Vsetín by tituly vyhrával i bez tolika peněz, říká ve velkém květnovém rozhovoru Horst Valášek

Václav Trávníček • 14.05.2010

Kromě jeho dlouhodobého asistenta Zdislava Tabary byste v historii vsetínského hokeje těžko hledali úspěšnějšího trenéra. Horst Valášek působil na Valašsku tři sezóny, během kterých se Vsetínem postoupil do extraligy a získal dva mistrovské tituly. „Pořád si ale myslím, že by Vsetín vyhrával tituly i bez tolika peněz. Měl dostatečně silný, špičkový tým,“ vzpomíná devětašedesátiletý rodák z Kravař ve velkém květnovém rozhovoru.

Valáškovo vsetínské angažmá nemělo dlouhého trvání, o to však bylo nabitější úspěchy. Bývalý brankář a dlouholetý mládežnický trenér Zlína a německého Geretsriedu přišel na Valašsko v létě 1993 a stanul u zrodu zlaté vsetínské dynastie. S téměř totožným týmem, který triumfoval v první lize, získal coby nováček extraligy mistrovský titul a ten v následující sezóně obhájil. Na Lapač přivedl hráče jako Čechmánka nebo Vlacha, bez kterých si lze vsetínské kralování devadesátým létům jen těžko představit. Kromě toho se i Valáškovou zásluhou ocitli ve Vsetíně mladíci Libor Forch či Luboš Jenáček, jejichž jména jsou s klubem svázána doposud.

Zatím naposledy se Valáškovo jméno skloňovalo v souvislosti se Vsetínem v roce 2009, kdy byl jedním z kandidátů na trenéra A-týmu. Nabídku ale odmítl a dnes se věnuje pouze zlínské přípravce. A také rodinnému podniku, restauraci U Kovárny, kterou před lety spoluzaložil.

Jak vám živnost jde?
Už sedmnáct let docela dobře. Ale před časem jsem to všechno předal dceři a už se v podniku objevuji spíše jako host. Když je občas potřeba udělat něco kolem, to jsem schopen zařídit. Ale že bych stál za barem nebo obsluhoval? Na to mě neužije.

Proč se restaurace jmenuje zrovna U Kovárny?
Zjistili jsme totiž, že naproti dřív stávala kovárna. V sedmdesátých letech ji zbourali a na jejím místě postavili bytový dům. Když jsme na tohle přišli, pojmenovali jsme restauraci na památku zbořené kovárny.

Setkáváte se v ní s bývalými spoluhráči?
Vždycky jednou do měsíce si dáváme sraz s bývalými spoluhráči ze Zlína. Svojše, Heim, Svoboda; to jsou všechno kluci, se kterými jsem hrával. V průměru se nás schází tak deset, dvanáct.

A co bývalí svěřenci ze Vsetína, se kterým jste postoupil do extraligy a získal dva tituly?
No, s těmi se vídám sporadicky. Někdy mě navštíví Rosťa Vlach, ale on chodil vždycky jinam, s Romanem Čechmánkem má už léta základnu v restauraci Na Myslivně. Občas někoho potkám na mládežnickém hokeji, například Libora Forcha nebo Jiřího Weintritta. Vidím je vždycky velice rád.

HORST VALÁŠEK poprvé: „Mužstvo se po neúspěšné sezóně 1992/1993 rozprchlo a některé hráče, jako třeba Klhůfka nebo Přivřela, už ani vedení nechtělo. Takže jsme začínali od začátku a nejprve jsme skutečně trénovali asi v deseti hráčích. Po dvou třech týdnech se to ale rozjelo naplno. Z vojny v Táboře přišli Forch, Jenáček a Weintritt, z Litvínova Zetek, který tam s nimi také rok pobyl.“

Vzpomínáte na rok 1993, kdy za vámi do německého Geretsriedu začali jezdit manažeři Zubík s Mařákem a lanařili vás do Vsetína?
Oni jezdili i za Rosťou Vlachem a eventuálně za Antonínem Plánovským, kteří pode mnou v té době hráli. Já byl v Německu už pět let a chtěl jsem se vrátit domů, takže jsme se předběžně domlouvali. Obdržel jsem i nabídku ze Zlína, ale zvolil jsem tu vsetínskou. Byla mi sympatická myšlenka pozvednout hokej ve Vsetíně. Znal jsem navíc spoustu kluků, o které Zlín neměl zájem nebo kteří se vraceli z vojenské služby a kteří měli do Vsetína namířeno. To byli třeba Forch, Vajdák nebo Luboš Jenáček. Ty jsem znal prakticky od dorostu.

Vsetín v té době zametal za první ligou. Neměl jste ze začátku pochyby, jestli se ambiciózní plány vsetínskému vedení pořadí naplnit?
To je pravda. Vsetín se v sezóně 1992/1993 zachraňoval v první lize, neměl povedený rok. Roman Zubík měl vždycky velkolepé plány, některé až nerealizovatelné. A s pomocí dalších lidí ve vedení jako byl Petr Husička, Oldřich Štefl a Vojtěch Mařák se mu je dařilo plnit, takže myšlenka postupu do extraligy během dvou let byla postavená na solidních základech. Že se to povedlo hned v nastávající sezóně? To bylo spíše příjemné překvapení. Myslím si, že nám prospěl brzký nástup na led. Začali jsme trénovat v Příbrami.

V Příbrami?
No nikde jinde v té době nebyl led. Možná ještě v Nymburce. My začali trénovat v Příbrami a během té doby jsme poznávali, kteří z kluků by na soutěž měli a kteří ne. Tam se to všechno rodilo.

Údajně vás v létě 1993 trénovalo nejprve deset. To jsou necelé dvě pětky…
Mužstvo se po té neúspěšné sezóně rozprchlo a některé hráče, jako třeba Klhůfka nebo Přivřela, už ani vedení nechtělo. Takže jsme začínali od začátku a nejprve jsme skutečně trénovali asi v deseti hráčích. Po dvou třech týdnech se to ale rozjelo naplno. Z vojny v Táboře přišli Forch, Jenáček a Weintritt, z Litvínova Zetek, který tam s nimi také rok pobyl. Na cestě do Vsetína byli i Tomek ze Zlína, Beneš z Plzně a Tichý z Brna. Vesměs šlo o hráče, o které už mateřský klub neměl zájem.

Tipování hráčů byla vaše práce?
Někteří z kluků, které jsem znal ze Zlína, už ve Vsetíně hráli. Dostali se tam tuším tak, že byli vyměněni za mladého Radima Tesaříka. Jeden talent za pět nechtěných hráčů. Tomu říkám nerozum. Každopádně když byl nějaký hráč k mání, sedli jsme si s vedením a já schvaloval jména. Měl jsem zájem hlavně o mladé kluky, o jejichž uvolnění pak jednalo vedení.

Horst Valášek
» Narodil se 8. října 1941 v Kravařích
» Jako brankář chytal za Opavu, Jihlavu nebo Zlín
» Ve Zlíně začal s trénováním, nejprve vedl mládežnické celky, v sezóně 1996/97 působil u A-týmu
» S konkurenčním Vsetínem postoupil do extraligy a vyhrál dva mistrovské tituly, z toho jeden jako nováček soutěže
» Velké jméno si udělal v Německu, kde dlouhou dobu vedl Geretsried a Freiburg
» Dnes se věnuje zlínské přípravce, k vidění bývá v restauraci U Kovárny, kterou spoluzaložil

Jedním z mladých hráčů byl i odložený zlínský gólman Roman Čechmánek, viďte?
V té době měl Zlín dostatek brankářů a Čechmánek moc šancí nedostával. On je dobrý kluk, ale občas někdy něco prskne, ujede mu jazyk. Ostatně stejně jako mně. Myslím si, že ve Zlíně s Romanem neuměli pracovat. Nejprve ho dali do Olomouce, kde pobyl velice krátce, a potom do Hodonína. Tam chytal výborně, já ho sledoval na dálku z Německa, kde jsem tehdy působil. V Hodoníně byl nejlepší hráč, držel je nad vodou. Ve Vsetíně o něm moc dobře věděli, takže ten souhlas tam byl okamžitý ze všech stran. Roman je možná problematický, ale je to o tom umět s ním dobře pracovat.

Říká se, že každá velká osobnost lidi rozděluje…
Jasně. Ale i po tak dlouhé době po změně režimu mají u nás lidé tendenci spíše průměrovat. Vyčuhuješ? V tom případě určitě nemáš čisté svědomí a dostaneš přes prsty. To platí u nás ve sportu, i v celé společnosti. Pořád to v nás přetrvává.

Čím to, že jste dokázal s Čechmánkem, jak říkáte, tak umně pracovat a dostat z něj špičkové výkony? Hrála v tom roli i vaše někdejší brankářská kariéra?
To mělo taky vliv. Ale především Roman sám věděl, že má poslední šanci proniknout do brankářské špičky a chytil šanci za pačesy. Když nám pak výrazně pomohl v postupu do extraligy, prohlásil jsem, že Čechmánek bude do půl roku v reprezentaci. Setkal jsem se s výsměchem, ale Roman do ní opravdu zamířil.

Ve stejné době jako Čechmánek posílili Vsetín i dva hráči Slovanu Bratislava - Ivan Dornič a Stanislav Pavelec, dnešní šéf vsetínského hokeje. Jaký tehdy byl?
Pavelec byl vynikající člověk. Protože měl i mezinárodní hokejové zkušenosti, patřil k nejlepším obráncům Slovanu. Bylo mu tehdy třicet, ale mezi mladé do mužstva v pohodě zapadl. A myslím, že se kamarádil především s těmi mladšími hráči. Pamatuji si, že nezkazil žádnou legraci a byl velice obětavý člověk.

A co idol publika Ivan Dornič?
Dostal se k nám tak, že o něj Slovan neměl velký zájem a chtěl ho výhodně prodat. Nakonec jsme to uhráli na hostování. Dornič nám hokejově pomohl, ale abych se přiznal, jako člověka jsem ho moc nemusel. Byl dost sobecký a myslel si, že on je všecko. Ne že by dělal přímo rozbroje, ale na vůdce kabiny pohlížel stylem, že by na jejich místě měl být on. Nosil sice kapitánské céčko, vyhrál volbu o jeden hlas, ale já na něj moc nesázel. Když bychom srovnávali, tak větší podíl na postupu do extraligy měl kromě Vlacha, Čechmánka a Stavjani útočník Radim Raděvič. To byl sice taky velice problematický hráč, měl povahu Dorniče, ale neprojevoval se navenek. A když ano, tak v hospodě. Takže jsme pak o Dorniče moc neusilovali. Když mu u nás končilo hostování a Slovan za něj chtěl další peníze, vrátil se zpátky na Slovensko. A navíc - ze Švédska se vracel Tomáš Sršeň…

Čekal jste tak hladký průběh první ligou a následnou baráží o extraligu?
Nemyslel jsem si, že to bude tak snadné. Vedli jsme ligu o osmnáct bodů, poprvé jsme prohráli až v 21. kole s Duklou Tábor. Mimochodem tehdy za ně nastupoval Honza Srdínko, který později přešel k nám. Potrápit nás dokázal víceméně jenom Třinec nebo Ústí nad Labem. Zkrátka jsme měli dobře poskládané mužstvo. Starší hráči měli motivaci dokázat, že na extraligu ještě mají a ti mladší zase, že na ni už mají. Fungovala chemie.

Jinými slovy vaše práce sklidila ovoce.
Nikdy jsem nepoužil výrazu moje mužstvo. Vždycky mluvím o našem mužstvu, protože je k tomu potřeba více lidí. Měl jsem výborného asistenta Zdíšu Tabaru, který se do Vsetína přiženil. Měl jenom trenérskou trojku, ale donutil jsem ho udělat si jedničku, takže v pozdějších letech vedl tým jako hlavní kouč. Zdíša byl jedním z těch, kteří v kabině udržovali kamarádský duch. Po sportovní stránce zase klub zajišťovali Husička se Šteflem a po ekonomické Zubík s Mařákem. Šlo o týmovou práci.

HORST VALÁŠEK podruhé: „Podlaha na tréninku nemakal jak měl, vymlouval se na školu a další různé věci. Jeho výkony nebyly takové, jaké jsme si představovali. Navíc si myslel, že je dobrý a že se mu křivdí. Třetí hráč, který nás opustil, byl Pavel Rohlík. Jeho manželka se dala na vegetariánství - a on s ní.“

Čím si vysvětlujete počáteční paběrkování v extralize? Bylo to zapřičiněno postupem na vyšší level nebo tím, že si hráči zkrátka nesli návyky z první ligy?
Do extraligy jsme vstoupili s partou, která vyhrála první ligu. Nebyly tam nějaké velké změny. Přišel snad jenom vzpomínaný Tomáš Sršeň, Alexej Jaškin a Roman Stantien, jenž nastupoval v útoku s Michalem Tomkem a Rosťou Vlachem a podle mne byli tehdy nejlepší v republice, ještě lepší než kladenská řada Patera, Vejvoda, Procházka. Jinak ale kostra mančaftu zůstala stejná. Platili jsme prostě nováčkovskou daň. Podobně jako letos Kometa Brno.

Kometa ale hrála o záchranu celou sezónu, zatímco Vsetín se v roce 1994 po mizerném začátku odpíchl ke skvělým výkonům a základní část ještě vyhrál.
Museli jsme si ale fůru věcí vyříkat. Jak u hráčů, tak u trenérů a vedení šly věci hodně do hloubky. Ujasnili jsme si, co vlastně chceme. Došli jsme k závěru, že nemůžeme začít mančaft nahodile posilovat nebo z něj hráče vyhazovat. Někteří kluci ale nakonec odejít museli. Jirka Weintritt to vzdal sám, viděl, že na to nestačí. Z naší strany jsme se rozloučili s Radimem Raděvičem a Josefem Podlahou. Raděvič sice dodnes říká, že si tehdy uměli vypít všichni, ale on to dokázal bohužel i před tréninkem. Občas mi volá a ptá se, proč jsem zrovna jeho vyhodil. I dnes, po patnácti letech! No a Podlaha na tréninku nemakal jak měl, vymlouval se na školu a další různé věci. Jeho výkony nebyly takové, jaké jsme si představovali. Navíc si myslel, že je dobrý a že se mu křivdí. Třetí hráč, který nás opustil, byl Pavel Rohlík. Jeho manželka se dala na vegetariánství - a on s ní.

V té době vám velice pomohl Josef Beránek, je to tak?
Ještě bez něj se nám podařilo vyhrát v Litvínově 7:1 a už s Beránkem jsme pak zajížděli do Pardubic. Vyhráli jsme tehdy 2:1 a Beránek začal zvesela, dal si jednoho vlastence. Kromě tohohle zápasu nám ale obrovsky během pauzy v NHL pomohl, zejména svým přístupem. Klukům byl velkým příkladem v tom, že na ledě nechal úplně všechno. Když pak odjel zpátky do NHL, mančaft už byl nastartovaný a šlapal.

Jako náhrada za Beránka přišel z Olomouce Martin Smeták, který po ukončení hráčské kariéry dlouhá léta pískal extraligu. Proč si myslíte, že byl tak neoblíbený?
Nevím, já jsem si ho jako rozhodčího docela považoval. Smeták hrál dobrý, ale dost nečistý hokej. Když ukončil kariéru, sledoval jsem ho v jeho nové úloze rozhodčího a smál se: aspoň víš, co máš pískat! On to jako sudí dost řezal, což bylo zřejmě ovlivněno tím, že měl osobní zkušenosti s tím, co všechno si hráči na ledě dovolí. Každopádně nám v play off 1995 hodně pomohl, to je bez debat. I tak to ale nebyl hráč na další sezónu, ještě navíc když se naskytla možnost angažovat Jirku Dopitu.

Ten do Vsetína zamířil po mistrovské sezóně 1994/95. Jak Dopita nesl, že lídrem týmu je někdo jiný než on?
Já mu tehdy tu osu vyjmenoval hned při jeho příchodu: lídry jsou Čechmánek, Stavjaňa, Vlach. Ti kluci pro něj ale nebyli žádná neznámá. Jirka věděl, že tenhle model je přirozený, vždyť mu bylo šestadvacet. Své místo si postupně vybudoval. Hrál prakticky všechno - oslabení, přesilovky… Je to asi nejlepší hokejista posledních let.

Vsetínský tým byl velice různorodý. Jak spolu vycházeli vyhlášený bouřlivák Tomáš Sršeň a třeba Tomáš Kapusta, který se po ukončení kariéry obrátil na pravou víru a dnes pořádá křesťanské hokejové kempy?
Tomáš Kapusta byl odjakživa hodný kluk, trénoval jsem ho už v páté třídě. Vzpomínám si, že jsme mívali letní soustředění na Kohůtce. Tomáš každý den vstal, vysypal si věci z kufříku na zem a pracně je srovnával do komínků. Každý den! Takový člověk byl v mančaftu potřeba, stejně jako Tomáš Sršeň. Ten byl sice bouřlivák, ale když se mu zahrozilo a spoluhráči na něj začali být naštvaní, tak se taky srovnal. Podobné to bylo, když za mnou v průběhu play off přišel Jura Dopita s tím, že se Sršněm nechce hrát. Řekl jsem mu, že jeho útok prostě měnit nebudu. A oni se s tím poprali, začalo jim to zase šlapat a zase byli kamarádi. Mužstvo vždycky samo donutí hráče, aby byl přínosem.

Jedno utkání v sezóně 1995/1996 odehrál za Vsetín i útočník Martin Ručinský. Vzpomínáte?
Vzpomínám si velice dobře. Vedení ho přivedlo do Vsetína s tím, že u nás bude hrát do té doby, než se vyřeší jeho angažmá v zámoří. Jenomže to se vyřešilo velice brzy. Pobyl u nás dva dny a my jeli do Frýdku-Místku hrát utkání s Vítkovicemi. Těsně před zápasem se Martin dozvěděl, že má startovat letadlem zpátky do Montrealu. Nemusel do toho utkání nastoupit, ale přišel za mnou a řekl mi, že bude hrát. Zaznamenal gól a přihrávku a hrál perfektně. Klobouk dolů před ním, mohl ten duel odklouzat, ale nesnížil se k tomu. Po zápase se s námi rozloučil, nasedl ke svému otci do auta a uháněl na letiště. Od té doby si Martina Ručinského vážím.

Dostal potom zlatou medailí?
Posílal jsem mu ji. Podobně jako rok předtím Pepovi Beránkovi.

A setkali jste se někdy potom?
Asi jenom jednou. Ale Ručinského znám dlouhá léta. Už v sezóně 1986/87 jsem proti té silné litvínovské generaci hrál coby trenér mladšího dorostu Zlína, na turnaji v Příbrami jsme spolu bojovali o mistrovský titul. Za nás chytal Čechmánek, za ně hrál Ručinský, Beránek, Alinč, Šlégr, Čaloun… Bylo to krásné utkání a skončilo 7:7. My jsme pak prohráli s Košicemi a vyhráli s Hradcem Králové větším rozdílem než Litvínov, takže nastala patová situace. Litvínov se stal mistrem ČSSR a Zlín mistrem ČR. Trochu kuriozita, ano.

HORST VALÁŠEK potřetí: „Po druhém titulu bylo mužstvo natolik silné, že při výměně dvou tří hráčů by ty další dva tři tituly stejně vyhrálo. Ale tím, že klub začal skupovat hvězdy, se roztočil velký kolotoč. Najednou se v rozpočtu točilo strašně moc peněz. Nejprve se koupila olomoucká lajna Kratěna, Broš, Tomajko, pak se koupila kladenská dvojice Patera, Procházka - scházel už jen Otakar Vejvoda.“

Čelil jste někdy ve Vsetíně tlačence hráčů?
No jasně! To byly tlaky zejména od agentů, kteří si vždycky prosazovali a prosazují svoje hráče. Ale já, ani nikdo z vedení jsme nepotřebovali žádné peníze. Že bychom si třeba vzali pět tisíc dolarů za to, že postavíme nějakého hráče? To ne. Neměli jsme zapotřebí jít agentům na ruku. Je pravda, že klub hodně spolupracoval s agentem Hamalem, shodou okolností také bývalým gólmanem, který do Vsetína lifroval hráče z Olomouce. To se jednoho dne muselo taky už utnout, aby toho nebylo příliš.

Fanoušci vás měli ve velké oblibě, stalo se někdy, že byste od nich měl i nějakou negativní zpětnou vazbu?
Tenkrát nebyl internet, psaly se dopisy. Za své tříleté působení ve Vsetíně jsem dostal jediný anonymní dopis. To bylo na začátku extraligy, kdy se nám nedařilo. Pisatel mi psal, že nemám na trenérské lavičce co dělat, že jsem jenom průměrný kouč a že Vsetín pod mým vedením spadne do první ligy. Ten dopis jsem si založil a pak jej na památku předal hospodáři Ivanu Tesaříkovi.

A co zpětná vazba od vedení?
Tak hlavní šéf chtěl vyhrávat furt a všechno. Bral automaticky, že se musí vyhrát. Já jsem ale pořád přesvědčený, že mužstvo, které jsem opustil po druhém titulu, bylo dost silné na to, aby vyhrávalo titul i v dalších letech. Stačily by nepatrné úpravy.

Myslíte, že skupováním hvězd Vsetín odstartoval svůj konec? Tak jste se vyjádřil v jenom starším rozhovoru pro MF DNES.
Nechtěl bych, aby mě lidé ve Vsetíně špatně pochopili, ale to byl začátek konce. Po druhém titulu bylo mužstvo natolik silné, že při výměně dvou tří hráčů by ty další dva tři tituly stejně vyhrálo. Ale tím, že klub začal skupovat hvězdy, se roztočil velký kolotoč. Najednou se v rozpočtu točilo strašně moc peněz. Nejprve se koupila olomoucká lajna Kratěna, Broš, Tomajko, pak se koupila kladenská dvojice Patera, Procházka - scházel už jen Otakar Vejvoda. Ten mančaft byl natolik silný, že nešel porazit. Všichni věděli, že další tři roky nemají šanci vzít Vsetínu titul. A to byl i menší důvod toho, proč jsem po druhém titulu odešel. Sportovní stránka šla trošku mimo.

Takže Vsetín by podle vás tituly stejně získal, ale nebylo by to třeba s tak drtivou převahou?
Ano. Myslím, že by Vsetín vyhrával další tituly a nemusel by přitom do nových hráčů tolik investovat. Klub pak byl neoblíbený, protože byl silný. A to jak mezi fanoušky, tak i mezi hráči. Přitom ale samozřejmě každý hráč do Vsetína chtěl. Jednak věděl, že by si vydělal dobré peníze a zadruhé věděl, že by působil ve špičkovém mančaftu…

…což je příklad třeba Jiřího Burgera, který na Valašsko přišel jako dvaadvacetiletý.
Přesně tak. A dodnes je ve Vítkovicích hvězda. Podobně to bylo s trenéry. Když jsem se nemohl rozhodnout, jestli budu na Lapači pokračovat, tak mi sportovní manažer Oldřich Štefl ukazoval dopisy a výpisy z telefonů, kolik že jiných trenérů má zájem ve Vsetíně působit. Ten zájem byl obrovský.

Když do Vsetína přijíždíte směrem od Zlína, je ta cesta neúprosná: Jedna stodola, druhá stodola, stádo krav a zimní stadion. Jak to snášela mužstva, která přijela na Lapač po pěti hodinách cesty třeba z Prahy, tam dostala 1:7 a jela zase zpátky?
Myslím, že to brala velice těžce. Pražáci jsou zvláštní povahy, myslí si, že mají v hlavě kapánek víc. Bylo to vidět už v první lize v utkáních se Slavií, přestože to byly výborné duely. A později Sparta v extralize, to bylo to samé. Nejde jenom o sport, i ve společnosti je to tak. Pražáci by chtěli vládnout. Nechci se dotýkat ožehavých témat, ale například Čunek nebo Topolánek jsou takoví horalové, které v Praze nebrali. A ve sportu je to úplně stejné.

Mnoho lidí si klepalo na čelo, proč jste ze Vsetína po druhém titulu odešel. Naznačil jste, že se sportovní stránka dostávala do pozadí. Jaký byl ale váš hlavní důvod?
Rozrůstala se mi rodina, táhlo mě to domů a já dal slovo zlínskému řediteli Zbožínkovi, že se vrátím. To jsem pak nechtěl rušit, protože slovo dělá muže. Pak mě to rozhodnutí mrzelo. Dlouho jsem ve Zlíně nebyl a myslel jsem, že se něco změnilo. Bohužel se charakter těch lidí nezměnil. Oni jenom číhali, kdy se mi začne nedařit a jsem toho názoru, že mi i trošku rozeštvali mančaft. Zjistil jsem, že klubu nešéfuje ani tak Zbožíček, jako jiní lidi. A ti mi nezapomněli, co měli nachystáno na oslavy titulu, který jim vyfoukl Vsetín.

Zlín jste tedy opustil a dlouhá léta strávil v Německu, kde jste působil ještě před návratem do Česka. Jak na německé angažmá vzpomínáte?
Jen v dobrém. V Geretsriedu jsem působil od roku 1988, kdy jsem tam dával dohromady mládež. Trénoval jsem prcky, se kterýma jsem musel chodit i na záchod, protože maminky seděly v restauraci s výhledem na led. V tom malém klubu, který hrál třetí nejvyšší soutěž, jsem vychoval reprezentanty Andrease Morczinietze nebo gólmana Markuse Janku. Za seniory mi hráli i Češi, třeba Radim Raděvič, nejlepší hráč Oberligy, nebo Korph s Maruškou, kteří získali německé občanství. Myslím, že tam mám cestu kdykoliv otevřenou. Z Geretsriedu jsem pak odešel do Zlína dělat sportovního manažera, ale z týmu nám odešlo dvanáct hráčů a my skončili třinácti. Tak jsem se do Německa vrátil, tentokrát do Freiburgu, se kterým jsme hráli nejvyšší soutěž. Skončil jsem tam v třiašedesáti, kdy mě to táhlo domů. Moc si ale angažmá ve Freiburgu považuju.

Hraje ve vašem vztahu k Německu i fakt, že pocházíte z česko – německé rodiny?
To nevím. Je pravda, že jsem se narodil v roce 1941 v Kravařích, které v té době patřily pod Německo. Jméno mám po tatínkovi, ale podle mne se považoval za Čecha. Alespoň ve sčítání lidu v roce 1920 se přihlásil k české národnosti.

Co jako rodák z Kravař říkáte na znovuzvolení Aloise Hadamczika reprezentačním trenérem?
Podle mě by českému hokeji více prospělo, kdyby angažoval někoho nového, klidně cizince. V tomhle směru věřím Slávkovi Lenerovi, že k nám přinese nějaký zahraniční prvek do mládežnického hokeje, protože v zahraničí se dnes obecně hraje více agresivněji a útočněji a s mládeží se také pracuje jinak. U seniorského týmu se v posledních letech střídají jen Růžička s Hadamczikem a vypadá to, že až zase skončí Hadamczik, povolá svaz zase Růžičku. Je to takový kolotoč. Navíc – proč Lojzu volili teď? Po mistrovství světa se přece už nic neděje, je čas a klid, sezóna je u konce. Uvidíte, že teď se bude každý novinář ptát Hadamczika na to, co říká úspěchu nebo neúspěchu českého týmu v utkání na mistrovství světa, co by udělal jinak… Ale aby to nevypadalo, že mu to nepřeju – přeju mu to. Jsem přece kravařský patriot.

Loni jste dostal nabídku trénovat druholigový Vsetín, ale odmítl ji. Nechtěl jste dvakrát vstupovat do stejné řeky?
Já do ní vstoupit chtěl. O mně se uvažovalo proto, že Zlín se Vsetínem podepsal smlouvu o spolupráci a chtěl, aby ve Vsetíně trénoval kouč, který je s oběma kluby nějakým způsobem spjatý a který by takříkajíc dohlížel na to, že jsou zlínští hráči pořádně vedeni. Dostal jsem od Vsetína nabídku a naprosto vážně jsem nad ní uvažoval, rád bych se vrátil. Ale abych se přiznal, necítil jsem důvěru. Myslím, že ve Vsetíně pochybovali o mé motivaci. Jsem dost citlivý člověk a tohle mě trošku zklamalo a odradilo. Řekl jsem jim, že nabídku nepřijímám. Dění ve vsetínském hokeji ale nadále sleduji a přeji mu jen to nejlepší. Vím, že se teď bude jednat o prodloužení spolupráce se Zlínem. A taky vím, že se do pozice Vsetína bude chtít dostat nováček soutěže z Uherského Hradiště, které leží Zlínu geograficky o něco blíž.