Made In Vsetín: Kanonýr i důstojník ve službách USA Zdeněk Lehký by oslavil 100. narozeniny

Když oblékl vsetínský dres, všechno obětoval vítězství. Se stejným odhodláním pak zápasil s nástrahami 20. století. Nejprve čelil nacistům, později musel utéct před komunisty. V Americe chtěl žít svobodně, po svém. A s valašskou zarputilostí to dokázal. Za oceánem začal nový život, vybudoval úspěšnou kariéru v diplomatických službách USA a procestoval celý svět. Jmenoval se Zdeněk Lehký a právě ve středu 14. srpna by se dožil sta let. U této příležitosti zveřejňujeme jeho podivuhodný příběh publikovaný poprvé v knize Fenomén Vsetín Forever (2023).

Zdeněk Lehký se narodil 14. srpna 1924 ve Vsetíně a odmala tíhl ke sportu: v zimě lyžoval, přes léto hrál fotbal a plaval. Vhod mu jistě přišel bazén na dvorku jejich rodinného domu ve Václavkově ulici. Největší vášeň ale představoval hokej, který si mezi valašskými kopci zrovna začal budovat tradici. SK Vsetín hrál svá domácí utkání na fotbalovém stadionu v Tyršově ulici. Když mrzlo, vzniklo tam hned několik kluzišť. Tým pod vedením trenéra Josefa Ryžova působil ve Slezské hokejové župě, tedy na úrovni třetí nejvyšší soutěže.

Na svůj první trénink přišel Lehký v sedmnácti letech společně s o rok starším Jiřím Pardubou. Zatímco jeho nejbližší kamarád zakotvil v obraně, Lehkého doménou se stal útok. Ačkoliv byl drobné postavy, zdobila jej rychlost a patřil k nejlepším střelcům mužstva. V sezoně 1944/1945, kdy se v důsledku válečné situace hrály pouze takzvané Zimní hry, byl s devíti góly v pěti zápasech dokonce úplně nejlepší. V lednu 1942 si navíc zahrál proti nejlepšímu hokejistovi tehdejší Evropy Josefu Malečkovi i jeho nástupci Vladimíru Zábrodskému, kteří na Tyršovu ulici přicestovali k exhibičnímu utkání s LTC Praha. Utkání skončilo výhrou slavného klubu 22:2.

V době Lehkého dospívání obepínal celý svět temný mrak druhé světové války. Československo přestalo existovat, na zbytku území hitlerovské Německo nastolilo Protektorát Čechy a Morava. Jak vyplývá ze vzpomínek jeho přátel a rodiny, vlastenecky založený mladík se kromě hokeje angažoval i v odboji, kde šlo doslova o život. „Z této doby jsem slyšela několik příběhů,“ potvrzuje dcera Tanya, která dnes žije v USA. „Otec dvakrát sabotoval elektrické systémy poblíž německých základen. Jednou prošli vojáci přímo kolem něj. Zasalutoval jim a jen díky tomu nebyl zatčen. Několikrát také z jejich táborů ukradl zbraně.“

Konec 20. let 20. století. Zdeněk Lehký na kluzišti v Tyršově ulici.

Po maturitě v roce 1943 na Masarykově gymnáziu odešel Lehký do Prahy. Na Karlově univerzitě studoval v poválečném období práva a do rodného města se vracel o víkendech, aby spoluhráčům pomohl v soutěžních utkáních. V listopadu 1946 byl dokonce nominován jako náhradník na přípravné utkání reprezentace před akademickým mistrovstvím světa, dnešní univerziádou. Poslední start za Vsetín zaznamenal v přátelském zápase proti Valašskému Meziříčí 21. prosince 1947. O pár měsíců později už držel v ruce červený diplom, ale na kariéru v justici musel zapomenout. Přišel totiž únor 1948 a moc v obnoveném Československu uchvátili komunisté. Nezanedbatelná část veřejnosti v kontextu nedávných válečných hrůz propadla víře v Sovětský svaz, ale Lehkého případ to nebyl.

„Podle mého táty byl Zdeněk členem skupiny studentů, kteří se vydali v únoru 1948 podpořit prezidenta Beneše na hrad. Když se chopili moci komunisti, začali po nich pátrat a zatýkat je,“ vypráví Lenka Kyselová z Českého Brodu, jejíž otec Karel byl Lehkého bratranec. „Když měl - zřejmě od kamarádů - zprávu, že stopy se blíží a stal se předmětem zájmu bezpečnostních složek, přešel hranice. Co se v rodině vyprávělo, Zdeněk stačil dojet už jen do Českého Brodu, což je nedaleko od Prahy, na Vsetín je to daleko, aby se rozloučil. Nemohl ale naplno říci, že emigruje, tak mluvil jen v náznacích, že se teď nějak neuvidí.“

Kdy přesně Lehký opustil Československo, není jasné. Ani zda tak učinil sám, ve skupině, nebo s pomocí takzvaných převaděčů. Podle evidenční karty Sboru národní bezpečnosti se tak stalo v prosinci 1948, kdy mu bylo čtyřiadvacet let. Z fragmentu ručně psané mapy, který má jeho rodina k dispozici, lze vyčíst názvy obcí a osad na Šumavě. Riskantní cesta za svobodou tak zřejmě vedla jihovýchodně od Železné Rudy. Přes hory a pravděpodobně v noci. Zkráceno do několika vět vypadá vše jednoduše. Skutečnost ale nebyla tak přímočará jako tyto řádky.

Hokejisté SK Vsetín na vlakovém nádraží ve Valašském Meziříčí. Zdeněk Lehký třetí zleva.

„V zájmu všech bylo, aby do plánu útěku bylo zasvěceno co možná nejméně lidí. Mělo se tak zabránit prozrazení, zadržení či perzekuci příbuzných. Přesto režim k takovým postupům často sáhl,“ popisuje Jan Kalous z Muzea paměti XX. století, podle kterého Lehký stihl uprchnout doslova za pět minut dvanáct. Komunistický režim totiž postupně utahoval šrouby a hranice se brzy staly neprodyšně uzavřenými.

„Zátarasy se tam objevují až v roce 1951. Režim ostrahy státní hranice se nicméně od února 1948 stále zpřísňoval. Například hraniční pásmo se posouvalo výrazněji do vnitrozemí,“ vysvětluje Kalous. „Uprchnuvší pak musel počítat s tím, že jeho návrat je v podstatě vyloučen. Byl stíhán v nepřítomnosti za trestný čin opuštění republiky a sledovány jeho kontakty jako rodina, příbuzní či přátelé. Často se také stávalo, že na dotyčného byla následně nasazena osoba, která ho sledovala i v zahraničí nebo prováděla různé provokativní akce jako lákání k návratu a podobně.“ /p>

Jisté je, že se Lehkému podařilo dostat do Bavorska, kde se vzdal německé policii a byl umístěn do uprchlického tábora. Měl být poslán s několika přáteli do Austrálie, ale duše sportovce rozhodla jinak. „V ten den byl zrovna na lyžích a zmeškal letadlo. O několik let později se v Sydney pokusil některé ze svých přátel vyhledat,“ přidává dcera Tanya pozoruhodný detail. Skutečnost, že její otec neodjel do Tichomoří a zůstal na starém kontinentu, byla pro jeho další životní cesty určující. Brzy se totiž přesunul do Paříže, kde se přihlásil na Pařížskou univerzitu a usiloval o víza do USA. Když je získal, snad díky korespondenci s jistým americkým ekonomem, otevřela se mu cesta do země, se kterou spojil zbytek života.

V sobotu 2. února 1952 nastoupil v přístavu Le Havre v Normandii na palubu parníku Liberté směřujícího do New Yorku. Jak vyplývá z dokumentů imigrační stanice na ostrově Ellis, do Spojených států amerických připlul o šest dní později. Kolonku „Státní příslušnost“ u jeho jména vyplňuje slovo „Stateless“, tedy bez státní příslušnosti, kterou emigrací z Československa automaticky ztratil. Pohled na sochu Svobody majestátně se tyčící na sousedním ostrově Liberty dodával kuráž a naději všem, kteří přijížděli na nový kontinent. Stejný obrázek se nabídl také Zdeňku Lehkému. Bylo mu sedmadvacet let a jeho americký sen právě začal. /p>

Před utkáním s ČLTK na Tyršovce. Zdeněk Lehký druhý zprava.

První zastávku na jeho cestě představovalo Chicago s početnou komunitou československých imigrantů. Lehký začal hrát evropský fotbal za Chicago Sparta a studovat na Chicagské univerzitě (The University of Chicago), kde získal titul Master in Economics. Ve městě slavných Blackhawks zároveň potkal svoji budoucí manželku Elsu z Panamy. Její rodina patřila ve své domovině k sociální vrstvě, které se zvyklo říkat „lepší společnost“. Seznámili se na tanečním parketu, což dodnes v rodině vyvolává mírné úsměvy. „Otec neuměl tancovat. Znal spíše slovanské tance,“ vysvětluje dcera Tanya.

Svatba se konala 30. prosince 1952. To už Lehký užíval anglický ekvivalent svého křestního jména Sidney, který doplnil druhým rodným jménem Vladimír. Celým jménem se tak podepisoval jako Sidney Vladimír Lehký. V roce 1954 přišel na svět syn Sidney Roy, o další tři roky později se narodila Tanya. Přibližně do roku 1957 žila rodina v Chicagu, kde Lehký po škole poznával, jak tvrdý také dokáže kapitalistický chleba být. „Krátce pracoval v ropné společnosti, ale vyhodili ho pravděpodobně kvůli jeho východoevropskému původu. Předsudky byly veliké, navíc panovala rudá panika (strach z infiltrace sovětských agentů do struktur USA - pozn.) Neměl jednoduché sehnat práci,“ popisuje Tanya. Možná i proto přišlo stěhování do New Yorku, který nabízel více pracovních příležitostí. /p>

Fotografie z občanského průkazu, 40. léta 20. století.

Velký zlom nastal v roce 1961. Prezident John F. Kennedy založil Americkou agenturu pro mezinárodní rozvoj (USAID) a Lehký se stal jejím důstojníkem. Protože měl ekonomické vzdělání z Chicaga a od pobytu v Paříži hovořil plynně francouzsky, byl vysílán do bývalých francouzských kolonií. Úkol? Potírat černý trh a zajistit financování infrastruktury, například obnovu mostů vyhozených do povětří. V době, kdy se Američané začali angažovat ve válce ve Vietnamu, respektive v Indočíně, byl povolán do Laosu. V jeho hlavním městě Vientiane žil nejprve sám, rodinu kvůli bezpečnosti odvezli do thajského Bangkoku. Připojila se k němu, jakmile Američané mezi rýžovými poli poblíž Vientiane vybudovali základnu KM6.

V roce 1966 opustil Laos a přesunul se do Saigonu (dnes Ho Či Minovo město) v Jižním Vietnamu. Válka tam zuřila na plné obrátky, nebezpečí číhalo na každém rohu, a proto rodina během této doby žila v Manile na Filipínách. Manželka Elsa navštívila Zdeňka v Saigonu zrovna ve chvíli, kdy Vietkong spustil nechvalně proslulou ofenzivu Tet. Strach a nejistota se daly krájet. „S bratrem jsme nevěděli, jestli už nejsme sirotci. Několik dní jsme totiž o rodičích neměli žádné zprávy,“ vybavuje si Tanya. /p>

Lehký úspěšně završil studium ve Francii.

Z Vietnamu se Lehký vrátil v roce 1969 a další tři roky pracoval na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu. Pak relativní klid kanceláře vyměnil za další válečnou zónu. USA jej vyslaly do Kambodže. Hlavní město Phnompenh, kde bydlel, bylo v noci pravidelně bombardováno armádou Rudých Khmerů. Přes den opětovali ofenzivu Američané. Šrapnely se povalovaly na střechách domů, ten Lehkého byl pro jistotu obalen pytli s pískem a u dveří hlídkoval voják. Dcera Tanya vzpomíná: „Maminka si vždycky myslela, že budou s otcem ve větším bezpečí, protože nepocházejí z USA a mluví více jazyky. Navázali kontakty s mnoha místními představiteli, občas proběhl i nějaký menší večírek. Starost měli hlavně o mě a o bratra. S modrýma očima a světlými vlasy jsme spíše vypadali jako Američani.“

Ačkoliv byl občanem USA, jeho prvním jazykem se stala angličtina a o svém životě v Československu příliš nemluvil, snažil se Lehký stále udržovat kontakt s rodinou a kamarády. Rodný kraj měl pořád v sobě. „Často v práci počítal různá čísla a myslím, že to dělal v češtině. Stejně tak měl rád české jídlo a snažil se přimět Elsu, aby uvařila některé z jeho oblíbených. Miloval kachnu se zelím a švestkové knedlíky. Nebyl kuchař, takže se některá jídla ztratila v překladu,“ usměje se Tanya. /p>

Lehkého otec Bohumil zemřel krátce před Zdeňkovou emigrací v roce 1948, maminka Zdeňka o čtrnáct let později. Ve Vsetíně ale stále žila jeho starší sestra Jarmila (1920–1989) nebo nejlepší kamarád Jiří Parduba (1923–2017). Lehký se několikrát setkal s rodinou ve Vídni. Doložená je jeho návštěva Československa v roce 1972, kam si s dětmi odskočil z Kambodže. „Nejprve mu to nechtěli povolit, protože v plánu byla cesta z Kambodže do USA. Otec s matkou ale den před odletem navštívili večírek, kterého se zúčastnili i nějací sovětští představitelé. Poznali ho a na poslední chvíli mu umožnili odcestovat. Otec tak navštívil Prahu a Vsetín, kde se setkal s Jiřím Pardubou,“ líčí Tanya. Podle ní je v Československu čas od času sledovali, a proto byli vděční za diplomatické pasy.

V dresu fotbalového klubu Chicago Sparta, 50. léta 20. století.

V roce 1973 se Lehký s rodinou vrátil do USA. Po Chicagu, New Yorku a Washingtonu se usadil ve městě Silver Spring ve státě Maryland na východním pobřeží. Nastěhoval se do vysněného domku na Flower Avenue 9280 (na Google mapách je stále možné si jej prohlédnut) a podobně jako před lety ve Vsetíně i tentokrát si pořídil malý bazén, který na zahradě využíval, kdykoliv to počasí dovolilo. Jeho poslední zahraniční misí se stalo Mali v západní Africe, kam odcestoval v roce 1978. „Šlo o další bývalou francouzskou kolonii. Otec si svou prací získal u Malijců takový respekt, že jeho jméno dokonce provolávali během různých obětních rituálů,“ popisuje Tanya, jež tou dobou stejně jako Sidney Roy studovala na vysoké škole a zůstala tak ve Státech.

Po dvou letech strávených v malijském hlavním městě Bamako se vsetínský rodák vracel do Marylandu. Plánoval krátký odpočinek, aby pak mohl zamířit na další dva roky zpátky do Afriky. Domů už ale nedorazil. V pondělí 19. května 1980 při cestě do Casablanky zradilo velkého bojovníka srdce. Ve věku pouhých 55 let. Zpráva o úmrtí přišla z vlakového nádraží v Marrákeši. „Tanya si dodnes vyčítá, že ho nepřiměla k nějakému vyšetření. Studovala medicínu a zdálo se jí, že se otec nějak zadýchává,“ prohodí smutně Lenka Kyselová.

Lehkého rodina zůstala žít nadále v Marylandu. Manželka Elsa pracovala pro Hlas Ameriky a významně se angažovala v tamní hispánské komunitě. Zemřela 12. května 2021 v požehnaném věku 97 let. Obě děti vystudovaly prestižní vysoké školy a staly se špičkami ve svých oborech. Syn Sidney Roy byl vědec, působil v Národním institutu duševního zdraví a spolupracoval s mnoha zdravotnickými zařízeními po celém světě, například i s Institutem klinické a experimentální medicíny v Praze-Krči. Po roce 1989 cestoval poměrně často do Československa a následně České republiky. Zemřel 15. listopadu 2021. Dcera Tanya je rovněž vědkyně, věnuje se výzkumu a vede sekci elektromyografie v Národním institutu neurologických poruch a mrtvice ve městě Bethesda v Marylandu. /p>

Zdeněk Lehký s dětmi Sidneym a Tanyou.

Ve středu 14. srpna by se Zdeněk Lehký dožil sta let. V této souvislosti je symbolické, že se v jeho neobyčejném příběhu zrcadlí dějiny celého 20. století. Stejně jako hodnoty, které rozhodují jak ve sportu, tak v životě. „Byl to tichý a rezervovaný člověk. Nedávno jsem si vzpomněla na jeho kolegu z práce, který vzpomínal, že otec byl neuvěřitelně chytrý a schopný,“ říká Tanya. Dlužno možná dodat, že v angličtině. Češtinu si coby rodilá Američanka neosvojila. Stejně tak nevěděla o otcově hokejové kariéře.

Neoddělitelnou součástí Lehkého života bylo cestování. I mimo práci navštěvoval různé destinace v Asii, Austrálii, Novém Zélandu nebo v Evropě. Oblíbil si zejména turisticky nepříliš frekventovaná místa. A to v době, která zdaleka nebyla tolik globalizovaná jako ta dnešní, a laciné letenky se hromadně nekupovaly z gauče. „Udělali jsme si třeba off-road trip, takový malý výjezd, abychom viděli východ slunce nad Mount Everestem. Na stejné cestě jsme se ubytovali v plechové noclehárně s olejovými lampami. Jindy jsme cestovali přes Jávu na Bali a pak si ustlali v dřevěné chatrči, protože hotel na druhé straně neměl tak hezkou písečnou pláž. V Mali jsme chtěli přespat v betonové boudě bez oken, ale vyrazili nás ruští a němečtí turisté, tak jsme nocovali v místním misionářském domě,“ vybaví si Tanya. „Otec zemřel při tom, co miloval – při cestování na různá místa.“

Vedle dcery Tanyi drží rodinnou pochodeň vnoučata a pravnoučata Zdeňka Lehkého. Všichni žijí ve Spojených státech amerických. V zemi, kterou si vsetínský rodák před více než sedmdesáti lety v přístavu Le Havre zvolil za svůj nový domov.