Postup do první ligy? Malé cíle jsou zbytečné, říká ve velkém červencovém rozhovoru Josef Mikeš

Václav Trávníček • 23.07.2009

Společně s brankářem Plškem patřil v loňské sezóně k nejpopulárnějším hráčům Valašského hokejového klubu. Třicetiletý útočník Josef Mikeš, který má zkušenosti z francouzské nižší soutěže i z Evropské ligy, připomíná na ledě buldoka. Bojovným stylem si loni vysloužil 140 trestných minut, ale také vstřelil 21 branek a dalších 24 připravil. Teď je v očekávání následující sezóny. „A budu se snažit, aby byla minimálně stejně dobrá, jako ta minulá,“ říká.

„My máme teda tajming,“ usměje se, když se potkáme na místě srazu. Oba přicházíme ve stejnou chvíli, oba s desetiminutovým zpožděním. Je horko a svítí sluníčko, proto si vybíráme místo na zahrádce jedné ze vsetínských pizzerií. Mikeš se právě vrátil z fitka, kam chodí každý den. Hráčům Valašského hokejového klubu totiž skončila společná letní příprava.

Takže se teď udržuješ v kondici individuálně?
Jsem zvyklý dělat si letní přípravu sám. Ale třeba včera jsem se setkal s Tomášem Demelem, Lukášem Dubou a bratry Tesaříkovými, tedy kluky, kteří mají také volno, a šli jsme si zaběhat. Každý, kdo dělá nějaký sport, se přes léto nějakým způsobem udržuje. I když je třeba na dovolené, jde se proběhnout, zaplavat si… Není pravda, že by se hokejisti nebo fotbalisti o dovolené jen tak někde váleli.

Jak vypadá přes léto tvůj denní režim?
Ráno vstanu v sedm hodin. Následuje lehká snídaně a procházka se psem. Pak se trošinku dojím a jdu do posilovny, běhat s klukama do schodů nebo dělat nějakou jinou aktivitu. Večer se třeba proběhnu nebo jezdím na kole. Mám to rozdělené tak, že dva dny trénuju tvrdě a třetí den pojmu rehabilitačně, kdy si jdu třeba zahrát tenis.

Máš vedle hokeje i „civilní“ zaměstnání?
Momentálně ne, ale je jasné, že člověk musí být z něčeho živý. Teď mám vyloženě dovolenou a těším se na led. A doufám, že bude v co nejbližším termínu.

Jak se dá vlastně hokej ve druhé lize skloubit s prací?
Musíš to skloubit tak, abys každý den aspoň něco udělal. Když jsi přes den od šesti do šesti v práci, nezbývá, než se holt večer sebrat, jít do posilovny a pak třeba chvíli běhat.

Nakolik se únava z práce projevuje ve hře?
Já si myslím, že pokud to vyloženě není tak, že by člověk dřel v kamenolomu, tak se to dá zvládnout. Když děláš v kanceláři a máš sedavé zaměstnání, jsi pak rád, že se trochu pohneš. Každopádně je to náročnější časově, protože okrádáš rodinu, přítelkyni a tak dále. Ale spíš je to pro člověka odměna, že se večer pohne a jeho tělo si zvykne na nějaký rytmus. Myslím, že v takových případech může být hokej v kombinaci se zaměstnáním prospěšný.

Ty jsi s hokejem jsi začínal tady ve Vsetíně, kde jsi prošel všemi mládežnickými kategoriemi. Jak vzpomínáš na období, kdy se do mládežnických týmů sbíhali nejlepší hráči z celé republiky?
Rád vzpomínám na vynikajícího kouče Stanislava Palečka nebo na pana Veneru, který dnes dělá manažera ve Zlíně. Už tehdy to byl špičkový trenér, pod kterým se nám podařilo postoupit do extraligy. V juniorce jsme s Martinem Paroulkem vyhráli bodování soutěže a dostali smlouvu v A-týmu. Fór byl v tom, že člověk přišel do týmu, v němž bylo deset reprezentantů. Byla to doba po Naganu, takže jsem přišel do kabiny s otevřenou pusou a měl se co učit.

Proč se vlastně nikdy nepodařilo vyhrát juniorskou extraligu mančaftu, ve kterém byli hráči jako Mikeš, Kuboš, Kucharzczyk, Demel nebo Paroulek?
Junioři dnes nedostávají tolik příležitostí v seniorském hokeji jako tehdy před lety, takže se mohou soustředit čistě na svoji juniorskou extraligu. U nás to tak úplně nebylo – odjeli jsme třeba s A-týmem do Pardubic, tam odehráli zápas a na zpáteční cestě přespali v motorestu, kde nás druhý den ráno nabral autobus s juniorským mančaftem. Jelo se na další utkání. Vrátili jsme se v neděli v noci a v pondělí ráno jsme se hlásili znovu na tréninku A-týmu. Přesto jsme skončili jednou stříbrní a jednou bronzoví.

Za starší kategorie hrál tehdy mladičký Jiří Hudler. Potkali jste se vy dva v jednom kádru?
Jasně. Jirku jsem dostal do lajny při jeho prvním zápasu za juniorku. Jeli jsme tehdy do Olomouce a pan Hudler starší mě prosil, abych dal na jeho synka pozor, protože se bál nějakých tvrdých ataků. Jirka totiž do Vsetína přestoupil právě z Olomouce. No a povím to takhle: první tři zápasy se hledal a pak začal předvádět to samé, co předváděl o pár let později v mužích.

Šlo už tehdy vidět, že se rodí hvězda?
Určitě, to na něm bylo vidět. V dorostenecké soutěži měl dva tři body za zápas, dělal si na ledě v podstatě co chtěl. Kdyby zůstal dál v dorostu, v hokejovém růstu by mu to nepomohlo. Hokejově byl vysoko nad svými soukmenovci. Bylo určitě dobře, že přešel v mladém věku do juniorky a následně i dřív do mužů, protože na to prostě měl. On je totiž jeden z mála hokejistů, který má na ledě přirozenou inteligenci a takovou tu českou šikovnost. Není to ten typ vydřeného silného obra, kterých je všude spousta.

JOSEF MIKEŠ POPRVÉ: „Pan Hudler starší mě prosil, abych dal na jeho synka pozor, protože se bál nějakých tvrdých ataků. Jirka totiž do Vsetína přestoupil právě z Olomouce. No a povím to takhle: první tři zápasy se hledal a pak začal předvádět to samé, co předváděl o pár let později v mužích.“ Na fotografii Mikeš s Hudlerem a jeho Stanley cupem v roce 2008.

V hvězdném A-týmu jsi příliš příležitostí nedostal, ale přesto sis zahrál třeba Evropskou ligu, předchůdkyni dnešní Ligy mistrů. Vzpomínáš si například na dvojzápas s ruským Magnitogorskem?
Určitě. U nich doma to byl to byl těžký zápas. Představ si, že letíš za týmem, který má rozpočet jako klub NHL a na soupisce má padesát hráčů, ze kterých v pohodě poskládá áčko a béčko. Oni tehdy Evropskou ligu chtěli vyhrát, byla to pro ně prestižní záležitost. Na rozdíl od evropských klubů, pro které to byla spíš finanční zátěž. Navíc v té době nebyly kádry tak široké. Jde to vidět vlastně i na posledním příkladu Slavie, která v Lize mistrů odehrála dobré zápasy, ale pak měla v extralize trošku útlum. Nezdá se to, ale ono se to projeví. V té době jsme v Evropské lize dostali šanci my mladší a já jsem za to rád. Zápas na Lapači byl těžší, nějaké minuty jsem strávil i na trestné lavici, ale byla to velká zkušenost. Šlo prostě o Rusy – dobré bruslaře, techniky.

Bylo hodně frustrující, když se musel mladý hokejista bít o místo v sestavě třeba s takovým Jiřím Dopitou?
S Jirkou jsme se o místo v sestavě neprali, to je výjimečný hráč a ten místo v sestavě vždycky měl. Ale je pravda, že nás pár mladých o místo v té třetí čtvrté lajně bojovalo dost tuze. Dostal jsi jednu příležitost a buď jsi zahrál dobře, nebo ne. Kdybych byl o něco mladší a ta příležitost by přišla o pár let později, kdy už tolik hvězd v týmu nebylo, možná bych měl dnes odehráno víc zápasů v extralize. Nechci říkat, že to kluci po nás měli jednoduché, ale určitě to měli o něco snazší než my.

Jaké byly okolnosti tvého odchodu ze Vsetína v roce 2001? Byl jsi nechtěný?
Měl jsem nabídky z jiných extraligových klubů, ale ve Vsetíně byl velký požadavek na juniorský titul, o kterém jsme se už bavili. Takže jsem hrál na výjimku do jednadvaceti let za juniorku Vsetína a také za muže, což bylo ale jen pár zápasů. To nikdy pro hráče není dobré, nemůže růst. Když mi skončila smlouva, odešel jsem raději hrát seniorské nižší soutěže. Myslím, že dnes to platí tuplovaně, protože juniorská extraliga nemá takovou kvalitu jako před deseti lety. Je to dáno určitě i finanční náročností, kdy se prosazuje třeba fotbal nebo florbal. A to i v takovém hokejovém městě jako je Vsetín.

Ty ses po odchodu ze Vsetína vydal na pouť po druholigových štacích - Kopřivnicí počínaje a Šternberkem konče. Asi budeš souhlasit s tím, že zatímco úroveň juniorské extraligy klesla, druhá liga je dnes úplně o něčem jiném než před deseti lety.
Já v té době šel na zkoušku do Ústí nad Labem nebo Komety Brno, ale za peníze, které mi tam nabídli, nešlo hrát hokej. Situace pro mě byla složitější v tom, že mi Vsetín rok nedal výplatu. Takže jsem byl vesměs odkázán na pomoc maminky. Chtěl jsem zkusit štěstí na farmě v Americe, takže jsem trénoval v Kopřivnici a čekal na vyplacení peněz od Vsetína. Jenomže jednak peníze nepřišly a jednak jsem chtěl mít smlouvu, abych nemusel jít na kemp s šedesáti dalšími hráči. Nakonec mi bylo řečeno, že bych na kemp musel, což by pro mě bylo nevýhodné jak časově, tak finančně. Takže jsem pak v Kopřivnici zůstal. Ale jak jsi podotkl, v té době neměla druhá liga nic společného s dnešní druhou ligou.

Nějaký čas jsi strávil v Olomouci, za kterou jsi dokonce nastoupil v utkání Tipsport cupu po boku vzpomínaného Jiřího Dopity proti Vsetínu. Pamatuješ si na to ?
Abych se přiznal, moc si působení v Olomouci nevybavuji. Ale v sezóně, kdy jsme postupovali do první ligy, jsem hrál v útoku s Jirkou Dopitou a Petrem Žajglou, taky bývalým vsetíňákem. Chodilo na nás hodně lidí, byla to velká euforie. Přirovnal bych to k loňské sezóně ve Vsetíně, kdy to celé fungovalo a nikdo nemusel nikoho nutit, aby se šel třeba po zápase proběhnout. Všechno bylo ale dáno přítomností Jirky Dopity. Když hráči viděli, jak pod trenérem Zavadilem dře, nedalo jim to a makali taky. A taky všichni chtěli postoupit. Ale ten konkrétní pohárový zápas proti Vsetínu si už opravdu nevybavím…

Josef Mikeš
» Narodil se 10. února 1979
» Ve valašském klubu prošel všemi mládežnickými kategoriemi
» Zahrál si v Evropské lize, předchůdkyni dnešní Ligy mistrů
» Extraligový Vsetín opustil v roce 2001, aby se za sedm let vrátil do druholigového VHK
» V mezidobí působil například v Kopřivnici, Novém Jičíně nebo Šternberku
» Předloni hájil barvy francouzského Toulonu
» V uplynulé sezóně patřil k tahounům Vsetína, vstřelil 21 branek a nasbíral 24 asistencí

Co si určitě vybavíš, je tvé působení ve Šternberku, kde jsi strávil řadu let. Hanácký klub je takový hokejový tajemný hrad v Karpatech. Nikdo o něm pořádně nic neví.
No, z části je to dáno tamní halou, která opravdu není moc pěkná. To vidí i laik, když se tam přijde podívat na hokej. Hokej tam vede pan Fischer, který kdysi trénoval v extralize Olomouc. Je to hokejový expert, kterého bych s nadsázkou přirovnal k Viktoru Tichonovovi.

Je to takový drsňák?
To zase ne. Ale přesně ví, kdy hráče pochválit, kdy seřvat. Je to taková správná stará škola, kdy pro expresivní výraz nejde daleko. A je mezi hráči oblíbený. Ve Šternberku měli dobrou generaci, která studovala v nedaleké Olomouci na vysoké škole. Z té generace tam ještě nějací hráči zbyli a když máte dobrou osu mužstva, která spolu vyjde a umí hrát hokej, tak to prostě funguje. Vzpomenu třeba Pavla Pekaře, Jana Juráka nebo Davida Špidlu, který je dnes vysoce postavený funkcionář nejmenované firmy, ale u tamního klubu zůstal, protože je olomoučák. Šternberk je a bude vždycky postavený na hráčích Olomouce. V průběhu play off nás vždycky posilovali hráči Mory, takže herní kvalita šla nahoru. Já tam byl spokojený. Místo letní přípravy jsme hráli in-line hokej a byla tam dobrá parta.

Co tě tedy ze Šternberku zlákalo před dvěma lety do francouzského Toulonu?
Přišla mi zajímavá nabídka. A ony ty roky letí. Cítíte se stále na dvacet, ale dvacet už vám dávno není. Tak proč nezkusit něco nového? V té době mi to přišlo jako dobrá volba. Šlo o klub, který chtěl postoupit do vyšší soutěže a navíc byl geograficky na příjemném místě. V listopadu jsem odjel ze zimního Česka do prosluněného a u moře ležícího Toulonu. Zahraniční angažmá můžu hráčům jenom doporučit – člověk pozná jiný hokej, jinou mentalitu lidí, jiný životní styl. Když to teď zpětně zhodnotím, rozhodně francouzského angažmá nelituju.

Jaký byl hokejový život ve Francii?
Přirovnal bych to k tomu, jakoby někdo přijel do Vsetína hrát ragby. Takže lidi, kteří se v Toulonu přímo nemotali kolem klubu, nevěděli co to lední hokej je. Bylo to takové zvláštní, ale lidi se chodili dívat. Ale říkám – bylo to hlavně o jiném životním stylu. Hodně znamenala ta blízkost moře. Když sis dal s někým schůzku, on přišel klidně s půlhodinovým zpožděním a s úsměvem na rtech. Nebo při odjezdu na zápas máte sraz o půl, ty tam stojíš s báglem a hráči se začnou trousit v celou. Tam půlhodina nehraje roli, je to takový klidný přímořský život.

Jak moc ti pomohlo, že jsi ve Francii působil se Slovákem Filipem Roháčikem?
On byl takový svérázný člověk…

Jakým způsobem?
Byl to velký pohodář. Kouřil třeba jednu za druhou, což mně jako nekuřákovi dost vadilo… Filip je takový obr, má metr devadesát. Moc dobře nebruslí, ale má ránu jako z děla. Když jsi ho postavil na přesilovku a dvakrát mu to dal na modrou, poslal na gólmana nehoráznou petelici. Těžil z takové té československé hokejové chytrosti. Pomohlo mi, že Filip už byl ve Francii delší dobu. Je tam těžké domluvit se, protože někteří lidé prostě anglicky nebo německy nemluví. Jsou to totiž Francouzi a budou mluvit francouzštinou. Takže koupit si třeba bagetu, když neumíš francouzsky ani pozdravit, je hodně těžké. Filip Roháčik mi v tomhle hodně pomohl. Sezóna se jevila dobře, ale protože je Filip tak mohutný, byl v rozhodujících zápasech často na trestné. Hra hodně stála na nás, takže Filip prostě chyběl. Nakonec jsme vyhráli naši skupinu, ale ve Štrasburku jsme prohráli rozhodující zápas a postoupit se nám nepodařilo.

Čím to je, že zatímco v sousedním Německu nebo Švýcarsku jde tamní hokej strmě nahoru, ve Francii stagnuje až degraduje? Je to tím, že ve Francii jednoduše chybí po hokeji společenská poptávka?
Je pravda, že takové Německo se dlouhodobě ohlíželo za Kanadou, ale nemyslím si, že by Francie měla špatný hokej. Ty nejvyšší soutěže jsou opravdu kvalitní. Jsou typické tím, že se v nich hraje kanadský způsob hokeje – lítání, bruslení, nastřelování.

Mohl bys porovnat úroveň francouzských soutěží s těmi českými?
Určitě francouzské kluby nedosahují kvality našich klubů, to v žádném případě. Myslím si ale, že ty nejlepší mančafty by si naši první národní mohly zahrát. Ale srovnávání je vždycky ošemetné – vždyť poslední tři mančafty z první ligy by měly problém ze třemi nejlepšími druholigisty. Těžko srovnávat, je to vždycky o klubu. Ve Francii záleží jednoznačně na trenérovi – pokud chytneš Kanaďana, můžeš vzít jed na to, že si s sebou vezme tři čtyři další Kanaďany a bude hrát silový hokej. Fanoušky to příliš nevezme, protože takové to lítání za pukem nikdy nevypadá moc dobře. Když vyhrajete zápas, neznamená to automaticky, že vám francouzští fanoušci zatleskají. Oni umí ocenit sport, když bojujete a snažíte se. Toulon je Mekka ragby a na vlastní oči jsem viděl, jak patnáct tisíc lidí na stadionu vstalo a zatleskalo poraženému týmu. Takže rozhoduje to, jak hra vypadá a jestli jste do ní dali srdce, než vítězství oblíbeného klubu jako takové. Mimochodem když tamní lidé zjistili že jsem ze Vsetína, ptali se mě: jak je možné, že u vás skončil ten hokej? Jak je možné že to město a vůbec lidé dopustí?

Co jsi jim na to odpovídal?
Říkal jsem, že hokej je ve Vsetíně to, co pro Toulonu ragby, ale že prostě přišly finanční problémy. Bylo těžké to vysvětlovat, navíc když máš omezenou slovní zásobu. Taky jsem ale rád, že se stalo to, co se stalo a že se Vsetín vrátil zpět na hokejovou mapu.

JOSEF MIKEŠ PODRUHÉ: „Je pravda, že nás pár mladých o místo v té třetí čtvrté lajně bojovalo dost tuze. Dostal jsi jednu příležitost a buď jsi zahrál dobře, nebo ne.“ Na fotografii vsetínského A-týmu z roku 2000 stojí Josef Mikeš vpravo nahoře - vedle něj Zbyněk Mařák, Martin Vozdecký, pod nimi Martin Paroulek a Jan Srdínko.

Kdy ses dozvěděl o vzniku Valašského hokejového klubu?
Po sezóně jsem se vrátil z Francie domů. Začal jsem se jako každý rok scházet s kamarády, s nimiž každé léto trénujeme. Dozvěděl jsem se, že tady zase začne fungovat hokej. Byl jsem i rád, že budu mít kde začít na ledě a tak dále. Jsem navíc pořád hráčem Vsetína…

Přímo VHK?
Ano, podepsal jsem přestup pod VHK. Byl jsem rád, že můžu začít na ledě. V té době jsem nevěděl, jestli se vrátím do Francie nebo zůstanu doma. Ale rád jsem s klukama trénoval a nakonec i zůstal.

Nebral jsi to tak, že tě Vsetín před lety nechtěl a teď jsi mu byl dobrý?
Ohlížet se zpátky je zbytečné. Přemýšlet, jestli to bylo v tobě, v trenérovi, v manažerovi… Kamkoliv přijdeš, musíš mít štěstí na trenéra, jestli hledá zrovna hráče tvého typu. Je jasné, že na jeden flek bude vždycky víc lidí. Navíc já měl srdce vždycky ve Vsetíně a stoupnout si znovu na vsetínský led bylo pro mě opravdu příjemné a emotivní. Že bych přišel s nosánkem nahoru a řekl: Vy jste mě nechtěli, tak já za vás hrát nechci? To ne.

Jaké byly vlastně začátky nového týmu? Já byl na prvním společném tréninku a v kabině bylo docela ticho. Viděl jsem, jak proti sobě sedí skupinky hráčů z Valašského Meziříčí, Kroměříže, Zlína a - víceméně mlčí.
Všechno začíná na letní přípravě, kdy se hráči oťukají, potykají si a poznají, kdo jaký je. Kdo je šprýmař, kdo je spíš potichu a potom už tam takový rozdíl není. Je pravda, že do VHK přišlo asi pět kluků z Kroměříže a z Valmezu a v podstatě se neznali. Takže chvíli trvalo, než se to promísilo a skupinky se zacelily v jeden mančaft. Byla škoda, že se tým nesešel už dřív, aby se předešlo tomu, o čem jsi mluvil. Že v šatně seděly skupinky hráčů a nikdo nevěděl, jak se ten druhý jmenuje. Ale byla to daň za to, že klub byl nový a vše vznikalo za pochodu. Přesto to dopadlo dobře, šlo vidět, že jsme k sobě navzájem tu cestu našli.

Jak moc bylo to hledání těžké nebo lehké?
Prvořadý je hokej. Na ledě si porozumíš v podstatě s každým, pokud ti typově sedne. A to je základ. Pak je druhá rovina, že se spřátelíte. Když je v týmu pětadvacet lidí, je jasné, že nebudeš nejlepší kamarád úplně se všemi, protože každý je jiný a každý má své vrtochy. Ale to je otázka chvilinky. Prohodíte pár slov a víte, že se váš spoluhráč třeba zajímá o psy. V tom jsem se já našel s Peťou Bezouškou, který teda nemá psa, ale doslova lva - jde o bordeauxskou dogu. Nebo někdo zase poslouchá hip hop, jiný má rád rock, takže už taky máte o čem mluvit. Za tři dny jsou všichni kamarádi a ví, proč v té šatně jsou. Především nás ale spojuje hokej, který všichni chceme hrát.

V prvním přípravném zápase proti slovenskému Lučenci byla na hokejkách velká nervozita, viď?
Hlavně tam byla nesehranost, protože jsme na ledě nebyli dlouho. Někdo si na led a na brusle zvykne za týden, jinému to trvá až tři týdny, takže je obtížné hráče po týdnu na ledě hodnotit, jestli bude pro tým platný, nebo ne. Je dobré být na ledě tak měsíc a pak se začne krystalizovat, s kým si na ledě sedneš víc nebo míň. V zápase s Lučencem jsme ještě vůbec nevěděli, co máme od sebe navzájem čekat. Byla to docela holomajzna, navíc led nebyl kvalitní a když se začaly dělat kaluže, byl problém dát pěknou přihrávku. Ten první zápas opravdu moc pohledný nebyl.

Ty jsi měl mimochodem problémy s transferkartou z Francie, takže jsi nemohl hrát úvodní kola základní části. O co šlo?
Problém byl v tom, že jsem podepsal ve Francii transferkartu a myslel, že je jenom na jednu sezónu. Ale on to byl neomezený transfer, kdy jsem byl po sezóně pořád hráčem Francie. Takže s muselo vyřídit papírování s Francií, zaplatit transfer a podobně. Naštěstí se to brzy vyřešilo a mohl jsem hrát.

Sezóna pak dopadla nad očekávání. Tým si sice prošel podzimní krizí, ale v nadstavbě se doopravdy rozjel – v části sudá/lichá byl nejlepším týmem. Čím to bylo? Sehráli jste se, nebo mančaftu pomohli uzdravení marodi?
Na začátku jsme hráli dobrý hokej, i když jsem ještě první zápas s Hodonínem sledoval z tribuny. Viděl jsem to nadšení, kdy nás hnali diváci a na stadionu byla super atmosféra. Měli jsme problém v tom, že jsme sice dokázali soupeře zatlačit do třetiny, ale nedokázali vstřelit gól. To se začalo dařit až později. No a nadstavbová část? Každý klub měl někdy v sezóně krizi. I takové Valašské Meziříčí, které jinak odehrálo sezónu výborně. Bylo dobré, že my si tu krizi odbyli hned na začátku a potom to šlo. Myslím, že velkým impulsem byl příchod Erika Hrni a Martina Podešvy. Když se rozehráli, moc týmu pomohli. Navíc se nám pak začala vyhýbat zranění. Kdyby se něco nedej bože stalo Lukáši Plškovi, který měl famózní sezónu, taky mohlo být všechno jinak. Zkrátka jsme byli v pořádku a získali důležité body i z těch zápasů, kde jsme s nimi nepočítali. Když někoho silného porazíte třeba o gól, je to super pocit a hned se hraje dobře. Šlo to jedno s druhým.

Ten lauf vydržel i do předkola play off na Nový Jičín…
Určitě. S nadsázkou jsme si v kabině podkládali otázku, kdo nás už zastaví. Tříbodový systém je neúprosný. Zraní se vám dva klíčoví útočníci, přestanete dávat góly v přesilovkách, ztratíte pět zápasů a to je takový ranec bodů, že se to pak těžko dohání. Takže my měli štěstí, že i když se někdo zranil, dal se nahradit jiným hráčem. Přestáli jsme dokonce i žloutenku.

V čem si myslíš, že se lámalo čtvrtfinále s Hodonínem? To byla velká bitva.
To byla opravdu velká bitva. Já vždycky myslím na výstroj jejich brankáře Holeše. Když vedle něho postavíš našeho Lukáše Plška, musíš před ním smeknout. Kdyby Lukáš chodil víc do posilovny a nabouchal víc ramena, tak tu výstroj neobleče. Všechno měl podle extraligových parametrů. Je těžké, když má gólman dva metry a ještě má velkou výstroj a velké betony. Když pak sebou nějak na ledě plácne, trefíš místo branky jeho. Tím nechci snižovat Holešovy kvality, ale pomohlo mu to. Celá ta série bylo vlastně soupeření gólmanů. Žádný zápas nedopadl tak, že by jeden z týmů dostal dardu, z níž by se už nevzpamatoval. Dobře si pamatuju, kdy jsme v rozhodujícím zápase dotahovali náskok Hodonína, jehož představitelé ve VIPu slavili a ptali se, kdy že začneme rozpouštět led. Pak museli spolknout hořkou pilulku.

Říkáš, že jste se mohli spolehnout na skvělé výkony brankáře Plška. Opačným příkladem byl asi šumperský Maláč v semifinále, souhlasíš?
Ono je to takové nešťastné. Maláč je výborný gólman, potkal jsem ho při své kratší štaci v Rosicích. Gól, kterým rozhodl Pepa v poslední vteřině na šumperském ledě, to se prostě ve sportu může stát. I když to byl pro domácí asi šok. Možná, že kdyby Maláč pokračoval v sérii dál, tak jsme Šumperk udělali. Pak ale dostal šanci mladý Daneček, který čapl šanci za pačesy a vychytal nás. Nebyli jsme schopní mu dát branku.

Projevila se absence letní přípravy?
Mužstvo Šumperka se už od začátku letní přípravy připravovalo na play off. Věděli, kolik zápasů budou absolvovat. Měli čtyři vyrovnané útoky, věděli, jaká porce zápasů přijde a připravili se na ni. My jsme chtěli strašně moc, ale ty síly nám došly. Rozhodující byl zápas doma, který byl o tom, kdo dá první gól. Kdybychom ho dali my, pak věřím, že postoupíme do první ligy. Dopadlo to ale opačně, Šumperk srovnal semifinálovou sérii na 2:2 a na domácím ledě si rozhodující duel pohlídal.

JOSEF MIKEŠ POTŘETÍ: „Série s Hodonínem bylo soupeření gólmanů. Žádný zápas nedopadl tak, že by jeden z týmů dostal dardu, z níž by se už nevzpamatoval.V rozhodujícím zápase jsme opět dotahoval náskok Hodonína, jehož představitelé ve VIPu slavili a ptali se, kdy že začneme rozpouštět led. Pak museli spolknout hořkou pilulku."

Tím skončila loňská sezóna. Co očekáváš od té následující? Strávíš ji opět ve vsetínském dresu?
Co si budeme nalhávat. Loňská sezóna byla výborná a nad očekávání, nikdo s takovým výsledkem nepočítal. Ale takhle to nemusí být každý rok. Ten lauf nemusí přijít, krize může být delší Ale co čekat? Je tady nastartovaná nějaká spolupráce se Zlínem, vedení určitě jedná s nějakými hráči. Schůzku máme třiadvacátého července, možná na ní potkám nové spoluhráče. Se mnou se o smlouvě ještě nikdo nebavil, takže sám jsem takzvaně na trní co bude nebo nebude. Uvidíme. Každopádně bych se snažil, aby nadcházející sezóna byla alespoň tak dobrá, jako ta minulá.

Může pro tvé setrvání v mužstvu hovořit i skutečnost, že si kariéru prodlouží matador Josef Štraub?
Jasně. Myslím, že by Pepa neměl končit, protože loňskou sezónu odehrál velmi dobře. Vím, že rok předtím měl ve Valašském Meziříčí problémy s třísly, které se mu tentokrát vyhnuly. Nevím, jak dalece se Pepa věnuje rehabilitaci a jak trénuje, ale loni hrál dobře a bez nějakých větších zranění. Mančaftu má pořád co dát.

První posilou týmu se stal Robin Ševčík – co na něho říkáš?
Já si ho jako hráče nepamatuju. Je to mladší ročník, na letní přípravě vypadal dobře. Je to vyšší kluk, určitě na tom bude dobře silově. Robin je odchovancem zlínského hokeje, takže bude věřím, že bude kvalitním hráčem a přínosem pro klub. Co jsem slyšel, tak se na sezónu těší a chce patřit mezi opory mužstva.

A co říkáš na to, že led bude na Lapači k dispozici až v polovině srpna?
To je opravdu problém, je to nešťastné. Když děláte letní přípravu, máte ji připravenou tak, aby na nI po nějakém volnu následoval led. Začátky na ledě jsou přitom nepříjemné, člověk má otoky na nohách a chce mít ten led už takový osahaný. Tady nevíme, jak práce na zimním stadionu dopadnou a kdy na led půjdeme. Nejožehavější je otázka mladšího dorostu, kterému soutěž začíná dřív, takže to mladí budou mít ještě složitější. Nevím, jestli se klub snaží sehnat náhradní ledovou plochu, nebo půjdeme na led později. Každopádně doufám, že to datum nebude daleko a že se dobře připravíme. (Rozhovor vznikl jen krátce předtím, než bylo potvrzeno, že budou hráči VHK trénovat na náhradních ledových plochách – pozn. aut.)

Jaký je tvůj názor na ambice Vsetína postoupit do první ligy?
Jsou to velká slova, která je ale třeba říct, protože dávat si malé cíle je zbytečné. Jak jsem ale řekl, nevím jestli se vedení klubu opírá o to, že má v hledáčku nějaké hráče, nebo nám nějak výrazně pomůže Zlín… Sám za sebe můžu říct, že se budu snažit, aby následující sezóna byla minimálně tak dobrá jako ta loňská. Takže by tam ty ambice mohly klidně být. Proč ne?