Vstupenky online

Ondřej Slováček: Nahoru, dolů

Dominik Tobola • 16.04.2019

Nejsme server bezfrazi.cz, ani ho nechceme napodobovat, i když to tak může vypadat. Jen Ondra Slováček nám něco řekl o tom, jak hrál hokej a proč. Přečtěte si jeho příběh, o který se s námi podělil. Je spojený v podstatě s celou novodobou historií zmrtvýchvstalého klubu ze srdce bodrého valašského regionu.

"Sundej si věci. Buď tě vytrejdujeme, nebo půjdeš do Valmezu." Přesně takhle mi to doslova a na rovinu, jak to dělává vždycky, řekl pan Dopita. To bylo 20. prosince 2017 po zápase se Slávkou doma. Prohrálo se 4:2, to jsem hrál ještě v útoku. Jo, nešlo nám to. Nelepilo to. A po tom všem... Ještě tohle, pěkně na Vánoce. Hokej se nepárá, chápal jsem to, ale kousalo se to blbě. Seděl jsem poté v kabině, jak Gretzky na střídačce po semifinále v Naganu. 

Další kolo jsme hráli v Havířově. Tak jsem se jel podívat, snažil jsem se kluky hecnout, i když se to ve mně rvalo. Nevěděl jsem, co bude. Už párkrát jsem to v kariéře takhle zařízl. Vyletěl jsem, pak spadl a znova. Poprvé úplně zbytečně. Byl jsem ve Vítkovicích, vyhráli jsme v dorostu titul, v juniorce taky, jezdilo se na repre srazy. Pak přišlo laso z áčka, mohl jsem chodit a porvat se o to na letní. Nechodil a neporval. Proč? Nevím, neřeknu vám to. Prostě jsem měl hlavu někde... jinde? Ani nevím kde.

Je to divné. Kolik kluků kolem si mohlo říct, kdybych měl takovou šanci jako Slováček, tak bych se do toho obul. Já si teď zpětně říkám to samé. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Je třeba se vrátit zpátky. Na zem a probrat se do reality. Najít to v sobě, protože mě ten sport neskutečně baví. Vždycky mě bavil, sledoval ho okolo, miloval Vsetín a jeho hokejovou euforii v devadesátých letech.

Začal jsem chodit na přípravku, protože chodil kamarád Kuba Chrástecký. Asi jako jediný ale v únoru. Aniž bych to dával nějak na odiv, jsem svůj. I teď jsem byl. Pak přišel můj první trenér, dneska už nebožtík Jarda Šilhan. Byla sranda, ale nepáral se s tím. Na druhou stranu měl v ruce železo. Bylo nás 35 v ročníku. Každý chtěl být Dopita, Procházka nebo Patera. Na počítači se už dalo něco zahrát, ale my jsme jeden z těch posledních ročníků, který trávil dětství venku, na hřišti, v lese, kdekoli. Takže konkurence byla. Vnímáš to i v té třetí třídě, i když to třeba tak nepojmenuješ. Chceš a musíš být lepší, když si chceš zahrát.

Já nebudu lhát, že jsem to měl, i postupem času, vydřené. Co jsem chytil do ruky, tak to většinou šlo. Ale nijak jsem se nechvástal. Dělal jsem to, protože mě to bavilo. Pak přišel trenér Kubo. Taková předčasná vojna. Nikdy jsem neudělal padesát kliku na počítání. Ani teď bych je asi neudělal, ale tehdy v 11-ti letech jo. Jo, bylo to tvrdé, stará škola. Nadával nám, honil nás, ale byli jsme jedni z nejlepších v ročníku. Vyhrálo se mistrovství jednou, skoro každý rok jsme pod ním byli hrozně navrchu. My a Zlín. Neříkám, že způsob byl špatný nebo dobrý. Ale tehdy a na nás fungoval.

Následovala sedmá třída. Já měl třináct a přišel za mnou Pepa Turek, trenér dorostu, že by chtěl, abych za ně hrál. Ve třinácti, v dorostu. Po Míťovi Jaškinovi jsem byl první a myslím, že poslední na dlouhou dobu. Od té doby jsem byl nahoře, zůstal jsem tam s nějakýma pauzama až do chvíle, kdy jsem šel poprvé za áčko. Pro změnu v šestnácti. Tehdy na tom vsetínský hokej nebyl nejlíp. Hrálo se dole, lidi ubývali, tak si nás trenéři Jurík a Pepa Štraub s Víťou Pelcem vytáhli. Ale ne do údržby. Na přesilovky, oslabení. Byl to super pocit. I když nechodilo tolik lidí, bylo to perfektní. Kdo by to byl řekl, že budeme hrát tak mladí v prvních dvou pětkách. Bylo to tím, že se nám hodně dařilo v dorostu. Pokukovali jsme po prvním místu, vyřadili jsme v playoff Slavii a pak nám vyfoukli Vítkovice final four.

Dneska už ti kluci skoro nehrají, ale pro nás to byla tehdy jména. Akorát Lukáš Plšek ještě sem tam válí ve Valmezu. Lepší kecy v kabině snad nikdo neměl. Dál Pavel Zavrtálek, Jirka Korčák, Dan Brynecký, s Márou Dubcem jsem hrál v lajně, Robin Ševčík, Dan Tesařík. Perfektní pocit. Navíc Pepa Štraub. S ním byla sranda. Hlavně když nám kreslil přesilovku. "Pelcáku, ty na vrcholu, Máro ty tady, Slovi ty tady... Hoši, dávejte si to. A hlavně nebruslete. Jen stůjte." Dneska už by to asi nešlo, tehdy to párkrát vyšlo. Musím vlastně říct, že jsem zažil nejtěžší čas vsetínského hokeje. Tehdy se málem spadlo do kraje. Urvalo se to v baráži s Hradištěm a Uničovem. 

Pak přišly Vítkovice. Trenér Petr mě znal z reprezentace, měl jsem to trošku lehčí. Ale musel jsem si to vydobýt. Jak už jsem říkal, vyhráli jsme dorost, juniorku, tu na Spartě. Parádní pocit. A pak přišel ten výpadek. Neptej se mě, proč jsem to udělal. Nevím. Až jsem se skoro probral z té letargie, říkejme tomu tak, byl jsem na Vsetíně zpátky v lize juniorů. Krůček, ne hodně velký skok dolů. Ale Vsetín je můj barák. Tu cestu od Bambucha přes koleje kolem Náhonu až k oranžovému Lapači znám nazpaměť. Musím si vzpomenout a hrát znova hokej.

Pomohl mi trenér Jenáček. Vždycky mi věřil. Už od dorostu, i pak, když jsem sem tam naskakoval do áčka z Vítkovic. Hrozně mi jeho víra ve mě pomohla. Začal jsem trénovat a na konci sezóny už jsem hrál za muže finále s Přerovem. Vedli jsme 1:0 v pátém zápase u nich. Amby v půlce zápasu ujel a dal na 2:0. Pak přišel zkrat. Otočka na 3:2. Konec, hotovo. Za rok zase od začátku. Byl jsem aspoň trochu zpátky. Chtěli jsme do první ligy hned za rok, ale přišel Frýdek-Místek projekt. My na to nehleděli, chtěli jsme nahoru. Když dal tehdy Nedboš u nich na 2:1 a my jeli za stejného stavu na Lapač... Chtěli jsme rozhodnout. Bylo narváno. 5400 lidí. Zase po deseti letech. Nás to ale zmrazilo. 0:5 první třetina. Konec. Tam nás utloukli a zase. Zase znova.

Jenže mě si tehdy stáhli Vítkovice a poslali na farmu do Poruby. Takže jsem jen přihlížel, jak nás přejeli ve finále. Byly to hrozně smíšené pocity. Nechtěl jsem s Porubou jen poskytnout Vsetínu postup, na druhou stranu jsem Vsetíňák a přál jsem jim to. Třetí pocit byl, že je škoda, že jsem to s klukama neprožil. Není nic víc, než něco vyhrát. Kór na Vsetíně a za chlapy. Euforie, šílenství. Nic jiného není. Jen ten moment. Okamžik vítězství. Čas se zastavil a je jen zelenožluto. Vsetín.

Naštěstí jsem dostal šanci si tu první ligu zahrát. A na Vsetíně. Kdo by to byl řekl, když jsem se sem vracel do Ligy juniorů. Perfektní pocit, když si člověk uvědomí, že před sedmi lety se málem spadlo do přeboru. Měnil se tu mančaft. Je v podstatě několikrát obměněný, co jsem začal hrát v chlapech. Jediný, kdo to se mnou zažil a byl tu celou dobu, je David Vítek. Klobouk dolů před ním, že se pracovitostí a vším probojoval až na profi úroveň. Nikdy jinde nehrál. Přišel pan Dopita, postoupilo se, on tady byl. Pořád je. 

Začala letní příprava. To vám řeknu. Byl to rachot. Jasně, první liga. Navíc nechceme hrát druhé housle. Cíl je trošku jiný, takže musíme být o více kroků napřed, než ti druzí. Hlavně fyzicky na konci března a celý duben, kdy se to láme. Nedá se to ošidit. Ať už týmově nebo individuálně. Když to uděláš, dožene tě to a jdeš.

Tak jako jsem šel já tehdy po té Slávce. Naštěstí jsem se pak do sestavy vrátil. Pár špílů jsem ještě pinkal v útoku a celkem se i dařilo. Ale před jedním zápasem s Ústím bylo málo beků. Tak jsem tam vlezl a už jsem nevylezl. Když se na to dívám teď zpětně za ten rok a něco, tak si říkám, že je to podobné celému mému hokejovému životu. Nahoru, zase dolů a znova. Teď už se mi ale zpátky nechce. Jen výš, a třeba do extraligy. A třeba se Vsetínem. Abych to, na co jsem se chodil dívat celé dětství, zažil i z druhé strany.

banner pod článkem
×
Dnes v 17:30 | Muži
VHK ROBE Vsetín
HC Dukla Jihlava