Na cestách s Erikem Hrňou

Václav Trávníček, Petr Vychopeň • 25.03.2008

V s e t í n - „Teď toho moc nedělám. Je po sezóně, takže se věnuji kamarádům a relaxuji.. Třeba hraním her na počítači,“ říká Erik Hrňa. Devatenáctiletý útočník je prvním mužem našeho nového seriálu Na cestách, kterým vám chceme zpříjemnit čekání na seniorskou soutěž. Jeho podstata je jasná: navštívit s vybraným hráčem jeho rodné město a v něm nejdůležitější místa života a kariéry. Začínáme městem i hráčem, které není třeba dvakrát představovat. Erikem Hrňou a Vsetínem.

Je krátce po půl druhé odpoledne, když se potkáme před budovou kina. Podáme si ruce a vyrážíme, s Erikem jsme vše podstatné vyladili už dříve přes icq. „Když už jsme tak blízko, první důležité místo je Fenix,“ prohodí a přejde na protější chodník. Za chvíli už stoupáme po schůdcích směrem ke dveřím vyhlášeného non stopu. „Někdy tady se spoluhráči v pátek chodíme. Teda samozřejmě když nemáme na druhý den zápas,“ usmívá se Erik. Chvíli přemýšlíme, zda by nebyla lepší fotka zadumaného útočníka nad ruletou, ale vzápětí od tohoto nápadu upouštíme.

Netřeba dráždit hada bosou nohou! A tak pokračujeme dál. „Za rohem dělají skvělou pizzu,“ hlásí už Erik a vede nás do Pizzerie Lázky. Místní servírku seznamujeme s naším seriálem i záměrem vyfotit si ji s Erikem. Je však rezolutně proti a nepovolí ani tehdy, když prosíme s očima nejlepšího přítele člověka. „Slečno, to je naše největší hvězda, víte?“ zkoušíme to. Servírka se však ve hvězdách nevyzná a tak lokál opouštíme. „Tak uděláme fotku tady opodál. Líbí se mi i v téhle restauraci,“ říká Erik, když dorazíme před budovu Britanie. Bohužel mají zavřeno, takže fotka se servírkou ani tentokrát nevyjde. Zátiší s Hrňou, vstupními dveřmi a nabídkou lokálu je však dostatečnou náhradou. Míříme dále.

Velikonočním Vsetínem vane silný studený vítr a pomalu se schyluje k dešti. Nejlépe z nás je na tom Erik, jemuž porážka Zlína v osmifinále juniorské extraligy odnesla z hlavy jinak obvykle bujnou hřívu. Vítr mu tak, na rozdíl od nás, nemá co rozcuchat.

Za chvíli stojíme u jeho bývalé střední školy – Kostky. „Strávil jsem tu dva roky, teď jsem kvůli třineckému angažmá na obchodce v Orlové,“ vysvětluje Erik. Zajímá nás, proč každý druhý hokejista projde právě námi fotografovaným vzdělávacím ústavem. Čím to je? Hrňa má jasno. „Na téhle škole tolerují, že nemáte na školu moc času. Vědí, že se věnujete hokeji a nedělají z toho takovou vědu,“ vysvětluje. Od Kostky je to jen co by kamenem dohodil na hokejbalové hřiště u průmyslovky. „Představte si, že si tu v létě zahraju turnaj. Volali mi nedávno, že jsem zapsaný a budu hrát v lajně s bratry Podešvovými. Nojo, nešlo odporovat,“ zubí se. Na hřišti právě začíná utkání a tak uděláme fotku, necháme Erika pozdravit se s bývalým učitelem zeměpisu, který náhodně prochází kolem, a pokračujeme dál. S tím, že na téma Podešva se ještě dostane. Teď nás však čeká místo, na které jsem se osobně těšil nejvíce. Erik nám ukáže, kde proběhla jeho první – pozor – pusa!

A tak míříme – ano – k mateřské školce. Protože je neděle, ve školce vedle Masarykova gymnázia nikdo není. Přelézáme alespoň plot a udržovanou zahradou míříme k průlezkám. Kolega Petr navrhuje fotku u bleděmodré (za Erikových zlatých let zřejmě tmavomodré) skluzavky, ale nakonec vyhrává poblíž stojící konstrukce s velkým kruhem v klubových barvách. „Do té ohlávky mám jako strčit hlavu, jo?“ ptá se mě Erik nejistě. Nakonec však plní všechna naše fotografická přání. „Když už jsme tady, musím se zeptat na jednu věc,“ říkám Erikovi, který už ví, kam mířím. „Jmenovala se Tereza Vychopňová,“ červená se. Při zpětném přelézání plotu a cestě na další důležité místo se však rozpovídá i o postupech do dalšího levelu při hře flašky v kamarádčině bytě a…ale to vás určitě nebude zajímat.

Za chvíli stojíme u vsetínského Besedního domu, legendární to tuc tuc diskotéky. Vcházíme do oddělení pizzerie, kde nám padne do oka bar a servírka. Nabádám Erika, aby zkusil fotku vymodlit znovu, ale jeho sebevědomí je už na úrovni hráče co spálil dvě penalty. Naklání se k servírce, nadechuje se k otázce a – ptá se, zda „…si tady může na chvíli sednout.“ Slečna za pultem nemá nic proti a tak rychle uděláme pár fotografií, ke kterým Erik přihodí jednu z posledních diskotékových historek, řadících se do kategorie „spíše nepublikovatelné“.

Na cestách Vsetínem nás čekají poslední dvě zastávky a tak neleníme. „Zkusím zavolat Poděsovi,“ prohodí Erik a vytáčí číslo spoluhráče Martina Podešvy. Ti dva jsou nejlepší kamarádi, přitom každý působí opačným dojmem. Zatímco Hrňa je otevřený, Podešva toho moc nenamluví. „Poděs je strašná stydlivka,“ vysvětluje Erik. „Ale bývalo to s ním horší! Stalo se třeba, že jsme šli nakupovat oblečení a on se styděl vstoupit do obchodu. Říkal nám, abychom mu koupili to a to a on že počká raději venku,“ směje se. Podešva to nebere, ale my už stojíme o prodejny Foshna. „Tady chodím ve Vsetíně nakupovat oblečení. Jinak je tu docela mrtvo, když nějaké chci, musím jet minimálně do Zlína“. Cestou na poslední zastávku dnešního dne začíná poprchat a jsme proto rádi, že se schováme právě pod střechou stadionu Na Lapači. „Táta mě sem přivedl poprvé v nějakých sedmi nebo osmi letech,“ říká Erik. Stoupá si ke kabině časoměřičů a podstupuje poslední focení.

Kdoví, třeba si na mateřském stadionu zahraje už na podzim seniorskou soutěž. „Momentálně jsem v Třinci, takže budu hrát pravděpodobně tam nebo ve spřáteleném Prostějově. Jestliže bude ale ve Vsetíně první liga, budu působit tady,“ říká odhodlaně.