyby zatloukal, k vyloučení by nemuselo dojít. Samozřejmě je tam iks dalších důvodů, jako například patnáct týmů v soutěži a tak dále. Co se týká záležitostí klem arbitráže a soudu, to už jenom potvrzuje, že není všechno úplně v pořádku.

Pojďme do toho rýpnout. Jak to myslíš?
Příklad: člověk se na teletextu dočte, že soud nebude projednávat odvolání, protože Vsetín nezaplatil padesátitisícovou kauci. Ptám se vedoucího mužstva Petra Andrýska, jak to je. A ten mi povídá: „Ještě jsem kvůli tomu jel do Ostravy a na jejich účet vyskládal padesát tisíc, aby to měli hned. Je na to doklad.“ A pak se člověk dozví, že došlo k omylu. Že soudce spěchal na chatu a že se špatně podíval. Kurňa kde to jsme? Spousta takových zvláštních nedorozumění. A vyjádření pana Vratislava Kulhánka, že Vsetín nedodal potřebné materiály? Já jsem s Lexou Jaškinem hodně dobrej kamarád a on mi říkal: „Já to tam posílal, vím úplně přesně co tam bylo. Úplně všechno!“ A pak pan Vráťa řekne, že Vsetínu nechce nikdo házet klacky pod nohy a že se mu budou snažit pomoct, aby teda aspoň první ligu mohl hrát. Potom od toho dají všichni ruce pryč, udělají lachtany, a ve Vsetíně se nehraje nic. A je jim to jedno! A teď už úplně, nikoho to nezajímá.

Ještě v půlce léta, před verdiktem arbitráže, jste přitom naplno trénovali a připravovali se na sezónu.
Hráči pomalu odcházeli, já jsem vydržel jako jeden z posledních. A v tý polátaný sestavě jsme v Tipsport Cupu hráli velice dobrý zápasy. Dvakrát jsme porazili Zlín, Třinec se s námi trápil dvě a půl třetiny. Nemyslím, že bychom v extralize byli do počtu. Ale bohužel po verdiktu arbitráže už nebylo na co čekat. Stejně jsem to všechno prošvihnul.

Jaká byla tvoje první reakce na výsledek arbitráže?
Věděl jsem, že tohle to je už špatné. Jednalo se sice o první lize a o odvolání k soudu, tak jsem si říkal, že vydržím. Ale kolem desátého září bylo jasné, že je konec. Že Vsetín v podstatě neexistuje. To už bylo definitivum. Do té doby jsem věřil, že takhle zlikvidovat klub není možné. Je to možné.

Ptají se tě na to lidé hodně?
Jo, ale kdybych jim to měl celé vykládat, bylo by to strašně na dlouho. Bohužel je to historie.

Už?
Možná to bude znít příliš tvrdě, možná až cynicky, ale já se musím dívat dopředu. Od května po tuto dobu to nemám jednoduchý. Manželka má stoprocentní pravdu když říká, že zadarmo můžu být i doma. Je to těžký. Ty pocity se ve mně mísí, ale musím hledět dopředu. Nejde to jinak.

RADOVAN BIEGL POČTVRTÉ: „Hráči pomalu odcházeli, já jsem vydržel jako jeden z posledních. A v tý polátaný sestavě jsme v Tipsport Cupu hráli velice dobrý zápasy. Dvakrát jsme porazili Zlín, Třinec se s námi trápil dvě a půl třetiny. Nemyslím, že bychom v extralize byli do počtu. Ale bohužel po verdiktu arbitráže už nebylo na co čekat.“

Momentálně pendluješ mezi Prostějovem a Zlínem, dá se tak mluvit alespoň trochu o spokojenosti?
No, to je těžká otázka, protože ani jedno mužstvo se v tabulce nepohybuje na místech, která by jim zaručovala nějakou spokojenost. Druhá věc je cestování. Teď jsem třeba čtrnáct dní v Prostějově, ale v době, kdy jsem fakt pendloval mezi Zlínem a Prostějovem a strojil se na pět zápasů za týden, bylo to velice náročné i lidsky. Únava byla veliká a nebylo to nic jednoduchého.

A nyní je tvoje pozice ve Zlíně jaká? Čekáš na telefon?
Ano. Nokia koliksi, už ani nevím kolik, to je moje pozice.

Jak vycházíš s Igorem Murínem?
V pohodě. Jsme přibližně stejná krevní skupina. Že vypadá flegmaticky? No, je na tom ještě o hodně líp než já. Rozumíme si i co se týká pohledu na hokej a na chytání.

A co Jaroslav Balaštík? Když jsi chytal proti němu, stěžoval sis, že tě vždycky píchne hokejkou, když jede kolem.
Jára je strašně hodnej kluk. Prostě udělá všechno pro to, aby jeho mužstvo vyhrálo.

Zakončeme to vánoční otázkou: Kapr už u Bieglů plave ve vaně?
Ne ne, kapra možná dostaneme od babičky. Jinak budeme mít ke klasickému bramborovému salátu řízek.