Vstupenky online
ONLINE PRODEJ PERMANENTEK ZDE! | Prázdninová kolekce Léto s VHK v prodeji! | AKTUÁLNÍ POČET PRODANÝCH PERMANENTEK: 103 (k 3.7.)

Vsetín nemůže hrát jinde, než nahoře, tvrdí Tomáš Kudělka. Jak vzpomíná na zámoří či reprezentaci?

Redakce • 26.05.2020

Hrál nižší soutěže v zámoří, okusil Finsko, stejně jako EBEL či českou extraligu. Evropským a světovým hokejem ošlehaný obránce Tomáš Kudělka je od loňského října pevnou součástí kádru Vsetína. A i v nadcházející sezoně bude za zelenožluté barvy bojovat. „Uvidíme, co bude v srpnu, v září. Pojďme to postupně budovat, dlouhá cesta je před námi,“ hlásí odhodlaně trojnásobný účastník Spenglerova poháru, jenž v minulosti startoval na světovém šampionátu osmnáctiletých a dvakrát na mistrovství dvacítek.

Letní příprava je asi nejméně oblíbená fáze hokejového roku pro každého hráče. Jak ji snášíte vy?
Příprava je většinou vždycky stejná nebo podobná. Je o běhání, posilovně, týmových hrách a vzájemném poznávání se. V pondělí jsme vpluli do čtvrtého týdne a zatím všechno probíhá tak, jak má. Noví kluci, kteří přišli, jsou v pohodě, užijeme si i srandu. A vyhýbají se nám zranění, což je důležité.

Někteří zkušenější hráči mají ve zvyku se připravovat individuálně, vám společné tréninky s týmem vyhovují?
Poslední čtyři roky jsem se připravoval sám, vyhovovalo mi to. Teď je to pro mě změna. Trenéři chtěli, ať tady spolu s Romanem Vlachem jsme, a vůbec mi to nevadí. Naopak se můžeme navzájem poznat. V létě se tvoří parta, takže i z tohoto důvodu jsem rád, že jsme pospolu.

Máte už za dosavadní kariéru zmapovaná cvičení nebo zvyky, na které obzvlášť kladete důraz?
Letní příprava mi nikdy nevadila, ani třeba běhání. Samozřejmě už vím, co potřebuji víc, nebo míň. Po tréninku se snažím víc protahovat, přece jenom už mám nějaký hokejový věk. Vždycky jsem se o své tělo staral a snažil se udržovat. Po tréninku zaleduji nohy, zejména po běhání, abych byl následující den zase ready. Pět dní tréninku člověk zvládne, o víkendu si odpočine a pak na to může zase vletět nanovo.

Ve čtvrtek vás čeká exhibiční fotbalové utkání proti Lhotě u Vsetína. Bude to příjemné zpestření letního drillu?
Určitě. Byl jsem na to zvyklý i v minulosti. V létě jsme většinou hráli fotbal po okolních obcích, je to lepší než běhat někde v tělocvičně. Fanoušci se mohou přijít podívat na nové posily. Teď bohužel byla situace taková, jaká byla. Všichni byli zavření doma, takže taková akce je určitě ku prospěchu věci. Těšíme se na to, užijeme si i srandu. Trenéři to měli v plánu od začátku přípravy, teď na to došlo. Doufám, že dorazí fanoušci a že nám bude přát počasí. Musíme na to ještě potrénovat, ať na trávě neuděláme ostudu. (smích)

Jaká máte očekávání od sezony, na kterou se nyní připravujete?
Uvidíme, jak to všechno bude. Zda budeme hrát před diváky, nebo ne. Myslím, že náš klub je na divácích závislý nejvíc z celé soutěže. Srpen nebo září napoví. Za mě je tam teď hodně otazníků. Osobně jsem přestal sledovat zprávy, protože situace se pořád mění a vyvíjí. Byla by určitě velká škoda, kdybychom museli hrát bez fanoušků. Když se řekne Vsetín, znamená to lidi, atmosféru. Budeme doufat, že všechno bude cajk, fanoušci budou chodit a nám se bude dařit. Chceme hrát nahoře, čím výš, tím líp. A až přijde play-off, pokusíme se o to, co tady každý chce.

Patříte k nejzkušenějším hráčům v kabině. Bude to mít vliv na vaši roli v týmu?
Je nás tady pár zkušenějších kluků. Určitě budeme chtít pomáhat těm mladším, přece jenom něčím jsme si prošli. Já budu rozhodně chtít, ať hrajeme co nejvýš v tabulce, daří se nám jako týmu a vyhráváme. To bude můj největší cíl. K čemu jsou individuální statistiky, když hrajete dole. Chci být nahoře a vyhrávat.

Za sebou už máte řadu angažmá, které vám po hokejové či životní stránce dalo nejvíc?
Velká škola pro mě byla, když jsem v sedmnácti letech odešel do Kanady. Jazyk jsem uměl, protože jsem chodil na gymnázium, ale byl jsem tam sám, bez rodičů. Musel jsem se o sebe postarat. Hodně mi to do života pomohlo. Pak jsem byl tři roky v Americe, tam to bylo podobné. Zdokonalil jsem se v jazyce, mám odtamtud spoustu známých a kamarádů. Na Severní Ameriku vzpomínám moc rád, v Kanadě jsem toho dost viděl i mimo hokej.

Navíc jste byl draftován Ottawou Senators. Mrzí vás ještě, že vás do NHL nepovolali?
Tři roky jsem byl na farmě, kde byli i lepší kluci než já, a taky si NHL nezahráli. V té době byla Ottawa nahoře. Určitě mě to mrzí, že v nejlepší lize světa nemám aspoň jeden zápas. Možná jsem tam mohl vydržet ještě rok, ale to už je coby kdyby. S některýma klukama z farmy nebo kanadské juniorky jsme se potkali později v Innsbrucku a Záhřebu. Každý si jde nějakou cestou, já s tím žiji od sedmnácti let. Také jsem měl nějaká zranění, něco jsem mohl udělat líp nebo hůř, ale celkově bych neměnil. Kanada byla skvělá a všem říkám, že kdo má tu možnost, ať tam jde.

Jak vzpomínáte na angažmá ve Finsku?
První rok jsem hrál v Turku, kde se mnou byli Michal Birner a Tomáš Plíhal. V Lahti byli zase Michal Řepík a pak přišel Pepa Hrabal. Od té doby jsme kamarádi. Ale bohužel nám to nešlo jako týmu a pak jsme všichni coby cizinci odešli jinam. V té době jsme asi nebyli tak dobří, jak jsme být měli. Finsko je ale krásná země, lidi poctiví a celkově jiní. I zima je tam specifická. Hokej tam dělají jinak a dělají ho určitě dobře. Jsem rád, že mi hokej umožnil poznat kus světa.

Jaký je váš největší zážitek spojený s reprezentačním dresem?
Rozhodně první zápas za áčko. A moc rád vzpomínám na mládežnické reprezentace. Vedl nás pan trenér Kopřiva a měli jsme silný ročník. Na mistrovství světa osmnáctiletých v Plzni nám utekla placka, skončili jsme čtvrtí. Byla to škoda, myslím, že jsme na medaili měli. Bohužel jsme v semifinále prohráli s Kanadou v prodloužení, rozhodující gól vstřelil Guillaume Latendresse. Na zápasy chodil plný dům, měli jsme perfektní partu. Od šestnáctek až po osmnáctky jsme měli stejný tým s minimálními odměnami. Šlo nám to a většinou jsme vyhrávali. I na Hlinkově memoriálu jsme byli ve finále.

A dokonce jste dvakrát reprezentoval na mistrovství dvacetiletých…
Nejprve ve Vancouveru 2006. Ve čtvrtfinále jsme s Amerikou prohráli 1:2, rozhodl Chris Bourque, ale fandil nám celý barák. O rok později jsme měli dvacítky ve Švédsku. Tam jsme prohráli první dva zápasy a zuby nehty jsme se klepali, abychom nehráli o udržení. Nakonec se to celé otočilo, ale ve čtvrtfinále jsme dostali domácí výběr a to byla konečná. Můj ročník na ně moc neuměl. Pravidelně jsme ale poráželi Rusy nebo Finy, za které chytal Tukka Rask.

Co považujete za svůj největší úspěch v extralize?
Vybaví se mi první sezona ve Vítkovicích, kdy jsem se vrátil po pěti letech ze zahraničí. Šel jsem za trenérem Trličíkem, který nás vedl na dvacítkách. Měl jsem i nabídky odjinud, ale táta je z Čeladné, měl jsem tam dědu a babičku, takže mě to táhlo do Ostravy. Jsem za to moc rád, protože jsem tam potkal super kluky. Ať už to byl Viktor Ujčík, Jirka Burger, Roman Málek nebo Marek Malík, se kterým jsem odehrál celou sezonu a hodně mě toho naučil. Teď jsem řekl TOP jména, jinak jsme oproti ostatním měli OK tým. Žádné velké hvězdy. Prohráli jsme s Pardubicemi v prodloužení sedmého čtvrtfinálového zápasu. Byla to pro mě obrovská škola.

Ve vítkovickém dresu jste okusil i Ligu mistrů. Jaká byla tato mezinárodní konfrontace?
Určitě to bylo ku prospěchu věci. Já jsem třeba v zahraničí působil, ale po ostatní kluky, kteří hráli jenom kolem komína, to bylo něco úplně nového. Najednou jsme jeli do Tampere, kde proti nám vyběhl košíkář Patrik Laine. Nebo německý Mannheim. Člověk si může říct, aha, Německo. Ale na zápas do krásné haly přišlo dvanáct tisíc lidí. Před hokejem si opékali špekáčky, všichni chodili v dresech. Nebo jsme autobusem jeli přes celé Polsko do běloruského Grodna. Člověk cestou míjí pomalu Potěmkinovy vesnice, přijede do Grodna, všude velké sochy. Trénoval je Miloš Holaň, hráli urputný hokej a nedostávali moc gólů. Liga mistrů byla skvělá konfrontace s evropským hokejem se vším všudy.

A co Spenglerův pohár, na kterém jste startoval dokonce třikrát?
Jsem rád, že jsem měl tu čest. Člověk si toho začne vážit, když o Vánocích vidí ty parádní zápasy v televizi. Spengler cup je krásný turnaj, dvakrát jsme skončili třetí. Všem přeji, aby si ho mohli zahrát. V době stávky NHL hráli za Davos třeba Patrick Kane nebo Joe Thornton. Výběr Kanady byl také našlapaný, podobně jako CSKA Moskva. Jsou to krásné vzpomínky.

Jaké bylo hrát hokej v Záhřebu?
V týmu jsme měli směsici Američanů, Kanaďanů, třech Finů, Švéda, Nora, několik Chorvatů a pár Slovinců. Bylo to super a rád na to vzpomínám. Manželka rovněž. Rádi jezdíme do Chorvatska na dovolenou a také jsme si tam našli spoustu známých. Snad se tam dostaneme i letos. S ženou jsme si dovedli představit, že se v Záhřebu usadíme. K moři je to hodina a půl, z rodinného pohledu se nám tam líbilo nejvíc. Když se někam jelo, vyráželi jsme o den dřív. Pokud jsme přijeli domů v šest ráno, trénink ten den neměl smysl, takže bylo volno. Mám autobusem projeté celé Alpy a tamní města. Je moc fajn, co všechno člověku hokej umožní.

Po třech letech v EBEL vás to už táhlo domů?
Po sezoně 2018/2019 jsme se vrátili domů. Řešili jsme bydlení a chtěli se usadit. Dal jsem ženě na výběr, jestli chce do Zlína, nebo do Ostravy. Žena si přála spíš Zlín, i kvůli rodině. Tak nějak jsme čekali, co bude nebo nebude. Když jdete do zahraničí, smlouvu máte od srpna. Do toho žena dokončila školu a našla si práci. Pak mě kontaktoval Radim Tesařík. Já jsem na Vsetín vždycky jezdil rád, pamatuji si na vzájemné zápasy v dorostu či juniorce. Mám to kousek, s Romanem Vlachem jsme na stadionu za pětatřicet minut. Jako rodina jsme se tady usadili a jsem za to moc rád. Moji rodiče mohou přijet na zápas, žena jezdí pravidelně i s dcerou. Jenom je škoda, že loňská sezona skončila tak, jak skončila. Někteří si můžou myslet, že sezona nebyla dobrá, ale já si to nemyslím. Po základní části jsme byli třetí, kousek od druhého. A kdoví, jak by to bylo v play-off.

Mrzí vás, že odpověď na tuto otázku se už nedozvíme?
Přesně tak. Uvidíme, jak to dopadne letos. Budeme chtít být co nejvýš. Beru to tak, že Vsetín byl vždycky ambiciózní klub a nemůže hrát nikde jinde, než nahoře. Vsetínu by určitě slušela extraliga. Uvidíme, co bude v srpnu, v září. Pojďme to postupně budovat, dlouhá cesta je před námi.