První titul byla klika, říká ve velkém březnovém rozhovoru Petr Husička

Václav Trávníček • 16.03.2009

Petr Husička je rodilý Vsetíňan. Přestože působil jako generální manažer Třince a Zlína, je jeho jméno spojováno především s úspěchy klubu z mateřského města. Dnes padesátiletý Husička nejprve oblékal bílý dres Zbrojovky a v devadesátých letech se podepsal pod největší úspěchy tehdejšího Dadáku a Petry jako prezident. „Musím uznat, že v některých ohledech jsme měli veliké štěstí,“ říká.

Poprvé jsme se viděli přesně před rokem, dokonce to bylo ve stejné kavárně. Naproti mně seděl Petr Husička, člověk, který se vsetínským hokejem zažil vše. Coby člen nejužšího vedení byl u toho, když Valaši postoupili do extraligy a rozjeli pouť za šesti tituly, před dvěma lety se zase snažil zvrátit vyhazov Vsetína z extraligy. Při našem prvním setkání se rozhovoru bránil. „Moje názory by mohly situaci spíše uškodit,“ říkal. Vsetínská hokejová tehdy nehrála žádnou seniorskou soutěž a její zástupci se marně snažili koupit prvoligovou licenci. To odpoledne Husička přede mnou obvolával nejrůznější manažery v čele s ředitelem 1. ligy a vyptával se, který z klubů by byl ochoten soutěž takříkajíc pustit. Odpověď byla vždy stejná – žádný.

Přestože Husička ve vsetínském klubu nepracuje už deset let, o jeho existenci se stále zajímá. Svými názory často tvoří myšlenkovou opozici vůči převládajícím názorům. Nejvíce je to patrné u pohledu na vyloučení šestinásobných mistrů z extraligy na jaře 2007. Proto když jsem Husičku spatřil na únorovém slavnostním utkání Vsetína v historických dresech, zkusil jsem rozhovor domluvit podruhé. Tentokrát jsem uspěl.

Na slavnostním únorovém utkání jste si povídal s bývalými spoluhráči a trenéry. Jaké bylo shledání po letech?
Bezvadné. Tím, že v hokeji dělám dlouhou dobu, se s většinou těch lidí potkávám průběžně. Takže to pro mě nebylo až tak překvapivé, ale bylo zajímavé se potkat s těmi, které jsem delší dobu neviděl. Někteří hráči se mezi sebou ani nepoznávali. Za áčko jsem sehrál ve Vsetíně první zápas někdy v roce 1975 a poslední v roce 1991, takže jsem za tu dobu potkal na Lapači moc lidí. To únorové setkání bylo pěkné. Všichni, kteří jsme se ho zúčastnili, jsme ho velmi kvitovali. Škoda, že se nemohli všichni pozvaní zúčastnit. Z té starší generace byl třeba Mirek Janošek v zahraničí a mně osobně dost mrzelo, že nemohl přijet Jirka Vodák, který tu za sebou zanechal výraznou stopu.

Vzpomínali jste se spoluhráči na sedmdesátá léta, kdy jste coby dorostenci vybojovali pro Vsetín nejvyšší soutěž?
Tehdy se v naší generaci sešlo několik výjimečných hráčů a měli jsme výborného trenéra Standu Palečka. V extralize jsme působili trochu jako rarita. Když jsme do ní postoupili, byli jsme jediný tým, který hrál na otevřeném stadionu. Každý soupeř na to vždycky hleděl. Ale někdy nám to i pomáhalo. Třeba když sněžilo nebo pršelo…

…na což jste byli zvyklí.
Když jsme přišli na led a sněžilo, museli jsme to nejdřív shrabat a pak trénovat. Nebo třeba trénink v polovině přerušit a zase led upravit. My jsme na to byli zvyklí, ale spousta soupeřů vůbec. Škoda, že jsme v nejvyšší soutěži vydrželi jenom jeden rok, brzy jsme totiž dost nešťastně spadli. Hráli jsme zápasy na deset dvanáct lidí a měli úplně jiné podmínky než mužstva, se kterými jsme hrávali. Když do Vsetína přijely hráči Vítkovic, ubytovali se v hotelu Vsacan, tam přespali a druhý den s námi hráli. Když jsme přijeli my do Vítkovic, tak jsme hráli až po zápase domácích s Českými Budějovicemi, to znamená o půl deváté. Skončili jsme o půl jedenácté, osprchovali se a jeli domů. Vrátili jsme se po půlnoci a ráno v osm hodin jsme jeli na další zápas. Dnešní asistent hlavního trenéra Slávek Plachtovič, který bydlel v Ústí, byl třeba tak utahaný, že sedl ve Vsetíně na vlak, usnul a probral se až v Horní Lidči. Byly to takové pionýrské časy, ale přesto to bylo úplně famózní. Muži tehdy spadli do krajského přeboru, takže my měli obrovskou diváckou podporu. Chodilo se na nás.

Dres Zbrojovky jste oblékal i v A-týmu, ale brzy jste začal funkcionařit. Kde nastal ten předěl?
No, já s ním v té době ani moc nepočítal… Po revoluci byla možnost odejít do zahraničí. Přes známé jsem si domluvil, že budu hrát v Rakousku kousek od Vídně tamní druhou ligu. Na tehdejší dobu mi nabízeli skvělé podmínky, nedalo se to srovnat s platy v Československu. Měl jsem to domluvené tak, že bych přes týden trénoval ve Vsetíně a na víkend tam dojížděl na zápasy. Vypadalo to velmi lukrativně, ale dopadlo to všechno jinak. Jmenovali mě ředitelem tehdejší Zbrojovky a já se musel rozhodnout jen pro jedno. Takže jsem ze dne na den sekl s hokejem a začal se věnovat téhle práci. Pár měsíců poté za mnou přišla delegace v čele s Mirkem Janoškem, Oldřichem Šteflem a Ivo Pešatem a začali do mě hučet, abych vzal funkci předsedy v hokejovém oddílu. Neměl jsem do toho vůbec chuť, ale nakonec se svolalo celé občanské sdružení, které čítalo asi polovinu tribuny na sezení, a to mě jednohlasně zvolilo předsedou klubu. Už nešlo couvnout (směje se).

Petr Husička v roce 1991: „Za áčko jsem sehrál ve Vsetíně první zápas někdy v roce 1975 a poslední v roce 1991, takže jsem za tu dobu potkal na Lapači moc lidí. To únorové setkání bylo pěkné. Všichni, kteří jsme se ho zúčastnili, jsme ho velmi kvitovali. Škoda, že se nemohli všichni pozvaní zúčastnit.“

Nebýt toho, nemohl bych vám teď položit otázku ohledně vsetínského hokejového zázraku, jehož jste byl jeden ze strůjců. Jak ten zrod probíhal?
Hráči, kteří byli ze Vsetína, chodili na začátku devadesátých let ještě do práce do Zbrojovky. Pracovalo se třeba od šesti do dvanácti a pak se šlo na trénink, ale těch šest hodin prostě být odpracováno muselo. A po postupu do první ligy se nám podařilo klub zprofesionalizovat. Hráči už byli profíci a do práce chodili jenom pro výplatu. To bylo velmi dobré…

To věřím!
Zbrojovka na to šla, měli jsme od ní podporu. Ale bylo to mnohdy krkolomné. Třeba Zdeněk Gáj nebo Standa Růžička měli strašné problémy. Ne všichni lidi totiž hokeji fandili a nelíbilo se jim, že hráči chodí do práce jenom vyzvednout výplatu a mají přitom stejné nebo větší peníze než ostatní. Řada lidí nám házela klacky pod nohy, protože v práci třeba jméno Gáj nebo Růžička nikdy neviděla, jenom na výplatních páskách. Ale díky tomu se k nám podařilo dostávat docela dobré hráče, třeba ze Zlína. V osmdesátých letech k nám odtud chodili hokejisté, kteří už byli na sklonku kariéry. Ale v téhle době se nám podařilo stahovat i mladé Zlíňáky, ať už to byl Michal Tomek, Mira Stavjaňa nebo Dan Vrla. Zjistili jsme, že bychom se mohli dostat výš, než jenom do bojů o záchranu. Dvakrát se nám podařilo dostat do play off a když jsme hráli 1.ligu třetím rokem, přiklonilo se k nám štěstí. Prakticky jsme neprohrávali, mužstvo bylo výjimečné. Co se nám povedlo, bylo to, že se k nám na baráž o extraligu přidal Tomáš Sršeň a Tonda Stavjaňa. Kvalifikaci jsme zvládli skvěle, postup do nejvyšší soutěže se povedl.

Tím začala spanilá jízda devadesátými léty. Většina lidí si ji spojuje se jménem podnikatele Romana Zubíka…
…určitě.

Byl už u prvního titulu?
První titul byla klika. Spolupráce s Romanem nebyla vždycky jednoduchá a idylická. Sem tam jsme se pohádali a on prohlásil, že už do hokeje nedá nic. To jsme zažívali dnes a denně. Týden předtím, než jsme podepsali smlouvu s firmou Dadák, jsme se pohádali tak, že jsme s Oldou Šteflem seděli a přemýšleli, jestli se neodhlásit z ligy! Zbrojovka se už dostávala do problémů a nebylo jednoduché po ní chtít peníze na extraligu. Tam to šlo úplně do krve. Roman Zubík s Vojtěchem Mařákem byli na jedné straně, já s Oldou na druhé a oni říkali, že končí. Povedl se nám ale husarský kousek, kdy jsme odjeli do Prahy a druhý den jsme měli podepsaného Dadáka. Na tehdejší dobu to byly krásné peníze. Když to srovnám, tehdy dával Dadák to, co dnes RI OKNA dávají Zlínu. A to je doba o šestnáct let dál.

Čím to, že pražská firma Dadák měla zájem sponzorovat vsetínský hokej?
Kontrakt jsme podepisovali se společností, která firmu koupila včetně Dadáku ve Valašském Meziříčí, a nějak jim náš hokej zkrátka zapadl do marketingové koncepce. Vyšlo nám to opravdu parádně. Najednou se zjistilo, že bychom se ten první rok bez Zubíkovy firmy Sezoos obešli. Takže Roman se kousl a zase jme se domluvili na další spolupráci. Ale po roce už bylo skoro zase všechno jinak. Zaregistroval jste ten úlet, kdy Olomouc hrála s logem Sezoosu na hrudi? To bylo tehdy, když Roman zase řekl, že jde jinam. Na houpačce to s ním bylo pořád.

Navenek to vypadalo, že peníze ve vsetínském klubu nejsou problém…
První sezóna v extralize nebyla vůbec o penězích. Další roky jsme měli dobře postavený systém odměn. Vím, co by jiní manageři dali za to, kdyby takový systém, co fungoval ve Vsetíně, mohl fungovat i v jejich klubu. Hráči měli nějaký základ, ale na prémiích si mohli vydělat daleko víc. Dneska je to hrubě naopak. Hokejista ví, že má svých dvě sta tisíc. A když bude vyhrávat a vyhraje všechno, vydělá si dalších osmdesát. Ale těch dvě stě má už jistých. Tady měli kluci třeba kolem patnácti, ale mohli si vydělat dalších sedmdesát. Fakt je, že nám zamotali hlavu, protože jsme nepočítali s tím, že budeme tolik vyhrávat. Když jsem se díval na rozpočet, měli jsme peníze nastavené tak, že bychom uhráli sice určitý počet bodů, ale určitě ne titul. A najednou břink – měli jsme problém shánět peníze. Ale to byly příjemné starosti.

Hned před druhou extraligovou sezónou jste se ale s firmou Dadák rozešli…
Měli jsme eminentní zájem spolupráci prodloužit, ale samozřejmě jsme chtěli více peněz. Nebyli jsme už nováček, ale mistři republiky, měli jsme hrát evropskou ligu. O penězích se licitovalo tak dlouho, až se do toho podařilo vtáhnout firmu Chemapol a podepsali jsme spolupráci s nimi jako HC Petra. Vím, že některé lidi z pražského vedení Dadáku to tehdy stálo místo, že se s námi nedokázali dohodnout. Od té doby se všechno zprofesionalizovalo. S tehdejším vedením Chemapolu, jako byl pan Junek, už to nešlo dělat na kamarádské úrovni, jak to probíhalo do té doby. Všechno muselo mít řád. Samozřejmě spojení silného Chemapolu a silného Sezoosu bylo famózní. Finančně jsme si mohli dovolit ledacos. Na druhou stranu byl pro mě šok, když jsem později odešel do Třince a ten měl v sezóně 1997/1998 rozpočet o dvacet milionů vyšší než Vsetín.

Valašsko je historicky chudý region. Nečelili jste hlasům z okolí jako „Ti hokejisti mají tolik peněz a my tu makáme za nula nula nic“?
Na to člověk nemohl ani reagovat. Když člověk poslouchal, že Dopiťák bere milion měsíčně, bylo to až úsměvné. Já jsem věděl, že je to blábol, on věděl že je to blábol a kdybychom na to nějak reagovali, nikdo by nám stejně nevěřil. Tak co? Nutno ale říct, že hráči tu měli skutečně slušné peníze. Když jsme byli na cestě z Nagana, tak jsem ještě v letadle lanařil do Vsetína Martin Procházku a on chtěl, ať vezmeme i Patýse. Vůbec jsme se nebavili o finanční stránce, protože Martin věděl, že když tady půjde, bude jednak slušně placený a jednak bude v mančaftu hrajícím na špici. V roce 1997 jsme si byli na mistrovství světa v Helsinkách jednoho dne sednout do hospody a bylo nás tam devět ze Vsetína plus řada hráčů, kteří měli eminentní zájem k nám jít.

Petr Husička
» Narodil se 15. července 1959
» Hokej hrával aktivně ve Vsetíně a Kopřivnici (1. národní liga)
» Spolutvůrce vsetínského zázraku, v klubu působil jako prezident, na svém kontě má pět titulů
» V roce 1999 odešel do Třince, kde působil do února 2005
» V letech 2005 – 2007 šéfoval zlínskému klubu
» V letech 1996-98 byl prezidentem Asociace profesionálních klubů, v letech 1995 - 2004 působil ve výkonném výboru hokejového svazu
» Bratr Radek je extraligový rozhodčí, syn Martin hraje hokej za univerzitní tým Minnesoty

Prozraďte – kdo například?
Oni někteří ještě hrají... V hledáčku jsme měli spoustu jmen, se kterými jsme pracovali. Samozřejmě nám něco i nevyšlo, třeba Bedřich Ščerban nebo Otto Haščák. Ten měl smůlu, že přišel ve špatný čas. Na postu centrů jsme to tu měli hrozně silné a jemu to hrát z křídla nešlo. Proto tady pobyl jen krátkou dobu a určitě vsetínské angažmá nebere jako slavnou část kariéry. Hlavně v mužstvu ale famózně fungovaly vztahy. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Zkrátka, když se šlo pít, šli jsme všichni. Mančaft, trenéři, vedení. Někam se vyrazilo a bylo to v pohodě. Tohle zvykem v klubech nebývá.

Byl třeba i toto důvod, proč se tak dařilo na ledě?
Povedlo se nám dát dohromady výtečný kolektiv lidí, kteří si rozuměli hlavně po lidské stránce. Jestliže někdo vybočoval z řady, mužstvo ho dostalo ven samo. Byla řada hráčů, kteří museli rychle odejít, Béďou Ščerbanem počínaje a kapitánem Sparty Martinem Táborským konče. Hlavně pro mladé bylo těžké se v kádru alespoň udržet. Mužstvo bylo silné a ne všichni to ustáli. Pamatuji si Ondru Kavuliče, který hokejově vypadal velmi zajímavě. Dal dokonce gól proti Spartě, kdy jsme vyhráli 2:1. Hrál v první lajně s Dopiťákem místo Bobo Stantiena, který byl nemocný. Ale za dva dny přišel uzdravený Bobo zpátky a Ondra byl přeřazen zpátky do čtvrté lajny. Neunesl to, sebral se a odjel. Nevěděli jsme, co s ním je, a on nám jenom vzkázal, že je takový hokejista, že s ním tady nebude nikdo mávat. No, dneska už hokej dávno nehraje, i když by teď byl asi v nejlepším věku. Tady opravdu fungovalo to, že mančaft táhl za jeden provaz a nebyla to fráze. Jinde se o tom třeba mluvilo, ale tady to tak opravdu bylo. Přišel jste se večer podívat na zimák a tam si různě roztroušení povídali hráči mezi sebou. Samozřejmě to má taky jinou rovinu – kam v tom Vsetíně chcete jinam než na hokej jít, žejo. V takové Praze je těch možností nesrovnatelně víc. Ale třeba Třinec je podobně velké město jako Vsetín a tam to takhle vůbec nefungovalo.

Kromě „příjemných“ věcí jste ale museli řešit několik tahanic o hráče. Jedna z nich se strhla o Jiřího Dopitu, když si jej kromě Vsetína nárokovala i Sparta…
Dopita měl v té době agenta Kostku, který mu dal podepsat nějaký papír. Jestli si dobře pamatuji, mělo to být něco v tom smyslu, že ho bude zastupovat. Nakonec se z toho ale vyklubala smlouva o smlouvě budoucí, že půjde do Sparty. Dopi ale řekl, že tam nepůjde. Postavil si hlavu a řekl, že neexistuje. Stálo nás to nějakou korunu, kterou jsme museli Spartě zaplatit, ale Jirka zůstal tady.

Určitě to bylo ale komplikované. Sparta se musela o urostlého centra hlásit docela hlasitě, ne?
Samozřejmě. Ale myslím si, že i pan Charouz a spol. uznali, že tahat do týmu hráče, který tam jít nechce, nemá smysl. Odklouzat se to dá vždycky, i když Dopi asi není ten typ, co by to dokázal. Nemohlo by to zkrátka fungovat. My jsme v té době se Spartou dost bojovali, těch kauz bylo víc…

Jakých?
Třeba Kratěna, Broš, Tomajko.

Výborně. K té jsem chtěl dojít, ale když u ní jsme, povídejte.
Tam to bylo jednoznačné. My jsme ty hráče měli koupené, ale oni nějakým způsobem figurovali v prodeji extraligové licence z Olomouce do Karlových Varů. Proto přišel nejprve jenom Krtek (Ondřej Kratěna – pozn. aut.), kterého jsme v arbitráži jednoznačně vyhráli. Vyhrožovalo se soudama a byly to ty nejvyšší kalibry. Brožák s Tomajcem museli odehrát v Olomouci ještě jednu sezónu, než přešli sem. Další věcí, kterou Sparta těžko skousla bylo to, že se nám svého času podařilo podepsat smlouvu s firmou Pepsi Cola.

Ano, její modré logo měli svého času hráči na ramenou.
Bylo to v době, kdy přes Charouze a jeho firmu BPA byla Coca-Cola jedním ze třech hlavních sponzorů extraligy. Když mistr, který měl sedm hráčů v nároďáku a jezdil hrát evropskou ligu, měl najednou na dresu logo jejího největšího konkurenta, bylo zle.

Proto Pepsi Cola ze vsetínského dresu tak brzy zmizela?
Řešilo se to úplně na jiné úrovni. Šéf Chemapolu si mě pozval do Prahy do kanceláře, kde už seděl Charouz. Ptal se mě, co s tím uděláme. Já na to, že nic, protože Pepsi Cola má o nás zájem. Ale protože jsem věděl, že Chemapol má s Charouzen společné aktivity, bylo mi jasné, že Pepsinu dáme pryč. Oni nám za to dali třeba reklamu firmy Sonax, kterou jsme měli na hrudi. Ale Charouz tyhle věci strašně těžko kousal.

Pane Husičko, bylo dlouhodobě udržitelné udržet ve Vsetíně jeden z nejlepších evropských mančaftů?
Jednoznačně to nebylo dlouhodobě udržitelné. V době, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí Chemapolu, jsme seděli v Drnovicích s jeho vedením a předkládali tři varianty rozpočtu. Ta nejúspornější by byla řešitelná. Samozřejmě by se asi nevyhrál titul v sezóně 1998/1999. Musel by se prodat Patera, Procházka, Bělohlav nebo Tomáš Sršeň. Ta varianta znamenala postavit mužstvo na Čechmánkovi v bráně a Dopitovi v útoku. Tým by se doplnil mladýma klukama nebo odchovancema. To znamená Radimem Tesaříkem, Tomášem Jakešem, Radimem Kucharczykem. Po finanční stránce bychom ušetřili dost peněz a já byl přesvědčen, že by tohle mohlo vydržet nějaké delší období. Říkal jsme si, že bychom s takovým mužstvem udělali play off a pak by se vidělo, protože závěr sezóny je vždycky loterie. Roman Zubík to tehdy ale jednoznačně odmítl s tím, že prostě ty peníze dodá. Skončilo to tím, že Chemapol šel do konkurzu a podíl v klubu prodal Harvardské investiční společnosti. Přišel její šéf Juraj Široký a dodal nám hlavního sponzora Slovnaft. S tím ale, že Slovnaft dodával prakticky polovinu toho, co Chemapol. Takže tam začaly ty největší problémy. Viděl jsem, že je zle. S mančaftem jsem ještě ve Zlíně oslavil pátý titul a s klubem jsme se dohodli, že skončím. Viděl jsem, jaká je to rána a abych se přiznal, čekal jsem, že extraligový hokej ve Vsetíně skončí o hodně dřív než skončil. Protože pak to už zůstalo jenom na Romanovi. Sezóny 1999/2000 a 2000/2001 visely vyloženě na něm.

Petr Husička v roce 1996: „Tady opravdu fungovalo to, že mančaft táhl za jeden provaz a nebyla to fráze. Jinde se o tom třeba mluvilo, ale tady to tak opravdu bylo. Přišel jste se večer podívat na zimák a tam si různě roztroušení povídali hráči mezi sebou. Samozřejmě to má taky jinou rovinu – kam v tom Vsetíně chcete jinam než na hokej jít, žejo.“

Po zisku pátého vsetínského titulu jste odešel do Třince. Co vás tam vedlo?
Jak říkám, ve Vsetíně jsme spolu měli pořád nějaké spory, ale hlavně to bylo tady o tomhle. To dlouhodobě nemohlo prostě fungovat. Říkal jsem: Romane, vždyť první titul nás stal čtvrtinu toho, co ten pátý. Za pět let jsme rozpočet zečtyřnásobili. Ale efekt pro nás nebyl vůbec žádný. My jsme těch peněz víc nezískali, že by přišel nějaký sponzor a pověděl: Hoši, hrajete výborný hokej, tady máte dvacku. Tak to nefungovalo. Když se podíváte na strukturu sponzorů z první sezóny, kdy jsme vyhráli titul, jde většinou o firmy z regionu. Zbrojovka, Sezoos, Gemi, Tomis, i ten Dadák měl pobočku ve Valmezu. Za pět let tam bylo spoustu firem, ale z regionu jenom Sezoos. A to bylo špatně, bylo jasné, že tohle nemůže dlouho vydržet. Měli jsme spolu několik sporů a já jsem odchod docela přivítal. Mě už rok předtím lanařil majitel třineckých železáren Tomáš Chrenek. Takže jsme se domluvili spolu.

O Třinci se vypráví, že hráče přeplácí, aby tam vůbec někdo šel. Bylo to tak doopravdy?
Souvisí to s tím, co jsem už naznačil. Byl pro mě šok, když jsem ze Vsetína přišel do Třince a tam měli rozpočet o desítky milionů vyšší. Ne že by neměl Třinec žádnou hokejovou historii, ale stejně jako Vsetín to byla vždycky víceméně druhá liga nebo první národní. Mládež měli vždycky špatnou. Když jsme v době mého mládežnického působení ve Vsetíně nedali Třinci patnáct gólů, byla to ostuda. Ale ještě před revolucí tam udělal spoustu práce Alois Hadamczik, který do Třince přišel jako hrající trenér. Ohromně se skamarádil s tehdejším ředitelem železáren a ten dal zelenou hokeji. To víte, že když se z takové velké fabriky uvolní peníze na sport, tak to funguje. Po privatizaci koupila železárny skupina slovenských podnikatelů, kteří byli hokejem nadšení. Řekl bych, že nehleděli na peníze. Tým postavili na tehdejších nejlepších slovenských hráčích jako byl Sekeráš nebo Daňo. Byli to sice vynikající hokejisti, ale neměli k tomu regionu vůbec žádný vztah. Nepovedlo se jim to, co se tady ve Vsetíně, že kluci kolem Rosti Vlacha a Čemana vzali Vsetín za svůj. Ze Zlína je do Vsetína blízko a pro spoustu kluků se stalo Vsetín druhým domovem. V Třinci to bylo skutečně tak, že se tam přišlo za penězi. Odtrénovat, odehrát a pryč.

V Třinci jste pobyl šest let, než jste se upsal Zlínu. Jak hodnotíte tuto dva roky trvající kapitolu?
Shodou okolností jsem byl včera na tenise s Ivo Pešatem a pak jsme seděli a probírali tohle, i poměry, které ve Zlíně jsou a nejsou. Ze svého pohledu to beru jako své nejhorší působení. Podcenil jsem jednu věc – spousta lidí ve Zlíně dodnes nedokáže překousnout to, co se nám ve Vsetíně povedlo.

Ale no tak, vždyť je to deset let zpátky?
To je sice pěkné, ale ve spoustě lidí to tam je. Podcenil jsem to, že jsem byl ve vedení jednoho klubu a pak přešel do druhého. To člověk vidí, poznáte to. Druhá věc je ta, že jsem přišel do klubu, kde byl na odchodu generální sponzor. Zlínskou kapitolu beru jako omyl. Poznal jsem tam i dobré lidi, překvapil mě třeba hráčský kolektiv, který bych přirovnal – na rozdíl od Třince – ke Vsetínu. Nebylo to sice to samé, ale blížilo se to tomu. Mužstvo kolem Larryho Hamrlíka bylo úžasné. Kluci tam drží za jeden provaz. Ale celkově to beru jako omyl, neměl jsme do Zlína chodit.

Jaké jste měl vztahy s trenérem Bokrošem?
S Ernestem se známe spoustu let, hráli jsme proti sobě v různých výběrech. Řeknu to takhle: Já bych si ho osobně jako trenéra nevybral.

Proč?
Prostě nevybral. Ernest není můj šálek čaje.

Na druhou stranu dovedl Zlín k největším úspěchům v moderních dějinách klubu.
To je bezvadné, ale teďka byl poslední dva roky ve třech klubech a málem všechny tři spadly. Jak Vítkovice, tak Zlín, tak Budějovice. V téhle práci potřebujete mít strašně moc štěstíčka. A Ernest ho měl. Já ho nemusím, ale to asi většina lidí.

Takže ani lidsky jste si nesedli?
Ne. Co se jeho trenéřiny týče, bral jsem jako jakousi degradaci mužstva, když před novináři omílal, že nemůže na dálnici ojetým embéčkem honit rozjetý mercedes. Jaké embéčko? Zdeněk Venera letos s tímhle mužstvem udělal play off. Samozřejmě měli smůlu, že narazili zase na Spartu, ale přesto Zdeněk udělal dobrý výsledek. To je zase člověk a trenér, kterého si vážím. Mrzelo mě, že se mi ho nepodařilo přetáhnout do Třince, přestože jsme svého času hodně jednali. S Ernestem se pozdravíme a tím to končí. Ale s každým si do oka holt nepadnete. Podobně to mám třeba s Kopřivou. Ten ví, že kdybych přišel do klubu, kde trénuje, tak bude mít co dělat, aby si sbalil věci.

Jak jste vnímal pověstné kauzy brankáře Murína? Jedna byla o přeměřování jeho výstroje, další zase o tom, že úmyslně posunoval branku…
Iča jsem poznal jako pohodového chlapa. S tím hýbáním branky to přehnal, ale ono to dělá devadesát devět procent gólmanů. Akorát on to prostě vyhodil rukou, zatímco jiní, třeba Roman Málek, ji vykopnou betonem při nějakém zákroku. Co se týče přeměřování výstroje, o tom něco vím. Jsou výjimky mající malou výstroj jako například Eda Turek. aÄle spousta brankářů má výstroj na hranici a to se jedná opravdu o jeden milimetr. Zažil jsme jednoho gólmana ve Vsetíně – a nebudu ho jmenovat – který si nechával na betony přejet džípem, aby se mu roztáhly. Myslel jsem, že ho zabiju, protože ty betony stály osmdesát tisíc a jestliže je přejede auto, vypadají trošku jinak…

Přestože posunování branky je kravina, Murín chtěl pomoct klubu. Nebylo proto bizarní, když právě od klubu dostal pokutu?
Já jsem musel nějak zareagovat. Ičo dostal padesát tisíc pokutu a za tři měsíce jsme dostali ocenění klubu za fair play. To se nikde ani neprezentovalo, protože…

…protože by to byla komedie. To ocenění přišlo za pokutu?
Jo. Za to, že jsme k tomu takto přistoupili. Co jsme mohli dělat? Nějakým způsobem jsme to museli rozseknout. A zase – velmi špatnou roli tam sehrál Ernest, který se ho před novináři zastával. To se mělo hned na začátku seknout a nebyla by z toho taková kauza. Když zapátráte do historie, takových kauz je mnoho. Vím jak Láďa Lubina jedenkrát natáhl na Spartě masérovi, bývalý brankář Láďa Blažek dal mému bráchovi hlavičku (Husičkův bratr Radek je rozhodčím – pozn. aut.) a trvalo to několik let, než se mi podařilo je usmířit. Každý rok máte něco podobného. Na APK bychom se snad nudili, kdybychom nemuseli řešit takovéhle věci.

Ve Zlíně jste pozitivní stopu nezanechal. Podle tamních zdrojů jste sehnal málo peněz a za klubové peníze měl létat na dovolenou do Ruska.
Myslím, že kdybych se rozhodl za něčí peníze jet na dovolenou, zrovna Rusko by to nemuselo být. Jednu věc, co beru jako neúspěch, bylo opravdu to shánění peněz. Sehnal jsem pár milionů, ale nikoliv desítky milionů jak si mnozí – mne nevyjímaje – mysleli. Bral jsem to z pozice let 1995 nebo 1996, kdy byly ve Zlíně silné firmy jako Barum nebo ZPS. Najednou jsem tam ale přišel a zjistil, že je všechno dávno pryč. Bylo tam jenom Hamé, které dává slušné peníze, ale dál nikdo. Žádná velká firma. Dal jsem si za cíl, že seženu nějaké peníze z Prahy. Ale to nešlo, ta doba je pryč. Sehnat peníze se mi nepovedlo a jednoznačně jsem to přiznal. Sehnal jsem nějakých osm milionů, ale chtělo to víc. To je bez debat. Dneska nikdo nepřijde s tím, že nám sám nabídne peníze. Vždycky je to něco za něco. Ale Zlín nemá co nabídnout. Já jsem sice peníze nesehnal, ale ten klub je dnes o nějakých dvacet milionů v rozpočtu níž, než byl za mě před dvěma lety. Drží ho jenom město. Fascinuje mě, jak dlouho to budou lidi ve Zlíně snášet, že peníze, které by měly jít na něco úplně jiného, se cpou do hokeje.

Váš odchod byl tedy spojen s příchodem nového hlavního sponzora a jeho lidí?
Mně do klubu přivedl Leoš Novotný. Tím jsem se netajil. A když končil i on… Přišlo mi to docela vhod, protože jsem toho měl plné zuby. I zdravotně. Pořád si myslím, že jsem do Zlína neměl chodit. Měl jsem dvě nabídky z extraligy a zvolil jsem tu horší.

Petr Husička v roce 2007: „Dal jsem si za cíl, že seženu nějaké peníze z Prahy. Ale to nešlo, ta doba je pryč. Sehnat peníze se mi nepovedlo a jednoznačně jsem to přiznal. Sehnal jsem nějakých osm milionů, ale chtělo to víc. To je bez debat. Dneska nikdo nepřijde s tím, že nám sám nabídne peníze. Vždycky je to něco za něco. Ale Zlín nemá co nabídnout.“

Na sklonku vašeho působení ve Zlíně se jednalo o bytí a nebytí Vsetína v extralize. Jak jste tu situaci, jakožto rodilý Vsetíňan, na jaře 2007 vnímal?
Špatně, protože to nebyla otázka roku 2007, ale schylovalo se k tomu delší dobu. Pomalu na každé schůzi APK byl jeden z bodů k řešení otázka Vsetína a jeho dluhů. Pro mě jako člověka, který se tu narodil, to bylo velmi nepříjemné. Vyvrcholilo to na jaře 2007 a jsem pořád přesvědčený, že tomu úplnému konci se dalo zabránit.

Máme dvouletý odstup. Jedna strana říká, že za to může druhá a ta zase tvrdí opak. Kde je podle vás pravda?
Tehdejší vedení vsetínského hokeje bylo x-krát vyzváno ke krokům, které má udělat a hlavně je má dokladovat. A oni to prostě neudělali. Vyvrcholilo to v červnu, kdy jednoznačně mělo být doloženo, že jsou zaplacené staré dluhy. Ale opravdu, protože vždycky někdo ze Vsetína přijel, vytáhl nějaký papír s tím, že podle tohohle jsou dluhy zaplacené. Ředitel extraligy Standa Šulc to porovnal s tím, co měl k dispozici on a společně se došlo k závěru, že teda všechny dluhy zaplacené nejsou. Tak se řeklo, že teda příště už ale jo… Rozseknout s eto mělo na květnové schůzi APK v Ústí nad Labem. Tam ale místo generálního manažera Štefla přijel jenom sportovní manažer Lexa Jaškin. Ten na téma dluhů neřekl nic. Takže kvůli tomu se to odložilo o měsíc s tím, že 6. června do Velké Bíteše dorazí statutární zástupce města jakožto majoritního akcionáře plus manažer Oldřich Štefl. Ten měl doložit, že dluhy jsou zaplacené a zástupce města říct, že Vsetín má peníze na to, aby u nich hokej mohl pokračovat. Jenomže za město nepřijel nikdo, přijel jenom Olin a ty papíry neměl. Vzalo to takový konec, že za pět minut bylo hotovo.

Štefl i město se však dušovali, že dluhy zaplatili a doklady předložili…
Bylo mi řečeno, že tam ukázal kopie příkazů k úhradě. Jako když jdete do banky a tam si razítkem orazíte ty papíry. Tak těch tam měl údajně několik vyskládat. Já tam naštěstí nebyl, to byla první schůze APK, na které jsem už za žádný extraligový klub neseděl. Naštěstí, protože pro tohle bych ruku zvednout nemohl…

„Váš“ Zlín ale hlasoval kolegiálně proti vyloučení….
Jasně. Ale jsem přesvědčený, že se tomu mohlo úplně lehce zabránit. Město to vědělo, nevím, proč k tomu přistoupilo takhle. Předtím jsem s vedením města seděl. Pozvali mě a chtěli ode mě nějakou konzultaci k tomu, co by se mohlo udělat. Aby to neznělo tak, jakože Husička něco říkal, zvedl jsem pak telefon a zavolal Standovi Šulcovi. Ten se ozval paní starostce a v podstatě zopakoval to, co jsem řekl já. Proč se to neudělalo a nechal se Vsetín vyrazit ligy, to jsem dodnes nepochopil…

Co jste navrhoval?
Jednak se měli zástupci města zúčastnit té schůze, ale v prvé řadě se měla předložit bankovní garance na sedm milionů. V momentě, kdy byste ji předložil, by vás nikdo nemohl z extraligy vyhodit. Nebylo by na základě čeho. A potom, s tímto by se dalo obchodovat. Byli tady zájemci! Brnem počínaje….a tak dále. Dobře, tady máte extraligu a vy nám dáte licenci na první národní plus nějaké peníze.

Takže existovala varianta, že by Vsetín mohl vyměnit extraligovou licenci za prvoligovou?
No jasně!

Jak reálně?
No velmi reálně!

Jak si tedy vysvětlujete tvrzení města, že na jejich straně chyba není? Prý Vsetín všechno zaplatil.
Potom někdy dodatečně možná jo. Ale do té doby? A proč se teda nesoudili? Proč není obžalovaný Šulc, který tam seděl? Takže všechno zaplatili a je to teda postavené na hlavu? Vsetín teda všechno splnil? Já tvrdím, že nesplnil nic!

No, u jednoho z pražských soudů by měla ležet žaloba na ČSLH…
To je jedno, to je nesmysl! To je prostě blábol… Jsem přesvědčený, že se to zapinkalo tady doma. Že se neudělalo to, co se udělat mělo.

Byla to lhostejnost města?
To nechci předjímat. Co já vím, třeba se toho chtěli zbavit. Dělat extraligový hokej je finančně náročné. Je to rána, černá díra. Jenomže - čím déle by tahle situace trvala, tím by zájemců o prodej extraligové licence ubývalo. Je otázka, kdo by měl zájem v červnu, červenci. Protože by si něco koupili, ale na trhu už by nebyli hráči. Takže by jenom vyhodili peníze a za rok by byli zpátky v první lize.

Město jakožto majoritní akcionář mělo ve struktuře akciové společnosti Vsetínská hokejová, která hokej ve Vsetíně řídila, své lidi. Radnice ale argumentovala tím, že to není jejich firma, podobně jako Vodovody a kanalizace, takže jim do toho nechce mluvit. A pak přidalo formulku o tom, že Valašsko je chudý kraj a je těžké shánět sponzory.
Že je to chudý kraj, to je to samé, jak jsme se bavili o Zlínu. Ten je možná o něco bohatší, ale o moc ne. Ale vždyť klub měl představenstvo, ve kterém mělo město minimálně tři lidi. Jména už si nepamatuji, ale určitě vím, že tam byl Dalibor Gajdušek. Oni se nescházeli? Nebo neměli přehled o finanční stránce? Ve Zlíně bylo každý měsíc představenstvo a můžu vám říct, že jsme před ním byli všichni s prominutím posraní, protože jsme věděli, že budeme od majitelů dostávat pěkný ceres, ať už to bylo město nebo Hamé. A fungovalo to. Každý měsíc jsem musel předkládat cashflow a naše ekonomka týden nedělal nic jiného než výkazy. V žádném případě mi nebylo do zpěvu.

Jak jste se o vyloučení Vsetína dozvěděl?
Jak jsem se to dozvěděl? Možná to ještě někde najdu, protože tenhle telefon jsem už v té době měl, moment… (listuje mobilem v sekci „Přijaté“ až dojde k SMS ve znění: „Od: LATAL: vsetin mimo“) To bylo toho 6.června ve dvě odpoledne. Ještě mi psal Zbyněk Kusý.

Co jste odepisoval?
Nic, to se dalo čekat. Mě to nepřekvapilo. Ale beru to pořád jako velkou škodu. Ostatně s paní starostkou jsme se o tom bavil minulý pátek na narozeninách Jiřího Čunka.

Jaké měla protiargumenty?
Říkala mi, že město udělalo vše, co bylo v jeho silách. Já si to nemyslím. Ale proč bych se snižoval k nějakému osočování. Je to však obrovská škoda, protože tady bylo něco nastavené a vrátilo se to do bodu nula. Nebo spíše do bodu mínus jedna. Klobouk dolů, jak to letos kluci rozjeli. Byl jsem totiž zděšený, když jsem se přišel podívat na Lapač na začátku sezóny.

Když jsme tady seděli naposledy, byl jste k dalšímu vývoji hokeje ve Vsetíně skeptický. Jste překvapen, že se nakonec podařil stabilizovat kádr ve druhé lize?
Dopadlo to dobře, ale jak jsme se už bavili – mohla tady být klidně první národní bez roční pauzy. Ta měla vliv na mládež, kde já vidím největší nebezpečí.

Je ten mrtvý rok důvodem, proč jsou teď junioři tam, kde jsou?
Rozhodně. Spádová oblast Vsetína není tak velká, ale byla tady perspektiva extraligy. Jestliže najednou mládeži tohle seberete, tak špičkové hráče do toho klubu nenatáhnete. Celý rok nikdo nevěděl, co bude. Takže ti nejtalentovanější hráči, a bohužel i ti místní, odešli. Jestli juniorka spadne, bude to strašně špatně. Je to potom i rána z milosti pro dorost. To ale nikdo z vedení neovlivní. Viděl jsem, že se pro záchranu juniorů snažili dělat všechno.

Sledujete teď výkony vsetínského A-týmu?
Ze začátku jsem byl na několika zápasech a byl jsem zděšený tou úrovní. Teď to ale jednoznačně má hlavu a patu a myslím, že to mužstvo není poskládané o moc hůř, jako třeba Šumperk, který je profesionální mančaft. Osobně jsem překvapený z Pepy Štrauba. Myslel jsem si, že v jeho věku to už bude horší, ale hraje pořád dobře. No a taky samozřejmě brankář Lukáš Plšek, to je základ. Tvrdím, že je to gólman na rozhraní první národní a extraligy a kdyby ho Vsetín neměl, je někde úplně jinde.Já pro něj měl letos nabídku do druhé ruské ligy…

To jsou fanoušci určitě rádi, že nevyšla.
Celé léto za mnou chodil, jestli bych mu k něčemu nepomohl. Řekl jsem mu, že nejsem agent, ale že nějaké kontakty mám, tak že bych mu zkusil pomoct. Lukáš měl mít ve smlouvě, že bude uvolněn v případě nabídky ze zahraničí nebo vyšší soutěže. To se normálně do smluv dává. Jenomže když už měl v listopadu vízum a letenku, řekl mi tři dny před odletem, že zjistil, že to ve smlouvě nakonec nemá. On si to tam prostě nedal, tak že ho nepustí. Pro Vsetín je to samozřejmě dobře, ale pro něj podstatně hůř. Tyhle nabídky můžou přijít jednou za kariéru.. Klubů je málo, gólmanů je moc.

Je podle vás v možnostech Vsetína hrát na Lapači někdy vyšší soutěž?
Dneska je doba tak blbá, že mají problémy i extraligové kluby. A náš region nepřekypuje penězi. Je otázka, aby se to nezačalo nějak trhat. Třeba Valašské Meziříčí vede východní skupinu druhé ligy a přestože tam není žádná historie, prožívají jakousi euforii. Lidi na ně načínají chodit, začíná to zajímat fanoušky i sponzory. Kdyby se jim ještě podařilo dostat nahoru mládežníky, bylo by to pro Vsetín špatně. Vždycky to bylo tak, že ti nejtalentovanější chodili sem. Ať to byl Robin Kovář nebo Pepa Vávra. V momentě, kdy budete mít v takhle blízkém okolí druhý silný mančaft…. Já jsem si třeba myslel, že Zlín bude dělat všechno proto, aby v extralize vsetínskou juniorku udržel. Že si tady bude moct ohrávat hráče. Ale místo toho jsem slyšel hlasy ve stylu „jenom ať spadnou, my si vysbíráme to co tam je“.

Ale neodpověděl jste mi na otázku…
Skok ze druhé ligy do první není finančně tak veliký. V první lize máte čtyři kvalitní mužstva, která jsou na nějaké úrovni, ale zbytek žije jenom z podstaty. Když se podíváte na soupisku Berouna, máte tam čtyři hráče z Liberce, čtyři ze Slavie, ze Sparty, z Plzně… A to Beroun nemá nějaký horentní rozpočet. Je to otázka, no. Já jsem v současné době skeptický a spíš říkám, že ne. A co se týče extraligy, osobně si myslím, že z drtivé většiny by ji měla hrát krajská města. Už jenom kvůli těm stadionům, které musí být na nějaké úrovni. Dneska tomu odporuje Znojmo, ale to je tam možná poslední měsíc. Otázka Třince závisí na jednom sponzorovi, o kterém jsme se bavili, co se může špatně vyspat a hokej tam skončí ze dne na den. Litvínov má kliku, protože tam je to souměstí, ale jestli se bude nahoru cpát Ústí, bude to pro ně špatně. A bokem vám zůstávají velká krajská města jako Jihlava, Olomouc nebo Brno.

Uznávám, že momentálně by se zimním stadionem zřejmě byl problém.
Když jsme postupovali do extraligy, komentátor Záruba překřtil Lapač na sedldom a rozplýval se nad atmosférou. To byla sice pravda, ale ten zimák rok od roku chátral. My jsme poslední peníze, asi patnáct milionů, investovali do stadionu v létě 1994. Měli jsme pak s Olinem obrovské problémy, protože na nás vletěl finanční úřad, jak je možné, že cpeme do cizího majetku svoje finance. Ale to jsme udělat museli, jinak bychom nesplňovali nic. V jakém je dneska vsetínský zimák stavu, to víme oba.

Petr Husička v roce 2008: „Syn Martin odešel do Ameriky hrát hokej a já samozřejmě chtěl, aby dělal nějakou školu. Byl jsem spokojený, když tam odmaturoval. Úplně mi ale vyrazil dech, když přišel s tím, že má nabídky asi ze šesti nebo osmi amerických univerzit a že by chtěl pokračovat v univerzitním hokeji. Dneska jsme rád, že se tehdy rozhodl tak, jak rozhodl.“

Pane Husičko, jak to probíhá, když v hokeji sháníte peníze?
Po revoluci to bylo jednodušší. Spousta lidí vydělala peníze poměrně snadno, takže byla ochotná vám něco dát. Dneska je to něco za něco. Například že vám dá firma peníze, když jí pomůžete k nějaké zakázce. Ale k čemu můžete pomoct v našem regionu? U Zlína třeba jedna firma, co chtěla stavět čokoládovnu, nabízela nějaké peníze, ale bohužel se to nepodařilo domluvit. Já se v tom pohybuju tak dlouho, že buď ty lidi znám nebo znám někoho, kdo mě doporučí. Nemůžu jenom tak někam přijít a říct: Heleďte, já jsem ten a ten a na webu jsem si přečetl že máte háky, nechcete nám pustit jedničku? Takhle už o dneska nejde.

Jaká je vaše finta?
Musíte mít nachystané materiály a vědět, jestli má ta firma zájem vůbec do hokeje jít. Většinou to funguje tak, že vám její zástupce řekne: Dobře, já ti ty peníze dám, ale támhle se bude stavět to a to, jestli to umíš, tak mi zajisti, abych to stavil já. Když mi pomůžeš v tomhle, já ti pomůžu v hokeji. Takhle jsem pár peněz udělal. Jak jsme před lety udělali toho Dadáka, bylo to obrovské štěstí, protože oni vyloženě chtěli v regionu něco vymyslet.

Rozhodčí je v hokeji něco jako revizor. Zkrátka nepříliš populární postava. Jak debaty o rozhodčích vnímáte vy, když máte bratra Radka sudího?
Ale Radek je dneska za ty roky jeden z nejstarších a nejzkušenějších rozhodčích v lize. Teď by se mu už nestalo to, co tehdy s Láďou Blažkem když pískal prvním rokem. Ale pohádáme se pravidelně. Já měl jako hráč na ledě s rozhodčími problémy vždycky. Jedenkrát jsem dostal trest do konce utkání a na disciplinárce jsem se seznámil s Ivanem Hlinkou. To mi mohlo být sedmnáct nebo osmnáct. Byl jsem v dorostu, on byl slavný hokejista. Oba jsme inzultovali rozhodčího (směje se). Taky mám na sudí svůj názor.

Jak se rozvíjí hráčská kariéra vašeho syna Martina?
Letos to měl špatné. Možná bude muset jít na operaci s ramenem. Poslední zápas odehrál na začátku ledna, chtěl se dát do začátku play off dohromady, ale nějak to nešlo. Už to ale bere rozumně. Vidí, že hokej je fajn věc, ale hlavně dobrý prostředek k tomu, aby dodělal školu. Udělal mi radost, jak k tomu přistoupil. Myslím si, že Amerika pro něj byla neskutečná škola. Spousta lidí u nás kritizuje tamní juniorský hokej, ale já jsem měl možnost řadu těch zápasů vidět a už si to nemyslím. Nasazení nebo zázemí se nedá srovnat. Když hrajete dvakrát třikrát týdně před návštěvou devět tisíc lidí, nejde asi moc šidit.

Vím, že jste se dřív k juniorskému hokeji v Americe vyjadřoval skepticky…
Martin odešel do Ameriky odešel hrát hokej a já samozřejmě chtěl, aby dělal nějakou školu. Když tam odmaturoval, byl jsem spokojený. Úplně mi ale vyrazil dech když přišel s tím, že má nabídky asi ze šesti nebo osmi amerických univerzit a že by chtěl pokračovat v univerzitním hokeji. Dneska jsem rád, že se tehdy rozhodl tak, jak rozhodl.

Čím se teď zabýváte vy? Slyšel jsem, že snad máte být ve Valašském Meziříčí nějakým šéfem bazénu. Bude z vás plavčík?
To ne. Přiznám se, že s panem starostou máme určité společné projekty a možná to bude do budoucna i v oblasti sportu, ale zatím je to úplně jiným směrem. Teď jsem ještě řešil jednu nabídku z extraligy, ale rozhodl jsem se, že už zpátky nepůjdu. Už se mi tam zpět na těchto postech nechce. Jezdím na hokejem, rád se na to dívám. Ale v klidu, v pohodě a je mi jedno jestli vyhrají červení nebo zelení. Nemám z toho bolení břicha a toho panáčka si můžu dát tam nebo tam. Teď si ten hokej konečně bez nervů užívám. Když je člověk zodpovědný za mužstvo, je někdy složité čelit tlakům sponzorů. Když nejsou výsledky, můžou si postavit hlavu a říct, že už nedají peníze. Je jich řada, kteří neměli se sportem nikdy nic společného. Když ve fabrice dají příkaz, tak jim to jde, splní se to. Jenomže sport je o něčem jiném. S drtivou většinou manažerů se potkávám a fakt jim to nezávidím. Navíc v této době, protože vím, které kluby mají jaké problémy. Dneska se mluví o Znojmu, ale třeba se zjistí, že těch klubů je víc. A to takových, od kterých by finanční problémy nikdo nečekal.

Kdy se uzavře kruh a uvidíme Petra Husičku zpět ve vsetínském hokeji? Nebo už opravdu nad působením v hokejovém klubu nepřemýšlíte?
To nevím. Tohle je hokej na jiné úrovni. Není to extraliga, která je o nervech a penězích. Ale zatím to klukům jde, dělají to dobře. Klobouk dolů. Řada hráčů je šikovných. Podstatně víc bych ale čekal od Martina Podešvy, Erika Hrni nebo Marka Knebla. Jsou to kluci, kterým bych přál, aby se dostali dál, protože potenciál v sobě mají. Bojím se, že kdyby hráli pár let ještě druhou ligu, skončí už na téhle úrovni. To by byla veliká škoda, protože to nebyla náhoda, že vyhráli jeden nebo dva mistrovské tituly.

Jaký máte tip na umístění Vsetína v play off? Začíná se už v úterý.
Je dobře, že se kluci dostali v předkole přes Nový Jičín. Play off je vabank, může se stát cokoliv. Kdyby Plšek chytal tak, jak chytá normálně, může Vsetín dojít daleko. Záležet také bude na divácké kulise. Myslím, že pro spoustu mančaftů to může být opravdu mrazení, když přijedou na Lapač. Uvidíme!