Chorvaté neměli moc ponětí, jak funguje klub, říká ve velkém březnovém rozhovoru Josef Turek

V s e t í n – Fakt, že jej Vsetín ztrácí, je možná druhá největší škoda - hned po boleslavské automobilce. Trenér Josef Turek strávil na Valašsku pět let, během kterých vyhrál s místní juniorkou dva mistrovské tituly a nebýt vyřazení do Liberce, mohl se letos postarat o další překvapení s dorosteneckým kádrem. Během uplynulých měsíců jste o něm mohli slyšet také v souvislosti s reprezentační šestnáctkou, již vede, nebe jeho Zápisníkem, který jednou týdně vycházel na našich stránkách. Úspěšný trenér teď odchází do pražské Slavie, kde povede znovu juniory. Podaří se mu stejný kousek, jako během krátké doby ve Vsetíně?

Úspěchy na trenérském poli, kterých v minulých letech dosáhl, však daly trochu zapomenout tomu, že Turek prožil i bohatou aktivní kariéru. „V dorostu jsem jednu sezónu nastřílel padesát tři branek a patřil jsem mezi pět nejlepších hráčů v republice. Na mistrovství republiky juniorů jsem byl nejproduktivnějším hráčem a v patnácti a půl letech si měl vytáhl pan František Dům do A-týmu Plzně. Měl jsem nakročeno k perfektní kariéře. Těžko říct, kde se to zlomilo,“ říká dnes úspěšný kouč. Coby hráč nastupoval Turek v dresu slovenské Dubnice nebo chorvatského Medveščaku Záhřeb. Před patnácti lety, v sezóně 1993/1994, pak pomohl prvoligovému Vsetínu do nejvyšší soutěže.

Dám vám hádanku: Představte si týmovou fotku prvoligového Vsetína z roku 1993. Dokázal byste uhádnout, co za hráče stojí čtvrtý zleva v horní řadě?
(směje se) To budu asi já.

Jste to vy. Vzpomínáte si na tu dobu?
Jasně. Přišel jsem do Vsetína z Plzně na roční hostování. Během přípravy jsem si vybojoval místo ve třetím útoku jako centr. Bohužel tři dny před sezonou se naskytla možnost angažovat Radima Raděviče. Takže se Radim stal tím, kdo mě připravil o místo v sestavě. Během sezóny se nikdo dlouhodobě nezranil, takže jsem musel čekat na šanci. Předpokládal jsem, že se budu prosazovat víc, protože jsem přece jen přišel z extraligového mužstva. Na druhou stranu: bylo mi dvacet. Jádro týmu tu už bylo hotové, protože Vsetín v předchozí sezóně postoupil do první ligy. Působili tu hráči jako Mira Stavjaňa, Mařák, Jaškin nebo v brance Čechmánek.

Pokud všechno půjde, jak manažeři slibují, ocitne se Vsetín přesně tam, kde byl v době, o které mluvíme. V první lize. Jaký byl tehdejší Vsetín?
Pro to období je charakteristická velká euforie. Já jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Pan Štefl za mnou přijel do Plzně a řekl mi, že tvoří ve Vsetíně kádr a že by chtěli do čtyř nebo pěti let postoupit. Takže brali mladší hráče z extraligy s perspektivou do budoucna. Nakonec se tu v létě sešla skvělá parta lidí, která dostala kvalitní suchou přípravu od trenéra Valáška a asistenta Tabary. Lidi ve městě hokejem žili, na první přípravný zápas proti slovenskému Martinu byla vyprodaná hala. Je to víc než deset let, ale mám to teď úplně před sebou. Vyhráli jsme deset jedna, bylo to něco úžasného. Byl to už náznak, že ta sezona nebude jenom tak. Do Vánoc jsme se rozehráli a nakonec zjistili, že nemáme konkurenci. Poráželi jsme týmy ze špičky. O svátcích za námi přišli funkcionáři Husička se Zubíkem a řekli nám, že vzhledem k našim výsledkům přehodnotili situaci. Postoupit do nejvyšší soutěže zkusíme už tuto sezónu. Ta byla nakonec fantastická, snad jenom čtyřikrát jsme prohráli. Podmínky, jaké byly v prvoligovém Vsetíně, neměla ani Plzeň. Už tehdy to bylo o třídu výš.

Byl pak postup do extraligy překvapením?
Bylo to překvapení. Před sezónou jsme věděli, že bychom mohli hrát špičku soutěže, ale s tak brzkým postupem nikdo nepočítal. Najednou jsme se rozjeli, začali vyhrávat, už na rozbruslení před zápasem byl stadion k prasknutí a dokonce se podařilo přejít přes prolínací boje. Hráli jsme společně s Jindřichovým Hradcem, Hradcem Králové a se Slavií, za kterou nastupoval Vladimír Růžička. A nám a pražskému týmu se podařilo postoupit, což bylo něco fantastického.

Čím byly ty „vsetínské podmínky“ tak specifické?
Na baráž třeba přišel Tomáš Kapusta nebo Tomáš Sršeň ze Švédska. To už se lidi začali zajímat, jak je to možné, že ze švédské nejvyšší ligy jde hráč do Vsetína. Najednou se hokejisté z NHL nebo Ruska začali pomalu sami nabízet. Přišel třeba špičkový útočník Andrej Galkin. Takže podmínky byly neuvěřitelné, hlavně postupem času. Penězi, ubytováním, stravou, celkovým zabezpečením. Ono když se hráč místo pro Spartu rozhodne pro Vsetín, místo Pittsburghu pro Vsetín, místo posílení mateřského Litvínova pro Vsetín, o něčem to vypovídá Podmínky, jaké byly ve Vsetíně, se jednoduše nedaly odmítnout. Když se vyhrává, daří se a management funguje, nemá nikdo problém. Navíc tu byla skvělá parta.

Takže se dalo mluvit o spokojenosti?
Já byl samozřejmě rád, že se nám hned v první prvoligové sezóně podařil postup do extraligy, ale přece jen jsem čekal, že budu víc na ledě. Později jsem se ale ohlédl za tím, kdo mě o místo připravil. Byli to Radim Raděvič a Rosťa Vlach, kterým bylo kolem třiceti. Postupem času jsem usoudil, že jsem ani na jednoho neměl. Takže jsem se tím uklidnil. Výkonnost jsem později prokázal jinde…

Například ve slovenské nebo chorvatské lize. Kde bylo Josefu Turkovi jako hráči nejlépe?
V Dubnici. Hráli jsme extraligu a já tam poznal vynikající lidi. Pan Janeček vytvořil super podmínky pro hru. Byl to takový člověk, který mě dokonce připustil do své rodiny a ptal se mě na osobní problémy. Vyšel mi maximálně vstříc. Hokejově se mi dařilo, zkrátka jsem tam pookřál. Začínali jsme společně s Martinem Hlavačkou. Sestoupili jsme, ale já jsem zůstal i na první ligu. A hned v následující sezoně se mi podařilo vyhrát bodování ligy, dal jsem devětatřicet gólů. Dostali jsme se do baráže o extraligu, kde proti nám hráli hráči jako Božík, Veselovský nebo Marek Uram, který pak udělal velkou kariéru ve Znojmě. Bohužel se návrat mezi elitu nepodařil. Vedli jsme na utkání dva nula, ale celou sérii jsme ztratili v poměru dva tři. Ale díky povedené sezóně mě koupila extraligová Žilina. A v chorvatském Medveščaku Záhřeb? Tam to bylo také skvělé.

Jakou pozici tam má vlastně hokej? Protože Čech si pod Chorvatskem nejspíš vybaví…
Pláž. No asi tak bych to shrnul. Chorvaté nemají moc ponětí o zabezpečení klubu, od broušení bruslí po hokejky. Neví, že na zápas musí být dvě. Když si někdo v zápase zlomí hůl, musí si jít udělat novou. Kabina byla malá, krasobruslařská, kde jsme se při oblékání sráželi proti sobě. Navíc se trénovalo v deset hodin večer, protože přes den bylo obrovské horko. Doporučil bych tamní ligu hráčům, kteří si odehráli své, nepotřebují už nic dokazovat a chtějí kariéru – jak se říká – dohrát. Na dva tři roky, uvolnit se.

Odvíjí se od toho i úroveň tamní soutěže?
Samotná chorvatská soutěž je slabší, ale tamní kluby hrají zároveň interligu. V té naráží na rumunské, slovinské nebo maďarské špičkové týmy, ve kterých působí dost reprezentantů B skupiny mistrovství světa. A úroveň této soutěže slabá není. Najdete v ní plno starších hokejistů z Ruska, Kanady nebo i od nás, hrají tam první pětky. A ty na sebe v utkáních naráží. V Medveščaku jsem byl v první pětce s třemi slovenskými hokejisty. Nastupovali jsme třeba proti prvnímu útoku Jesenice, ve kterém byli hráči jako Brabec, který hrál u nás za České Budějovice nebo Trenčín. A není jednoduché se tam prosadit. Jak nedáte branky, jste nepotřebný. A klub začne přemýšlet o trejdu nebo vás rovnou propustí. Je nezajímá, jestli jejich hráči dostanou sedm gólů, vy jako cizinec jich prostě musíte dát osm. Jinak si vás zavolají a ptají se, jestli máte hokejky špatné nebo brusle špatné nebo co se děje a dostávají vás do tlaku. Takže i když ta soutěž není extra dobrá, musíte pravidelně sbírat body, abyste pro ně byl perspektivní a prospěšný.

A co lidé? Chorvaté zřejmě nejsou hokejový národ jako třeba Češi.
Ano, oni se tím baví. Na chorvatskou ligu přišlo devět set diváků, ale jakmile v rámci interligy přijel nejlepší maďarský tým, byl vyprodaný stadión. Takové skoky v tom byly. Jinak město bylo super, všude plno atrakcí. Spát jsme chodili v jednu v noci, vstávali jsme v jedenáct. Prostě idylka. V té době jsme s manželkou neměli ještě děti, takže já tam byl naprosto spokojený člověk.

Ale přece jste se ještě objevil v české lize…
Bylo mi devětadvacet a pořád mě to ještě táhlo něco dokázat, vyzkoušet. Na závěr kariéry jsem šel do Kladna, kde trénoval pan Hořava. Přišel jsem se tam na doporučení primátora Wolfa, ale do širšího kádru jsem se dostal vlastní výkonností. Dělal jsem si sám přípravu, všechno. Bohužel mělo vedení podepsané čtyři pětky, takže jsem si mohl zvolit střídavý start, nebo odchod. Samozřejmě jsem zvolil první možnost, protože jsem chtěl dál bojovat. Stalo se ale, že jsme na tréninku skákali nějaké švédské cviky a mně ruplo v koleně. Utrhl jsem si meniskus, čímž všechno skončilo. Smlouvu jsem nakonec nepodepsal a odjel na operaci do Olomouce. Končil jsem pak v Berouně, kde jsem na úplný závěr sehrál několik málo zápasů. Pak už jsem se vrhnul na trénování.

Turkovy ovečky vol. 1

Ta dvojice byla pro juniory klíčová. V loňském Turkově mužstvu patřila k nejlepším v play off, letos pod vedením Luboše Jenáčka vypomáhala, seč mohla. Přestože měli oba hráči, Erik Hrňa a Martin Podešva, povinnosti v seniorských působištích. „Erik je kvalitní hráč, který se navíc nebojí jít do soubojů,“ glosuje svého bývalého svěřence Turek. U Hrňova parťáka Podešvy se rozpovídá ještě víc. „Je to nejlepší technik, jakého jsem kdy měl možnost trénovat. Na puku patří k nejlepším v republice. Trošku ho omezuje menší postava, ale v dnešní době hrají i menší hráči. Je to jenom o tom, jestli dostanou šanci. Pokud mu trenér bude věřit a tu šanci mu dá, má Podešva na extraligu,“ říká Turek. „Samozřejmě pokud ho trenér postaví do čtvrté lajny a on bude chodit na led dvakrát za třetinu, pak svůj talent neprokáže. Ale jestli na něj někdo vsadí a dá jej do prvních dvou pětek, nemám o něj strach,“ dodává.

_

Kde nastal ten zlom, že jste si řekl: Nebudu už hrát, ale trénovat? Bylo to právě kvůli zraněním?
Nakombinovalo se víc faktorů. Byl jsem znechucený z celé té situace, navíc mi trošku ujížděl vlak. Nemyslím ani tak výkonnostně, jako spíš, že jsem neměl agenta, který by mě doporučoval. Hrál jsem si sám za sebe a ono to moc nejde. Vždycky se o vás musí někdo zmínit, jestli něco umíte nebo neumíte. Jinak se vámi nikdo nezabývá. To mě psychicky odrazovalo. Ale pak jsem se zcela náhodně potkal v restauraci s jedním člověkem, který už pár let trénoval…

O koho šlo?
(chvíli se vykrucuje) Byl to jeden vynikající trenér. Nakonec z toho rozhovoru bylo sedm hodin, kdy jsme kecali asi do tří do rána. Podotýkám, že kecali, nikoliv pili. A během té noci jsme si povídali o hokeji a zjistili jsme, že jsme si neuvěřitelným způsobem sedli. Říkal jsem mu své poznatky o hráčích, které trénoval. Hleděl na mě, jak to že poznám některé maličkosti.na různých typech hráčů. Sám mi nabídl, jestli bych nechtěl vyzkoušet trénování. Zdál jsem se mu podezřelý, že mám v sobě nějaký trenérský vjem. Řekl mi, abych se přišel zeptat na zimní stadion za panem Šteflem. Takže jsem tam v osm hodin vyšel…

Pět hodin poté?
Ano. Shodou náhod šel po chodbě pan Štefl. Byla to neuvěřitelná náhoda, protože jsem mu vůbec nevolal. Zeptal jsem se ho, jestli by nebyla možnost trénování, že bych to rád zkusil. Zajímalo ho, jakou mám licenci. Odvětil jsem, že céčko, protože jsem v Kometě Brno trénoval žáčky. Ale nebavilo mě to, dělal jsem to jenom proto, abych přes odpoledne zabil čas. Pan Štefl řekl, ať si dám přihlášku na béčko a že to zkusíme. Myslel jsem, že mě dají někam ke třetím třídám, aby si mě prohlédli. Ne. Oni mě dali rovnou k juniorům! Byl to pro mě obrovský šok.

Věděl jste, co vás čeká?
Vůbec. Byl jsem na tříměsíční zkoušce u pánů Kopřivy a Trnky. Naskočil jsem prostě k nim a vůbec nevěděl, co to udělá. Pan Štefl asi taky ne. Ale za tři měsíce mi prodloužili stávající smlouvu, pan Štefl byl se mnou spokojený. Hlavní trenér Kopřiva taky, takže jsem zůstal. Pak jsem zjišťoval, že když pan Kopřiva odjel trénovat nároďák, nevedl tréninky pan Trnka, ale já. Byl jsem do toho prostě vhozený. Po nocích jsem si dělal nákresy a přitom mluvil, aby ruka šla zároveň s pusou. Vydřel jsem to tak, že dneska už nemám problém. Mluvím při jízdě vpřed, vzad, při obratech. Začal jsem tréninky vést, praktikoval jsem své metody. V konečné fázi jsme zjistili, že to má úspěch. Kopřiva mi trenérsky mnoho dal, ukázal mi, jak mluvit s hráči, co říkat mezi třetinami, jak jednat s rodiči…Musím říct, že jsem si to představoval úplně jinak. Člověk musí být tvrdý, nekompromisní. Zjistili jsme, že máme s panem Kopřivou stejnou vizi trénování. A že jsme i podobné typy.

Abych se přiznal – připadáte mi právě dost odlišní. Zatímco Břetislav Kopřiva neváhá zvýšit hlas, vy jste na střídačce mnohem klidnější.
To jen tak vypadá, protože to v sobě dusím. Jsem cholerik a nechci na hráče převádět tu nervozitu.. On zkrátka dává emoce najevo, já ne. Vybuchnu jen občas. V jádru jsme si ale dost podobní. Samozřejmě že občas došlo i ke střetům, ale to k práci patří. Když na sebe budete hodní, žádný výsledek neuděláte. Přál bych každému začínajícímu trenérovi, aby při sobě měl člověka, jako byl on. Spousta mladých koučů si myslí, jací nejsou velcí trenéři, ale nejsou.

Během tří let se vám s juniory podařilo dvakrát vyhrát mistrovský titul. Čím to bylo? Šlo o dílo náhody, nebo naopak o logický výsledek práce s mládeží?
Za sedm let trénování pana Kopřivy byli ve Vsetíně posbíraní nejlepší hráči z celé republiky. On si jako reprezentační trenér mohl vybírat. Ale i když tady byli super hráči, nikdy se titul neudělal. A paradoxně když tu byl tu osmou sezónu v uvozovkách nejslabší kádr, první místo se podařilo. Sešla se prostě velká parta, disciplína a chuť něco dokázat. Kdežto v těch předchozích týmech byl vždycky nějaký rušivý element. Vždycky se objevil hráč, který hrál na sebe a myslel si, že když dá pět branek a tým skončí třetí, někdo si ho všimne. Kdežto v tomto mistrovském týmu na to nikdo nehleděl a - fungovalo to. Zároveň bych chtěl říct, že jsme sice vyhráli ligu, ale tím těžší byl následující rok. Po panu Kopřivovi jsem převzal úlohu hlavního kouče, byl jsem nezkušený a přitom jsme měli obhajovat první místo. Byla to pro mě úplná darda.

Darda je takové pěkné západočeské slovo…
Byl jsem strašně šťastný, že mi pan Štefl věřil a jmenoval mě do funkce šéftrenéra mládeže. Byl jsem hlavní trenér, Rosťa Vlach mým asistentem. Musím podotknout, že se nám zprvu moc nedařilo. Nepodchytli jsme začátek sezóny. Trošku jsem se zmýlil, zjistil jsem, že je rozdíl být hlavní trenér a asistent.

V čem je to jiné?
Když jste asistent, děláte takovou spojku mezi hlavním koučem a hráči. A ti mají ve vás větší důvěru.

Zatímco hlavní trenér je…
Trošku odměřený. Je dobře, když tým vede jeden hlavní kouč a jeden asistent, aby hráči poznali ty váhy. Když jsou na některé z těch pozicí dva lidé, už to tak nefunguje. Vždycky se ti dva proti jednomu spolčí. Já jsem tři měsíce trénoval společně s Rosťou, ale ten pak odešel k A-týmu, když byl odvolán kouč Jeřábek. Ke mně byl přiřazen Libor Žilka. Po nepříliš vyvedeném začátku se nám začalo dařit a nakonec jsme se probojovali až do semifinále. Tam jsme narazili na silné Kladno, které později vyhrálo titul. Prohráli jsme, ale protože Slavia Praha získala po základní části víc bodů než my, získali bronz oni a my skončili bez boje na čtvrtém místě. Z mého pohledu byla ta sezóna náročná, ale úspěšná. Podle mě je velice těžké navázat na mistrovský ročník. Protože první místo se dá už jedině zopakovat, nebo skončit hůř. Měl jsem z toho obrovský strach, hlavně tedy ze začátku sezóny, kdy se nám nedařilo. Pan Štefl mě ale podržel, nedělal z výsledků hrůzu. Věděl že začínám a to mi pomohlo.

Následující sezónu jste si spravil chuť – titul putoval znovu do Vsetína.
Zkvalitnili jsme letní přípravu, odbourali jsme zvedání těžkých činek a ježdění na kole. Soustředili jsme se především na běhání a zvedání lehčích činek. Někdy kluci padali na hubu, ale věřili jsme, že můžeme být úspěšní.

Co bylo před sezónou pokládáno za úspěch?
Dostat se do play off s tím, že pak se uvidí. Nakonec se to rozběhlo tak, že jsme vyhrávali hned od začátku. Zakotvili jsme se na čtvrtém třetím místě, pak na druhém a tam jsme vydrželi zbytek roku. Musím říct, že jsme měli super typy hráčů, navíc nám kapitán Lukáš Navrátil udělal skvělou práci v kabině. Doufám, že některým lidem dojde, jakého úspěchu se nám podařilo dosáhnout, protože letošní sezóna jasně ukázala, že zopakovat dobrý výsledek není vůbec jednoduché. Navíc - člověk zažívá tlaky z různých koutů republiky. Dobrý výsledek neznamená jenom dobrou hru na ledě, ale i různé zákulisní a politické tahy. Zkrátka silné tlaky, se kterými se musíte vyrovnat.

Kterého z titulů si ceníte více?
Víc si cením titulu, který jsme vyhráli loni. To jsme vytvořili partu, kdy hráči na námi šli. Strašně důležitá byla také práce ranních tréninků. Zároveň jsme dali velkou důvěru klíčovým hráčům. Někdy se totiž stává, že když kvalitní hráč nedostane moc příležitostí na ledě, degraduje tím trenér jeho kariéru. V mládeži je důležité, aby ten hokejista hrál co nejvíc. Je sice hezké hrát na čtyři pětky, ale ti špičkoví hráči mají na víc. Chtějí víc hrát a jsou i víc prospěšní. Jejich kariéra roste, když jsou víc na ledě a trenér jim věří.

Lukáš Navrátil mi vyprávěl, že jste hráčům nechal za vítězství vyrobit speciální prsteny…
Dvakrát po sobě. Poprvé, když jsme skončili čtvrtí. Vážil jsem si toho místa, jako bychom soutěž vyhráli. Sehnal jsem sponzory a nechal vyrobit stříbrné prstýnky. Následující rok jsme vyhráli mistrovský titul, tak jsem chtěl nechat vyrobit prstýnky ze zlata. Stálo by to ale asi kolem osmdesáti tisíc, což jsem nesehnal. Tak byly prsteny znovu stříbrné, ale tentokrát širší a s vyrytým jménem. Zbytek peněz jsme dali na závěrečný posezónní raut.

Turkovy ovečky vol. 2

Vidíte tu fotografii? Nikdy by nevznikla, kdyby si Radim Ostrčil nevychutnával vítězný doutník po loňském finále se Zlínem. A tak by se nestalo, kdyby jej trenér Turek nevytáhl z devátých tříd. „A postavil jsem ho do první pětky. Plno lidí mělo obavy, jestli to zvládne, ale on na to herně měl. Pohybově trochu zaostával, ale na tom se mohlo pracovat, protože byl mladý. Pouštěl jsem ho na přesilovky, na oslabení. Od Vánoc nám to vracel kvalitními výkony. Nechci si dávat zásluhy, že jsem z něj udělal hráče. Každý trenér mu něco dal. Ale u mě udělal největší skok do staršího hokeje,“ říká Turek. Jeho objev nyní působí v zámořské juniorské soutěži. „Byl draftován Bostonem a hraje v Americe. Sleduji ho, vím že má za padesát zápasů asi třináct přihrávek. Prostřednictvím internetu sleduji všechny své bývalé hráče, mám o nich přehled.“

_

Po mistrovské sezóně jste byl jmenován trenérem reprezentace do šestnácti let a zároveň přešel k mladším dorostencům. Jak to probíhalo?
Nabídku trénovat šestnáctky jsem dostal od Vladimíra Růžičky už v průběhu juniorského play off. Měl jsem na rozmyšlenou asi týden, ale dlouho jsem neváhal. Byla to pro mě výzva a zároveň ohodnocení čtyř trenérských sezón. V hledáčku bylo víc trenérů, ale nakonec mě výkonný výbor schválil. Ve Vsetíně jsem tedy přešel k dorostu

A do letní přípravy jsme nasadili rekordních sedmačtyřicet hráčů…
Protože má každý trenér jiné názory, chtěli jsme jim dát všem šanci. Posbírali jsme hráče z dorostu a osmých a devátých tříd. Zajímalo nás především, jak se různé charaktery projevují pod tlakem. Po určitých dávkách se začal kádr zužovat a za čtrnáct dní nás trénovalo kolem třiceti. Kádr jsme zredukovali a mladší hráče jsme vrátili do jejich věkových kategorií, tedy tam, kam patřili. Zároveň jsme jim řekli, že když budou dobří, můžeme si je vyzkoušet. Což se stalo později třeba u Ondřeje Slováčka. Někteří rodiče to ale pojali špatně. Ne že by ocenili, že jsme dali šanci jejich průměrným dětem. Vůbec. Přitom v jiných klubech to probíhá tak, že se vytipuje pětadvacet hráčů, pak se jich pět vyhodí a konec.

Konečnou podobu tak kádr dostal až na konci léta.
To jsme vyřadili poslední pětici hráčů. Udělali jsme to tak, že hokejistům, kteří už nemohli nastupovat za deváté třídy, jsme sháněli angažmá. Volal jsem do Kopřivnice, Nového Jičína, Valašského Meziříčí nebo do Olomouce. Hráči si toho v závěru nevážili, jejich rodiče si mysleli, že ty nabídky přichází automaticky samy od sebe. To nebyla pravda, vždyť jejich děti mohly skončit s hokejem ze dne na den. Existuje totiž tolik hráčů, že když někoho vyřadíte z extraligového týmu, zase takový zájem o něj není. Takže jsem tady zavedl, že se pokusíme vždycky vyřazeným hráčům sehnat jiné angažmá. Byl bych rád, kdyby to tak zůstalo zachováno. Protože jejich rodiče ty kontakty nemají, aby jim mohli něco vyřídit. Snažili jsme se dělat pro kluky hodně, dokonce jsme jim umožnili, aby s námi třeba v pondělí trénovali, přestože už k nám nepatřili. Byl bych rád, aby to rodiče věděli, protože já nejsem ten typ, který přijde půl hodiny před tréninkem a patnáct minut po tréninku ho není. Jdu na stadion dopoledne, i když trénink nemám, vyřizuji si svoje papíry, připravuji si tréninky a chci, aby to klapalo. Pokud chce něco trenér dokázat, měl by se tou svojí vizí zabývat celý den

Jaký byl váš první poct, když jste vstoupil do šatny dorostenců?
Že něco není v pořádku.

Co to bylo?
Nevím a do dnešního dne jsem na to nepřišel. Když jsem se po té kabině rozhlédl, uviděl jsem jen, že je tam obrovský rozdíl od juniorky. Připravoval jsem si pracoviště na první trénink a říkal asistentu Plachtovičovi: Slávo, tady není něco v pořádku. Něco zkrátka nefungovalo, jak jsem čekal.

Máte na mysli přístup hráčů k tréninku?
Hráčům chyběla disciplína, nedokázali poslouchat trenéra se zaujetím, některé tam dokonce přivedli za ruku rodiče. Takže první co jsme udělali bylo, že jsme odbourali rodiče. Chtěli jsme komunikovat přímo s hráči. Vždyť mladí lidi dneska dokáží napsat esemesku daleko rychleji, než dospělý člověk. Takže jsme požadovali, aby se nám hráči osobně omlouvali, když třeba onemocní nebo se zraní. To byl první krok, který se nám v létě povedl. Vedlo to k vytvoření vztahu mezi hráčem a trenérem, jaký jsme požadovali. Další okolnosti, které nám práci narušovaly bylo to, že třeba rodiče neskousli, že jejich dítě musí umývat flašky nebo uklízen po tréninku kabinu. Takhle se to vždycky dělá, ale někteří z nich to chápali jako šikanu starších hráčů. Za mých dorosteneckých let se děly ještě daleko jiné věci, ale to ti mladší hráči musí skousnout a vyrovnat se s tím. O šikaně se vůbec nedá mluvit.

Bojoval jste s rodiči hodně?
Já s rodiči o synovi promluvím, ale nenechám si do toho kecat. To kdybych dělal, nemohl bych dělat trenéra.

Jak takový pohovor s rodičem vypadá?
Jsou různé typy rodičů. Někdy přijde rodič do kanceláře, posadí se a zeptá, co musí kluk zlepšit, proč nehraje. Vysvětlíme si to a on odejde. V pořádku. Jsou ale i typy rodičů, které vletí do kanceláře, prohodí, že tady se sedat nebudou, a spustí: vy nadržujete tomu a tomu, já vím jak to chodí, vzal jste peníze od toho a toho. A já bych musel dát taky peníze, aby můj syn nastupoval.

Jak reagujete?
Buď rovnou odvětím, že dveře jsou támhle, nebo – když to vypadá, že se rodič zklidňuje – mu narovinu povím, jak se věci mají. Za výsledky jsem zodpovědný já, tudíž já budu rozhodovat o tom, kdo a kdy bude hrát. Vy říkáte, že váš syn je technický typ, já tvrdím, že silový. Dokud tady budu trénovat já, bude to takhle a takhle. Nashledanou.

A výsledek?
Svoje jsem si prosadil. Cestu, jak jednat s rodiči, mi ukázal pan Kopřiva. Těžko bych k tomu přišel sám po pěti letech trénování. Jsem člověk, který chce s každým dobře vyjít, ale občas toho chce někdo zneužít. Neuvědomuje si ale, že mám kolem sebe hráz. Tu jsem si vybudoval se všemi lidmi, se kterými pracuji. I když si někteří myslí, že jsem dobrák a měkota. Ale mám prostě svoji filozofii, kterou se řídím. A patří do ní i to, že si do trénování nenechám mluvit.

Jak se vás dotklo vyřazení A-týmu z extraligy?
Ztráta seniorské soutěže se nás až tak nedotkla. Věděli jsme, že dorostenci mají do mužů daleko. Říkali jsme hráčům: Jste v dorosteneckém věku, vás mohou zajímat nejvýš junioři. A ti tady zůstali. Soustřeďte se na svůj výkon. I přesto se našlo asi deset rodičů, kteří přišli s tím, že u nás skončil hokej a že dají kluka asi jinam. Kritické to bylo ve chvíli, kdy začali odcházet hráči z juniorky. Naštěstí se pak situace ustálila. Když pak arbitráž potvrdila vyloučení Vsetína, nic se už nedalo dělat. A hráči už ani odejít nechtěli. Byly pro nás vytvořeny výborné podmínky, pan Jaškin třeba nakoupil čtrnáct párů bruslí. Junioři byli bráni jako A-tým a my jako junioři. Fungovalo to bez problémů.

Turkovy ovečky vol. 3

Když přijde na přetřes jméno Lukáš Navrátil, ihned na Turkovi poznáte, jak jej mrzí konec útočníkovy kariéry. Talentovaný forvard a kapitán mistrovského mužstva z roku 2007 vydržel ve Vsetíně jako jeden z mála až do definitivního verdiktu arbitráže. Když si pak chtěl najít nové angažmá, bylo pozdě. Nikde mladé hráče nechtěli. Po peripetiích v Jindřichově Hradci nakonec skončil v prvoligovém Prostějově. „Tam mu nabídli sedm tisíc hrubého,“ povzdechne si Turek. „Výsledkem bylo, že na hokej zanevřel a dal se na dráhu podnikání. Přeji mu, aby se mu dařilo, inteligenci na to má. Nevylučuji ale, že se k hraní zase vrátí, třeba za rok nebo za dva. Ještě se to bude dát zachránit.“ Turek si s Navrátilem lidsky i profesionálně sedl, jeden na druhého pějí chválu. „Jsme stejná krevní skupina,“ vysvětluje trenér.

_

Když se ptám vašich svěřenců, který bod v uplynulé sezóně byl klíčový, většina z nich má jasno: odchod bratrů Vrbových. Vnímáte to taky tak?
Bylo to v době, kdy jsme byli v laufu a patřili mezi špičku dorostenecké extraligy. Bratři Vrbové chtěli odejít, ale já jim to rozmlouval. Přesvědčoval jsem je, že mají super sezónu a ať ji dohrají ve Vsetíně. Nakonec mi řekli, že asi zůstanou, ale že to ještě proberou doma. To bylo dvaadvacátého prosince. Pak nastala přestávka a když jsem byl mistrovství světa juniorů v Pardubicích, řekli mi určití lidé, že se oba bratři mají hlásit osmého ledna v Mladé Boleslavi. Volal jsem jednomu agentovi a ten mi to potvrdil. Šestého ledna ještě za nás odehráli poslední zápas, o dva později už nastoupili v novém působišti. Vedení bylo proti a jasně dalo najevo nesouhlas s odchody hráčů jejich typu. Nicméně – stalo se. Šli to zkusit. Nám ale začala novoroční krize.

Nevypovídá to o něčem, když kabinu rozhodí odchod dvou hráčů?
Šlo sice o jen o dva hráče, ale Lukáš byl naše klíčová osobnost. Byl to lídr, který měl celou kabinu pod palcem. Co řekl, to platilo. Navíc šel příkladem na ledě, protože patřil k nejlepším obráncům v republice. Když odcházel, připomínalo to situaci, kdy kapitán opouští potápějící se loď. Mužstvo ztratilo vůdce. Někteří si na něj začali hrát, ale jejich výkony na ledě tomu neodpovídaly. Takže je nikdo neposlouchal. Byli jsme trochu v krizi, protože se prohrávalo. Chybělo nám přitom jediné vítězství, abychom si zajistili účast v play off. Nechci se na to vymlouvat, krize by přišla i kdybychom měli bratry Vrbovy v týmu, ale narušení to bylo.

Navíc jste v té době postrádali náhradního gólmana…
Mám tréninky koncipovány tak, že k tomu potřebuji dvě branky. Jenomže do jedné prostě neměl kdo jít. Guštafík u nás skončil, protože nebyl spokojen s pozicí dvojky. Petrovi Janků bohužel zjistili cukrovku, takže musel ze dne na den skončit. Zbyl nám jenom Petr Hromada a my se modlili, aby se nezranil. Mohli jsme si sice z devátých tříd vytáhnout Richarda Dohnálka, ale přestože je perspektivní, v současné chvíli jsme se na něho spoléhat nemohli. Bylo to těžké i na tréninku, kdy hráče prostě nebavilo střílet na prázdnou bránu.

Nakonec jste si přece jen zajistili účast v play off a navíc už šest kol před koncem. Tabulka vám přihrála Liberec s druhým nejlepším útokem v lize. Přesto – čekal jste, že vypadnete 2:0 na zápasy?
Ne. V prvním utkání na domácím ledě jsme dvě třetiny dokázali držet krok, ale bohužel jsme neproměnili šance. To byl fenomén, který nás doprovázel celou sezonu. V druhém zápase v Liberci jsme byli od první bully horším týmem. Soupeř měl vyšší a silově lépe vybavené hráče. Přesto jsme s nimi drželi krok. Točili jsme víceméně dvě nejlepší pětky a za stavu 2:2 jsme nasadili i třetí pětku, aby byla také ve hře. To se však ukázalo jako chyba. Prohráli jsme bully, náš obránce prohrál osobní souboj v rohu, ujel mu hráč a dal na branku na 3:2. To byl klíčový moment, věděl jsem, že je hotovo.

Nebude střelecká impotence limitovat hráče v jejich dalším vývoji?
Bude a je to škoda. Protože ti kluci jsou šikovní, jde jim to třeba i při bojích v rozích, mají pěkné kombinace, ale branku nedají. Kvůli tomu jsme hodně zápasů prohráli. To se nedá naučit, to v hráčích buď je, nebo není. Náš nejlepší střelec dal osmnáct branek a když s podíváme do tabulky na prvních pětatřicet míst v kanadském bodování soutěže, nenajdeme tam ze Vsetína nikoho. Proto si myslím, že konečné dvanácté místo není s ohledem na to neúspěch.

Uplynulou sezónou jste se také rozloučil se vsetínským hokejem – míříte do Slavie Praha. Co vás přimělo změnit působiště?
Dostal jsem sedm konkrétních nabídek, ale zvažoval jsem jenom jedinou – právě tu od Slavie. Strašně si vážím toho, že mi dal nabídku Vladimír Růžička. Je to náš jednoznačně nejlepší trenér, tak se od něj chci něco přiučit. V odchodu do Prahy nehrají velkou roli peníze nebo podmínky, jde o moji práci. Ve Vsetíně mě už neuspokojovala, protože jsme v kádru neměli konkurenci. Hráčů chodilo na trénink málo a nemuseli tomu dávat sto procent, protože věděli, že stejně nastoupí. Já mám rád tlak, když to vře. Když prostě hráč musí makat, protože ví, že ho ze sestavy může vytlačit spoluhráč.

Vedení Vsetína vás určitě přemlouvalo, ať zůstanete.
Ano, pan Štefl se mnou chtěl jednat o vylepšení podmínek. Ale vysvětlil jsem mu, že v tom problém není. Měl jsem tady podmínky velmi kvalitní. Zkrátka cítím, že je přede mnou ve Slavii velká šance. Zároveň si myslím, že už je vhodné změnit prostředí. Je třeba aby sem přišel jiný mládežnický trenér a zkusil s kluky zase něco jiného. Jak říkám: Měl jsem se tady výborně a rozhodně neodcházím proto, že bych si s někým nerozuměl. Odcházím kvůli práci. Slavia je pro mě krok dopředu, taková nabídka přichází jednou za život.

Máte ambice jednou trénovat muže?
Hokej je pro mě droga. Žiju jím chci jej dělat na doraz. Samozřejmě bych se jednou chtěl dostat do seniorské extraligy. Myslím si, že je to splnitelný cíl, ale takových trenérů, co se tam chtějí dostat, je plno. Jednou jsem k tomu měl nakročeno, dostal jsem takovou nabídku. Ale zatím jsem se rozhodl zůstat u mládeže. Měl jsem raketový start, který by mohl také rychle skončit, když bych něco uspěchal. Takže teď je přede mnou Slavia a její junioři. Jdu to tam zkusit.