Vítězství je vždycky příjemné, říká ve velkém říjnovém rozhovoru Jiří Dopita

Václav Trávníček • 11.10.2009

Sousedi z ulice Pod Bečevnou na něj vzpomínají dodnes. A co teprve fanoušci vsetínského hokeje, sportovního fenoménu devadesátých let. Jiří Dopita strávil na Valašsku dlouhých šest roků a v období zlaté vsetínské dynastie získal pět mistrovských titulů. „Na Vsetín vzpomínám moc rád. Ale je to pro mne už uzavřená kapitola,“ říká dnes Dopita, ve čtyřiceti letech stále útočník extraligového klubu – Komety Brno.

V Brně se udělalo hezké babí léto, na začátku října je venku na tričko. Počasí jakoby kopírovalo počínání místní Komety. Ta po nekonečné šňůře bez vítězství uhrála v extralize první body a všude kolem je to znát. Atmosféra je zkrátka uvolněnější. Před halou Rondo, momentálně tak trochu staveništěm, parkuje Sasu Hovi – nazdar. Hráči se pomalu sjíždějí na trénink a Jiří Dopita už čeká v šatně.

Má zlato z olympiády a několika světových šampionátů. Domácí soutěž vyhrál sedmkrát, individuální ocenění a trofeje nepočítaje. „Jen výčet jeho hokejových předností by vydal na stránku,“ napsal o něm před lety sportovní publicista Pavel Bárta. Dopita přesto zůstává nohama na zemi. Působí vyrovnaným dojmem, jde z něj klidná síla. Hodně na to spoléhají i v Brně – městě, kde nedaleko zimního stadionu ležel během mistrovství světa 1996 v nemocnici se slepým střevem. „Roky už nějaké mám, ale myslím, že by se měl hráč posuzovat podle výkonnosti. Podle toho, jak na ledě vypadá, jak hraje. A nikoliv jestli je mu dvacet, třicet nebo čtyřicet. To není podstatné,“ říká legendární útočník, který do Vsetína přišel v létě 1995 poté, co v posledním Esbäranu Berlín vyhrál bodování německé ligy.

To se asi příliš často nepodaří hráči, který působí v posledním týmu tabulky, viďte?
Nemůžu říct, že bych to nějak zvlášť sledoval. Ale určitě je těžší vyhrát bodování soutěže ve slabším týmu, než kdyby člověk hrál v mančaftu na špici tabulky. S tím souhlasím.

Německý hokej tehdy teprve čekal na svůj vzestup. Jak to tam krátce po pádu Berlínské zdi vypadalo?
Hokej tam byl jiný, takový důraznější. Asi to bylo dáno i tím, že v Německu působilo hodně Kanaďanů. Od toho se odvíjel styl hokeje a podle mne to tam jde i dnes podobným směrem. Pro mne to byla obrovská zkušenost – hokejová i životní. Vůbec německého angažmá nelituju. Kdybych měl v té době dnešní zkušenosti, zůstanu tam celou kariéru. Člověk má v zahraničí na hokej větší klid.

V Eisbärenu jste působil společně s dalším Čechem, kterého navzdory blížící se třicítce čekala velká budoucnost – Richardem Žemličkou. Klapalo vám to spolu?
S Ríšou jsme spolu hrávali v útoku a dokonce jsme s bydleli v jednom baráku. Rozuměli jsme si na ledě i mimo něj. Když se dnes potkáme, což už není tak často jako dřív, máme si stále co říct. Nemůžu na Ríšu povědět nic špatného. Klapalo nám to spolu.

Žemlička se oklikou přes Sachsen Fuchse dostal brzy do Sparty, která si v roce 1995 nárokovala i vás. Jak ta situace vypadala?
Byli jsme v té době nějakým způsobem předběžně domluvení, že bych měl jít do Sparty. Ale bylo to trošku složitější, detaily bych nerad rozebíral. Bylo tam něco, co se mi nelíbilo. Každopádně pak přišla nabídka ze Vsetína. Já ji přijal a zůstal na Valašsku šest let.

JIŘÍ DOPITA jako Lední medvěd. Dres berlínského Eisbärenu oblékal Dopita mezi lety 1992 – 1995. V průběhu německého angažmá si „odskočil“ pro český titul do Olomouce, ve své poslední německé sezóně ovládl bodování soutěže, přestože jeho tým skončil poslední. Na fotografii z roku 1994 vidíme Dopitu společně s parťákem Žemličkou a pozornému pozorovateli určitě neunikne činnost levých rukou českých borců. „Vůbec německého angažmá nelituju. Kdybych měl v té době dnešní zkušenosti, zůstanu tam celou kariéru,“ říká Dopita.

Vzbuzuje ve vás dnes Vsetín nějaké emoce?
Určitě. Bydlel jsem tam s rodinou, navíc byl ve Vsetíně výborný kádr a výborní fanoušci. Na tehdejší angažmá vzpomínám moc rád.

Kdybyste měl vybrat jeden bod, co vám z angažmá na Valašsku utkvělo v paměti nejvíc?
Takové to rodinné prostředí. Výborná parta, diváci, hokej.

Z českých klubů neměl Vsetín v devadesátých letech úplně nejvyšší rozpočet. Alespoň co s týče té oficiálně přiznané výše. V čem tedy spočívalo to kouzlo, které na Valašsko přineslo šest mistrovských titulů? Táhlo mužstvo za jeden provaz, nebo měla na úspěch zásadní vliv domácká atmosféra?
Myslím si, že to bylo z více důvodů. Jedním z nich bylo úzké kluziště, kterých tehdy u nás nebylo mnoho. Pak samozřejmě kádr, který byl opravdu kvalitní. Když nás navíc podpořili diváci, tak si to prostě všechno sedlo. Navíc je Vsetín malé město a kluci tam měli k sobě blíž. Viděli jsme se i někdy po tréninku. Bylo takové rodinnější, byla to taková… pohoda.

Nepřijde vám, že ta šestice titulů je proti české povaze? Mám totiž dojem, že Češi jsou od přírody Švejci, kteří jsou pohodlní a když se jim podaří úspěch, tak jim stačí a jsou líní se zlepšovat.
Myslím, že zas tak úplně to není pravda. Pokud někdo začne sezónu, tak chce uspět, ať už je v jakémkoliv týmu. Chce hrát co nejlíp. Proto si myslím, že se vlastně sportuje. Sport je o soutěžení, o tom, kdo vyhraje. A samozřejmě vítězství je pak vždycky příjemné.

Říká se ale, že obhájit titul je stokrát těžší, než ho získat.
Určitě. Na jednu stranu je to těžké, protože soupeři vás už znají, víc se na vás soustředí a hlídají si vás. Kamkoliv přijedete, věnuje se vám větší pozornost. Na druhou stranu mají ale soupeři respekt a nehrají tak uvolněně jako proti týmům ze středu tabulky. Je to dvousečné. Ale pokud podává mančaft stabilní výkony, respekt u soupeřů je. To je jednoznačné.

Tím, jak Vsetín vlétl do klidných vod českého hokeje, donutil k reakci všechny ostatní kluby, jež s ním chtěly držet alespoň trošku krok. Do Česka se tak vrátili špičkoví hráči ze zahraničí, například i vy. Takto vytvořená kvalita pak zabraňovala nějakým hromadným odchodům hokejistů do zahraničí. V té době byla extraliga považována za nejkvalitnější soutěž mimo zámoří. Co si o tom myslíte? Lze úlohu tehdejšího Vsetína vyspecifikovat i takto?
Ale to je normální. Pokud chce mít někdo kvalitu, musí si za ni zaplatit. Myslím, že to tak není jenom ve sportu. Samozřejmě se nemůžeme rovnat se západní Evropou nebo Amerikou, ale je to tak i u nás. Druhá věc je ta, že v hokeji to kolikrát není ani otázka peněz. Pokud se chce mladý hráč zlepšovat, jde do kvalitního týmu, kde zažije pocit vítězství a naučí se vyhrávat. Když by šel do jiného týmu, dostal by možná víc peněz, ale zase po hokejové stránce by to měl jinak. Je pravda, že Vsetín ke zkvalitnění soutěže přispěl.

Jiří Dopita
» Narodil se 2. prosince 1968
» Je odchovancem Šumperku, v extralize dostal stabilní šanci v nedaleké Olomouci, kde dodnes bydlí
» Sedmkrát vyhrál českou ligu (1x s Olomoucí, 5x se Vsetínem, 1x s Pardubicemi), má i stříbrnou (Vsetín 2000) a bronzovou (Znojmo 2006) medaili
» Třikrát byl vyhlášen nejlepším hokejistou play off, čtyřikrát nejlepším hráčem extraligy. V sezónách 1996/1997 a 1999/2000 vyhrál kanadské bodování české nejvyšší soutěže, což se mu podařilo i v ročníku 1995/1996 v Německu.
» Je vítězem Zlaté hokejky 2001
» V NHL oblékal dres Philadelphie a Edmontonu, v prvně jmenovaném klubu se sešel s Romanem Čechmánkem
» Má zlato z olympiády v Naganu, třikrát s reprezentací vyhrál mistrovství světa a dvakrát byl třetí. Bronz má i ze Světového poháru 2004
» Od letošní sezóny působí v dresu extraligového nováčka Komety Brno
» Šéfuje hokejové Olomouci, která hraje druhou nejvyšší soutěž.

Takže asi nepovažujete za náhodu, že se zlaté období české reprezentace - tituly mistrů světa i slavné Nagano, kde polovina hráčů byla z Evropy - kryje právě s obdobím nadvlády Vsetína nad českou extraligou?
Podstatné bylo, že jádro reprezentace bylo pořád víceméně stejné. Kluci, kteří v něm působili, měli angažmá většinou v extralize. Pak to stačilo doplnit pár hráči z Ameriky a úspěchy se víceméně vždycky dostavily. Určitě na to mělo vliv, že mladí kluci neodcházeli pryč už v raném věku jako dnes. Nemyslím si, že by tam šli jako hotoví hokejisti, prostě to jdou zkusit. Buď to vyjde, nebo ne.

Vy jste mnohými považován za nejlepšího útočníka devadesátých let mimo zámoří. Co na takové hodnocení říkáte?
Samozřejmě jsem to četl, ale těch kvalitních hokejistů, kteří nehráli v NHL, byla po Evropě spousta. Myslím, že je to jenom nějaká anketa nebo domněnka novinářů. Těší mě, že se mi dařilo a že jsme hrál v té době dobře, ale jestli jsem byl nejlepší? To si nemyslím a ani to moc neřeším. Mně stačí, že se mi dařilo a že jsem patřil k těm lepším hráčům.

Také jste šéfoval Asociaci hráčů ledního hokeje (AHLH ), která už ale takříkajíc nevykazuje činnost. O co šlo?
Nedávno jsem se k tomu vyjadřoval v souvislosti s problémem v Pardubicích. Hráči tam chtějí ohledně hráčské asociace znovu jednat, rádi by zavedli něco na podobném principu.. V době, kdy vznikala AHLH, byly smlouvy mezi klubem a hráči nevyvážené. Vlastně jsou i dnes. Zatímco hráč má vůči klubu iks povinností, klub k hráči v podstatě skoro žádnou. Snažili jsme se, aby se to změnilo a smlouvy byly vůči hráčům vyváženější. Klub má samozřejmě jako zaměstnavatel nárok na tlak vůči hráčům, ale musí to být nějakým způsobem vyvážené z druhé strany. Pokud klub neplní základní povinnosti, aby se měl hráč kam a na koho obrátit. Já jsem toho zářný příklad a těch kluků bylo víc. Teď už je to svým způsobem ošetřené jistinami, z nichž se dlužné částky mohou hráčům vyplácet. Ale dřív tohle vůbec nebylo a hráč se absolutně neměl kam obrátit. Takže nám šlo o to, abychom to nějak změnili, měli jsme i jedno nebo dvě jednání se svazem. V podstatě to bylo ale neprůstřelné, protože jim se od zavedeného modelu utíkat nechtělo a páka na ně není žádná.

Máte informace o tom, jak vypadá situace dnes v Pardubicích? Hráči tam nesouhlasí s výší a zdůvodňováním udílených pokut…
To já netuším. Četl jsem jenom něco v novinách a vím, že se jedná o pokuty. Jakým stylem to ale probíhalo, o tom nemám informace. Proto se k tomu nebudu vyjadřovat. Nebyl jsem u toho a nic bližšího o tom nevím.

V AHLH jste ale měli docela dobré myšlenky. Jedna za všechny: „Chceme se vyhnout extrémním protikladům: PATŘÍŠ MI - tzn. sebevědomý novinář, který má pocit, že hráče vlastní a nerespektuje jeho názory, výroky ani soukromí a NEBUDU S NIKÝM MLUVIT - neboli opačný extrém, kdy hráč, případně klub odmítá jakkoli komunikovat s novináři, protože je nepovažuje za rovnocenné partnery.“
Určitě. Jsem toho názoru, že ve vztazích hráče s klubem nebo hráče s novinářem musí být nějaká kultura.

Jak ta kultura mezi hráči a novináři vypadá podle vás dnes?
Nechci házet všechny do jednoho pytle nebo paušalizovat. Prostě jsou novináři a novináři, lidi a lidi a sportovci a sportovci. Prostě to tak je a vždycky se najde nějaký chytrák, který se chce zviditelnit a píše nesmysly. Ale to bylo a asi to i bude. Já to zažil na vlastní kůži, když jsem se vracel z Ameriky a českými médii probíhaly v souvislosti se mnou absolutní nesmysly.

Dáváte rád rozhovory?
Nevadí mi to. Pokud se jedná o kratší rozhovor, například pro zápase, tak nemám problém. Ale když jde o něco většího, myslím, že je normální, když se dá rozhovor k autorizaci, aby si ho hráč mohl přečíst. Kolikrát se mi stalo, že jsem něco řekl a kvůli jedné větě, která se třeba novinám hodila do nějakého titulku, se to celé nasměrovalo na nějakou úplně nepodstatnou věc. To pak ten rozhovor vypadá úplně jinak. Ale pokud je to slušný rozhovor, tak s tím nemám problém.

JIŘÍ DOPITA jako vsetíňák. Angažmá na Valašsku vyšlo Jiřímu Dopitovi nadmíru. Se Vsetínem získal pět mistrovských titulů a jedno druhé místo. V 90. letech platil za ochrannou vsetínskou známku, za synonymum zlaté valašské dynastie. „Ve Vsetíně byl výborný kádr a výborní fanoušci. Na tehdejší angažmá vzpomínám moc rád,“ říká Dopita. Na fotografii jej vidíme s Romanem Čechmánkem, Josefem Beránkem a Stanislavem Dupkalou, vsetínským mistrem světa v páce.

Ve Vsetíně jste byl často vídán s místním mecenášem Romanem Zubíkem. Jaký jste měli vztah? Byli jste přátelé, nebo to bylo mezi vámi čistě o práci?
Tak samozřejmě to byl pracovní vztah. Ale on se na zimáku pohyboval jako každý, kdo nějaký klub sponzoruje nebo mu šéfuje. Pohyboval se v kabině a já s ním komunikoval úplně normálně. Jestli si myslíte, že vám řeknu něco, co se týká jeho osobních věcí, to vám asi nepovím, ale určitě jsme se spolu vídali i mimo led. Špatný vztah jsem s ním neměl a ani nemám. Teď jsem Romana delší dobu neviděl, ale pokud si zavoláme, povykládám si s ním bez problémů kdykoliv.

Dá se říct, že jste kamarádi?
Jo… dá se to říct.

Říká se, že za Zubíkem čas od času někteří hráči chodili a měli různé požadavky. „Romane, kupuju nové auto a potřebuju peníze. Šlo by nějak přispět?“ Načež Zubík prý nezřídka kdy vyhověl. Patřil jste k těmto hráčům?
Vážně? Tomu se mi snad ani nechce věřit (znechuceně). Mně osobně by tohle v žádném případě nenapadlo. Měl jsem podepsanou nějakou smlouvu, tak nevím, proč bych měl chodit za Romanem ještě v průběhu sezóny, že potřebuju peníze na auto. To mi přijde scestné.

Jaké jste měl vztahy s trenérem Janem Nelibou?
V pohodě. Honza je jeden z trenérů, na které vzpomínám rád. Když se dnes potkáme, rádi si popovídáme.

Existuje fotka, na níž stříháte Nelibu dohola. Datuje se z doby po zisku třetího vsetínského titulu. Šlo o sázku?
To byla sázka. Těch heců v play off vzniká spousta a tohle byl jeden z nich. Je to úplně normální, pokaždé se v play off něco podobného vyvrbí.

Co se stalo v sezóně 1997/98, v jejímž průběhu byl Neliba odvolán? Mluvilo se o sporech se staršími hráči…
(zamyslí se) To je deset let… Takže teďka na to těžko odpovím. Znovu ale říkám, že jsem s Honzou Nelibou nikdy žádný problém neměl a rád vzpomínám na roky, kdy jsem pod ním působil.

Jak vzpomínáte na vyhecované duely se Spartou?
Sparta byla v té době jeden z mála mančaftů, které nám mohly nějakým způsobem konkurovat a ty zápasy měly vždycky velký náboj. Byly to výborné zápasy.

Proti Spartě se vám povětšinou dařilo, ale v roce 2000 se jí podařilo přerušit vsetínskou nadvládu na extraligou. Finále Sparta – Vsetín skončilo vcelku jednoznačně 3:0 pro Pražany. Pomohlo Spartě i to, že jste třeba už neměli tak vysokou motivaci? Přece jenom, vyhrát pět titulů po sobě…
Určitě ne. Prostě tu sezónu byli lepší. My jsme si splnili náš cíl, došli jsme do finále. Sparta v play off neztratila ani zápas, hrála výborný hokej. A finále vyhrála zaslouženě. Že nás soupeř porazí, to se stane. Pravda, bylo ti sice 3:0 na zápasy, ale myslím, že to s námi až tak jednoduché neměli.

O rok později se karta obrátila, vrátili jste Spartě ve finále porážku a získali šestý titul. Brali jste to jako odvetu?
Byla to opět velice vyrovnaná série. Po dvou utkáních, hraných na Lapači, to bylo 1:1 na zápasy a čekaly nás dva duely na Spartě. Je to otázka štěstí. Pokud je finále nerozhodné a má se hrát na vašem ledě, zas až takovou výhodu pak domácí prostředí nepředstavuje. Nám se na Spartě podařilo vyhrát hned první zápas a Sparťani byli najednou pod tlakem. V příštím utkání už museli vyhrát, věděli, že jinak končí. My ten druhý zápas zvládli a rozhodli jsme. Ale zase to nebylo jednoduché, při troše štěstí pro Spartu to mohlo skončit třeba naopak. Tyhle zápasy jsou opravdu vyrovnané a rozhodují v nich maličkosti.

Zatímco jste bojovali o zlato, Roman Zubík zažíval krušné časy. Jak se hraje týmu finále, když hlavní mecenáš klubu sedí ve vazbě?
My tehdy už hráli zadarmo. Peníze na účet nepřicházely, ale sezóna byla rozběhnutá a my jsme věděli, že už ve Vsetíně zůstaneme až do konce. Před finále se Spartou jsme si řekli, že když vyhrajeme, upečeme si prase nebo uděláme zabijačku. A vidíte, povedlo se. Že byl Roman ve vazbě, to bylo určitě smutné, ale naší hry se to bezprostředně nedotýkalo. Vždyť tam byl kvůli věcem, o kterých věděl pravdu jenom on sám (krčí rameny).

Po vítězném finále jste se vraceli autobusem do Vsetína a na Lapači slavili s fanoušky. Jak se situace vyvíjela dál?
Kluci, kteří neměli smlouvu, začali odcházet. Zůstali většinou jen mladí hráči, kteří to chtěli ve Vsetíně ještě zkusit. Ale finanční problémy už tam tehdy byly a celé to vyvrcholilo vyloučením Vsetína z extraligy v roce 2007. Co se taky dalo čekat, když klub poslední tři čtyři roky neplatil.

Vy jste dostal dlužené peníze?
Ne. Urgoval jsem to, snažil jsem se, aby mi byly peníze vyplaceny, ale bohužel. Hlavně z toho důvodu, že jsem za ně zaplatil daň, ale fakticky jsem těmi penězi nedisponoval. Dostal jsem něco až o pár let později, ale nebylo to v plné výši.

JIŘÍ DOPITA jako Letec. Ačkoliv byl draftován týmem New York Islanders, nikdy za Ostrovany v NHL nenastoupil. Dopita strávil v zámoří necelé dvě sezóny, během kterých oblékal dresy Philadelphie a Edmontonu. Hlavně Letci na něj spoléhali, měl být esem útočné lajny Hlaváč – Dopita – Brendl. Ačkoli se mu na nováčkovské poměry dařilo, zbrzdilo jej zranění kolena. „Po sezóně jsem řekl, že chci změnit klub,“ vzpomíná Dopita.

Jak se zrodilo vaše angažmá v NHL?
Začal jsem to řešit po sezóně, kdy jsme se Vsetínem vyhráli šestý titul. Vím, že o mne měla zájem Florida, ale nakonec jsme se dohodli s Philadelphií. Byla to určitě dobrá zkušenost pro mne, i pro moji rodinu. Syn tam chodil do klasické americké školy. Ale musel jsem se vyrovnávat s velkou změnou. Zatímco v Česku jsem hrál dvacet minut za zápas, tady jsem pobyl na ledě pět sedm minut. Nechci říkat, že jsem na NHL neměl, to určitě ne, ale možná bych se prosadil snáze, kdybych tam odešel v mladším věku. Každopádně jsem po sezóně řekl, že chci změnit klub. Odešel jsem do Edmontonu. Věřil jsem, že tam dostanu víc prostoru, protože měli tehdy hodně mladý tým. Ale absolutně jsme si nesedl s koučem Craigem MacTavishem, který v klubu působil až donedávna. S tím jsme se neshodli fakt na ničem. Takže jsem v prosinci angažmá ukončil a vrátil se do Česka. Domluvil jsme se s Olomoucí, která tehdy hrála druhou ligu.

Tehdy jste na mne působil zádumčivým dojmem. Nedával jste rozhovory, jakoby jste se skrýval. Stranil jste se zájmu médii?
Tehdy toho o mně napsali spoustu. Po návratu z Ameriky mne prý měla čekat někde policie, protože jsem neplatil daně… To byla prasárna, absolutně nešlo o pravdu. Na tyhle věci mám daňového poradce, protože jsem v nich opatrný a hlídám si je, takže se tyto informace absolutně nezakládaly na pravdě. Hráč se v takovém případě nemá kam odvolat. Sice to může zkusit soudní cestou, ale ve výsledku to nic moc neřeší. Noviny sice dostanou nějakou pokutu, která je ale v porovnání s tím, nakolik jim zvedne vaše kauza náklad, naprosto nepodstatná. Já jsem se chtěl soudit, ale v jednom případě se to vyrovnalo mimosoudní cestou. Pokud si dobře vzpomínám, šlo o nějakou symbolickou částku, kterou jsem poukázal na charitu. Vím, že se tohle snaží změnit svojí iniciativou třeba spisovatel Michal Viewegh. Já ho v tomto podporuji, protože člověk, který je ve svém oboru známější, je proti síle médií bezbranný.

Vidím, že vás ty kauzy i po letech hodně pálí.
To víte, že ano. Dotklo se mne to a i když je to už pár let, chci to mít vyřešeno. Považuji za nezodpovědné napsat o člověku něco, co si u něj předtím neověřím. Proč za mnou třeba ten redaktor nepřijde a nezeptá se mne na to? On prostě jenom někde slyší nějaký nesmysl a podá ho jako fakt. A když si třeba tohle přečtou moji rodiče… (odmlčí se) Ale víte co? Já už asi vím, od jakého člověka to pocházelo. Nechci ho jmenovat, ale šlo o někoho z hokejového prostředí. Jsem si tím už skoro jistý, nechám si to ještě jednou ověřit a pak… pak budou ještě některé věci zajímavé. Mám takový dojem, že tehdy šlo o jeden cíl. Byla rozehraná sezóna a určití lidé měli obavy, abych třeba někoho neposílil do play-off. Tak mě chtěli zdiskreditovat.

V jednom utkání za Olomouc jste stihl pohárový zápas proti Vsetínu. Jaký to byl pocit?
Nevadilo mi to. Byl jsem ve Vsetíně jakoby zaměstnán, hrozně se mi tam líbilo a vzpomínám na tu dobu rád, ale vždycky hraju za klub, ve kterém momentálně su. Chci za ten klub vyhrávat, ať už to byla Olomouc nebo Později Pardubice. Ale že bych to nějak prožíval, to ne. Když teď přijedu s Kometou do Pardubic, je mi to docela jedno. Ani moc neřeším, když na mě někteří lidi řvou nebo jsou třeba nepříjemní.

Takže předpokládám, že s vámi ani nic neudělal přestup do Pardubic. I když jste to tak asi nebral, během těch let ve Vsetíně jste se znal vsetínskou značkou, synonymem pro klub z Valašska…
Já to beru tak, že život hokejisty je kočovný. I lidé s jiným zaměstnáním za prací kolikrát dojíždějí nebo se stěhují, takže v tomto smyslu jsem to bral tak, že zkrátka měním působiště. To je, myslím, v hokeji běžné.

Do Pardubic jste zamířil předpokládám proto, že tam byl velký hlad po úspěchu, je to tak?
První sezóna nám nevyšla. Základní část jsme vyhráli poměrně s přehledem a pak ztroskotali ve čtvrtfinále na Plzni (rozpačitě se usměje). Ta nás tehdy ubojovala. My jsme asi moc neunesli ten tlak, který na nás byl. Hlavně to sedmé utkání doma jsme vůbec nezvládli. Myslím si ale, že kdybychom přešli přes to první kolo play off, dovedli bychom to do úspěšného konce už tehdy. Tým jsme měli kvalitní. Titul se podařilo udělat až následující sezónu. To zrovna probíhala výluka v NHL, takže to mělo svá specifika. Pamatuji si, že to tehdy bylo přesně naopak. V základní části se nám nedařilo, devět nebo deset kol jsme se trápili. Pak se to ale otočilo a sezóna skončila ziskem titulu.

Načež následovaly svérázné oslavy titulu, kdy hráči nejprve pohár zakopali do země, aby jej nakonec – vyhrabali. Dostal tehdy, chudák, docela zabrat. Účastnil jste se těch radovánek?
(červená se) My jsme tam byli všichni. Ale k tomu se už nechci vyjadřovat. Prostě to bylo a hotovo.

Po úspěšné sezóně jste zvedl kotvy a zamířil do Znojma. Neměli o vás už v Pardubicích zájem?
Během první sezóny, kdy jsem vedl v Pardubicích bodování a klubu se dařilo, za mnou vedení přišlo a chtělo už během listopadu podepsat smlouvu na další rok. Řekl jsem, že počkám, jak bude vypadat situace po sezóně. Ta skončila zklamáním, když jsme vypadli už ve čtvrtfinále. Nechtěl jsem z Pardubic po neúspěchu utíkat, chtěl jsem, abychom tam ještě něco dokázali. Tak jsem podepsal smlouvu na další sezónu. V té se nám ale nedařilo a klub zájem o další spolupráci neprojevoval. Ozval se až v průběhu play off, kdy jsme rozjeli cestu za titulem. Já už byl ale ústně domluvený s panem Vlasákem ze Znojma. Nebylo to nic definitivního, ale Pardubice se ozvaly až potom, co jsem byl rozhodnutý, že budu dál hrát ve Znojmě. Ze strany Pardubic mi to přišlo jako takové vyčkávání, že se uvidí podle toho, jak sezóna dopadne. A že ten zájem nebyl tak žhavý. Byl jsem tenkrát rád, že můžu odejít do Znojma.

Pokud vím, zpátky do Vsetína vás lanařil tehdejší sportovní manažer Roman Čechmánek. Připadala varianta Vsetín v úvahu?
Já už jsem se na Vsetín vracet nechtěl, protože jsem tam už jednou byl. Tu svoji kapitolu jsem tam uzavřel. S Romanem jsem se tenkrát bavil, ale byl jsem rozhodnutý, že tam už nepůjdu.

Kromě jednoho třetího místa neuhrálo Znojmo žádné závratné výsledky. Spíš bylo pořád na spodku tabulky. Čekal jste, že to bude taková špatenka?
Ale tak špatenka… Prostě tam nebyl takový rozpočet, aby byl tým našlapaný nějakými extra hvězdami. Nebyly tam prostě mistrovské ambice. I přesto byla ve Znojmě výborná parta, tým byl dobře připravený. Hra na spodku tabulky potkala i kluby s daleko většími ambicemi. Pardubice myslely na titul a hrály o udržení, České Budějovice dokonce sestoupily. Nikdy to není tak jednoduché, vždycky je tam více okolností nebo vlivů. Ale i přesto si myslím, že jsme ve Znojmě nepředváděli špatné výkony. Alespoň co se týče domácího prostředí. Ve Znojmě se mi hrozně líbilo.

Navíc jste tam působil pod koučem Miloslavem Hořavou, který to dotáhl až do švédského MODO. Jde o nejtalentovanějšího českého trenéra?
Jestli je nejtalentovanější, to nedokážu posoudit. Ale určitě je hrozně moc pracovitý. Hokeji rozumí, dokonce ho i hrál. Myslím, že má velkou budoucnost a u hráčů respekt. Hodně podstatnou roli hraje to, že je výborný člověk. To dělá strašně moc. Na nikoho se nepovyšuje, bere všechny stejně a nedělá rozdíly. Já mám Miloše jako člověka i jako trenéra moc rád.

JIŘÍ DOPITA jako Znojemský orel. Ačkoliv sám Dopita vzpomíná na znojemskou anabázi rád, z výsledkového hlediska šlo o jeho nejhorší působení v extralize. Kromě bronzové medaile ze sezóny 2005/2006 tým Znojma spíše zametal za extraligou. Znojmo na jaře 2009 prodalo licenci na nejvyšší soutěž do Brna a Dopita cestu téhle licence kopíroval. Na rozdíl od Radka Hamana (v pozadí), jenž působí dodnes v prvoligovém Znojmě.

Vy jste se v mládežnických reprezentačních výběrech neobjevoval. Měl jste situaci ztíženou tím, že jste byl z malého města, jak jste ostatně nepřímo naznačil v rozhovoru pro týdeník Gól v roce 1998, nebo jste zkrátka takový hokejový Honza Koller a s pukem jste se naučil hrát až po dvacítce?
Hodně to ovlivnil fakt, že jsem byl ze Šumperka, z malého města. Vždycky to tak bývalo. Kluci z větších měst nebo z extraligových týmů byli víc na očích. Do mládežnických reprezentací měli cestu snazší. Nemyslím si o sobě, že jsem byl v dorostu nebo juniorech vynikající, ale patřil jsem k těm lepším a dokázal se prosadit i v těchhle kategoriích. Že jsem nebyl v reprezentaci, to mi nevadí. Na druhou stranu mi nic neuteklo. Možná i proto jsem si reprezentačních úspěchů vážil víc, když jsem se k vrcholovému sportu dostal až později. Ničeho nelituju.

Poprvé jste do reprezentace nakoukl v roce 1992, kdy se osud federace chýlil ke konci. Promítalo se to nějak do kabiny?
Myslím, že to brali všichni jako fakt. Prostě to tak bylo a víc jsme to neřešili, nemělo to na naši hru vliv. Ale rozpad federace byl možná v tomhle i na škodu, protože zápasy se Slováky byly vždycky atraktivní. Vzpomínám si na utkání se Slovanem Bratislava nebo v Košicích, to byly velice atraktivní duely jak pro hráče, tak i pro fanoušky.

První zlatou medaili z mistrovství světa máte z Vídně, kde Češi triumfovali v roce 1996. Vás ale v průběhu turnaje chytilo slepé střevo a nejdůležitější zápasy jste odsledoval z lůžka brněnské nemocnice. Jak jste to prožíval?
Po čtvrtfinálovém utkání jsem měl problémy, chytlo mě slepé střevo a bylo to akutní. Odvezli mě do Brna, kde mě doktor Ziegelbauer operoval. Zbytek mistrovství jsem se dodíval v televizi a nezbylo mi, než fandit klukům jen takhle na dálku.

V té době nebyly mobily ani internet, jak jste se se spoluhráči po vítězném finále s Kanadou spojil?
Roman Meluzín se Zdeňkem Ziegelbauerem mi do nemocnice přivezli medaili a to bylo asi tak všechno. Měl jsem nařízený klidový režim, takže na nějaké oslavy nebyl čas. Prožíval jsem to stejně jako kluci, i když je bez diskuze, že je daleko příjemnější si to užít na ledě. Ale k hokeji patří, že prostě nějaká taková situace nastane.

V knize Dominika Haška se v kapitole o olympiádě v Naganu píše: „Po druhé třetině čtvrtfinále s USA měl důrazný proslov Vláďa Růžička, pak řekl něco i Jirka Dopita a šli jsme znovu na led.“ Ta zmínka je o otočení výsledku čtvrtfinále, po kterém Češi postoupili do semifinále s Kanadou. Co tehdy Jirka Dopita řekl?
Knížku jsem nečetl, ale také jsem slyšel něco v tom smyslu. Ale abych se přiznal, tak si to nepamatuju. Když se v té době sešla v nároďáku parta lidí, kteří tvořili kostru, tak to prostě fungovalo. Byl to mančaft s výborným gólmanem a několika výraznými individualitami. Příkladem je třeba Jarda Jágr, který pořád patří mezi nejlepší světové hráče, ale tehdy hrál opravdu ve vynikající formě. V kabině si mohl vzít slovo každý a říct něco podle vývoje zápasu. Ale jestli jsem řekl něco i já? To dneska už nevím.

Na přelomu století vyhrál národní tým tři mistrovské tituly po sobě, junioři dva. Byla reprezentace na vrcholu?
Nechci hodnotit mládežnické kategorie, protože tam je to o ročníku. O tom, kdo odejde do Ameriky, jaký tým se složí a je to i trošku o štěstí. Vždycky rozhodne maličkost, říká se, že o úspěchu či neúspěchu rozhodne čtvrtfinále. Jestli byl tehdy český hokej na vrcholu, to nevím. Teď je situace ovlivněná tím, že spousta kluků už v mladém věku odchází do Ameriky a zkouší hrát hokej tam. Ten odliv je velký. Kluci, kteří by měli na extraligu a mohli se tu vyhrát, se v Zámoří začínají učit jiný styl hokeje. Už jsme se o tom bavili. Tehdy kostra národního týmu hrála extraligu. Ti kluci byli spolu a hráli všechny turnaje Euro Hockey Tour.

Není kromě odlivu mladých hráčů do zámořských soutěží problém především v našem hokejovém systému?
Určitě. Myslím, že momentální systém, který v mládeži funguje, je špatný. Hráče doopravdy vychovává jenom pár mančaftů republice. Na Moravě jsou to třeba Vítkovice, Zlín a Třinec. Jejich týmy hrají na špici a tak si můžou třeba do juniorky posunout talentované hráče z dorostu, pro které bude prospěšnější, když budou hrát o kategorii výš. Problém je ale v systému. My musíme hrát na výsledky a nikoliv na to, abychom vychovávali hráče. Což je špatně. Samozřejmě je výsledek vždycky důležitý, pokaždé někdo prohraje a vyhraje. Ale podle mne je důležitější, když talentovaný mladý hokejista bude hrát o kategorii nebo dvě výš a něco mu to dá. To považuji za daleko prospěšnější než tři body za vítězství. Ale protože se hraje na výsledky, musíme bohužel talenty škrtit v kategoriích, do kterých věkově patří.

Jak z toho ven?
Několikrát jsme se o tom bavili, já bych to rád změnil, ale momentálně s tím nic nenadělám. Myslím, že by se měly uzavřít juniorské soutěže a znovu zřídit hokejová střediska. To je cesta, jakou by se mohli kluci vychovávat. To, čím se řídíme teď, žádná cesta není.

JIŘÍ DOPITA jako reprezentant. Olympijské zlato, mistrovství světa dokonce třikrát. To všechno Dopita s reprezentací vyhrál. K tomu navrch můžeme přidat dva světové bronzy a třetí místo ze Světového poháru. „Když se v té době sešla v nároďáku parta lidí, kteří tvořili kostru, tak to prostě fungovalo,“ nabízí Dopita vysvětlení pro úspěchy české reprezentace.

Hokej hrajete už přes dvacet let. Jak moc se za tu dobu změnil?
Změnil se hodně a ve všem. Jiná je rychlost, důraz, výzbroj… Když jsem začínal, neměli na sobě gólmani skoro nic. Pro útočníky bylo mnohem snazší vstřelit gól. Brankáři jsou dnes lepší, rychlejší, pohyblivější, jejich styl se vyvíjí. Všechno jde rok od roku kupředu, pořád se vymýšlí nové techniky, které hru zlepšují, zrychlují. Hokej je dnes úplně někde jinde.

Přemýšlíte co bude potom, až skončíte s kariérou?
Teď jsem v Brně a až se rozhodnu skončit, tak skončím a hotovo. Ale nechci říkat v průběhu října, že třeba po sezóně skončím. Roky už nějaké mám, ale myslím, že by se měl hráč posuzovat podle výkonnosti. Podle toho, jak na ledě vypadá, jak hraje. A nikoliv jestli je mu dvacet, třicet nebo čtyřicet. To není podstatné.

Takže vás myšlenky na konec kariéry nepřepadly ani během černé série jedenácti porážek za sebou?
Ale tak člověka to napadne, to je jasné. Je to ubíjející a psychicky náročné, ale zatím konec kariéry neřeším. Teď jsem tady, dohraju sezónu a uvidím, co bude dál.

Skončila vítězstvími proti Liberci a Karlovým Varům brněnská mizérie?
Doufám, že jsme to teď dvěma vítězstvími nastartovali. Dali jsme se do kupy i zdravotně, protože jsme měli z letní přípravy a začátku sezóny několik zraněných. Snad to teď už půjde. Sice jsme poslední, máme šest bodů, ale bylo důležité, že jsme teď vyhráli dva zápasy po sobě. Trošičku nám to zvedlo sebevědomí, tak uvidíme. Čeká nás spousta práce.

Nemrzí vás trochu, že nevyšel převod extraligové licence do Olomouce?
Samozřejmě, že mě to mrzí, ale prostě to tak je. Licence se převedla sem do Brna. Na druhou stranu je tady hlad po hokeji obrovský, takže myslím, že Brno jako takové si extraligu zaslouží.

Je nejvyšší soutěž v Olomouci reálná? Tedy v horizontu nejbližších let.
To si netroufnu říct. Nevím. Otázka je olomoucký zimní stadion, zda by se na něm dala hrát nejvyšší soutěž. V dnešní době je to všechno o penězích. Klub se musí nějakým způsobem stabilizovat, nastartovat a určitě by nebylo ideální, aby se tam dala extraliga a za rok se zase sestoupilo. Zatím hrajeme první ligu a chtěl bych, abychom se pohybovali v popředí tabulky. Aby to nalákalo diváky a hokej vstoupil v Olomouci trošičku do povědomí.

Přesto – nebyl by to pěkný závěr kariéry, zopakovat si v Olomouci mistrovský titul z roku 1994?
(směje se) Určitě. Hrát doma, to by bylo příjemnější a pohodlnější, ale člověk nemůže mít nikdy úplně všechno, co si přeje. Kdybychom měli v Olomouci extraligu, kádr by byl podobný jako má teď Brno. A ono to do toho Brna není zas tak daleko.

A co Šumperk? Draci na jaře postoupili zpět do první ligy…
Já jsem v Šumperku vyrůstal a rád se tam vracím za rodiči. V hokeji jsou tam teď ale úplně jiní lidé. Já se s nimi samozřejmě nějakým způsobem znám, ale… Pokud bych šel hrát první ligu, tak určitě do Olomouce.