Vrátiť sa do Vsetína? Uvidíme, čo život prinesie, říká ve velkém srpnovém rozhovoru Roman Stantien

Ž i l i n a - Zamračený červencový čtvrtek, trochu prší. V nevlídném počasí jsem přijal azyl stadionu a z tribuny sleduji trénink místních Vlků. Mezi nimi se v černém dresu prohání i Roman Stantien, donedávna nejstarší hráč české ligy a nyní držtel tohoto primátu na Slovensku. Jeho věk byste mu nehádali, mezi mladšími spoluhráči patří k nejlepším: ze všech střeleckých pokusů vychází naprázdno jen sporadicky. Donedávna přitom válel ve Vsetíně. S valašským klubem získal všech šest titulů a jedno druhé místo. Byl přitom, když Vsetín hrál o bytí a nebytí v baráži proti Ústí, byl přitom, když byl klub vyhozen z extraligy. Jak dnes žije?

Stantien, přezdívaný od nepaměti Bobo, je se žlutozelenými barvami životně spjatý. Do Vsetína poprvé přišel v roce 1994, pak čtyřikrát odešel. Vrátil se zatím třikrát. Naposledy jste ho mohli na Lapači vidět 23.srpna loňského roku, kdy hrál Vsetín poslední pohárvé utkání proti Třinci. V té době bylo už rozhodnuto o vyloučení, utkání se hrálo z povinnosti. Stantien pak našel nové angažmá ve slovenské Žilině, která – ironií osudu – vyznává stejné klubové barvy. Čtyřiačtyřicetiletý Bobo se v týmu dobře zapsal, v loňské sezóně skončil na čtvrtém míste v kanadském bodování klubu a letos touží úspěch zopakovat. A nebo taky získat další titul? Těch má celkem osm. Kromě šesti vsetínských jeden s Trenčínem (1994) a Slovenanem Bratislava (2005). Vítězný naturel má už v krvi, jeho otec byl mistrem světa v boxu.

Když mne uvidí před halou, zvedne ruku. „Pojdeme na obed do Irish pubu, som hladný ako krava,“ říká, když se pozdravíme a vyjasníme si plány. Za ten rok, co jsem ho neviděl, se vůbec nezměnil. Jak jsem se přesvděčil během toho odpoledne a jak se ostatně přesvědčíte i vy z tohoto rozhovoru. Mlčky nasedáme do auta, kličkujeme mezi vozy jeho spoluhráčů a vydáváme se na obchvat města. „Ako vyzerá zostava? No, posílili sme v obrane,“ říká když překonáváme poslední križovatku. „Vím, odešel Kučas,“ kontruju a Stantien se za volantem poprvé usměje. Ne však nadlouho, protože přijíždíme před zcela ucpaný nadjezd. Holt kamiony si daly sraz. „Do frasa, jazdím tu každý deň a toto sa mi stane zrovna dnes,“ smutní Bobo. Protože je nadjezd a kolona dlouhá, stíháme probrat ledacos. Aktuální počasí, neutišenou situaci na silnicích bývalé federace nebo GM Oldřicha Štefla. Tedy všechno témata, co zvedají tlak.

Po chvíli parkujeme u Irish pubu, objednáváme si z menu a já vytahuji z tašky DVD s utkáním kanadského poháru 76 Kanada – SSSR. V tom řádil Stantienův idol Bobby Clarke. „Jé, ďakujem, to si prekvapil,“ usmívá se Bobo a prohlíží si dévédéčko, z jehož obalu se na něj usmívá právě bezzubá legenda.

Proč byl zrovna Clarke tvým vzorem?
Clarke mal málo talentu, čo nás spája (směje se) . Zle videl, mal cukrovku, odpadal po prvom tréninku. Svojou vôľou a vôľovými vlastnosťami však dokázal hrať špicu vo Filadelfii aj v celej Kanade. Dokonca robil kapitána národnému mužstvu. Dosiahol nadpriemer toho, na čo mohol byť predurčený.

Byl on také důvodem, proč jsi poprvé obul brusle?
To nie. Ja som dĺho hral futbal a pingpong. A raz ma chalani zavolali na hokej, to mohlo byť v šiestej alebo siedmej triede, tak som jednoducho šiel. A bolo to.

Jak šlo za železnou oponou sledovat Clarkovy výsledky?
Bolo to ťažké, ale už vtedy som písal do všetkých klubov v Kanade listy a lepil som si také svoje zošity. A niekedy mi aj z tej Kanady niečo prišlo, od Clarka priamo nie, ale treba fotka Gordieo Howea alebo Darryla Sittlera s venovaním a tak. Na tranďáku som počúval Hlas Ameriky a zišťoval, čo sa tam deje. To spojení prebiehalo iba takto, lebo v Československu o NHL neuverejňovali v televízii ani v časopisoch vôbec nič. Neskôr v Česku začal vychádzať Stadion, u nás Štart, takže som si odtial vystrihoval.

Mimochodem, víš, že existuje Bobby Clarke Trophy pro nejužitečnějšího hráče Philadelphie? Dvakrát ji dostal tvůj někdejší spoluhráč Roman Čechmánek.
Verím, že podla neho mohli nejakú takú cenu pomenovať. Myslím si, že to je oprávnene. A ak to má Čeman, tak mu k tomu gratulujem (směje se) .

Jaké byly v době tvých začátků na Slovensku podmínky pro mladé hokejisty?
Všetko spadalo pod Československú telovýchovu. Myslím si, že v tedy boli zabezpečené zimáky a výzbroj s výstrojou pre decka. Nikto si nič nemusel kupovať. Bolo to sice všetko staré a opotrebované, ale pre tie deti to myslím stačilo. My sme aj nič iného nespoznali, lebo z vonku málokedy niečo došlo.Čiže sme boli spokojní s tým, čo sme mali. A neuvažovali sme nad tým čo to stojí, proste nás to bavilo, chodili sme sa baviť hraním. Tak to zostalo až do juniorky. Vtedy sa začalo lámať kto bude hrať ďalej a kto bude študovať školu alebo pracovať.

A co tvůj otec, mistr světa v těžké váze? Nechtěl z tebe mít taky boxera?
On mi do týchto vecí nikdy nerozprával. Akceptoval, že chodím hráť hokej. Viedol ma k tomu, že keď niečo robím, aby som to robil poriadne. To mi myslím zostalo dodnes.

Roman Stantien poprvé: „Každý titul je veľmi tažké získať a obhájiť ho je ešte o veľa ťažšie. Ale ten prvý mi tak nejak najviac utkvel v pamäti. Vieš, strašne veľa ľudí ma odrazovalo od Vsetína, povedali mi, abysom tam nechodil. Hovorili, že som predsa vyhral majstra s Trenčínom a teraz pojdem do klubu, ktorý zostúpi stejne rýchlo ako postúpil. Som ale rad, že som sa vtedy rozhodol dobre.“

Do Vsetína jsi přišel jako mistr Slovenska s Trenčínem před sezónou 1994/1995. Věděl jsi, co tě čeká?
Ani nie. Ja už som tam chcel ísť před rokom do prvej ligy, ale nepustili ma. Brankár Ivo Pešat mi hovoril, aká je tam partija, že je vo Vsetíne všetko také rodinné a kamarátské. Že to skrátka nieje také chladno profesionálne ako už to vtedy bylo normou. A ako si hovoril, ja som bol čerstvý majster s Trenčínom a strašne ma mrzelo, že ma nezobrali do repre. Povedal som si, že keď ma nezobrali po takejto sezone, že už nikdy a… (najednou vykulí uči a zakřičí) Potkan! Ty kokot, to je normálne potkan!

Kde?
Tam! (ukazuje směrem ke dveřím restaurace, kterými se do sálu skutečně dostal potkan. Rozesmátí návštěvníci si jej fotí, Bobo Stantien se s vytřeštěnýma očima úzkostlivě tetelí na židli a rukama předvádí přímo divadelní gesta. „Ja som raz pozrel že keď jeden chalan našiel v pivnici potkana a zahnal ho do kúta, on naňho skočil!“ kříčí a myslí to naprosto vážně. „Nechoď tam, skočí po tebe!“ volá na jednoho z návštvěníků, který se rozhodl myš zahnat. Nakonec sebere odvahu sám a zavolá přes lokál na majitele podniku: „Braňo! Podaj mi dajakú lopatu, ja ho tým prejebem“. Hostinský však místo lopaty přináší oběd, Romanem objednaný vepřový řízek. „Dobrý podnik jsi vybral! Ať ti chutná,“ směju se na něj. Stantiena v tu chvíli strach přechází a už se také spíš usmívá. Epizodka s potkanem je tedy za námi. Přestože myš zalezla za skříň a evidentně bude dělat návštěvníkům restaurace společnost ještě nějakou dobu a přestože Bobo občas nevěřícně šlehne očima směrem ke skříni. „Ja sa toho normálne bojím,“ prohodí. Rozhovor nicméně může pokračovat.

S valašským klubem jsi vyhrál všech jeho šest titulů. Který si ceníš nejvíc?
Asi ten prvý. Bol nejprekvapivejší, lebo sme boli prvý rok v extralige a hned ju vyhrali. Bola tam obrovská eufória.

Dá se říct, že první titul byl také nejtěžší?
To zasa nie. Protože každý titul je veľmi tažké získať a obhájiť ho je ešte o veľa ťažšie. Ale ten prvý mi tak nejak najviac utkvel v pamäti. Vieš, strašne veľa ľudí ma odrazovalo od Vsetína, povedali mi, abysom tam nechodil. Hovorili, že som predsa vyhral majstra s Trenčínom a teraz pojdem do klubu, ktorý zostúpi stejne rýchlo ako postúpil. Som ale rad, že som sa vtedy rozhodol dobre. Niekedy je to zhoda okolností, šťastia a samozejme tvrdej práce. Proste ten prvý titul vyšiel ako v rozprávke.

Tehdy jsi vytvořil údernou formaci s Michalem Tomkem a Rostislavem Vlachem. Vzpomínáš?
Hrálo sa mi s nimi veľmi dobre, lebo Vlašák bol už vtedy pán hokejista a Tomson vediel dať góla a bol rýchly. Tí dvaja hráli skôr dopredu, ja dozadu, takže sme sa dopĺňali. Rozumeli sme si aj mimo ľad.

A co boxerská bitka s Angelem Nikolovem á la Stantien senior?
To nebolo také hrozné ako to vyzeralo. Takýchto situácií je v hokeji strašne veľa. Rukavice sme tuším mali na rukách. Ale už si to nepamätám, vážne. Neviem prečo sme sa poprali.

Zatímco v domácí soutěži byl Vsetín v devadesátých letech suverénní, v mezinárodních soutěžích to – řečeno s Milanem Šedivým – nebyla žádná sláva. Tedy až na bronzovou medaili z Evropské hokejové ligy 1998. Čím to bylo? Byl snad Vsetín v evropském kontextu tak málo konkurenceschopný?
Tie turnaje neboly tak dotované, ako by sa zdalo a viacmenej bola povinnost klubov, aby na ne chodili. My sme to nebrali ako hlavný ciel, v prvom rade sme chceli uspeť v lige než na nejakej medzinárodnej scéne.

Takže jste to moc neřešili?
Nie, brali sme to skôr ako také spestrenie sezony.

Lidé, kteří Vsetínu moc nepřejí, se často ohánějí jedním a tím samým argumentem: „Vaše tituly jsou z nakradených peněz, jste podvodníci!“ Narážejí tím na fakt, že bývalý mecenáš Roman Zubík sedí ve vězení. Máš protiargument?
Já si myslím, že toto by neobstálo nikde. To bysme mohli argumentovať tím po tíme. Dnes je strašne ťažké dostať do sportu peniaze. Kým chce organizácia postaviť dajaký tím, musí zohnať vysoké finančné prostredky. Ja si myslím, že to o čom hovoríš je dané lokalitou, na ktoré Vsetín leží. Je tam konkurencia mezdi Moravou a Čechami, ktorá je daná už historicky. Pričemž Morava je ekonomicky slabšia než Čechy alebo Praha, ktorá je ích centrum. Obdobné je to u nás na Slovensku, kde je to Bratislava. A je to v ľuďoch. Tí slabší sa stávajú proti tým silnejším a tí zasa oproti tým slabším. A keď ich tí slabší porazia, tak to nevedia uniesť a hľadajú všelijaké dôvody aby sa ospravedlnili, že prehrali. Nerad bysom to rozvádzal, ale zdalo sa mi, že Česi nadvládu té Moravy veľmi ťažko niesli. Treba Sparta do hokeja valila veľké množstvo peňazí, možno eště viac ako Vsetín. A nikto sa nepýtal odkial tie peniaze sú. Tým nechcem povedať, že peniaze Sparty boli nakradnuté, ale je to jednoducho tak. A že Romana Zubíka odsúdili? V dnešnej dobe je veľmi tažké ve spleti všelijakých finančných prevodov jednoznačno určiť kdo je viník a kto nieje. Asi tak.

Roman Stantien (5. zleva v horní řadě) podruhé: „Tie turnaje neboly tak dotované, ako by sa zdalo a viacmenej bola povinnost klubov, aby na ne chodili. My sme to nebrali ako hlavný ciel, v prvom rade sme chceli uspeť v lige než na nejakej medzinárodnej scéne. Brali sme to skôr ako také spestrenie sezony.“

Ze Vsetína jsi třikrát odešel. Poprvé v roce 2001, kdy proběhl celý exodus hráčů. A zamířil jsi hned do ruského Chabarovska. Co těm tam zlákalo?
Cítil som, že som vo Vsetíne strašne dlho a potrebujem zmenu. Bol som až moc zabehnutý tam v tých kolajach. A to niekedy nieje dobré. Ja som nikde inde v zahraničí nebol, takže pre mňa bola výzva skúsiť zase niečo iné a poznať iný štýl hokeja a života. Myslím, že to pre mňa bola veľká skúsenosť a som rád, že som v Chabarovsku bol.

Co obávaná ruská báza?
No, tie začiatky boli veľmi tvrdé a ťažké. Ale odporučoval bysom to každému mladému hokejistovi. Tak na dva mesiace aby videl, ako tvrdo tam tí chalani majú zarobené peniaze. Vieš, keď sú dneska chlapci v NHL, všetci ím závidia peniaze, no už nevidia, koľko času sú preč, koľko odriekania to stojí. A nielen toto, je to už od malička, keď chodíte na tréninky, zatial čo iní chalani chodia po diskotékách, po zábavach a doma sa hrajú väščinou s počítačmi. Strašne veľkú rolu hrá rodinné zázemie, lebo rodičia musia obetovať kus života, aby ich dieťa mohlo hrať hokej. A hovorím, v Rusku to majú chlapci veľmi ťažké, nieje to sranda tam hráť. Pre tých mladých je to veľmi dobrá skúsenosť, začnú si vážiť, že vôbec možu hráť hokej.

Jak s hráči mávají tamní dlouhé přelety přes časová pásma?
V Chabarovsku to bol extrém, lebo to mesto leží až úplne na východe. Nalietali sme viac, ako hociktorý tým v NHL. Zo začiatku som to zvládal úplne v pohode, dá sa to vydržať, aj keď je to záťaz na organismus a človeku to nepridá. Ale je to individuálna záležitosť.

Konaly se nějaké injekce?
Nie, dávali nam iba rôzne vitáminy a prášky do lietadla, čiže člověk nevie, kto mu čo dá. To je tiež indiviálna otázka. Kto chce, zoberie si to, kto nie, tak nie. Takže asi tak.

Takže představa z filmu Rocky IV, kde boxuje ruský bijec Ivan Drago, je přehnaná?
(směje se) Videl som chalany, ktorí chodili na infúzie, ale to chodia aj u nás, keď sú unavení alebo ím niečo je. Zakázané to nieje. Nemožem povedať, že by som na vlastné oči videl niekoho, kto berie zakázané veci. Myslím, že v Amerike to funguje takisto, do nedávnej minulosti tam ani neboli dopingové kontroly na rozdidel od Ruska. Takže nieje o čom.

Jak vypadal život na východě Ruska?
Nebol čas na nič iné než na zápas, trénink a oddych. Keď sme mali chvíľku volna, zasa bol trénink. Mesto bolo pekné, ľudia príjemný. Mám s nimi len dobrú skúsenosť. Musím povedať že dokonca o veľa lepšiu, ako niekedy s tými našimi.

Co čínská televize, nechytali jste ji?
Čínsku nie, ale dajaký americký program tam bol. Mal som krásné bydlenie, svoje auto… O tých chlapcov je tam postarané od rána do večera. Oni si na toto potrpia. Hokej je tam pre nich byznis.

Sleduješ nyní Kontinentální ligu, která vznikla jako konkurence NHL?
Moc som to teraz nesledoval, no z televízie alebo novin o nej viem. Uvidíme, čo z toho vypáli!

Myslíš, že pro hokejisty může být někdy větším lákadlem Gagarinův pohár než Stanleyův?
Neviem. Stanley cup má svoju historiu, ktorú si za oceánom držia a pestujú. V Rusku hrajú rolu z osemdesiatich percent peniaze. Ale vobec sa tým chlapcom čo tam idú nečudujem. Lebo poznám veľa ľudí čo celý život hrávali hokej, tvrdo dreli a dnes nemajú vôbec nič! Nikto ím nepomôže a treba sa ím aj smejú. Takže som preto, aby tam chalani šli a zarobili si nejakú korunu.

Myslíš, že prestiž Kontinentální lize může zvýšit naše číslo 68?
Určite! Keď tam ide Jágr a možno aj Shanahan. Ale aj tak je tam veľa dobrých ruských hráčov, veď sme to videli na majstrovstvách sveta. Tam mali z ligy celý útok, ktorý hral famózne.

Roman Stantien potřetí: „Mladí chlapci mali vtedy vo Vsetíne také podmienky aké by inde nemali. Viem, že dostavali výstroj zadarmo, autá… Myslím, že to dostali predčasne a že si toho nevážili. Prestali na sebe pracovať alebo na sebe nepracovali tak, ako by mali. Ale zas je to individuálne, jeden si toho váži, iný nie.“

Jsme u tvého prvního návratu (pro přehlednost začneme návraty značit žlutě, odchody zeleně) do Vsetína v roce 2003. Neměl jsi tak trochu strach se vstupováním do stejné řeky?
Tak obavy… Ja som vediel do čoho idem. Vedel som, že už to vo Vsetíne nebude také, ako skôr. Ale nepredpokládal som, že to bude až také, aké to naozaj bolo.

To znamená?
Všetko sa od tej doby zmenilo. Strašne veľa ľudí sa vymenilo, ta partyja chalanov nebola taká ako predtým. Celá ta organizácia bola taká už iná.

Vím, že sis stěžoval na přístup mladých hokejistů (Bobo souhlasně pokyvuje hlavou) čímž se dostáváme k tvému prvnímu citátu: „Mladí majú veget!“. O co šlo?
Mladí chlapci mali vtedy vo Vsetíne také podmienky aké by inde nemali. Viem, že dostavali výstroj zadarmo, autá… Myslím, že to dostali predčasne a že si toho nevážili. Prestali na sebe pracovať alebo na sebe nepracovali tak, ako by mali. Ale zas je to individuálne, jeden si toho váži, iný nie. Sme zasa u tej výchovy, podľa toho, ako toho hráča doma odmalička viedli.

Tvůj druhý odchod se udál za docela dramatických událostí během výlukové sezóny 2004/2005. Hovořilo se o neshodách s Romanem Čechmánkem. Celé to vyústilo v tvůj odchod do Slovanu Bratislava, kde jsi vyhrál další titul…
Čeman vtedy chytal a zároveň mal funciu vo vedení, robil športovného managera a akcionára. A to nikdy nerobí dobrotu, je to ako bys sedel na dvoch stoličkách. Raz si s tými, raz s tými a to je podľa mňa taký stret záujmov. V tíme to nerobilo dobrotu, akurát ja som o tom rozprával nahlas. Ostatní iba prikyvovali… Neviem. Čas dal za pravdu mne, že to takto fungovať nemože.

Jak to teda fungovalo?
To bol sled takých událostí, Roman robil obrovský tlak na trenérov, diktoval ím ako majú viesť tréninky. Je zbytočné teraz o tom polemizovať alebo sa rozprávať aké to bolo, lebo keď napíšeš čo som povedal, druhá strana môže povedať opak. No ale tá sezona dopadla tak ako dopadla. Vsetín skončil predposledný a ja som so Slovanom získal další titul do sbierky.

Spravil sis chuť?
Jasné. Mal som zasa novú skúsenosť. Vo Vsetíne to bolo tak, že ľudí, ktorých ja som niekedy podržal, ma teraz nepodržali. Každý si hral pre seba.

Zkus z paměti vylovit nějaké konkrétní jméno…
Nebudem rozprávať mená, lebo niketo ti može zavolať a povedať, že to tak nieje. Alebo ja som možno na prácu trenérov nevidel až tak do hľbky. Vsetín mal tehdy troch trenérov: Honzu Nelibu, Zdíšu Tabaru a pána Režnara. Myslím, že ani oni traja si nejako nepadli do noty, že nebolo dobré riešenie nechať tam všetkých troch. Nie že by tam boli nejaké intriky, ale každý mali svoje názory na trénovanie. A pokial to nemá jedného šéfa, nemože to fungovať. Spolok ktorý nemá svojho šéfa, dopadne zle. A ta sezóna tak aj dopadla.

Dopadla špatně. Na to, jaký měl Vsetín ve výlukové sezóně kádr…
Hej! Ale ja sa môžem všetkým tým chalanom čo tam hrali aj trenérom a vedeniu pozrieť do očí, lebo som ím narovinu povedal, čo sa mi nepáči. To, že to oni spravili tak ako to spravili, to nech si už oni vybavia so svojim svedomím.

Roman Stantien počtvrté: „Človek v afekte alebo v zápale hry spraví kopu vecí. Na ľade sa možno aj pobijete a pak vyjdete zo spŕch a vonku sa normálne rozpráváte a dáte si treba limonádu. Hokej je taký a niekedy sa stávajú aj také veci, že výmena názorov je ostrejšia ako v bežnom živote. Ale nikdy som nikoho nevyhodil.“

To by dávalo našemu rozhovoru pěknou pointu, kdyby ses ovšem hned na konci sezóny nevrátil zpět . Už podruhé. V létě 2005 jsi opět trénoval na Valašsku, to jste ještě nevěděli, že na konci blížící se sezóny budete hrát o sestup s Ústím nad Labem.
Vieš, v klube sa vymenilo veľa ľudí aj s trenérmi. Bolo pre mňa ťažké sa tam vrátiť keď som cítil krivdu, ale v tíme zostali niektorí chalani, ktorí vtedy stali za mnou, no nemali v kabine ešte také slovo. Myslím, že som tomu tímu pomohol.

Kdybys měl srovnat mančafty z mistrovské éry a té post-mistrovské, v čem se lišily? Tedy pochopitelně kromě kvality, která byla po roce 2001 pochopitelně nižší.
Je to jednoduché. Keď tam tá kvalita bola, hrali sme o titul. Keď nie, hráli sme o vypadnutie a záchranu v lige. Takže pokaždé sme o niečo hrali (směje se) . Ale hrať o tu záchranu (zvážní) , to bysom nikomu neprial.

Bylo to těžké na psychiku?
Určitě. Bolo to niečo hrozného. Po konci základnej části sezóny 2005/2006 sme mali veľkú medzeru medzi zápasmi, viac ako mesiac sme čakali na súpera. Naskočiť do toho znova, to nebolo vôbec ľahké. Neprál bych to nikomu.

Jak se stane, že hráči, kteří nevidí několik měsíců výplatu a na vánoční dárky si musí půjčovat od Bobo Stantiena, leží na nich deka a v barážové sérii s Ústím nad Labem dokonce prohrávají 0:1 na zápasy, se najednou vzchopí a v baráži zvítězí? Když si navíc ještě neodpustím tvůj trpký citát, který jsi utrousil před odjezdem do Čech: „No čo ti mám hovoriť? Že to tam ideme prehrať?“
Vieš, tu baráž sme hrali snáď na desať ľudí, mali sme toho naozaj plné brýle. Veľmi nám pomohol brankár Sasu Hovi. On sa takisto nedíval napravo naľavo, bol to chlapec, ktorý pre svoj výkon urobil prvé posledné. Napriek všetkým okoľnosťám sa k tomu postavil super. Baráž sme vyhrali s jeho a božou pomocou. Celá ta námaha ale prišla vnivoč, možno by bolo lepšie, kebysme to tehdy prehrali.

K tomu se dostaneme. Jaké to je, když člověk hraje pod svými bývalými spoluhráči jako např. Rosťa Vlach nebo pan Stavjaňa?
Ja som ich vždy rešpektoval. Tí chalani majú niečo odohrané, majú skúsenosti a myslím si, že keď nás Čada trénoval, bolo to super. Zvládal to ako trenér čo má dvatsaťročnú praxu. Trenér je môj nadriadený, ale keď sa mi niečo nepáči, som schopný mu to povedať alebo sa s ním o tom pobaviť. Pokial mi to vie vysvetliť, v poriadku, možme ísť ďalej. Ak mi na to nedá dostatočnú odpoveď a je to akurát taká tá omáčka okolo toho, pak sa ťažko spolupracuje.

Jo. Tvoji komunikaci s trenéry ilustruje další citát, jehož jsem byl svědkem a který zazněl po prohraném zápase, kdy nový obránce Balčík udělal sérii hrubek. Cituji: „Čo tam robí ten Balčík? Ak ho ešte raz postavíš, tak ho prejebem hokejkou!“ – Podotýkám, že v příštím utkání obránce Balčík nenastoupil. Tvoje slovo mělo eviedentně váhu.
(směje se) To som vážne hovoril? Je možne, že som toto v návale zlosti povedal. Človek v afekte alebo v zápale hry spraví kopu vecí. Na ľade sa možno aj pobijete a pak vyjdete zo spŕch a vonku sa normálne rozpráváte a dáte si treba limonádu. Hokej je taký a niekedy sa stávajú aj také veci, že výmena názorov je ostrejšia ako v bežnom živote. Ale nikdy som nikoho nevyhodil. Ani som nikdy nerozprával trenérovi do zostavy, aj keď sa ma pýtal s kým chcem hrať. Vždy som povedal, že on je trenér a on robí mužstvo. Nie ja.

Poslední sezóna, tedy 2006/2007, byla rovněž specifická. Mužsvo bylo lepené tak všelijak (Bobo pokyvuje hlavou) a poprvé od roku 1999 něco obhájilo – poslední místo. Ty jsi měl ve smlouvě klauzuli, že pokud uhrajete určitý počet bodů, klub tě uvolní. Vybral sis České Budějovice, pro jejichž web jsi v rozhovoru na účet Vsetína řekl: „Že sme urobili tie body? To bol iba taký úlet. Chlapci to budú mať veľmi ťažké, aby ešte niečo vyhrali.“
To mužstvo bolo už na takej prehrávacej vlne že ja som už naozajl neveril, že ešte pár tých bodov uhrá. Nakoniec sme vyhrali v Třinci, tak ma pustili. A ja som ani nemal žiadnu klauzulu o bodoch, domluvili sme sa tak až dodatočne, aby nebolo vedení kritizované, že púšťá hráčov a že ím nezáleží na Vsetíne a fanúšikoch. Proste tam už to šlo s kopca. Tí chalani už tam neboli takí ako predtým. Hovorím, v tej dobe titulov hráči aj cítili niečo k tomu mestu a vtedy sa k nám aj ľudia tak správali. Ale postupom času, keď odtial chalani odcházali a kvalita neprichádzala, sa aj tí ľudia na nás dívali tak všeljak. Boli už namlsaní tými titulmi. Ale aj napriek tomu že sme boli poslední došlo vždy veľa ľudí na zimák a spravili skvelú atmosféru. Takú som nikde inde asi nezažil. Nám tí ľudia boli za ten hokej vďační. Ten región spoznal dobrý hokej a vie ako vypadá kvalitný mančaft.

Právě kvalitní mančaft byl tvojí podmínkou, abys podepsal novou smlouvu. Po návratu z Českých Budějovic jsi začal s týmem trénoval a alespoň navenek všechno vypadalo v pořádku. Že bude další extraligová sezóna a že bude mančaft silnější. S GM Šteflem jsi měl asi dobré vztahy, když sis mohl říct o takovouhle podmínku, že?
Mali sme dobré vzťahy. Aj napriek tomu, že posledné asi tri roky nebol ani jeden mesiac, že by nám došla na čas výplata. Boli sme takí, že sme tam zostávali aj napriek tomu. On nám to po čase väščinou doplatil. To by v inom mužstvu neprošlo žiadnemu managerovi, že by mesiac, dva alebo dokonca tri niekomu dlhoval peniaze a tí hráči mu tam ostali. To neexistovalo. Keď je výplatný deň stanovený na päťnásteho a peniaze päťnásteho nedôjdu, je slušnosť dojsť do kabiny a povedať „chalani, nemáme peniaze, budú zajtra alebo pozajtra“. Ale on už dospel do takého štádia že nám ani neoznámil, že peniaze nebudú, vždy to dajako umelo naťahoval, vyhovorával sa; dokonca sa nám vyhýbal. Proste už sa to stalo neúnosným. My sme napriek tomu v tom týme ostávali a ostávali a verili, že keď nám vždy všetko doplatil, že nám doplatí aj toto. Vtedy sa do toho vložil aj zástupca primátora. To sme dúfali, že keď je v klube mesto ako hlavný akcionár, že nejaký poriadok nastolí. Lebo leto je vždy také všeljaké ale keď sa blíží sezona, väščinou sa to vždycky tak nejako upláca a peniaze sa dajú dohromady. Ale tá posledná sezóna… (odmlčí se) To bolo katastrofa. Dopadlo to tak, že mne dlhujú peniaze dodnes a za svoju takmer polročnú prácu som nevidel ani korunu.

Asi už ani neuvidíš, protože Vsetínská hokejová je v konkurzu.
No určite to neuvidím, to je mi úplne jasné. Ale myslím si, že to je práca pána Štefla. Nemal nám sľubovať niečo, na čo nemohol dosiahnuť.

Blížíme se k finále. Právě kvůli dluhům, které údajně neměly být splaceny, byl Vsetín z extraligy vyloučen…
O tom sa hovorilo dlho. Ja tiež neviem z akých dôvodov alebo príčin, mám iba informácie z novín alebo televízie. Ale to nebrem jako bernú mincu. Lebo čo si budeme hovoriť. Novinári toho napíšú veľa, v televízii toho nahovoria veľa a pravda je vždy niekde inde. Ale myslím, že jednoznačne v tom spravilo svoje, že ako pán Štefl jednal s nami, tak asi jednal aj s ľudmi v Prahe. A tam si to nenechal nikto ľúbiť. Pak spravili veci či už podla niejakých smerníc alebo nesmerníc, no jednoducho už ím pohár trpezlivosti pretiekol a rozhodli sa, že ten klub vylúčia z ligy. Myslím, že keby vtedy management dal podklady ktoré mal dať, že by ich nevylúčili. Som toho názoru, že to spadá na hlavu vedenia Vsetínskej hokejovej.

Jak jsi ten osudný den 6.6. prožíval? Jak ses o vyhazovu dozvěděl?
Na zimák prišla televízia, zástupca primátora Gajdušek a z vedení pán Říha a Štefl. Hovorili, že sa budú odvolávať a blablabla, ale nám už bolo jasné, že je koniec. Ale jednalo sa nám o to, či nám bude schopný dať nikto tie peniaze, ktoré sme mali dostať za svoju prácu čo nám dlhovali. Bolo nám prisľúbené že áno, ale dodnes sme tie peniaze nevideli. To, že nás pán Štefl presvedčoval, že nám peniaze vyplatí, to boli len sľuby. Myslím, že je to velká hanba ak jeho, tak aj mesta. Lebo mesto ako vaščinový akcionár by sa o to malo starať. Mali tam svojho človeka ktorý na to mal dohliedať a kým nevedel o tom, že dvadsať ľudí nedostalo dva alebo tri mesiace výplatu, tak si myslím, že o tom skôr vedieť nechcel. Keď mi niekto robí dajaké výklady čo je to akciová spoločnosť a že oni na to dosah nemali, tak si myslím, že to je všetko blbosť. Myslím, že je to len lahostajnosť tých ľudí a nekorektnost a neférovosť vôči tým ľudom, ktorí svoju prácu odviedli.

Vyloučení musela potvrdit až arbitráž 20. srpna, o tři dny později jste proti Třinci odehráli poslední pohárové utkání. Bylo na tobě znát, že tě to hodně vzalo.
Bo som určite rozčarovaný, Bolo nám stále cez vedenie tlmočené, že tam tá liga bude, že tie zmluvy sú postavené tak, že ích jednoducho z ligy vylúčiť nemožu. My sme ím opäť slepo verili a opäť sme zistili, že to bolo len blablabla. Situácia je úplne iná než nám oni rozprávajú. Dopadlo to, ako to dopadlo. Ja som vedel, že o mňa niekde ešte záujem bude, lebo tu výkonnost si myslím som mal. A ozvala sa Žilina. To bol ďalší taký bonbónik, keď mi za pol roka nezaplatili výplatu a potom za mňa chceli ešte peniaze. Ja sam som si našiel tím, ktorý ma zobral do rozbehnuté súťaže a oni chceli za mňa odstupné. To už mi nervy pretiekli a to už sme si dokonca aj vulgárne nadávali.

S GM Šteflem?
Aj s ľudmi z mesta. To už som na pľnú papulu vykrikoval, že ať toto na ma neskúšajú lebo by som musel aj ja prikročit k niejakým neseriózným jednaniam. Lebo čo si oni dovolili, to bol vrchol vrcholov.

Víš, že se v názoru na vyloučení rozcházíš s Radovanem Bieglem? Ten je toho názoru, že jde o komplot českých klubů, které se prostě domluvily a zlikvidovaly klub.
Viem. Ja ti hovorím, tak hlboko do toho nevidím a neviem, aké doklady či čo tam chýbalo alebo nedošlo. To myslím nevie ani Bajgl, myslím že vie len to, čo mu povedali ľudia z nášho vedenia. Mohli mu hovoriť, že tam poslali to a to, ale či to tam ozaj poslali a či to bolo to, čo si svaz vyžiadal, to nemôže vedieť. Je možné, že tam bolo aj niečo proti predpisom ale stále si myslím, že keby mal Vsetín všetky uhradené a všetky doklady pripravené k tomu, aby mohli fungovať, že by ích nevylúčili. Už len to, že niekomu dlhuješ štyri alebo pať mesiacov výplatu a oni by ťa pripustili do súťaže, to by bolo do neba volajúce.

Když se řekne Vsetín, co si vybavíš? Pachuť z dluhů, nebo oslavy titulů?
Ten dlh ma serie určite, to by sralo každému, kto by nedostal zaplatené za svoju prácu. Ale ja na Vsetín spomínam tak, že som tam prožil krásné roky. Ten hokej tam byl taký parádny, že to sa niekomu nepodarí za celý život. Spomínam len v dobrom. To zlé posunem niekan dozadu a snažím sa na to zabudnúť. Vybavujú sa mi iba pekné věci.

Je nějaká šance, že bys někdy v budoucnu oblékl znovu zelenožlutý dres? Nemyslím samozřejmě ten žilinský, ale vsetínský.
Mám na to dosť rokov, ale možno že sa tam niekedy vrátim. Treba ako trenér alebo hrač, keby budúci rok postúpili do prvej ligy… Neviem.

Takže kdybys dostal nabídku „Bobo, pojď nás trénovat“, tak bys ji zvážil?
Po mojich skúsenostiach už nikdy nebudem hovoriť, že tam späť nedojdem. Keď som prvýkráť odišeiel, hovoril som to a vidíš – za rok som bol späť. Takže ti nebudem hovoriť či áno alebo nie, uvidím, čo život prinesie a kam všetko bude smerovať ďalej.

Roman Stantien popáté: „Keď niesom medzi chalanmi, tak sa nepohnem a to mi chýba. Som tak proste zvyknutý. Keď dva tri dni niečo nerobím, necítim sa vo svojej koži. A možno aj preto, že ešte ten hokej môžem hrať, zdraví mi slúži a dokedy možem hrať, tak hrať chcem. Keď je záujem, je treba robiť to remeslo ktoré človek umí.“

Pojďme k tvojí reprezentační kariéře. Do nároďáku ses dostal poprvé v roce 1997. Na MS jste bydleli v jednom hotelu s českou výpravou, jejíž součástí byl tehdy pětařicetiletý Rosťa Vlach. Hecovali jste se?
Hej, to bolo vo Fínsku. Stretli sme sa v jedální a štengrovali sme sa, kto pôjde domov skôr (směje se) . Brali sme to v pohode. S Rosťom sme kamaráti doteraz. Keď sa pred rokom robily tými, chcel, aby som im šiel do Zlína pomôcť. Ale neuvolnili ma, lebo som to nemal ve zmluve ukotvené.

O rok později přišlo Nagano, z českého pohledu zlaté. Jaká byla olympiáda z pohledu Romana Staniena?
Pre Slovákov bola tá olympiáda z toho horšieho súdka. Nekvalifikovali sme sa do hlavnej súťaže, na nás úkor tam išiel nejaký ruský štát. Bola to tá horšia stránka toho hokeja, ale to k tomu patrí. Niekedy sú dobré věci, nikedy horšie. A myslím, že ma v hokeji stretlo zatial prevážně viac tých dobrých než zlých. Mám hokej stále rád a možem o ňom povedať len to dobré.

Co syn? Už sis s mladým zahrál?
Nie. Ale chalani hrajú, teraz už oba. Zatial ích to baví, tak uvidíme, ako to bude ďalej.

Žiješ pořád v Dubnici?
Hej.

Odtud pochází další hráč s reprezentačními zkušenostmi, Pavol Demitra. Stýkáte se?
Stretol som ho teraz v Trenčíne, máme tam aj mladého Kopeckého, čo teraz vyhral Stanley cup…

…nepřijedeš se podívat 7. srpna do Vsetína?
Osmého má byť v Dubnici, lebo Kopecký ho tam privezie. Ešte uvidím, Hudly mi volal aby som prišel. Možno že dojdem, uvidím, ako mi to vyjde časovo. Rad by som Hudlyho videl.

Dnes jsem tě viděl na tréninku a patřil jsi k nejlepším. Co je motivací pro Romana Statiena podstupovat další a další letní přípravy?
No tá leošná bola srašně ťažká. Chcel som si ju robiť sám, ale musol som tu ostať a robiť ju s celým mančaftom. Dala mi zabrať (směje se) . Ale je to rovnako ťažké pre všetkých, ak ti je dvadsať, tridsať alebo štyridsať. Je to obrovský objem tréninkových jednotiek, ale musíš to natrénovať, lebo ak začne súťaž, nieje na fyzičku čas. Musíš to nabrať teraz. Mám takú skúsenosť, že ak to v lete zvládnem, tak pak vydržím do Vianoc. Potom je tam prestávka, kde zas naberem kondičku. Ale je to drina ako hovädo.

Co tě do ní pořád žene?
Vieš, ja som bol teraz doma keď sme mali dovolenku. A keď niesom medzi chalanmi, tak sa nepohnem a to mi chýba. Som tak proste zvyknutý. Keď dva tri dni niečo nerobím, necítim sa vo svojej koži. A možno aj preto, že ešte ten hokej môžem hrať, zdraví mi slúži a dokedy možem hrať, tak hrať chcem. Keď je záujem, je treba robiť to remeslo ktoré človek umí.

Na kontě máš celkem osm titulů. Nepřepadá tě někdy chuť zaokrouhlit to číslo na desítku?
Ja som nad týmto nikdy tak neuvažoval, ono to buď príde alebo nepríde. Ja sám ten titul stejne nespravím, k tomu potrebuješ kolektív dobrých hráčov a vecí, ktrosé sa musia deť cez sezónu na sto percent aby to vyšlo. Nikdy som si nezakládal na tých tituloch. Je to niečo naviac, čo ostane nikde zapísané a je to samozrejme krásne, ale nieje to určite prvoradé. Prvoradé je to, že ma to stále baví. Aj keď tá letná drina je fakt hrozná (směje se) .

Jaké jsou ambice Žiliny, slovenského mistra z roku 2007, pro blížící se sezónu?
Uff! No posílili sme v obrane, ale neviem ako na tom budeme vopredu. To sa ukáže až na ľade…

Fanoušci vybírají jméno pro vašeho maskota – vlka. Nemáš ty osobně nějaký tip?
To počujem prvýkráť teraz od teba (směje se) . Ide to úplne mimo mňa.