Cítím se jako Vsetíňák, tvrdí Adam Mikšovský po ukončení kariéry

Psal se 28. říjen 2014, když se Adam Mikšovský rozhodl i přes nepříznivý zdravotní stav odjet s týmem Vsetína k utkání do Nového Jičína. V tu dobu však netušil, že jej čeká poslední utkání hokejové kariéry. Ve třetí třetině jej totiž zasáhla hůl jednoho z protihráčů tak nešťastně, že zcela oslepl na pravé oko.

„Já měl akorát po antibiotikách a na zápas původně ani neměl odjet," přiznává s odstupem čtrnácti měsíců sympaťák, jenž se musel s hokejem definitivně rozloučit. „Samozřejmě mě to lákalo. Chtěl jsem být s týmem, ale stalo se, co se stalo," vzpomíná dnes už smířeně na osudné rozhodnutí bývalý vsetínský forvard, který v zápase rodné Kopřivnice se Vsetínem napsal definitivní tečku za svým hokejovým příběhem.

Adame, představte si, že jste znovu hráčem. Jak byste zhodnotil dnešní utkání?
Myslím si, že Kopřivnice je velmi nepříjemný a houževnatý soupeř, se kterým se zrovna nehraje úplně dobře. Jsou nováčkem, který rozhodně ve lize nehraje druhé housle. Ze začátku to bylo trošku trápení, protože se nedařilo přetavit šance v góly. Poté to tam napadalo a jedná se o zasloužené a povinné tři body.

Kopřivnice vám dnes přichystala menší rozlučku s hráčskou kariérou. Jak se vám líbila?
Líbila se mi hodně. Já jsem se tady narodil, i když posledních asi 15 let žiji jinde. Přesto jsem tady spoustu lidí, které znám z mladistvých let, potkal a poznal. Bylo to moc příjemné.

Rozlučku plánoval váš otec. Věděl jste o jeho záměru od počátku, nebo se vám snažil připravit takové překvapení?
Řekl mi to asi před čtrnácti dny. Byla to jeho iniciativa, takže jsem věděl o všem, co se bude dít, i když toho moc nebylo. Bylo to spíše symbolické.

Přesto závěr zápasu jste si pořádně užil se vsetínským týmem, takže se cítíte více jako Vsetíňák?
Určitě. Mám rozhodně blíže ke Vsetínu. Prožil jsem tam moc krásné tři roky. Vždy když do Vsetína přijedu a potkám někoho z fanoušků, tak všichni se ke mně znají a celkově i ke klukům. Všichni se zdraví, zeptají se, jak se daří. Domluví se na choreu, udělají podporu i venku, abychom se cítili jako doma a podobně. Lidi tady opravdu žijí hokejem a všichni jsou za to rádi. Takové fanoušky je radost mít.

Přejděme nyní k současným cílům Vsetína. Valaši patří k favoritům ligy, jak se vám zatím líbí letošní výkony už z pozice diváka?
Je to velmi atraktivní hokej, hlavně co se hry dopředu týče. Kombinace šly hodně nahoru proti loňsku. Tým se dobře doplnil, přišli kvalitní útočníci i obránci. Petr Hromada s Lukášem Plškem jsou jistoty, ať chytá jeden nebo druhý. Kvalita jde nahoru a je vidět, že mančaft před play-off graduje. Jak tým, tak i fanoušci by si zasloužili, aby se šlo o ligu výš, snad to tak i dopadne.

Pokud by se však v play-off narazilo na zatím suverénní Frýdek, byl by to velký oříšek. V sobotu se s nimi znovu prohrálo. Viděl jste ten zápas?
Oříšek by to byl obrovský. Zápas jsem bohužel neviděl. Chtěl jsem jet, ale nyní mám povinnosti se synem, který má jeden měsíc, tak si musím plnit rodičovské povinnosti.

Přesto určitě máte představu, jak na tom Frýdek je..
Představu mám. Na jednu stranu musím říct, že se mi líbí, jak to Třinec pojal. Dal si za cíl postoupit do 1. ligy a jde si tvrdě za svým cílem. Ve Frýdku je nová, krásná hala, mají to kousek a poté si tam v návaznosti budou moci posílat své mladé, talentované hráče. Na druhou stranu ale nemám rád uměle vytvořené věci, což ve sportu prostě někdy bývá.

Lidi ve Vsetíně vás stále berou jako součást týmu. Jak se nyní cítíte vy? Stále jako hráč nebo už spíše jako funkcionář, či začínající trenér?
Kabina mi hrozně chybí. Hokej hraji od tří let, teď je mi osmadvacet. Nedokážu bez něho být. Beru hokej jako součást života. Musím říct, že kdykoliv se s kluky vidím, tak jsem hrozně rád a doufám, že oni taky. Pořád spolu navzájem komunikujeme. Nejde říct, že se cítím jako součást týmu. Cítím se jako kamarád a beru je stejně. Hodně jsme spolu prožili a doufám, že ještě prožijeme. Ať už po sportovní nebo osobní stránce. Mám k nim pořád strašně blízko.

Vraťme se ještě k osudnému večeru. Jak na něj vzpomínáte, pamatujete si ten souboj?
Pamatuji si úplně všechno. Někde se psalo, že ne, ale to je nesmysl. V ten den byl státní svátek. Já měl akorát po antibiotikách a na zápas jsem původně ani neměl odjet. Den předtím jsem byl na tréninku a kouč mi řekl, že pokud budu chtít na utkání vyjet, ať pošlu jen smsku. Samozřejmě mě to lákalo. Chtěl jsem být s týmem, ale stalo se, co se stalo. Tehdy jsem hrál s Koláčem (Jan Kolařík) a Ondrou Slováčkem. Dojížděl jsem odražený puk, jel jsem před branku a zprava přiletěla hokejka. Nečekal jsem ji. Většinou má hokejista přehled, co se kolem něj děje, ale ten večer jsem o protihráči vůbec nevěděl. Pořád mě to udivuje, když nad tím zpětně přemýšlím. Bohužel, i takové situace k hokeji patří.

Jak jste se cítil bezprostředně po zásahu?
Všichni se mě ptají, jestli to byla bolest. Nebyla. Byl to spíše obrovský šok, co se to vlastně stalo. Nebolelo to ani po odchodu do šatny. Sám jsem se převlékl, osprchoval a nasedl do sanitky. Bylo to zvláštní.

Dohledával jste poté fotky nebo informace z inkriminovaného okamžiku?
Fotku, kde jde přímo vidět, jak hokejka směřuje do obličeje, mám dokonce někde uloženou. Byla to nešťastná událost, určitě nešlo o žádný úmysl.

Jaká byla diagnóza, když jste přišel do nemocnice? Prvotní prognózy byly opravdu děsivé..
Když jsem přišel na ošetřovnu na stadioně, doktor mi řekl, že oko nevypadá dobře. Že sice není očař, ale ať se nechám prohlídnout. David Surý, který byl ve vsetínském kotli, mi říkal, že to nenecháme náhodě a zavoláme sanitku. Zavezli mě do nemocnice ve Frýdku-Místku. Tam mě prohlídla paní doktorka a zděsila se. Hned jsem musel na CT, jestli nekrvácím někam dál za oko, do mozku. To se naštěstí nepotvrdilo, ale okamžitě jsem musel na operaci. Přesnou diagnózu mi ten večer ale neřekli, asi mě nechtěli vyděsit.

Do jaké míry se prognózy nakonec naplnily? Vidíte na oko v současnosti?
Na oko vůbec nevidím. Sice to vypadá, že se normálně hýbá a reaguje, ale nevidím nic. Poškodila se mi sítnice, což jsou nervy a ty když se poškodí, tak je to nevratné. Ze začátku mi říkali, že pokud se všechno podaří, mohl bych na oko z 10-15% vidět nebo spíše vnímat. Jenže s postupujícími třemi nebo čtyřmi operacemi, které jsem musel podstoupit, to nedopadlo ani takhle.

Jaké mělo zranění vliv na váš osobní život, co se týká řízení auta, zaměstnání..
Prvních čtrnáct dnů bylo pro mě velmi obtížných. Už jenom, když jsem chodil po chodníku, který byl trošku nerovný, tak jsem zakopával. Co se týče řízení auta, tak jsem se hrozně bál, protože v tu dobu, jsem se živil de facto jako řidič, takže jsem měl logicky strach i o zaměstnání. Musím však říct, že jsem si na řízení zvykl celkem rychle. Asi víc než na vnímání celkového okolí. S řízením v současnosti problém nemám, jen musím otáčet hlavu více doprava, protože mrtvý bod vpravo je pro mě teď dvojitý.

Můžete bez omezení i sportovat?
Už dva měsíce po úraze jsem chodil běhat, protože jsem začínal tak trošku kynout (usmívá se). Navíc jsem si pořídil psa, protože mi bylo po tom všem docela smutno, tak jsme chodili běhat spolu. Říkali mi, že mohu dělat všechno, co mi nebude činit žádné problémy. Ze začátku mi trošku vadil fotbal, když míč lítal nad hlavou, ale na všechno se dá zvyknout. Ze začátku to však byl velký boj.

Mohl byste fanouškům přiblížit, co jste dělal těch posledních 14 měsíců? V průběhu léčby se dokonce objevily informace, že byste se chtěl pokusit o návrat k hokeji..
Chtěl jsem. Jenže úraz se mi stal v říjnu a s manželkou už jsme v té době plánovali rodinu. Z kraje roku otěhotněla a je to měsíc, co se mi narodil syn. Tehdy se to ve mně definitivně zlomilo. Kdybych hrál jako profík, pokračoval bych, ale jelikož jsem profík nebyl, rozhodl jsem se jinak.

Během kariéry jste prošel několika kluby. Můžete shrnout svoji kariéru až po váš příchod do VHK?

Vezmu to úplně od začátku. Když jsem skončil v juniorce Zlína, šel jsem do Prostějova, kde jsem dostal první profi smlouvu. Poté následovalo Vrchlabí. To byly dva super roky. Přirovnal bych to ke Vsetínu. Malé městečko, kde lidé žili hokejem. Každý řešil hokej, Krakonoš jezdil po ledě, perfektní fanoušci. Pak jsem se dvě sezóny spíše trápil. Pořád jsem se snažil upíchnout v hokeji, ale bylo to jako na houpačce, jednou nahoře, podruhé dole. Nechci říct, že se jednalo o živoření, ale rozhodl jsem se najít práci a při ní hrát hokej. Protože jsem ze Zlína, zavolal jsem panu Hlobilovi, který byl tehdy hlavní trenér a ihned mě přijal.

Nyní trénujete na Vsetíně juniorku. Naplňuje vás zatím práce trenéra?
Hodně mě to baví, akorát v poslední době jsem moc nestíhal kvůli malému, protože byly nějaké komplikace. Volal jsem panu Tobolovi, že je mi to líto, ale opravdu nestíhám. Vyšel mi vstříc a řekl, abych si vyřešil všechny důležité věci doma a jak budu moct, ať přijedu. Jelikož bez hokeje nedokážu být, udělal jsem, pro co nejrychlejší návrat maximum.

Jaké jsou vaše další plány, chcete zůstat ve Vsetíně i nadále?

Rád bych. Jenom si moc přeji, abych všechno stíhal. Je to teď náročné, protože se synem musíme chodit po různých vyšetřeních, takže je toho opravdu moc.

Takže zatím nemáte ucelenou představu, kam byste chtěl, aby se vaše další kroky ubíraly?
Určitě bych chtěl, aby kariéra pokračovala trenérsky, ale jedna věc je chtít a druhá je realita. Doufám, že se mi chtění podaří přenést do reality.