Roman Čechmánek: Živil jsem se jako elektrikář

Václav Trávníček • 07.04.2010

Je to rok, co ukončil kariéru. Během ní vyhrál třikrát mistrovství světa, olympiádu a pět extraligových titulů se Vsetínem. Jak dnes Roman Čechmánek žije? „Trošičku jinak. Ze Vsetína nejsem s nikým v kontaktu a k hokeji se vrátit nemíním,“ říká devětatřicetiletý bývalý gólman. V Holešově rekonstruuje dům, věnuje se rodině a jediná jeho aktivita související s hokejem je zastupování zlínského gólmana Sedláčka. S novináři se příliš nebaví a zdá se, že mu nynější život vyhovuje.

V devadesátých letech byl součástí slavného vsetínského týmu. Stavjaňa, Beránek, Dopita, Patera. Co jméno, to pojem. Čechmánek byl jedním z nich. Na Valašsko přišel v roce 1993 z Hodonína coby nechtěný zlínský brankář. Se Vsetínem zažil postup do extraligy, pět mistrovských titulů a svá kouzla předváděl i v reprezentaci. Po zemětřesení ve vsetínském hokeji v létě 2001 se postavil na stranu manažera Štefla a i když v té době chytal v zámoří, situaci sledoval na dálku. Navíc se stal akcionářem vsetínského klubu. Na Lapač se vrátil v době stávky NHL v roli hrajícího sportovního manažera, ale návrat se mu nezdařil - poroučel se hned po sezóně. „Hodili na mě věci, které nebyly pravda,“ krčí dnes rameny Čechmánek, jenž ukončil kariéru přesně před rokem – na jaře 2009.

Na rozhovor kývl, ale najít volný termín nebylo jednoduché. Nakonec jsme se přeci jen domluvili. V určený den jsem stál pod Baťovým mrakodrapem a v ruce držel telefon. Na druhé straně hovoru byl Roman Čechmánek: Plánovali jsme, kde se potkáme. „Víte, kde je restaurace Chelsea?,“ ptal se. „Nevíte? Tak jinak. Víte, kde je městská policie? Také nevíte? Víte aspoň kde je Raifaisen Bank? Také ne? Vždyť vy nic nevíte,“ smál se mi upřímně do telefonu. Nakonec jsme si dali sraz před hotelem Moskva – ten náhodou vím, kde je.

Po půlhodině od telefonního hovoru vystoupil z auta před hotelem vysoký černovlasý chlap ve slunečních brýlích. V přízemí hotelu Moskva se uvelebil v křesle a s noblesou zavelel: „Tak pojďme na to.“ Sebevědomý, profesionálně přívětivý. A trochu bručoun – hokejová legenda Čechmánek.

Původně jsem se vás chtěl zeptat, jestli vás po ukončení kariéry nesvrbí ruce. Ale potom, co jsme se dva měsíce naháněli kvůli rozhovoru, vidím, že s tím asi problém mít nebudete. Čím se teď zabýváte?
Uff! No, když člověk skončí s hokejem, většinou opravdu nemá co dělat. Ale můj případ to není. Mám rozdělanou nějakou práci a jsem časově vytížený. Chystám si to, je to práce na delší dobu. Nějaký čas zabere a nenutí mne přemýšlet nad tím, že bych se chtěl třeba k hokeji vrátit.

Na čem pracujete? Novinami před časem proběhla zpráva, že jste na Zlínsku koupil hotel…
Koupil jsem nemovitost v Holešově a chci ji přestavět. Takže kolem toho běhám, zařizuju, chystám se na to pořádně vrhnout. Chci ten dům předělat podle svých představ.

Většina sportovců si po ukončení kariéry pochvaluje, že může jíst kdy chce, spát kdy chce… Pochvalujete si stejně?
Já jsem hlavně rád, že mám víc volného času. Když člověk dělá profesionálně sport, nemá čas na své koníčky, na rodinu, na děti. Ten čas teďka mám, takže si rodinu užívám plnými doušky.

A také zastupujete mladého zlínského brankáře Jakuba Sedláčka. Proč právě jeho?
Kuba za mnou přišel a zeptal se, jestli bych mu mohl pomoct. Neviděl jsem v tom problém, protože jsem si hráčské smlouvy vždycky vyřizoval sám. Takže stejně, jak jsem je před časem dělal pro sebe, jsem teď smlouvu udělal pro Jakuba. Ale že bych se stal hráčským agentem na plný úvazek? To ne. Pár kluků mne sice oslovilo, ale musel jsem je odmítnout. Neměl bych na ně čas, který ta práce vyžaduje.

Prý jste si hodně oddechl, když jste Sedláčkovi vyjednal se Zlínem smlouvu?
Samozřejmě. Bylo to náročné i z toho důvodu, že moje osoba nebyla ze začátku vítána. Vedení se nelíbilo, že za Kubu jednám já. Ale nakonec jsme se dohodli ku prospěchu obou stran. Myslím, že spokojeni jsou jak Kuba, tak zlínský klub.

Očima svěřence: „Čeman se chodil dívat na moje zápasy, věděl o mně. Říkal, že bude končit kariéru. Měl zájem se mnou pracovat. A já jsem jenom rád. Sleduje mě, vidí, jaké dělám chyby. Pak to spolu rozebíráme. Pomáhá mi i po psychické stránce. Je jasné, že v dospělém věku od agenta hlavně čekáte, že vám vyřídí nějakou super smlouvu. Musí vás podržet nahoře a nepotopit. Roman si domlouval kontrakty víceméně sám. Ví, jak to chodí. Přemýšlel jsem nad tím a vyšlo mi, že Čechmánek je pro mě nejlepší volba.“
Jakub Sedláček, Deník Sport 16.10.2009

Když jste byl vy o něco málo starší než Sedláček, byl jste ve Zlíně nechtěný brankář. Jak na to období vzpomínáte?
Bylo to těžké období. V té době jsem se oženil, manželka čekala dítě. Ve Zlíně o mne neměli zájem a já byl bez angažmá. Abych vydělal nějaké peníze a uživil rodinu, začal jsem chodit do práce. Dělal jsem rukama, vydělával jsem si jako elektrikář. Pak mi jednoho dne zavolali z Hodonína, jestli bych ještě nezkusil chytat. Po té šanci jsem samozřejmě hnedka sáhnul, protože jsem měl hokej stále rád. Přestože šlo jenom o první ligu, odešel jsem do Hodonína.

A z něj poté do Vsetína, kde jste odstartoval hvězdnou kariéru. Jak se to seběhlo?
Chytal jsem první ligu v Hodoníně a projevilo o mne zájem Brno. Kdyby postoupilo do extraligy, asi bych skončil tam. Nějaká jednání mezi námi i proběhla, ale Brnu se postup nakonec nezdařil. Takže volba padla na Vsetín. Měli tam o mě zájem a navíc jsem se znal s trenérem Horstem Valáškem, který o mne stál. Rovněž to pro mne bylo blíž, prakticky přes kopec. Do Vsetína bylo daleko kratší dojíždění než by bylo do Brna.

Věděl jste tehdy o Vsetínu něco?
Nastupovali jsme proti sobě, když jsem chytal za Hodonín. Vsetín měl ambice do dvou let postoupit do extraligy a to pro mne znamenalo motivaci.

Jak vypadal Vsetín v roce 1993?
Tak já jsem znal hlavně stadion. V té době u nás nějaké kulturní prostředí pro hráče a diváky moc nebylo, takže vsetínský stadion patřil ještě k těm lepším. Já navíc znal spoustu kluků ze Zlína. Nešel jsem do něčeho neznámého. Naopak jsme se tam skoro všichni znali, vždyť v prvním roce mého vsetínského působení nás bylo v týmu asi dvanáct zlíňáků. Snadno se vytvořila parta a navíc jsme mohli do Vsetína jezdit společně auty. Což byla také výhoda.

Vsetín do extraligy postoupil už v prvním roce vašeho angažmá na Lapači. A hned v prvním extraligovém roce se vám podařilo získat mistrovský titul. Aby toho nebylo málo, ve finále jste porazili Zlín. To muselo pro vás znamenat velké zadostiučinění, viďte?
Obrovské. V přípravě před ligou jsme ve Zlíně dostali devítku, tuším, že ten zápas dopadl 9:1. I začátek sezóny jsme měli špatný, pohybovali jsme se na třetím místě od konce a měli kolem sedmi bodů. Nakonec jsme ale základní část ještě vyhráli, když jsme získali stejný počet bodů jako Kladno. Že jsme ve finále porazili Zlín, to bylo jakoby už něco navíc. Ale pro nás zlíňáky to byla obrovská satisfakce. Každý rok ve Vsetíně byl jiný, ale hlavně ty začátky byly fantastické a vzpomínám na ně jen v tom nejlepším.

Roman Čechmánek
» Narodil se 2. 3. 1971
» Je odchovancem gottwaldovského hokeje, hvězdnou brankářskou kariéru však nastartoval v konkurenčním Vsetíně.
» Šestkrát vyhrál českou extraligu (5x Vsetín, 1x Jihlava), s valašským mužstvem byl jedenkrát druhý. Pětkrát po sobě byl vyhlášen nejlepším gólmanem soutěže.
» V NHL oblékal barvy Philadelphie a Los Angeles. Především v dresu Flyers se mu dařilo, získal v něm William M. Jennigs Trophy
» S reprezentací vyhrál třikrát mistrovství světa (1996, 1999, 2000), má zlato z naganské olympiády (1998) a bronz ze Světového poháru (2004).
» Proslul rozevlátým gólmanským stylem a impulzivní povahou, měl problémy s reprezentačními trenéry.
» Kariéru ukončil v roce 2009, od té doby se hokeji věnuje pouze jako agent zlínského Sedláčka.

Finále se Zlínem na jaře 1995 bylo dost napínavé. Vzpomínáte například na branku zlínského Štrauba z ofsajdu, kterou krátce před koncem čtvrtého zápasu vyrovnával na 1:1?
Pamatuji si to, jako by se to stalo dnes. Bylo deset minut před koncem zápasu a sudí neodpískal ofsajd, který byl vidět až z brankové čáry. Přestali jsme hrát a Štraub jenom plácl do puku a dal gól do prázdné branky. Mám ale pocit, že čárový rozhodčí Furmánek na to konto s pískáním skončil. Přesvědčil se sám o tom, že ten ofsajd byl veliký a že ho neměl přehlédnout.

Ano, Furmánek poté ukončil kariéru. To by se dnes asi nestalo, že?
Že by sudí odstoupil? No to určitě ne. Dneska je doba trošičku jiná. Klobouk dolů před Furmánkem, že uznal svoji chybu. Udělal gesto, kterého si vážím.

První titul Vsetína byl už váš druhý v pořadí, premiéru v oslavách zlaté medaile jste zažil na vojně v Jihlavě v roce 1991. V zelenožlutém dresu to bylo ale o něčem jiném, souhlasíte?
V Jihlavě jsem byl na vojně jako mladý kluk. Odchytal jsem všehovšudy asi pět zápasů za celou sezónu. Tehdejší zlato pro mne nemělo takovou váhu jako první vsetínský titul. To se vážně nedá vůbec srovnávat.

Po triumfu ve Zlíně se Vsetínu podařilo získat dalších pět mistrovských titulů. Kde se v jeho hráčích brala ta motivace neustále vyhrávat tituly?
Byli jsme prostě vítězné typy, neuměli jsme prohrávat. Byla v nás chuť po vítězství a i když nám nikdo nedával žádné cíle, my chtěli pořád vítězit. Vypadalo to tak, že i když na nás byl vyvíjen mediální tlak, snažili jsme se od něho oprostit. Pomáhali jsme jeden druhému, takže když to někomu nešlo a ten tlak na něj začal být vyvíjen, dokázali jsme se mezi sebou podržet.

Myslíte, že vítězné typy chybí třeba Karlovým Varům, které loni vyhrály titul a letos hrály jenom o záchranu?
Samozřejmě. Dnes je hokej jiný, i hráči jsou jiní. Kvalita ligy už není taková, jaká byla za nás. Proto někteří hokejisté, kteří hráli ještě se mnou, hrají i dnes. Je to z toho důvodu, že na to pořád ještě mají a nová generace hráčů nemá tu kvalitu, jakou jsme měli my. Bohužel.

Zpět na Lapač. Jak u vás v kabině vypadal vítězný duch v praxi? To jste vyhráli na jaře 1995 první titul a řekli si: Tak chlapi a za rok znova?
Dá se říct, že jo. S jídlem roste chuť. Skvěle chlapi, dobré, vyšlo to a pojďme další rok znovu.

Až tak?
Jasné! My jsme si věřili. Nikdy jsme o tom nemluvili nahlas, ani jsme se o tom nebavili mezi sebou, ale pořád v nás bylo to, že chceme vyhrát. Třetinu, zápas, titul.

Vnímá člověk v takových chvílích, že píše historii a tvoří cosi legendárního?
Takhle tehdy nikdo nepřemýšlel. Prostě jsme hráli tak, jak jsme hráli. Byla v nás touha vítězit a vyhrávat tituly. Dnes se můžeme bavit o tom, kolik že se nám jich podařilo získat, ale v té době nad tím člověk nepřemýšlel. Hráli jsme vždycky tak, abychom vyhráli.

Nakolik náročné bylo hrát s vědomím, že máte třeba čtyři tituly v řadě a každý se vás snaží dostat dolů?
To pro nás naopak znamenalo motivaci. Věděli jsme, že se nás každý snaží srazit a že jsme neoblíbení. Rozhodčí nás neměli rádi, kluby nás neměly rády a to byla naše motivace. Aniž by to věděli, sami nám dávali motivaci i novináři tím, jak o nás psali. Kritizovali nás, haněli a hledali na nás chyby. Nechtěli jsme dokázat jenom jim, že jsme nejlepší, my jsme to chtěli dokázat všem. A že budeme nejlepší, dokud to budeme hrát.

Nicméně udržet se dlouhodobě na špici, jako se to dařilo vám, není jednoduché. Protože z vrcholu už existuje jenom cesta dolů.
Nikdy to není jednoduché. Když chce člověk něčeho dosáhnout, musí tomu hodně obětovat a dávat. A my jsme dávali. Jádro týmu bylo pořád stejné a kdokoliv přišel nový, velice rychle zapadl. A když ne, odešel. Z nějakých devadesáti procent ale zapadl do týmu každý nový hráč. A mančaft šlapal. V kritických chvílích jsme dokázali zabrat a spoustu zápasů otočit naší vnitřní sílou.

Jak vzpomínáte na souboje brankářů, do kterých vás s oblibou stavěli novináři? Například Čechmánek versus Orct, Čechmánek versus Prusek, Čechmánek versus Hnilička… Prožíval jste to nějak?
To bylo vždycky fakt spíš věcí novinářů. Já to takhle nikdy nevnímal. Prusek třeba hodně vyletěl, měl super sezónu a tu následující už byl pod velkým tlakem a už to neměl jednoduché. Vždycky je těžké udržet si svůj standart. Že když jednu sezónu vyletím nahoru, abych byl i tu následující na stejné úrovni.

Ano, na Martina Pruska pěli experti ódy, ale pak přišlo finále 1997 a Vsetín přejel jeho Vítkovice 3:0 na zápasy.
Zkrátka jsme věděli, co na něho platí. Stačilo střílet mu to nahoru a… nebylo co řešit (usrkává kávu).

Stalo se, že Vsetín někdy prodal zápas?
Nikdy. Za celou dobu, co jsem byl ve Vsetíně, se neprodal jediný zápas. Jednou tam sice byly nějaké tlaky, ale jako hráči jsme to neměli zapotřebí. Nechtěli jsme hazardovat s vlastním jménem.

Koluje historka, že ten vzpomínaný zápas byl právě proti Vítkovicím v sezóně 1998/1999. Vyhráli jste tuším 1:0, když branku dal Rus Andrej Galkin, který fakticky neuměl česky a neměl o té domluvě vědět.
Ten zápas jsme vyhráli 2:1, ale nebylo to o tom, že by bylo z naší strany něco domluvené. Snaha od Vítkovic tam samozřejmě byla, ale my hráli sami za sebe.

Takže jsem ten zápas trefil?
Trefil, ale my jsme jej neovlivnili. Nechtěli jsme jej prohrát. To nebylo v naší nátuře.

OK. Sérii vsetínských titulů přerušila až Sparta v roce 2000. Ruku na srdce, nebyla to tak trochu úleva z permanentního tlaku?
Ta sezóna byla tehdy náročná. Nevyvíjela se podle našich představ. Už to, že jsme se dostali do finále, jsme brali jako úspěch. Ten rok to nebylo to pravé ořechové.

S jídlem sice roste chuť, ale člověk se jednoho dne přejí. Nebyli jste ovlivněni i tím?
Jednou muselo přijít, že prohrajeme. A stalo se to zrovna v tom roce 2000. Samozřejmě jsme vždycky chtěli vyhrát, ale ten rok nám to prostě nebylo souzeno. Nebylo to prostě od začátku ono. A že jsme ve finále poprvé prohráli? To se prostě ve sportu stane. Nejde vyhrávat do nekonečna.

Očima protihráče: „Když se řekne Čechmánek, vybaví se mi neprostupná hráz ve vsetínské bráně a samozřejmě také obrovská rivalita mezi Zlínem a Vsetínem v devadesátých letech. Myslím si, že jediný rok, kdy jsme Vsetín mohli připravit o titul, bylo finále v roce 1995. Tehdy Vsetínští ještě neměli tak našlapaný a hvězdný tým jako později. Ale Roman to vzadu prostě zavřel, vychytal nás. A můj gól z ofsajdu? Nejsem si ho vědom! Neslyšel jsem zapískání sudího, tak jsem hrál. Roman měl být holt připraven!“
Josef Štraub, hc-vsetin.cz 7.4.2010

Někteří lidé říkají, že není velké umění chytat za špičkovou obranou, kterou Vsetín v devadesátých letech disponoval. Co vy na to?
Nemyslím si, že by to tak bylo. Na začátku jsme tým špičkový neměli a já v něm také chytal. Takže tohle jsou jen spekulace, kterými se někdo snaží ovlivnit vaše výkony. Kdokoliv si zkusí brankářské řemeslo, zjistí, že to takhle není.

Přijde na gólmana za kvalitní obranou méně střel, ale o to nebezpečnějších?
Třeba. Ale ono chytat v jakémkoliv klubu je vždycky náročné. Ať působí v podprůměrném, průměrném nebo nadprůměrném klubu, vždycky je hráč pod tlakem, aby předváděl ty nejlepší výkony. Nedá se říct, jestli jsem to ve Vsetíně měl nebo neměl jednodušší. Byly zápasy, ve kterých jsem si zachytal víc, v jiných zase míň. Ale vůbec se tím nezabývám, pro sportovce je to nepodstatné.

A co historky o tom, jak jste si nechal betony přejíždět džípem, aby se roztáhly?
(červená se) Něco tam bylo, ale…

Ale?
…ale já už si to nepamatuju. Takových blbostí tam bylo spousty.

To je právě nevýhoda rozhovorů dělaných takto ex post. Zpovídaný může říct, že se už nepamatuje a mně nezbývá, než mu to věřit.
Člověk hodně věcí zapomene, ale takovéhle a podobné legrace jsme si ve Vsetíně užili dost.

Než jste na jaře 2000 odešel do NHL. Vsetínu se sice o rok později podařilo získat šestý titul, ale následovala nekonečná tahanice o extraligovou licenci. Mecenáš Roman Zubík se ocitl ve vězení a vládu nad hokejovým Vsetínem po něm přebral dosavadní sportovní manažer Oldřich Štefl. Sledoval jste na dálku tu situaci?
Samozřejmě. Bylo to ale opravdu na dálku, takže je těžké hodnotit. Jestli to bylo dobře, špatně… zkrátka to proběhlo.

Co si o tom myslíte dnes?
Nic. Pokud u toho člověk přímo není, má zkreslené informace.

Ale když v roce 2002 vznikla Vsetínská hokejová, která pod Šteflovým vedením provozovala hokej ve Vsetíně, stal jste se jejím akcionářem. Bylo to proto, že vám klub dlužil, takže jste výměnou dostal akcie, je to tak?
Byla tam ze strany klubu snaha, aby vztahy zůstaly korektní. Zkrátka jsem od klubu dostal nabídku a přistoupil na ni. Abych byl přesný, ta nabídka přišla ze strany Oldy Štefla, Roman Zubík byl tehdy ve vězení. Cítil jsem, že svým způsobem klubu něco za ty strávené roky dlužím. A alespoň takto jsem to chtěl Vsetínu vrátit. Nemělo to pro mě nějaký finanční význam, spíše jsem chtěl klubu pomoci.

Ano, zatímco jiný lídr týmu - Jiří Dopita - tehdy stranil Romanu Zubíkovi, vy jste byl vídán s Oldřichem Šteflem.
Především jsem chtěl, aby hokej ve Vsetíně pokračoval. To bylo pro mne nejdůležitější. Samozřejmě, že Romanovi patří největší dík za to, že byl ve Vsetíně špičkový tým a skvělé podmínky pro hráče. Nebýt jeho, hokej by tam nikdy nebyl na takové úrovni. Roman má zásluhy, které jsou nepopsatelné a za které by si zasloužil nechat postavit pomník.

To bezesporu, ale neutíkejte mi do diplomatických odpovědí. Zubík tvrdí, že mu tehdy hokej ukradli. A po Vsetíně v té době kolovaly fámy, že je-li uvězněn, stáhne s sebou ke dnu i vsetínský hokej. Právě proto hodně lidí Šteflovi tleskalo, že Zubíka z hokeje vyštípal a začal hokej provozovat bez něj. Takže jste to vnímal také tak?
Tím, že jsem u toho nebyl, tu situaci nemůžu hodnotit. Co se tam tehdy dělo, to ví jenom oni dva. Pro nás jako pro hráče je těžké se v tom orientovat a říct, kde byla pravda.

Jaký máte se Zubíkem vztah?
Pozdravíme se.

To nezní zrovna moc srdečně.
My jsme se nikdy nestýkali. Měli jsme mezi sebou pracovní vztah. Nebylo to o tom, že bychom se navštěvovali nebo spolu chodili na večeře. Byl jsem de facto zaměstnancem klubu a řešil hokejové věci. Nezajímalo mě nic mimo hokejové dění.

Jak se stalo, že jste se stal sportovním manažerem Vsetína?
V sezóně 2004/2005 probíhala v NHL stávka a nehrálo se. Olin Štefl za mnou přišel s tím, jestli bych klubu mohl pomoci, když znám hráče z NHL osobně. Nabídl mi funkci sportovního manažera. Řekl jsem mu, že rok tu práci dělat můžu a že se pokusím nějaké hráče do Vsetína přivést. To se mi podařilo a myslím, že to pro mě byla velká zkušenost. Viděl jsem hokej zase z jiné pozice.

Vzpomínáte na to, jak jste na Lapač tahal například Branka Radivojeviče?
Já dotáhl do Vsetína všechny kluky, kteří měli smlouvy v NHL. Myslím, že všichni ti hráči vzpomínají na Vsetín dodnes jenom v tom kladném. Což je dobře. I když jsme neměli dobrý začátek sezóny, tým se ve druhé polovině zvedl a měl dobrou partu.

Tým byl tehdy výborný a hodně si od nové sezóny sliboval i nový generální sponzor Česká spořitelna. Čím si vysvětlujete, že se sezóna nakonec tak nepovedla a skončili jste předposlední?
Nepovedla se z toho důvodu, že nebyly peníze (hořce). Z toho jediného důvodu se pak tým rozpustil a dohrávalo se s juniory.

Jak to, že nebyly peníze? Vždyť Česká spořitelna ještě trvala na změně klubových barev na tmavý a světlý odstín modré a za to měla do klubu vnést finanční jistotu.
Peníze prostě nebyly. Nevím, kolik jich měli nasmlouváno a ani to vědět nechci. Byla to starost vedení a já se staral o to, abychom měli hráče. Do ekonomických otázek jsem neviděl.

Já měl celou dobu za to, že výluková sezóna byla díky partnerství České spořitelny posledním obdobím, kdy byl extraligový Vsetín finančně zajištěn…
Nebyl. Kdyby byl, všichni hráči by zůstali v kádru. Ale oni odešli.

Odešli až k 31. lednu 2005, kdy tým ztratil šanci na play off.
Ale ne, ta šance tam byla pořád. Navíc se tým zvedal! Kdyby v něm zůstali hráči, které jsme měli na začátku sezóny a kteří kvůli dluženým penězům odešli, mohli bychom se do play off dostat.

Nakonec jste po sezóně odešel i vy. Rozkmotřil jste se s Oldřichem Šteflem?
Odešel jsem z toho důvodu, že nebyly peníze. Navíc se spousta věcí hodila na mě a já v nich přitom vůbec neměl prsty. Například že jsem vyhazoval hráče jako byl Roman Stantien. To přece nebyla pravda, já hráče do klubu pouze přiváděl! Myslím, že jsem klubu dal své maximum. Snažil jsem se to držet za každou cenu, pomoct tomu co to šlo, ale zůstal jsem v tom osamocen. Z toho důvodu jsem už neviděl důvod, proč ve Vsetíně zůstat.

Očima spoluhráče: „S Romanem jsem se seznámil v patnácti letech, když jsem přišel za hokejem do učení do Zlína. Když řekneš Roman, představím si vyzáblého kluka. Samá ruka, samá noha. Divoký, impulzivní, ale kluk na správném místě. Myslím si, že jeho kvalita spočívala v talentu, ale také v dřině a práci. Jeho impulzivnost byla vlastně způsobem, jak se udržet po celou dobu utkání v koncentraci. Proto se dostal tam, kam se dostal. Vzpomínám si, že jsme začátky utkání mívali slabší a právě tehdy nás Roman držel.“
Libor Forch, hc-vsetin.cz 7.4.2010

Vsetín fungoval jinak než ostatní extraligové kluby a na tohle vsetínské specifikum se názory různí. Jaký je ten váš? Bylo udržitelné vést extraligový klub „vsetínským způsobem“?
Nebylo. Pokud manažer ví, s jakými penězi může počítat, může pak nějak skládat tým. Ale pokud na ty peníze nevidí, je naprosto nereálné s tím něco dělat. Dovést do klubu hráče a naslibovat jim hory doly? To umí každý. Vedení musí vědět, co si může finančně dovolit. Ale pokud to neví nebo na peníze nevidí, nemá smysl to dělat.

Jaký máte názor na vyloučení Vsetína z extraligy?
Jakým způsobem vyloučení proběhlo, to je jiná věc. Ale šlo asi o vyústění dlouhodobějších problémů a určitě se to neseběhlo ze dne na den.

Kacířská myšlenka: Nebylo by lepší, kdyby hokej ve Vsetíně skončil v roce 2001, během let by se pročistily vztahy a dnes se mohla hrát na Lapači třeba už první liga?
Víte, to je těžko říct. Jak to proběhlo, tak to proběhlo. A jak se říká, po bitvě je každý generál. Dneska si zpětně můžeme pokládat otázku, co by bylo nebo nebylo lepší, ale prostě tehdy to proběhlo tak, jak to proběhlo. A nikdo z nás to nezmění.

Kdo měl podle vás hlavní podíl na konci extraligového hokeje ve Vsetíně?
To já nevím. To by se museli vyjádřit ti, kteří u toho v té době byli a kteří hokej dělali.

Ptám se vás proto, že jste byl akcionářem Vsetínské hokejové.
Já to ale nevím. Celkem mě to ani nezajímá a nezabývám se tím. Jak jsem ze Vsetína odešel, byl můj pracovní vztah už někde jinde. Do podrobností vyloučení Vsetína z nejvyšší soutěže fakt nevidím.

Takže nemáte ke Vsetínu vztah jako třeba bývalý obránce a váš spoluhráč Alexej Jaškin, který na Valašsku zapustil kořeny?
Tak Lexovi nic jiného, než ve Vsetíně zůstat, nezbylo… (směje se).

Dobrá, já jej uvedl jako příklad.
Myslím, že jeho případ je specifický. Lexa ve Vsetíně zůstal jako jediný z nás. Všichni ostatní hráči odešli jinam. Pokud měli možnost, odešli po vsetínském angažmá do jiných klubů.

Vy jste po vsetínském angažmá vystřídal během čtyř let hned čtveřici klubů: Karlovy Vary, Hamburk, Linköping a Třinec. Čím to, že jste tak kočoval?
Bylo to dáno tím, že v klubech byl jiný systém. Většinou chtěli po hráčích, aby jim krátkodobě, třeba na jednu sezónu, pomohli, a pak si hledali jiné. To je v Německu nebo ve Švédku úplně normální.

Ale když jste byl v Třinci a zrovna jste nechytal, mluvilo se o vás jako o nejdražší dvojce v lize.
V tom případě jsem pro sebe odvedl výbornou manažerskou práci (směje se).

Jste v kontaktu s Oldřichem Šteflem?
No… sem tam se vídáme.

Když se stal Štefl před rokem a půl sportovním manažerem Slovanu Bratislava, docela vás lanařil na Slovensko, je to tak?
Byl za mnou, to je pravda. Ale já jsem skončil, takže nemělo cenu se o tom bavit.

Cítil jste, že už na vrcholový hokej nemáte?
Měl jsem zdravotní problémy. Marodil jsem už delší dobu. A abych za každou cenu hrál a riskoval zdraví, když nemusím? Skončil jsem v osmatřiceti a myslím, že jsem si za tu dobu v hokeji zažil dost. Někomu zdravotní stav umožní hrát déle, ale mně zkrátka ne. To je celé. Já už dnes jen vzpomínám na spoustu krásných chvil s hokejem spjatých.

Druhý Dominik Hašek nebo Chris Chelios z vás nebude?
Určitě ne. Jsem rád, že se teď moje zdraví spravilo. Nic mě nenutí k tomu, abych hokej ještě hrál.

Sledujete současné dění ve vsetínském hokeji? Ve fanshopu jsem viděl váš hamburský dres…
Nesleduji, vůbec. Nejsme v kontaktu.

A co kdyby vás Vsetín požádal o spolupráci?
Nikdo mě nepožádal a tím to asi hasne. S nikým v kontaktu nejsem a mám trošičku jiný život. Žiju jinak.

OK, pojďme dál. Nakolik velkou stopu jste podle vás zanechal v NHL, respektive ve Philadelphii a Los Angeles?
Myslím si, že dost velkou. Jedenkrát jsem společně s Robertem Eschem a Martinem Brodeurem získal William M. Jennings Trophy pro brankáře s nejnižším počtem inkasovaných branek, který za tým odchytal alespoň pětadvacet zápasů. Navíc jsem byl dvakrát během tří sezón ve Philadelphii vyhlášen nejlepším hráčem klubu, což byl velký úspěch Kór pro mne jako pro Evropana, kterých ve Philadelphii nikdy moc nebylo.

Cena pro nejlepšího hráče Philadelphie se jmenuje Bobby Clark Trophy, kterou jsem nikdy neviděl. Jak vypadá?
Je skleněná. Bobby Clark Trophy se vyhlašuje na konci sezóny a je památečního rázu.

Máte ty ceny a trofeje někde doma vystavené?
Mám, no.

A kde?
Máme doma takové místečko.

Takže musím přijít na návštěvu, abych se dozvěděl víc?
Jedině tak.

Očima trenéra: „Čechmánkovi jsem dal šanci v době, kdy neměl extra výkonnost, měnil klub za klubem. Bláhově jsem věřil, že nám pomůžou jeho mezinárodní zkušenosti a že předvede dobrý výkon. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem měl dát na upozornění zkušených hráčů, že jeho osoba vytváří v týmu negativní prostředí. Já se ale upnul k myšlence, že mu tu příležitost dám. Že se v Moskvě nechoval a nechytal dobře, to jsou fakta. K jeho výrokům se vyjadřovat nechci. Nestojí mi za to, abych ho tu rozebíral.“
Alois Hadamczik, Deník Sport 22.11.2008

Výborně, termín doladíme posléze. Čeho si gólman váží víc? Zlata z olympiády, na které nechytal, nebo zlata z mistrovství světa, kde byl brankářskou jedničkou?
Olympiáda je jednou za čtyři roky a jsou na ní ti nejlepší hráči. Navíc v Naganu byli poprvé i hokejisté z NHL, takže i když jsem nechytal, byl to největší úspěch českého hokeje v historii a tedy i pro mne. Ale rozdíly mezi zlatou olympijskou medailí a zlatem z mistrovství světa nedělám. Protože komu se podaří být čtyřikrát mistr světa? Být u toho? Jsou to veliké úspěchy a rozdíly mezi nimi nedělám.

Během reprezentační kariéry se vám také podařilo pohádat se s trenéry. Nejprve s Luďkem Bukačem, pak s Aloisem Hadamczikem…
Ale ne. Jenom jsem každému řekl svůj vlastní názor, za kterým si stojím i dneska. Nemám rád křivdu a nemám rád lži. A pokud někdo lže, měl by za to být i zodpovědný. Určitě si za vším, co jsem kdy prohlásil nebo řekl do novin, stojím. Toť vše.

Takže se k tomu nechcete vracet?
Z jakého důvodu? Je to už stará záležitost. V době, kdy se o tom psalo, se o tom psalo, ale tím to skončilo.

Ale teď to vypadá, že Hadamczik bude dost možná novým reprezentačním trenérem.
I to se může stát. Myslím si, že si tu pozici chystá a že by nároďák zase chtěl trénovat. To je pravda. Bohužel. Chudáci hráči.

Tak asi si bude muset pořídit náhradní klíče od šatny…
Ať si dělá, co chce.

Co říkáte na dlouhodobé výsledky seniorských a mládežnických výběrů?
Je to problém. A bude to problém dlouhodobější, protože kvalitní hráči nejsou a nebudou. Z nebe nespadnou, nejdřív by je musel někdo vychovat.

Proč je nevychováváme my?
Asi se stala někde chyba.

Změnou systému výchovy hráčů?
Změnil se životní styl, je to dáno dobou. Nároky na hráče od rodičů a trenérů jsou dnes prostě jiné. Když jsem já byl mladý a chtěl jsem se někam dostat, musel jsem se prosadit. Dneska spousta kluků dostane šanci a nejsou schopni se o ni porvat, pobít, dát tomu víc. To, co hokeji dávají, nestačí. To je málo. Za nás bylo tohle taky málo a kdo tomu nedal víc, nikdy se neprosadil.

Rozumím vám, ale - i když porovnávám neporovnatelné - v Kanadě by děti taky mohly sedět u počítačů, přesto místo toho hrají hokej.
V Kanadě jsou lidé zvyklí pracovat, dělat, dřít. Tam zadarmo nikdo nic nemá. Je to společností, jaká u nás je. Je prostě jiná než kanadská nebo americká. Tam jsou lidé zvyklí dělat, u nás ne.

Dědictví čtyřiceti let totality?
Je to dost smutné dědictví, ale je to na delší vyprávění. V globále je současná krize dána tím, že prostě hokejisti nejsou a nebudou. Pokud se nezačne být přísnější na všechny, tak se z místa nepohneme. Ale to by museli být přísnější všichni, takže se to těžko stane.

To znamená nejenom ze strany svazu, ale především v rodinách, ve výchově jako takové?
Samozřejmě. Kdo z nás, kteří jsme vyrůstali za komančů, něco měl? Nikdo nic. Když jsme se někam chtěli dostat, museli jsme v něčem vynikat a být v něčem dobří. Jedině tak jsme mohli něčeho dosáhnout. Kdežto dnešní mládež o nic bojovat nemusí. Všechno má.

Radost vám tak můžou dělat alespoň mladí gólmani. Ve starších rozhovorech jste si kolikrát posteskl, že po vaší generaci nastala mezera, kterou nikdo nezaplnil. Ale teď se prosazuje třeba Ondřej Pavelec v Atlantě.
Je jenom dobře, že máme alespoň ty gólmany. Po nás byla veliká mezera a naštěstí teď vyběhli noví kluci. Je to jenom dobře. Aspoň že brankáře máme!

Jaká bude budoucnost vašeho svěřence Jakuba Sedláčka?
Záleží na něm, jak se svým talentem naloží. Já se jenom snažím mu pomoct v tom, aby na sobě pracoval a neusnul na vavřínech. Vše se uvidí teprve v budoucnu. Kuba je ještě mladý, chytat ještě neumí. Že to na ligu stačí? To ano, ale na NHL to ještě není.

Další brankářský talent, vítkovický Jakub Štěpánek, říká, že začal chytat kvůli vám, když vás vídával na Lapači. To se asi hezky poslouchá, viďte?
Tak hlavně aby se mu dařilo. Sleduji ho a vím, že za poslední sezónu udělal pokrok. Zapracoval na bruslení, za což jsem rád. To je totiž u gólmana základ. Měl by umět dobře bruslit.

V roce 1999 jste v rozhovoru pro týdeník gól řekl, že „se úspěch v Česku neodpouští a že pro každého obejdu jste hnedka frajírek a namyšlený borec“. Setkáváte se s tím pořád, jedenáct let poté a rok po ukončení kariéry?
Naštěstí už nejsu tak mediálně známý. Ale když je člověk na očích, je víc vnímaný. Už mám v tomhle ohledu větší klid.

FOTOGRAFIE: Michal Kamaryt / ČTK (zveřejněno na www.sedmicka.cz), Michal Beránek / SPORT (deniksport.blesk.cz), Petr Hloušek / PRÁVO (www.novinky.cz), www.hokejkv.cz a archiv autora.