Jan Srdínko: Přijel jsem den předem, abych si to užil ještě více

Má se Vsetínem všech šest titulů. Stal se miláčkem publika. Když hlasatel vyřkne jeho jméno, stadion rozezní hromové „Srdce je náš vůdce.“ Populární Jan Srdínko se po roce znovu vrátil do Vsetína, aby si připomněl po dvaceti letech zisk druhého mistrovského titulu. Na rozdíl od svých tehdejších spoluhráčů dorazil již den předem, aby si, jak sám tvrdí, užil oslavy výročí ještě více. „Je tady krásně,“ vysvětluje obránce přezdívaný Srdce a dodává „Když mají synové prázdniny, vyrážíme na Valašsko, chci, aby to tady poznali a trošku pochopili, proč to zde bylo tehdy tak výjimečné.“

Honzo, jak byste zhodnotil dnešní exhibici, líbila se vám?
Rozhodně. Já sem vždycky rád jezdím a když mi Libor Forch zavolal, co se chystá, tak jsem mu přislíbil účast, pokud nebudu mít vyloženě nějaký neodkladný problém. Když jsme se vloni bavili po exhibici se Zlínem, že by se tohle mohlo uskutečnit i napřesrok, tak já byl jednoznačně pro.

Jaký máte názor na tyhle vzpomínkové akce, máte je rád?
Tady jde hlavně o to, že člověk se může vracet do míst, kde prožil něco výjimečného. Navíc se potkáme s klukama, zavzpomínáme. Nostalgie je tady obrovská. Já se na tyhle akce vždycky těším.

Tyto zápasy jsou podle hráčů spíše už jen o vzpomínání než hokejovém umu, přesto, jak jste si zápas užil?
Přežili jsme to, a to je hlavní (smích). Ale jde vidět, že se většina kluků stále udržuje, jdou si občas někde zahrát. Myslím, že to bylo ideálně nastavené, o pět minut zkrácené třetiny pro nás byly akorát. Lidi musí pochopit, že už to nebude mít nasazení extraligové úrovně, ale jde o to, aby viděli tváře, které se zde dříve objevovaly, jak na naší straně, tak na straně Litvínova a myslím, že to svůj účel rozhodně splnilo.

Jak jste na tom po fyzické stránce? Udržujete se například zápasy s veterány, nebo už jsou pro vás hokejové zápasy minulostí?
Ne, to už ne. Nemám na to moc času. Jsem asistentem u juniorky Slavie, navíc mám na starost reprezentační obránce v hokejové akademii, takže zápasy už nehraji.

Poslední zápas jste tedy sehrál tady při loňské exhibici?
Určitě jsem do toho neskočil úplně po hlavě. Jsem de facto denně na ledě, takže se udržuji. Občas si zahrajeme s chlapama, takže to nebyla žádná nárazovka, že bych se nasoukal do výstroje a skočil na led.

Zúčastnil jste se i loňského výročí od prvního titulu, můžete tyhle dvě akce porovnat?
Je to srovnatelné, jen s tím rozdílem, že vloni jsme se sešli skoro všichni. Navíc to bylo regionální derby, takže i pro fanoušky soupeře bylo snazší sem dorazit. Je velká škoda, že letos nepřijeli ostatní omluvení hráči, ale jinak to bylo zase úchvatné. Lidé tu žijí hokejem. Atmosféra byla opět parádní. Je to pro nás příjemné pohlazení, běhá z toho až mráz po zádech.

V jednom rozhovoru po zápase se Spartou, který skončil prohrou Vsetína po nájezdech, jste byl tázán, zda byste si na nájezd věřil a jeden odjel. Doslova jste odpověděl: „Tak bych jel a dal bych,“..
..Tak jsem letos jel a nedal, že? (směje se). Chtěl jsem mu to poslat nad rameno a nebylo by co řešit. Ale chytal Orctík a určitě nebylo jednoduché mu branku dát, ale nezakopl jsem a dojel s pukem až k brance, takže dobrý (směje se).

Co si myslíte o závěru utkání, kdy si fanoušci vyžádali hosty zpět ze šatny, aby jim mohli také poděkovat za předvedenou hru?
To bylo neskutečné. S Litvínovem vždy byly vztahy hodně kladné, co se fanoušků a funkcionářů týče. Myslím, že i samotní hráči byli velmi překvapeni a potěšeni, když je vsetínští fanoušci vyzvali zpět na led. Bylo to ohromné a určitě je to jeden z důvodů, proč se tahle exhibice podařila takhle zorganizovat. Myslím, že hráčům Litvínova se to muselo hrozně líbit, jak je diváci přijali, nemá obdoby.

Jak to dříve bylo mezi hráči a jak vzpomínáte na Litvínov jako na soupeře?
Na ledě to bylo určitě jiné, tam jsme si nic nedarovali. Moc se nedá říct, jestli byl Litvínov oblíbený nebo neoblíbený soupeř. My jsme se nachystali na každého, ale určitě nám nijak nevadil.

Co říkáte atmosféře, která dnes panovala, umocnila ve vás vzpomínky na tehdejší éru?
Byla zase skvělá. Já tady loni měl oba syny, letos se bohužel nemohli zúčastnit, ale když to vloni viděli, byli u vytržení. Taková atmosféra je maximálně někde v extralize, a to jen někdy. Já třeba přijel už den předem, abych si to zde užil ještě víc. Když mají synové prázdniny, tak vyrážíme na Valašsko, protože je tady krásně a chci, aby nasáli tu atmosféru, poznali to tady a trošku pochopili, proč to zde tehdy bylo tak výjimečné.

Ve Vsetíně jste se stal miláčkem publika, víte proč? Bylo to například tím, že jste se nebál, když bylo potřeba přitvrdit či shodit rukavice?
Tak to jsem hrozně rád, jestli jsem byl miláčkem. Možná, že to tak bylo. Já měl nějakou úlohu v týmu a ať byla jakákoliv, tak já hrál na sto procent a vždy jsem se pro hru dokázal nadchnout. Jestli se divákům líbila, jsem jen rád.

Víte, kdy vznikl pokřik "Srdce je náš vůdce," který stále přežívá a dnes jsme jej několikrát mohli slyšet?
Nevím úplně přesně, ale vzniklo to od skupinky pár fanoušků, kteří s námi jezdili i na výjezdy. Pokřik se velmi dobře chytl, když ho slyším po těch letech, běží mi mráz po zádech.

Na co vzpomínáte nejraději z tehdejší éry?
Bylo toho hrozně moc a nic konkrétního teď nedokážu říct. Šlo opravdu o tu partu tady, nádhernou krajinu a prostředí. K tomu neskuteční diváci. Prostě něco nezapomenutelného a už asi i nenapodobitelného.

Jaký byl pro vás titul č. 2 v porovnání s těmi ostatními?
Nebyl asi ničím výjimečný. Bylo skvělé poprvé obhájit titul, ale že by z té řady nějak extrémně vyčníval, tak to ne.

Slavné časy jsou však dávno pryč. Sledujete v dnešní době počínání Vsetína ve 2. lize?
Sleduji. Vím, že hrál finále 2. ligy s Přerovem, kde jim k úspěchu moc nescházelo. Každopádně bych Vsetínu přál postup výš, protože by si to určitě zasloužil. I teď jde cítit na fanoušcích, že lační po hokeji a určitě by zde na vyšší ligu chodili. Na Vsetín minimálně první liga rozhodně patří.