Roman Zubík: Do řeky jsem už jedenkrát vstoupil
Je to sedm let, co dal poslední rozhovor. V lednu 2002 se bývalý vsetínský mecenáš Roman Zubík rozpovídal pro východomoravskou mutaci MF DNES. Od té doby s novináři nekomunikoval. Až do teď. „Nevěřte všemu, co je napsáno v novinách,“ vysvětluje. Třiačtyřicetiletý podnikatel si čerstvě užívá svobody. Soud mu sice vyměřil devítiletý trest, ale pro dobré chování byl Zubík propuštěn už po dvou a půl letech.
Rozhovor proběhl v jedné vsetínské restauraci. Ze stropu visely zelenožluté dresy šestinásobných mistrů republiky, po stěnách byly jejich plakáty. S Romanem Zubíkem jsme seděli u jednoho ze stolů. Poříd vsetínský hokej sleduje a má přehled. „Fandím klukům, kteří to tady vykopali z hnoje a snaží se, aby to nějakým způsobem fungovalo. Jsem v kontaktu s jednatelem Pavelcem i dalšími lidmi z vedení,“ říká.
Chodíte i na zápasy?
Letos jsem byl asi dvakrát nebo třikrát. Je to taková změna proti tomu, co jsem zažil já. Ale tým je poskládaný vždycky s ohledem na možnosti té které doby. Právě proto si myslím, že se to na letošek klukům velmi povedlo.
Nepřemlouvá vás vedení, abyste se v hokeji znovu angažoval?
Standa Pavelec mě přemlouvá pořád! Ale říká se, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Já do ní už jednou vstoupil a myslím, že jsem pro vsetínský hokej udělal hodně. Nevím, jestli by bylo dobré s tím zase začínat. Zůstávají ve mně určité věci z minulosti, kdy jsem se s určitými událostmi vnitřně nevyrovnal. Není tady nic, co by mně přesvědčilo, abych do toho zase naskočil.
Ani po výměně vedení klubu?
Jedna věc je výměna vedení a druhá věc je otázka jiné práce, které mám docela dost. Věnovat se fungování hokejového klubu nejde jen tak amatérsky při práci. Vyžaduje to hodně času. Samozřejmě že pokud se na mě obrátí, pomůžu panu Pavelcovi jak bude v mých silách. Ale to je zatím všechno, co můžu dělat.
Jste krátce po propuštění z věznice. Je to pro vás určitě příjemná změna, hlavně po psychické stránce. Viďte?
Je to změna, ale samozřejmě vás štve, že někdo něco vymyslí, vykonstruuje a vy to odskáčete. Ale stalo se, co se stalo a já se k tomu nechci vracet.
Slyšel jsem, že se na vás lidé obrací s žádostmi o různé půjčky nebo finanční výpomoci. Je to pravda?
Obrací, neobrací… Za ty roky jsem si na to zvykl, ale také jsem přehodnotil určité priority. A podle toho pracuji dál.
Ve Vsetíně jste začínal v první polovině devadesátých let, kdy jste stál u velkého vzestupu tamních hokejistů. Co vás do vsetínského hokeje přivedlo?
Když čtu rozhovory s bývalými funkcionáři, musím se některým jejich výrokům až smát. Vsetínský hokej byl o něčem úplně jiném.V době, kdy se Vsetín motal na chvostu 1.ligy, jsme začali z naší firmy uvolňovat peníze, aby se tým posunul někde do středu tabulky. Takže jsme ze Zlína platili hráče Mařáka nebo Miroslava Stavjaňu. Roli hrálo i to, že se mnou pracoval pan Mařák starší. Tímto jsme ale přičichli k hokeji a následující sezónu jsme si řekli, že bychom zkusili 1.ligu vyhrát. Za tím účelem jsme začali shánět další hráče. Z Německa jsme přivedli Rosťu Vlacha, z Hodonína Romana Čechmánka. Zlínskému klubu jsem vyplácel peníze za dalších asi šest hráčů a také bylo dobré, že k nám ze Slovanu Bratislava přišli Ivan Dornič s dnešním jednatelem Stanislavem Pavelcem. Na baráž jsme se posílili Tondou Stavjaňou a Tomášem Kapustou.
Dařilo se klub financovat od regionálních sponzorů?
Sice jsme 1.ligu vyhráli a postoupili do extraligy, ale samozřejmě to nebylo jednoduché. Nějak jsme se tam sžívali a formovali společnost, aby byla funkční. Hlavní věcí bylo sehnat peníze. Hráčům se musely zaplatit přestupy a smlouvy, takže už tehdy v 1. lize se náš rozpočet pohyboval v řádu desítek milionů korun. Ve Vsetíně nemáte prakticky žádné sponzory. Byla tady Zbrojovka, která sice podepsala nějakou smlouvu, ale stejně ji neplnila. Klub sice nesl její jméno v názvu, ale bylo to jenom za peníze, které byly slíbené. V podstatě to zůstalo na bedrech mé firmy Sezoos. Ze vstupného sice nějaké peníze vyberete, ale ty zaplatíte obratem za energie. V té době navíc město hokej nefinancovalo.
Roman Zubík
» Třiačtyřicetiletý vsetínský podnikatel » Vyrůstal v Pržně, nyní bydlí v sousední Mikulůvce » Spolutvůrce vsetínského zázraku, jeho firmy Sezooz Oil a Sezooz Group stály za úspěchy hokejistů v 90.letech » V roce 2001 byl poprvé uvržen do vazby a v době své nepřítomnosti o hokejový oddíl přišel » Několikrát stanul u soudu, nakonec mu byl vyměřen devítiletý trest » Od roku 2009 je na svobodě, pro dobré chování byl propuštěn už po dvou a půl letech |
Napadlo vás, že byste hned v prvním roce mohli nejvyšší soutěž vyhrát?
Když jsme postoupili do extraligy, chtěli jsme ji samozřejmě hrát. Tím narážím na určité výroky pana Husičky. Nepostupovali bychom do nejvyšší soutěže, když bychom o ni neměli zájem. Není to o tom, že by nás přesvědčil desetimilionovou částkou od firmy Dadák, která se stala hlavním partnerem klubu. Tak to není. Pan Štefl s panem Husičkou za našimi zády podepsali s touhle společností smlouvu a došlo k tomu, že ji podepsali na občanské sdružení. Ale zapomněli na to, že se to zdaňuje. Unikla daňová povinnost nějaké tři čtyři miliony korun a pak začalo stíhání. Takže částka deseti milionů korun se snížila na sedm milionů, takže ten zbytek jsme samozřejmě museli doplatit. Ale abych odpověděl na otázku: Extraligu jsme chtěli vyhrát. Proto se taky sehnali adekvátní hráči, kteří mužstvu pomohli. Bohužel to nebyla otázka mých spolupracovníků, ale mých vztahů. Například s olomouckým Pavlem Čechem nebo agenturou pana Hamala, která dodala sedmdesát procent hokejistů. Díky tomu se sehnali hráči, aby se kádr posílil. Jednoznačně jsme vždy šli za cílem vyhrát. Jestliže něco děláte, snažíte se, abyste to dělal pořádně.
Měl jste s některými hráči bližší vztah?
Každý hokejista je svým způsobem individualita. Já měl rád spoustu hráčů, nejblíže jsem měl asi k Jirkovi Dopitovi. Toho jsem v roce 1995 vykupoval proti Spartě, kde podepsal hráčskou smlouvu. Musel jsem nějaké peníze zaplatit jeho předchozímu zaměstnavateli Eisbärenu Berlin. Tím, že se to vyřešilo, jsme si utvořili přátelský vztah.
Jaký měl vsetínský hokejový klub rozpočet v devadesátých letech?
V prvním roce extraligy jsme začali asi na čtyřiceti milionech, ale pro potvrzení bych se musel podívat do účetnictví. Postupem času se kvalita hráčů zvyšovala, čímž narůstal i rozpočet. V závěru jsme končili na sto devatenácti milionech korun.
Bylo to víc, než měla Sparta Praha?
To je složité, protože jsme měli nižší náklady na provoz zimního stadionu. Ale na výplaty hráčů jsme měli asi víc peněz, než Sparta. Myslím, že hráči u nás neměli špatné peníze a také za ně odváděli své výkony a vyhráli tituly, což bylo důležité. Jsou kluby, které platí obrovské peníze a titul nevyhrají. Nemají zkrátka tu sociální nadstavbu, kterou Vsetín měl.
Mnoha klubům jste byli trnem v oku. Jak jste to vnímal?
Mně to nevadilo. Nějaká závist asi byla, ale já ji nevnímal. Pokud něco chcete dělat, musíte to dělat pořádně. Když jsme v roce 2000 skončili jen jako vicemistři, naštvalo nás to a příští rok jsme se chtěli vrátit do pozice mistra.
Jak vlastně vzpomínáte na éru devadesátých let?
Byla to pěkná doba. Jak to dopadlo s extraligou ve Vsetíně, je věc druhá. Ale bylo jasné, jak to dopadne. Uvědomme si totiž jednu věc. Tady nejsou firmy, které by do klubu vnesly ekonomické zázemí. V nejlepší éře jsme od místních firem sehnali deset milionů korun. Od dalších společností jako Chemapol nebo později Slovnaft a ze vstupného plynuly další peníze, ale když jste to sečetl, dohromady vám to dávalo takových padesát milionů. Jestliže jsme chtěli hrát o titul, museli jsme těch zbývajících několik desítek milion doplatit my. Víte, spousta lidí říká, že pracovali ve vsetínském hokeji. Ale sehnali nějaké finanční prostředky? Nesehnali. Buď jsme si je sehnali sami, nebo nebylo nic.
Narážíte opět na výroky Petra Husičky?
Co jsem četl v rozhovoru s ním, pomalu to vypadá, že hráče i peníze sháněl on. Tak ať mi ukáže na jednoho a poví mi, kterého do Vsetína přivedl. On nedělal smlouvy s hráči. To byla moje práce. Nemohl něco nabízet, když nevěděl, co bude. Vždyť ani nevěděl, jaký máme rozpočet. Že v roce 1999 odešel do Třince, je věc druhá. Já vím, jak to bylo.
Jaké bylo zapojení vsetínské radnice do hokeje?
Město Vsetín už za starosty Novosada přispívalo nějakými částkami, asi 300 tisíci ročně, na chod mládeže. Jestliže junioři postupovali do extraligy a kupovala se licence na extraligu dorostu, zdá se výše té částky směšná. Ale město nám nechalo k pronajímání i pozemek ve Vsetíně - Rokytnici, na kterém dnes leží benzínová stanice. Z toho jsme měli asi milion ročně. Po příchodu starosty Čunka se situace změnila, dohodli jsme se, že město bude na stadionu platit energie. Spolupráce s radnicí byla dobrá a bylo vidět, že se na městě snaží. Je to vidět i teď, když město podporuje žáky a mládež nového klubu.
Kterého titulu si vážíte nejvíce? Já osobně mám vztah k tomu poslednímu. Možná proto, že si ho nejvíc pamatuji.
První titul byl krásný. Postoupili jsme d 1.ligy a nikdo od nás nic neočekával. Těžké ale bylo titul obhájit, proložte v roce 1996 se play off hrálo a čtyři vítězné zápasy. Každý titul je těžký, vzpomeňte si na rok 1999, kdy jsme v semifinále přešli přes Spartu až na samostatné nájezdy. To fakt nebyla sranda. Přestože jsme v té době byli nejsilnější mančaft v Evropě a ligu mistrů v roce 1998 nevyhráli jenom díky pár chybám.
Brzy, v roce 2000, jste se stal hlavním akcionářem…
Když se Chemapol dostal do problémů, dohodli jsme se s Jurajem Širokým, že koupí akcie přes Harvardskou investiční společnost a zabezpečí nějaké finanční prostředky. Přivedli asi patnáct milionů korun ročně. Když chtěl pan Široký akcie prodat, odkoupil jsem v roce 2000 akcie zase k sobě. Nebylo mi jedno, jak vsetínský hokej skončí.
V dubnu 2001 jste se ocitl ve vazbě, přičemž Vsetín hrál zároveň finále. Poté se ale rozpoutal boj o vsetínský hokej. Jak jste to vnímal?
Začal jsem proti tomu brojit, ale když mi bylo řečeno, že jde o záchranu vsetínského hokeje, musel jsem se tomu až zasmát. Pan Štefl mi prostě hokejový klub ukradl. Mrzelo mě, že mu spousta lidí tleskala, jak to udělal dobře. V roce 2002 jsme ještě s ČSLH uzavřeli trojdohodu, ale ta nebyla dodržena, takže k tomu nemám co dodávat.
Svaz tvrdil, že akciová společnost nikdy nehrála extraligu…
Za částku patnáct milionů korun jsme licenci na extraligu odkoupili v roce 1997 od občanského sdružení. Je to obyčejný podvod od ČSLH, který se s panem Šteflem domluvil. Já jsem s nimi nepil, takže to udělali tak, jak to udělali. Průběh, který pak nastal, je naprosto logický, jinak to nemohlo dopadnout. V regionu silné firmy nemáte a sponzorství České spořitelny nebo ruské společnosti Atlantik byly jen chvilkové záchvěvy, které nic nevyřešily. Extraliga se chvíli udržela, ale pak stejně skončila. V tomhle se Svazu nedivím, protože pan Štefl hodně věcí nasliboval, ale nikdy je nedodržel. Dá se říct, že to byl kůň, který víc řehtal než táhl.
Když jste seděl ve vazbě a kradli vám hokej, musel to být silný pocit bezmoci…
Určitě. Když nějaké lidi vytáhnete a pomůžete jim v tom, aby se určitým způsobem etablovali ve své profesi, nastartovali kariéru a oni se vám odvděčí tím, že vás podrazí, zamrzí to. Spousta lidí mi říkala, proč jsem je nevyhodil. Jenomže já jim věřil. Z dnešního pohledu vím, že to byla moje chyba. Měl jsem je vyhodit dřív a nestalo by se to, co se stalo.
Co jste měl udělat jinak?
Udělat si pořádek v lidech. Obklopil jsem se lidmi, kterými jsem se obklopit neměl.
Cítíte křivdu?
Jednoznačně. Vždyť jde o podvod. Nejhorší je, že těm lidem nezáleželo nikdy na hokeji, jenom na jejich samých.
Vy jste pak požadoval odškodné?
Chtěl jsem to, co jsem do hokeje vložil, když mi jej ukradli. Vím, že v současné době chystá akciová společnost arbitráž. Připravuje to tým právníků a je to záležitost akciové společnosti. Ta má svého předsedu a celou strukturu, ti si to vyřeší.
Víte, že kdybyste uspěl, položíte finančně na lopatky celý ČSLH?
To je mi jedno, Kdyby jednali podle práva a nikoliv nějakým podvodným způsobem, mohlo být všechno v pořádku.
Co jste říkal na vyloučení Vsetína z extraligy?
Dalo se to očekávat. Jestliže někdo pořád jen něco sliboval a od roku 2001 to byla pouze lež, jak jinak to mohlo dopadnout?
Mrzí vás to?
Jistě. Zatím jsem nelitoval toho, že jsme tu do hokeje šel. Ale když si člověk přečte některé články, občas má tendenci zalitovat. Na vsetínském hokeji se proslavilo iks firem, lidem se dala spousta zábavy. Pak přišel nějaký člověk a ten to s posvěcením svazu ukrade. Ještě řekne, že je to v dobré víře. To je jako kdybych vám ukradl auto a řekl, že je to v dobré víře, by vám ho neukradl někdo jiný.
Neříkáte si, že kdybyste nešel v půlce devadesátých let do Chemapolu s podnikatelem Masným, nedostal byste se do finančních problémů?
To není otázka finančních problému. Nevěřte všemu, co je napsáno v novinách. Ono je to všechno trošku o něčem jiném. Nechci to rozebírat, ale není to o těch nesmyslech, které píší novináři.
Nechcete být konkrétnější?
Časem třeba ano, ale teď není ta správná doba.
Z toho co říkáte vyplývá, že soudní řízení s vámi bylo vykonstruované.
Nechci se k tomu vyjadřovat. Pro mě je důležité, že mí nejbližší vědí jak se věci mají, u ostatních lidí je mi to jedno. Ať si každý myslí svoje.
Vy jste měl být podmínečně propuštěn na základě toho, že jste podepsal formulku „trest jsem přijal“…
To je nesmysl. Nikdy jsem trest nepřijal a nesmířil se s ním, proto jsem použil všechny instrumenty k odvolání. Nemůžu se smířit s něčím, s čím smířený vnitřně nejsem. A že mě propustili? Prostě přišlo oznámení, že jsem volný.
Čím se teď zabýváte?
Ničím, jsem na dovolené! (směje se)
Užíváte si rodiny?
Tak nějak. A jestli se půjdu podívat na hokej? Snad ano.
Viděl jste se už s panem Šteflem?
Ano, ale nemám o to zájem. Naše vztahy jsou, řekl bych, pod bodem mrazu. Ani s dalšími lidmi, kteří se v devadesátých letech točili kolem vsetínského hokeje, nemám důvod se stýkat.
Co vaše fotbalová kariéra? Pokračuje?
Snažím se, aby pokračovala. Hrával jsem za mužstvo Kateřinic.
Přiletíte na další zápas vrtulníkem?
(směje se) Vím na co narážíte, ale to jsem nebyl já. Spletli si mě, já jsem dojel normálně autem.
A finanční podporu kateřinického fotbalu neplánujete?
Nene, klub má své vedení, rozpočet a já se do toho nechci moc míchat. Určitě vědí co chtějí a co dělají.
Autorem fotografií je Dalibor Glück