Kupování dárku mě ještě čeká, říká v předvánočním rozhovoru Tomáš Demel

V s e t í n – Odchod neproduktivnějšího hráče Vsetína do ruské Superligy je příkladem, že situace na frontě, respektive přestupových trzích, se mění z hodiny na hodinu. V rozhovoru pro oficiální webové stránky HC Vsetín, který vznikal v pátek odpoledne, ještě Tomáš Demel plánoval odchod z klubu až po skončení sezóny. A v pondělí ráno je vše jinak. Populární levé křídlo Stantienova útoku odchází rovnou. V rozhovoru, na jehož konci čeká pro vsetínské fanoušky překvapení, Tomáš hovoří o svých spoluhráčích, jarní baráži i slavení vstřelených branek. Jedná se také o poslední interview, které hráč s číslem 30 poskytl ještě jako hráč Vsetína.

Tomáš Demel se narodil v Novém Jičíně, ale hokejově vyrůstal v nedaleké Kopřivnici. Hrál za juniory Vítkovic, poté přešel do Vsetína, kde nastoupil i v naší nejvyšší soutěži. V období zlaté éry vsetínského hokeje ale příliš prostoru nedostával, hostoval proto například ve slovenské Spišské Nové vsi. Šanci dostal až v sezóně 2002/2002, kdy po hromadném exodu hvězd z Valašska nastupoval vedle kapitána Rostislava Vlacha. V posledních letech se z něj stal nepostradatelný článek vsetínského mužstva.

Potkali jsme se před stadiónem a nasedli do jeho oranžového sporťáku. Míříme do Tomovy oblíbené restaurace a já se po cestě ptám, jak je na tom jeho otec, který nedávno uklouzl mezi šatnami a musel ho ošetřovat klubový lékař. „Táta je v pohodě. Ten tu byl šitej už víckrát než já,“ prohodí útočník a parkuje své auto. Byl pátek, hokejisté si užívali reprezentační přestávky a trénovali jen dopoledne.

Tomáš Demel je taková vsetínská pop star. Jakmile jsme dorazili do restaurace, každý si s ním chtěl plácnout. I personál se s ním měl do řeči. „Chodím taky hodně často, skoro každý den,“ vysvětluje Tomáš, zatímco hledáme neobsazený stůl. Vzápětí usedáme a rozhovor může začít.

Jak probíhá hokejistův den, když ví, že jej večer nečeká zápas?
„Probíhá stejně jako každý jiný zápasový den. Akorát teda nemáme ostré utkání. Ráno jdeme na trénink, potom na oběd a pak většinou spíme. Odpoledne máme další trénink a pak večeři. Dnes ale odpoledne netrénujeme, tak odjíždím na víkend do Prahy. Nakoupit nějaké dárky na Vánoce."

Vsetínské mužstvo je stejně jako loni poslední. Čím to je?
„Poslední zápasy jsme nehráli dobře a ani moc nebojovali. Ale i když dobře hrajeme, uděláme hrubé chyby, po kterých málokdy nepadne gól. A to se opakuje od začátku sezóny."

Co je třeba konkrétně zlepšit?
„Máme mladý a nezkušený kádr. Každou chvíli máme úplně jiné spoluhráče, mančaft se obměňuje prakticky každý rok. Pořád se to nějak lepí a my nemáme šanci jako tým vyzrát."

Je reálné dostat se ještě na desáté místo?
„Reálné to je, ale museli bychom chytit nějakou šňůru vítězných zápasů. Třeba pěti."

Věříš tomu?
(přemýšlí) „Tak můžeme ty zápasy vyhrát. Ale to bychom museli o hodně zlepšit disciplínu, bojovnost a každý by musel plnit na ledě své úkoly."

Není těžké hledat motivaci když posledních několik sezón probíhá podle takřka stejného scénáře?
„Je to těžší. Ale když už se nedaří týmu, měl by se každý hráč snažit alespoň kvůli svému jménu a kvůli smlouvě. Když už se ztratí motivace týmová, pak by měl mít hokejista alespoň tady tuhle. Myslím, že to tak mají všichni kluci."

Neuvažuješ o změně prostředí?
„Uvažuji. Po sezóně mi končí smlouva a chtěl bych někam jinam."

Takže tohle je tvá poslední sezóna ve vsetínském dresu?
„Poslední asi úplně ne, ale na devadesát nebo osmdesát procent bych chtěl na jaře odejít. Chtěl bych zkusit nějakou zahraniční ligu. Přemýšlet o tom začnu ale až přijde čas."

Zastavení první: HUDBA. Je obecně známo, že naprosto spolehlivě potkáte v pátek večer vsetínského hokejistu na diskotéce v Besedním domě. Jak to má Tomáš Demel? „Disko se mi líbí, ale zase to nemusím poslouchat pořád. Mám radši rock,“ říká. Už už se chci zeptat, které skupiny poslouchá, ale Tomáš pokračuje sám. „V poslední době mě uchvátila finská skupina Lordi. Byli jsme se Sasu Hovim a Simo Vehviläinenem ve Vídni na jejich koncertu a bylo to fakt skvělé.“ Finská kapela hraje žánr hard and heavy, přičemž její koncerty jsou spíše heavy, a tak se ptám raději dál. „Pak mám rád ještě třeba U2 nebo Green Day,“ říká Tomáš. „Slyšel jsi už nový společný singl The Saints Are Comming?“ ptám se, Tomáš zastříhá ušima, odpovídá že je skvělý a následuje vášnivá debata na téma kytarový pop. Tomáš ji uzavírá nečekaným tvrzením, že si občas rád pustí i vážnou hudbu. „Když nemůžu usnout, pustím si ji. Je taková odpočinková.“

Loni v tuto dobu jste už věděli, že míříte do baráže. Nebylo to stresující?
„Bylo, určitě. Na konci základní části jsme se už v podstatě na ni připravovali. Nechtěli jsme ty poslední zápasy vypustit, abychom nevypadli tak úplně z tempa. Snažili jsme se, abychom byli na Ústí alespoň trochu připravení."

Věřili jste si na soupeře? Sázkové kanceláře i různí odborníci favorizovali Ústí.
„Od začátku jsme chtěli vyhrát a šli jsme za tím. Rozhodně jsme k tomu nepřistupovali s tím, že to jdeme jenom zkusit. Podle mě jsme se udrželi proto, že jsme víc chtěli."

Baráž přišla v době, kdy byla finanční situace klubu velmi špatná. Údajně jste prolínací boje hráli zadarmo.
„To zase ne. Úplně zadarmo jsme to nehráli, nějaké výplaty jsme dostali. Problémy tam byly, ale nechtěl bych se rýpat v tom, co bylo."

Přesto máte ale všeobecný respekt, že jste i v takových podmínkách dokázali Ústí porazit.
„Tady to tak bylo vždycky. I když byly problémy s penězi, byla tu dobrá parta, která držela při sobě a dokázala hrát dobrý hokej. I když nebyly peníze, dali jsme se vždycky nějak do kupy."

V tvém případě to nebyla úplně první baráž. Podobné zápasy jsi už sehrál za Ytong Brno a hlavně za mateřskou Kopřivnici.
„Táta byl kontakt s kopřivnickými funkcionáři, tak mě jeho prostřednictvím požádali, abych jim pomohl. Šel jsem tam rád, byl jsem rád, že si zahraji za mateřský klub a ještě navíc v baráži. Navíc jsem tehdy hrál i se svým bráchou, který byl v obraně. O to to bylo příjemnější. Ale letošní baráž byla samozřejmě úplně o něčem jiném."

Větší nervy?
„Jasně. Šlo o extraligu a proti nám stál daleko silnější soupeř, než tehdy proti Kopřivnici. Možná také, že nešlo jenom o zachování nejvyšší soutěže, ale přímo i o existenci vsetínského hokeje. Bylo to daleko horší."

Prošel jsi zajímavým vývojem. Zatímco v juniorech jsi byl ceněný jako střelec, dnes jsi uznávaný pro svoji černou práci na levém křídle. Kde došlo k takové změně?
„Když jsem dostal poprvé v extralize šanci pod panem Nelibou, říkal mi, že se budu z křídla vracet. Já jsem tehdy neměl na vybranou a ani jsem nad tím vlastně nijak nepřemýšlel. Byl jsem strašně rád, že budu hrát nejvyšší soutěž. Navíc v útoku s Rosťou Vlachem a Lubomírem Vaicem, což byla pro mě velká čest. Ale nemyslím si, že bych byl předtím nějaký velký střelec…"

Ale branky vždycky emotivně slavíš.
„No, vždycky si říkám, že tenhle gól je možná můj poslední. (úsměv) Mám radost z každého gólu. Jak jsem řekl, necítím se jako nějaký střelec, takže je to pro mě vždycky svátek."

Před lety ses mihl v národním mužstvu. Jak to s tebou vypadá teď?
„Nevím, s panem Hadamczikem jsem se o tom nebavil. Ale myslím, že účast v nároďáku se do značné míry odvíjí od toho, jak se daří tvému týmu. No a když jsme poslední, to asi nebude úplně to pravé ořechové pro reprezentaci."

Zastavení druhé: TOMÁŠ VAK. Několik sezón byli nerozlučná dvojice. Dva Tomášové – Vak a Demel. Každý úplně jiný – i fyzicky jsou si naprosto opační – a přesto se přes zaměstnání skamarádili. Ani baba je nerozdělila. Zajímalo mě, jestli jsou ještě pořád v kontaktu. Tomáš Vak už totiž druhým rokem válí v Čechách, po nevydařeném angažmá v Karlových Varech se mu teď daří v Českých Budějovicích. „Jasně, že jsme v kontaktu,“ usmívá se Tomáš Demel. „Zrovna teď tady byl na dva dny a bylo to super, moc mě tím potěšil.“ Když se ptám, copak ti dva spolu prováděli, Tomáš D. se jen začervená. „To bych snad ani nezveřejňoval, stejně je to každému jasné, co jsme asi tak dělali,“ mrká na mě okem. Chápu, prohodím, že je mi jasné, že podnikali vycházky do přírody, a chystám si další otázku.

Na zápasy Vsetína se jezdí vždycky dívat tvůj táta. Už se stalo, že by někdy vynechal?
„A víš, že jo? Párkrát na nás nebyl a vždycky jsme prohráli…"

Takže teď prostě musí.
„Tak. A jsem vždycky strašně rád, že přijede. Jsem na to pyšný."

Takže ti to nesvazuje ruce? Někteří jsou nervózní, když mají v hledišti svoji rodinu, aby něco nepokazili nebo neudělali chybu.
„Tak to bylo možná někdy ze začátku, ale teďka už ne. Táta mi vždycky po zápase řekne, jak to viděl. Když jsem smutný, povzbudí mě a když jsem veselý a mám radost, pošle mě zase nohama na zem, abych nebyl moc namyšlený. No, asi to potřebuju."

Jak vzpomínáš na angažmá ve Spišské Nové Vsi?
„Jó, tak odtud mám spoustu zážitků a výborného kamaráda Igora Tarkovácse, se kterým se dodnes navštěvujeme. Bylo to dobré v to, že větší drezúru už v životě asi nezažiju. Hrál jsem po trenérem Faithem. Je hodně výbušný, hráči jsou pod hodně velkým tlakem a nehraje se jim dvakrát nejlíp. Je to dobrá zkušenost, protože vím, že pod větším drsoněm už hrát nemůžu. Myslím, že pana Faitha může posoudit i Roman Stantien."

Východní Slovensko je očima Čechů vnímáno jako drsná krajina. Je to tak i doopravdy?
„Není to špatný kraj. Má sice také svoje vředy, ale líbilo se mi tam. Akorát ten hokej nám moc nešel…"

Jeden zápas jsi také sehrál ve zlínském dresu a často se spekuluje, že bys měl do Hamé přestoupit. Jaký máš vlastně ke Zlínu vztah?
„Mám tam hodně známých. S Pavlem Zubíčkem se vždycky před derby hecujeme a vždycky mě mrzí, když tam prohrajeme. Jsou to hodně vyhecované duely. Minule jsme prohráli a byl jsem hodně smutný."

Narodil ses v Jičíně, hokejové vyrůstal v Kopřivnici a poslední léta hraješ za Vsetín. Kde se cítíš doma?
„Pravda, vyrůstal jsem v Kopřivnici, ale ve Vsetíně jsem už dlouho, takže asi vsetíňák. Nejblíže mám určitě ke Vsetínu."

Obligátní otázka: Jak se těšíš na Vánoce?
„Strašně moc. Brácha má pětiměsíčního syna, takže se moc těším, až mu budu nakupovat dárečky. Jojo, vážně se těším."

Takže nakupování dárků tě ještě čeká.
„Něco už mám, to ano, ale ještě mi toho dost zbývá. Pro bráchu, pro jeho manželku, pro tátu… No a hlavně pro toho malého!"

Zastavení třetí: ŽENY. Když nahodím otázku, jestli má stálou známost, Tomáš se jenom usměje a navrhne, ať tohle téma přeskočíme. Ač zklamán, hledám nějaké neutrální téma. „Jak trávním volný čas? No, moc ho není,“ škrábe se na hlavě. „Kluci chodí mezi tréninky sednout na kafe, tak někdy chodím s nimi. Když je času trochu víc – třeba přes odpoledne, jedu se podívat za bráchou, tátou, nebo tím malým. Někdy hraju taky play station.“ Pak se Tomáš Demel odmlčí a do diktafonu namluví vánoční pozdrav vsetínským fanouškům. Žel bohu, na dlouhou dobu zřejmě poslední coby hráč Vsetína. Je k poslechnutí pod článkem.