Mezi Vsetínem a Zlínem bude rivalita vždycky, říká ve velkém srpnovém rozhovoru Daniel Vaněk

Václav Trávníček • 22.08.2009

Při tréninku na ledě si zlomil zápěstí a tím přišel o zápas, na který se těšil. A dlouho. Úterní přátelák Vsetína se Zlínem připomene časy, v nichž se oba kluby střetávaly v rámci nejvyšší soutěže. Vsetínský útočník Daniel Vaněk, který ve Zlíně prošel všemi mládežnickými kategoriemi, o pikantní duel přijde. „Když jsem se dozvěděl, že je zápěstí zlomené, bleskl mi hlavou zrovna tenhle zápas. Je to škoda, bylo by to pro mě velice prestižní utkání,“ říká Vaněk ve velkém srpnovém rozhovoru. V tom přišla řeč na rivalitu mezi valašskými kluby, ambice Vsetína v nadcházející sezóně i na fotbalový klub AS Řím.

Vaněk přišel do Vsetína loni v létě. Na Lapač ho přivedla blízkost domovského Zlína, fanouškovská podpora klubu i osobnost kouče Hlobila, pod kterým hrál předtím v Kroměříži. Do Vánoc patřil k tahounům týmu, připisoval si branky i asistence. Pak mu však střelecký prach zvlhnul. V posledních třech semifinálových bitvách proti Šumperku do černého nemířil žádný ze Vsetínských hráčů, Vaňka nevyjímaje. „Věřím ve své schopnosti a chtěl bych, aby tato sezóna byla ode mne daleko lepší, než ta loňská. Chtěl bych tým táhnout k metám, které jsme si vytyčili. Jako třeba k postupu do první ligy,“ říká dvaadvacetiletý útočník, který momentálně léčí zlomené zápěstí.

Jak to s tvým zápěstím vypadá?
Dobře! Už jenom dva týdny a sundají mi sádru. Doktor říkal, že s touhle zlomeninou není v poúrazovém stavu problém. Takže bych potom do týdne mohl nastoupit. Podle pana primáře ze Zlína bude stačit si navléct zpevňující ortézu a neměl by s tím být problém. Doufám, že stihnu začátek sezóny.

Zranění máš na levé ruce, nebude tě to limitovat ve střelbě?
Je jasné, že když jsem levák, používám ví levou ruku. I pan primář si posteskl, proč nehraju napravo… Ale budu se s tím muset vyrovnat.

Jak jsi vlastně ke zlomenině přišel?
Začal jsem trénovat o týden dřív se zlínskými juniory. Trénovalo se dvakrát denně a při asi čtvrtém tréninku jsme hráli hokej. Nešťastně jsem si najel mezi Lukáše Finsterleho a Tomáše Vodáka a o některou hokejku si zlomil zápěstí. Jenom jsme tak u sebe zabrzdili, já tam nechal ruku i s hokejkou a - křuplo to.

Určitě tě mrzí, že si 25. srpna nezahraješ přátelák proti mateřskému Zlínu.
To mě mrzí ze všeho nejvíc. Když jsem se dozvěděl, že je zápěstí zlomené, bleskl mi hlavou zrovna tenhle zápas. Je to škoda, bylo by to pro mě velice prestižní utkání a asi mě to dlouho bude mrzet.

Schválně – komu budeš v úterý fandit?
Určitě Vsetínu. Myslím, že máme na to Zlín potrápit. Na domácím ledě bychom mohli i zvítězit.

Kamarád ze Zlína mi říkal: My k vám přijedeme si s nadhledem zabruslit a vaši hráči budou strašně nemotivovaní, aby nás, extraligisty, porazili. Bude to tak?
Myslím, že to bude přesně takhle. Vsetín chtěl Zlín vždycky porazit a naopak. Nevím, jak to vezmou oni, ale myslím, že to bude krásné utkání.

DANIEL VANĚK POPRVÉ: „Nebylo to jako třeba zápasy s Plzní, kde jsme se vždycky pobili, protože to bylo často neférové. Tady to bylo všechno férové. Dali jsme si do držky v zápase, ale potom jsme to nechali být. I když jsme prohráli se Vsetínem titul, stejně jsme si s nimi pak vypili.“ Fotografie zachycuje Daniela Vaňka ve zlínském dresu v utkání proti – ano, Vsetínu.

Proč vlastně před lety ta rivalita vznikla? Bylo to dáno blízkostí těch měst nebo tím, že se Vsetín najednou dostal do extraligy a představoval konkurenci?
Pátral jsem po tom. Mám známé, kteří hráli za Zlín hokej nebo mu fandili a ti mi vyprávěli, že se Vsetínu vždycky smáli. Když byl Vsetín v krajském přeboru, říkalo se ve Zlíně: jste tam, kde patříte! Zlín hrál extraligu a Vsetínu se prakticky vysmíval, že se tam nic nehraje. Na začátku devadesátých let ale Vsetín postoupil z druhé ligy do první a odtud do extraligy. A najednou bác – Vsetín porazil Zlín ve finále extraligy. A co teď? Ti, kterým jsme se vysmívali, nás připravili o titul? Rivalita byla na světě a nabrala ty nejvyšší obrátky. Rozhodně sehrála roli blízkost měst, jestliže si to o první místo v extralize rozdávala města ležící pár kilometrů od sebe.

Při prvním valašském finále ti bylo osm. Pamatuješ si na ně?
Jasně, já odmalička chodil na hokej…

Takže kontrolní otázka: branka Pepy Štrauba na 1:1 – byl to ofsajd, nebo ne?
(směje se) To už si nepamatuju! Ale vím, že jsem to tehdy hodně prožíval.

V době, o které se bavíme, byla ale tahle rivalita hlavně mezi fanoušky, potažmo doléhala na A-tým. Jak to bylo ale v mládežnických kategoriích, kterými jsi v té době procházel?
Tam to bylo úplně stejné. Jakmile se řeklo, že se jede do Vsetína, stouplo nasazení i bojovnost o stupínek výš. Vždycky jsme se připravovali líp a bojovnost byla jinde, než u jiných zápasů.

Prozraď – co jste si říkali v kabině před zápasem proti Vsetínu?
(směje se) Já myslím, že by to nebylo vhodné říkat….

…právě naopak! Povídej!
Moc si to už nepamatuju … (vykrucuje se) …ale většinou v kabině lítaly nadávky na protihráče. Třeba Martina Podešvu neměl rád nikdo, kdo hrál proti němu. Taky jsme měli s Poděsem svoje, ale už je to za náma. Vždycky jsme chtěli vyhrát, vždycky jsme Vsetín chtěli seřezat. Byla to rivalita jako proti nikomu jinému.

Daniel Vaněk
» Narodil se 28. ledna 1987
» Je odchovancem Zlína, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi
» Se zlínským dorostem získal v roce 2004 stříbrnou medaili
» O tři roky později podlehl coby zlínský junior Vsetínu ve finále juniorské extraligy; opět bral stříbro
» Seniorský hokej okusil v druholigové Kroměříži, kde působil pod dnešním trenérem Vsetína Viktorem Hlobilem
» Část sezóny 2007/2008 odehrál v rakouském Feld Am See
» V uplynulém ročníku nastřádal ve vsetínském dresu 36 kanadských bodů za 14 branek a 22 asistencí
» Je velkým příznivcem fotbalu. Aktivně hraje 1.A třídu za tým Mladcové a fandí italskému AS Řím

Bylo pak těžké skousnout porážku od arcirivala?
No to bylo nejhorší. Rivalita byla maximální a když nás soupeř pokořil… ale vždycky jsme si po zápase podali ruce. Nebylo to jako třeba zápasy s Plzní, kde jsme se vždycky pobili, protože to bylo často neférové. Tady to bylo všechno férové. Dali jsme si do držky v zápase, ale potom jsme to nechali být. I když jsme prohráli se Vsetínem titul, stejně jsme si s nimi pak vypili. Jsme prostě všichni doma na Valašsku.

Takže sportovní rivalita nepřerůstala do osobní roviny?
Přesně tak. Bylo to zkrátka jinak než s některými týmy z Čech, kde to přerůstalo v lidskou averzi.

Naťukl jsi juniorské finále v roce 2007 a vsetínský triumf nad Zlínem. Jak na to vzpomínáš?
Špatně, protože jsme prohráli. Ve čtvrtfinále jsme prohrávali 2:0 na Kladně a říkali si, že jsme asi skončili. Otočili jsme to ale na 3:2 a v semifinále narazili na Karlovy Vary. Jirka Korčák tehdy na jejich ledě rozhodl pět vteřin před koncem gólem na 5:4 a doma jsme vítězství potvrdili. Ve finále jsme si přáli Vsetín a fandili klukům v semifinále proti Třinci. Chtěli jsme, aby to zkrátka zůstalo na Valašsku. Věděli jsme, že přijde hodně lidí, zvýší se zájem médií a bude to prostě jiné, než ostatní zápasy. Vsetín měl asi lepší mančaft, když nás porazil… (odmlčí se) …ale v útrobách stadionu jsme to stejně oslavili společně. Vyhráli jsme všichni.

Mimochodem víš, co následovalo v osmifinálové sérii Vsetína se Zlínem rok poté ?
Jasně. To už jsem v juniorce nehrál, seděl jsem v hledišti. Vím, že Vsetín postupoval z posledního postupového místa a Zlín z prvního. Zlín je podcenil, byl na hrušce. Bylo to stejné, jako před lety. Nějaký Vsetín? My jsme přece první... To ale nevěděli, že když zelenožlutý dres oblékne třeba Erik Hrňa s Martinem Podešvu, je rázem ze Vsetína nejlepší juniorský tým na Moravě – tedy společně se Zlínem. Kluci si to neuvědomili a Vsetín je přejel jak zamrzlou řeku. Ale vím, co se pak stalo, že měl Poděs zakázaný start kvůli desetiminutovému trestu…

Bavil ses s ním někdy o tom s odstupem času?
Říkali mi, že už oslavovali, holili si hlavy. Absolutně nebyli připravení na to, že by se něco mohlo stát (první osmifinálový zápas byl kontumován, stav byl 1:1 a rozhodnout se mělo v dodatečně vyhlášeném zápase hraném na zlínském ledě – pozn.) Věděl jsem, že Zlín rázem spadne z hrušky a bude si vážit druhé šance. Naopak Vsetín bude šíleně zklamaný a že to Zlín otočí. A stalo se.

Viděl jsi ten rozhodující zápas?
Jo, já jsem viděl všechno…

Takže jsi také viděl, jaká reakce následovala od zlínského brankáře Jakuba Sedláčka. Nepřišlo mi, že by tady rivalita nepřerůstala sportovní mez.
Máš pravdu. Byl jsem jeden z prvních, který Kubu musel umírnit a vrátit ho na reálnou rovinu. Tohle si prostě nemůže dovolit. Soupeř je soupeř, ale pokora a respekt, ať se stane cokoliv, tam musí být. K hráčům i k fanouškům protivníka. Řekl jsem mu, že jestli chce být hokejista, tak tohle dělat nesmí.

Dokázal sis ty osobně, po všech těch letech strávených ve Zlíně představit, že bys jednou oblékl zelenožlutý dres?
Byl jsem mladý a určitě jsem si tohle nedokázal představit…

Neštvalo vás to „Dú Valaši dú, ligu vyhrajú“ ?
Když jsem byl malý, ptal jsem se táty co je to za písničku. Tati, co to zpívají? Já to chcu taky umět. Líbilo se mi to, ale byl jsem zlíňák, takže jsem to logicky zpívat nemohl. Přijde mi, že pro vsetínské hráče je to nejlepší možná hymna. Líbí se mi dodnes a mrazí mě v zádech, když ji slyším a jdu na led.

DANIEL VANĚK PODRUHÉ: „Soupeř je soupeř, ale pokora a respekt, ať se stane cokoliv, tam musí být. K hráčům i k fanouškům protivníka.“ Mladý a neklidný Daniel Vaněk pozoruje ze střídačky zlínského klubu dění na ledě. Zelenomodré barvy hájil ve všech mládežnických kategoriích.

Mně podstata rivality docvakla teprve nedávno, když se Vsetín začal utkávat v jedné soutěži s Valašským Meziříčím. Totiž: fanoušci mají na chlup stejné pokřiky, města jsou blízko, takže někteří přeběhli, kluby hrají stejnou soutěž a mladší brácha vystrkuje růžky. Najednou má taky určité výsledky a i když není dlouhodobě úspěšnější, momentálně a krátkodobě ano. Takže přestože to já neřeším, tak chápu, že s tím někteří lidé mohou mít – i když to nepřiznají – problém. Nechci dávat na jednu roveň soupeření Vsetína se Zlínem a Vsetína s Valmezem, ale princip je úplně stejný a v tomhle tehdejší pozici Zlína už chápu.
Myslím, že přesně takhle to mezi Vsetínem a Zlínem bylo. Najednou jakoby teď Valmez začal všechno vyhrávat a porážet nás ve finále. To by bylo úplně neskutečné.

Možná jediný rozdíl je v tom, že vsetínská povaha je nad věcí. Na rozdíl od Valmezu. Vsetín si získal nadhled šesti tituly a když prohraje, tak co. Tři body dolů, ale stejně jsme mistři. Kdežto Valmez se nemá o co opřít, čeho se chytnout. A tím víc chce ten Vsetín porazit, tím víc chce konkurovat. Proto ten Sochorek šplhá na mantinely.
Právě. Ale ono se to může velice snadno otočit. Valmez může vyhrát ligu, postoupit a už to bude jinak – podobně jako s tím Vsetínem a Zlínem. Nicméně tedy doufám, že postoupíme my!

Když už jsme Valmez zmínili, jaký vztah máš ty jako nevsetíňák k derby Vsetín – Valašské Meziříčí? Říká ti to něco?
Z osobního hlediska mi to neříká nic, protože jsem tady nevyrůstal a nikdy proti Valmezu nehrál. Ale vím, že to lidi prožívají a kluci v kabině, kteří jsou ze Vsetína, to taky vnímají. Takže já se svezu s tou rivalitou a beru to taky jako derby. Ale sám osobně to neberu jako něco zvláštního.

Ale asi se tě dotkne, když se fanoušci handrkují s hráčem hostujícího týmu skrze plexisklo nad mantinelem.
Případ Sochorka je stejný jako toho mladého Sedla. Také neunesl euforii vítězství nebo vstřeleného gólu a stalo se mu to nejhorší, co se může sportovci stát - ztratil pokoru vůči hráčům a fanouškům druhého klubu a začal je urážet nebo zesměšňovat. Nevím jak ostatní hráči, ale mně to na ledě zapíná takový jiný smysl. Už to pro mě potom není protihráč, ale hráč, kterého chcu třeba trefit.

Fakt jsi měl nutkání Sochorka sestřelit?
(důrazně) Ano, protože něco porušil. Nesportovně napadl naše fanoušky. V tu chvíli chci bránit svůj klub. Proto mě tohle štve a proto jsem to tomu mladému Sedlovi hned vytkl, protože tohle se prostě nesmí.

Vraťme se naposledy ke Zlínu. Myslíš si, že tahle rivalita skončila podpisem smlouvy o spolupráci?
Vůbec. Mezi fanoušky a lidmi nepřímo zainteresovanými v hokeji bude ta rivalita pořád, ať se děje cokoliv. Nic se nezmění. Když přijede v úterý Zlín, uvidíš to sám. Myslím, že aj fanoušci si třeba budou nadávat a tak. Rivalita bude obrovská, nic to nezmění…

Nabízí se otázka – je tady tohle hašteření k něčemu?
Ale to je životní styl fanoušků, oni se v tom vyžívají. Proč jim to brát? Je to prostě tak. Kdyby ve sportu nebyla rivalita, třeba by neměl takový náboj. Jenom ať tam je. Ta dohoda to nezmění. Změní se možná jenom postoj hráče k hráči. Když přijde do Vsetína zlínský hráč, nepřijde jako nepřítel, ale jako pomoc. Vsetíňák ve zlínském týmu taky nebude vetřelec a hráči ho budou díky dohodě respektovat.

Takže ve Zlíně neslýcháš: Konečně jsou tam, kde patří. Naše farma.
Absolutně ne.

DANIEL VANĚK POTŘETÍ: „Kroměřížská parta byla super a za Dájou Gergelou nebo Pavlem Markem jsem kdykoliv mohl dojít a oni mi poradili - udělej to takhle a takhle. Věděl jsem, že když ty zkušenosti nasbírám, když budu trénovat a když jsem zároveň mladý, můžu se dostat výš.“ Kroměříž, první druholigová štace DV.

Ty jsi ve Zlíně prošel všemi mládežnickými kategoriemi. Jak se mladý a neklidný Daniel Vaněk popasuje s tím, že do juniorského věku hraje pořád extraligu a pro seniorský hokej se upíchne až v druholigové Kroměříži? Tedy samozřejmě krátkou oklikou přes prvoligový Prostějov, kde jsi byl na zkoušku.
Já vím, co chci a nedělám si nějaké iluze, že bych někam patřil. Z kroměřížského působení jsem rozhodně nebyl nějaký rozčílený. Šel jsem tam prostě hrát hokej s vědomím toho, že svojí pracovitostí a pílí se můžu dostat výš. Hokejové poměry jsou poslední dobou jakési zkažené. Někdy se lidi nedívají na sportovní výkonnost, jako na jiné okolnosti…

…jaké například?
To je jedno, nechci to teď rozebírat. Ale já chtěl hrát hokej. Nechtěl jsem to zabalit a věděl jsem, že když na sobě budu pracovat, je vždycky cesta dostat se nahoru.

Nenahlodalo tě, když ses v Kroměříži potkal s Daliborem Gergelou nebo Pavlem Markem, kteří tam kroutili už ixtou sezónu? Nenapadlo tě, že je to taky tvoje konečná?
Já se na to díval tak, že jsem mladý a když se budu snažit, nějakou perspektivu mám. Spíš jsem za těma klukama šel a chtěl od nich rady. Jsou to zkušení hráči. Já hrál poprvé za chlapy, takže jsem od nich sbíral jenom zkušenosti. Trénoval jsem víc než o ni, před i po tréninku, ale oni mi dali to, co bych jinde nedostal. Kroměřížská parta byla super a za Dájou Gergelou nebo Pavlem Markem jsem kdykoliv mohl dojít a oni mi poradili - udělej to takhle a takhle. Věděl jsem, že když ty zkušenosti nasbírám, když budu trénovat a když jsem zároveň mladý, můžu se dostat výš. Nebral jsem to vůbec negativně. A navíc pan trenér Hlobil mi dával na ledě hodně prostoru. Hrál jsme pod ním centra ve třetí lajně s mladýma klukama a každým zápasem rostl.

Přesto Kroměříž není hokejové město. Jaké bylo hrát před poloprázdnými tribunami?
Nepřipouštěl jsem si to. Věděl jsem, že když přijedeme třeba do Valmezu nebo k nějakému lepšímu mančaftu a já tam dám tři góly, tak si mě můžou všimnout. Jéžiš, kdo to je? Toho bychom mohli chtít. I takhle jsem to vnímal. Každé střídání jsem hrál naplno a učil se od starších kluků. Jak mi jeden z nich řekl: nikdy nevíš, kdo se na tebe z hlediště dívá. Lidi v Kroměříži sice moc nechodili, ale pro mě to byla jediná šance, jak hokejově vyrůst.

Jak se seběhlo, že jsi zbytek sezóny 2007/2008 dohrál v rakouském Feld Am See?
Možná jsem se někomu líbil. Začátek sezóny jsem měl perfektní, v Kroměříži jsem byl první rok a vedl jsem bodování ligy. Pan Trnavský, který má ve Feld Am See kontakt, mi zavolal jestli bych měl zájem. Řešili jsme, jak to vyřešit se studiem a také, zda mě Kroměříž pustí. Tou dobou jsem pro ně byl asi cennější hráč, než na začátku. Vyšli mi ale vstříc a s panem Trnavským jsme se dohodli, že tam půjdu. Řekl mi, jak to v Rakousku chodí, že se zdokonalím v jazyce, naučím se jiný hokej. A nezastírám, že i z finančního hlediska to bylo zajímavé. Hráči tam měli peníze jako v české extralize.

Nicméně šlo o krajský přebor v Korutanech…
Pan Trnavský mi říkal, že to nebude žádná sláva. Nebylo to o tom, že bych tam hokejově vyrostl, spíš jsem se osamostatnil, poznal novou kulturu. Byl jsem tam úplně sám, nebyl tam kromě mne žádný Čech, který by mi s něčím pomohl. Do života mě to dost naučilo.

Uměl jsi německy?
Všichni tam umí anglicky a i když bylo potřeba mluvit německy, tak jsem se domluvil. Já angličtinu zvládám a němčinu jsem se taky učil na škole. Říkám – šlo tam spíš o peníze a o novou zkušenost.

Za Feld Am See jsi odehrál celkem 14 zápasů, v nichž jsi nasbíral 26 kanadských bodů za 13 branek a stejný počet asistencí. Takže to bylo takříkajíc s prstem v nose?
(směje se) Tak se to nedá říct. Dva body na zápas tam nic neznamenají. Bylo tam hodně cizinců – Rusáci, Fini….jeden Rus, jmenoval se Gelfanov, měl třeba za dvacet zápasů padesát bodů. To byl hokejista, který tam byl dlouho a věděl, jak to hrát. Já tam přišel s českým myšlením a hledal kombinace. Oni to hráli spíš kanadským stylem – nahodí puk, pak se o to pobijou… takže já jsem se první zápasy hledal a byl úplně bez bodu. Docela tam na mě hleděli. Pan Trnavský musel dokonce do klubu zavolat a zastat se mě. Musel tamním šéfům vysvětlit, že jsem zvyklý na něco úplně jiného, že si to s někým narazím, nahraju. Musel jsem se zkrátka naučit hrát jinak – trošku na sebe, podržet puk, udělat kličku… trošku takový nepučpuk. Pak jsem takovým způsobem začal hrát, zlepšovalo se to a já zase rostl. Ale trvalo mi to.

Ty jsi v té době byl studentem druhého ročníku zlínské univerzity. Jak jsi zároveň zvládal studium?
Odešel jsem v prosinci a z podzimního semestru udělal jenom zápočty. Přes lednové termíny zkoušek jsem byl v Rakousku. Když jsem se v únoru vrátil, měl jsem už rozvrh na jarní semestr, ale neměl ještě žádnou zkoušku z podzimu. Takže jsem požádal studijní oddělení o posunutí zkouškového období. V tom mi vyhověli, tak jsem si obešel vyučující, kteří pak se mnou ty zkoušky udělali. Kolikrát jsem dělal zkoušku třeba u někoho na přednášce, protože už probíhal jarní semestr. Bylo to náročné, ale většina vyučujících mi vyhověla. Stihl jsem toho hodně, přesto mi to ale rozbouralo semestr, takže jsem loňský rok neměl čas dělat bakalářku a požádal o jednoroční prodloužení studia.

Co vlastně studuješ?
Studuju ve Zlíně na univerzitě obor ekonomika a management.

Je to obor, kterému by ses chtěl do budoucna věnovat?
Určitě. Je to jediný obor, který mě baví. Daně, ekonomika, finance, účetnictví… Už od šesté třídy jsem věděl, že tohle budu dělat. Vlastně jsem i kvůli tomu studoval obchodní akademii, kde se tohle pořád omílá. Je to asi jediná věc, kterou bych dokázal místo hokeje dělat.

Loni na podzim se na vaší sousední fakultě FMK hromadně demonstrovalo proti jejímu děkanovi Zelinskému. U vás nic, žádná revolta?
Víš, o to já se vůbec nestarám. Hledím si svého, abych udělal zkoušku a tím pro mě účast ve škole hasne. To jde mimo mne.

DANIEL VANĚK POČTVRTÉ: „Musel jsem se zkrátka naučit hrát jinak – trošku na sebe, podržet puk, udělat kličku… trošku takový nepučpuk,“ vzpomíná Vaněk na angažmá v rakouském Feld Am See.

Jak se loni na jaře odehrál tvůj příchod do Vsetína? Hrál v něm hlavní roli trenér Hlobil?
Jasně. Měl jsem nabídky i z ostatních klubů, ale bylo to trošku dál a Vsetín je Zlínu nejblíž. Pan Hlobil mi říkal, abych nic nepodepisoval, nikam nechodil. Možná už to tušil a chtěl mě ochránit před tím, abych někde něco nepodepsal a pak třeba nelitoval. Já už jsem uvažoval i nad tím, že by to ve Vsetíně fakt šlo, ale nevěděl jsem, že tu bude pan Hlobil. Když mi pak zavolal, že je trenérem Vsetína a že mě chce, nebylo co řešit.

Hned jsi souhlasil?
Hodně jsem se těšil. Věděl jsem, že ve Zlíně taková perspektiva třeba není. Vždyť z našeho ročníku nešel do A-týmu nikdo a to tam byli kluci, kteří byli lepší jak já. Chodili třeba na reprezentační srazy, byli perspektivní, ale dveře do seniorů měli ve Zlíně zavřené. Byl jsem rád, že můžu jít do Vsetína. Věděl jsem, že to tam bude takové čerstvé, že budou chodit i lidé na hokej a znamenalo to pro mne novou motivaci. Ono to i něco znamená. Víš, když ve Zlíně řekneš, že hraješ za Vsetín, tak navzdory rivalitě pokývají uznale hlavou – hmm, budeme tě sledovat! Nikdo tě neodsoudí, naopak to má váhu.

Neměl jsi při prvním tréninku nutkání zamířit na zimáku do šatny hostů? Nezabočil jsi u vchodu omylem doleva?
No skoro! Vždycky jsme chodili doleva, tu jedinou cestu jsem tam coby host vždycky znal. Při prvním tréninku za Vsetín jsem se přesně na té křižovatce zastavil a říkal si: ty brďo! Fakt jsem nikdy na té pravé straně, kde je šatna domácích, nebyl. Cestou do šatny jsem si vybavoval, co jsem tam kdy zažil, jaké jsem tam měl při derby rituály. Levá strana pro mě ten den skončila. Těšil jsem se do šatny domácích.

Co ti na to řekli kamarádi doma ve Zlíně?
Narážky vždycky byly a budou, i když třeba ze srandy. Rýpnou si, to víš že jo. Vsetín, vesani a tak podobně. Ale jak říkám, fakt to váhu má.

Jak premiérovou sezónu ve vsetínském dresu hodnotíš?
Z týmového hlediska to byl velký úspěch. Šlapalo to, byly výsledky, fanoušci chodili na hokej a podporovali nás. Neměli jsme třeba tak dobrý start, ale sezóna se povedla, dostali jsme se do herní pohody, nepřipouštěli si tlak. Šlo to progresivně, každý měsíc se tým posunul o něco výš. Lepší výsledky, vyšší návštěvy… Vyvrcholilo to tím, že v soutěži sudá-lichá jsme skončili jako nejúspěšnější z celé ligy. V play off jsme byli už tak na koni, že nás skoro nikdo nezastavil. Byli jsme krok od finále, ale bohužel se nám nepodařilo vstřelit Šumperku ve třech zápasech po sobě gól. Nevím, co se změnilo, ale prostě to nešlo. I když jsme chtěli sebevíc.

Viděl jsem video z posledního zápasu a ty jsi byl z toho dost špatný…
Byl. Všichni kluci dřeli, chtěli jsme pro diváky vyhrát finále a mít bombastickou sezónu. Ale zaseklo se to a dál to nešlo. Nevím z jakého důvodu. Prostě sport.

Projevila se absence letní přípravy?
Nevím jak ostatní kluci, ale já každý rok trénuju sám a poctivě podle tréninkového plánu. Nepociťoval jsem žádnou únavu, ale na některých šlo vidět, že přípravu neměli až tak velkou. Přitom stačilo zlepšit regeneraci. Kluci šli deset minut po tréninku domů. Kdyby si udělali strečink, výběh a doplnili fyzické a psychické síly, pak by šli do zápasu líp. Tohle jsme dělali s Pepou Mikešem prakticky jen my dva. Jasně, kluci chodili do práce. Ale kdybychom měli více sil, třeba bychom to urvali.

Tobě osobně ale taky docela zvlhl střelecký prach.
Do Vánoc jsem měl super sezónu. Vůbec nechci křivdit trenérovi, ale do té doby jsem hrál, co jsem chtěl hrát – byl jsem lídr lajny a hrál nejčastěji na centru. Taky mi přišla pozvánka na zimní univerziádu, což mě potěšilo…

Proč jsi vlastně neodcestoval?
Byl jsem na kempu, kde jsme hráli proti Třebíči a porazili ji 7:2. Mně se ale ten zápas moc nevydařil. Necítil jsem se špatně, ale nedal jsem gól a moc se mi nedařilo. Asi jsem se ani trenérům příliš nelíbil a na univerziádu tak nedostal. Škoda. Budu věřit, že mě povolají znovu. Za rok se bude hrát v Turecku, což by mne lákalo. Ale abych se vrátil – máš pravdu, že mi po Vánocích zvlhl prach. Fakt nechcu trenérovi křivdit, dal mě asi tam, kde potřeboval, ale já jsem v životě nehrál levé křídlo. Cítil jsem se v té lajně trochu odstrčený. Tolik to na mě nestálo, dostával jsem málo puků a nedostával se do šancí. Připadal jsem si trochu mimo dění, spíš jsem jenom bránil a neměl takovou pohodu jako před Vánoci. Doufám, že se ale do stejné pohody dostanu v nadcházející sezóně a že budu hrát svůj hokej, který umím nejlíp.

DANIEL VANĚK POPÁTÉ: „Šlo to progresivně, každý měsíc se tým posunul o něco výš. Lepší výsledky, vyšší návštěvy… Vyvrcholilo to tím, že v soutěži sudá-lichá jsme skončili jako nejúspěšnější z celé ligy. V play off jsme byli už tak na koni, že nás skoro nikdo nezastavil.“ Fotografie zachycuje Daniela Vaňka v předkole play off proti Novému Jičínu. Od gólmana se jej snaží odtlačit obránce Petr Švindl.

Položím ti stejnou otázku jako Josefu Mikešovi: co od nové sezóny očekáváš?
Snad to nebude znít nafoukaně, ale rád bych patřil k lídrům mužstva, ne-li celé soutěže. V létě jsem se připravoval společně s Romanem Stašou. Musím říct, že jsme opravdu dřeli dvakrát denně. Věřím ve své schopnosti a chtěl bych, aby tato sezóna byla ode mne daleko lepší, než ta loňská. Chtěl bych tým táhnout k metám, které jsme si vytyčili. Jako třeba k postupu do první ligy.

Nakolik je ta meta reálná?
V tuto chvíli si myslím, že je hodně reálná. Společně se silným Hodonínem a zbrojícím Prostějovem máme možná nejsilnější tým v soutěži. Myslím, že budeme patřit ke špičce. Na klucích, kteří tým doplnili, je vidět kvalita. Navíc máme velkou chuť a velkou motivaci uspět. Bude záležet na tom, jak se s tím popereme. Hokej je sport, kde se může samozřejmě stát všechno, ale myslím, že postup je reálný.

Není vtipné, že se dnes v jednom týmu potkáváš s Bruncem, Matějkou, Korčákem a dalšími, se kterými jsi už hrál v jednom týmu proti tomuhle týmu?
(směje se) No je to pravda. Ale všichni jdeme za stejným cílem. Kdo přijde do kabiny, musí ctít její pravidla a musí zapadnout. Žádná rivalita tady neexistuje, že jsme třeba někdy proti sobě hráli nebo tak. Teď prostě oblékneme všichni stejný dres a podle toho se budeme chovat. A čím bude tým silnější, tím to bude lepší.

Pro tebe osobně je druhá liga konečná, nebo chceš jednou nahoru?
Není to konečná. Teď momentálně bych chtěl se Vsetínem postoupit do první ligy a zahrát si ji. To je můj sen, protože vím, že na o máme.

Co kdyby přišla nabídka z extraligového Zlína?
(odmlčí se) Tou dohodou je to teď asi blíž a je to reálné. Uvidíme, jak se to vyvine. Jestli se mi bude dařit a ve Zlíně se nějací hráči zraní, může se to třeba stát. Ale teď se soustředím na výkony ve Vsetíně. Chceme to dotáhnout tam, kam chceme. Kdyby přišla nabídka z extraligového Zlína, bylo by to asi největší ocenění mojí práce v kariéře.

A co tvoje kariéra v dresu fotbalové Mladcové? Bude pokračovat?
V Mladcové hraju už asi pět roků vždycky na jaro. Je to perfektní aktivní odpočinek po skončení hokejové sezóny. Není to zátěž, že bych každý den trénoval. S klukama si dvakrát týdně zatrénuju, zahraju zápas. První měsíc trénuju volně, ale ten další už naplno, přidávám si. S fotbalisty se dobře nabere fyzická kondice. Je to takový doplněk k letní přípravě. Trénuju dvakrát denně a tohle je jakoby takový třetí trénink. Navíc mě fotbal baví a hraju tam s bráchou, takže děláme různé ptákoviny na tréninku a tak…

Když jsme skončili u fotbalu – jak si v sezóně povede tvoje oblíbené AS Řím v Serii A?
Do Liverpoolu prodali reprezentačního záložníka Alberta Aquilaniho, na druhou stranu udrželi Daniele De Rossiho, který je podle mě nejlepší defenzivní záložník na světě. Chtěla ho spousta klubů, Realem Madrid počínaje a Chelsea a Manchesterem United konče. On zůstal v AS Řím, ctí pravidlo jako Francesco Totti. I klub dal najevo, že de Rossi je neprodejný. Tím se zachovala jakási stabilita mužstva, které se stmelilo a možná bude ještě silnější, když se doplní o nějaké mladé hráče. Myslím, že v Serii A budou hrát AS Řím vysoko. Otázka je, co v Evropské lize - podle mě mají minimálně na semifinále. Myslím, že vzhledem ke špatné loňské sezóně se budou chtít dostat zpátky na mety, které jim patřily. A já jim věřím.