Na Cestě 63 - Utkání hvězd 2003

Na tuto akci jsem se velmi těšil. Nejen na hokej, ale také na to, kolik lidí zase poznám (Libor se totiž přidal do bandy tlachající na orlofórech, ale nezodpovědně ještě nedorazil na žádný slet – pozn. Zuz). Poté, co Hans nedorazil na oběd, který jsme mu nabízeli a mamka konečně nahodila válečné barvy, jsme vyrazili naší čtyřkolkou 20 km směrem na jih, do Pardubic. Snažili jsme se tam být před 15:30, kdy měl začít program. To se nám sice povedlo, ale v onen čas byl stále klid. Tak jsme si krátili čas hledáním kamarádů na jižní tribuně (to je v Aréně ta, kde vždycky kotel zpívá ty ódy na Otu Janeckého – pozn. Zuz). My totiž měli lístky na červenou čáru…

Jako prvního jsme zbystřili Jethra. Pak jsme se dohadovali, který je Roj. Do užšího výběru postoupili dva kandidáti, jeden v červeném a druhý v bílém dresu. Nakonec si mamka vzpomněla, že Roj kdysi říkal, že už prezidentem být může, ale nechce, načež jsme měli vítěze. Později se ukázalo, že jsme tipovali správně. Potom jsme hledali Hanse, který nás pěkně vypekl. Nestál s ostatními, ale až dole u mantinelu. Mezitím jsme ale poznali Zuz, prozradila se máváním dresem. Holt, červený znojemský dres s devítkou a jménem Heš byl v hledišti jen jeden (ačkoliv při rozbruslení byla tribuna ještě relativně volná a moje proprieta byla i pro Libora na opačné straně zimáku nepřehlédnutelná, Hešák z ledu čučel po ptákách a mě zoufale mávající jeho dresem neviděl, načež mi po zápase řekl, že kecám, že jsem na zimáku vůbec nebyla – pozn. Zuz). Nakonec jsme si hromadně zamávali a potom už konečně, asi s dvacetiminutovým skluzem, začal program.

Na led vyjel Michal Dusík a začal něco povídat (vloni měl pan Dusík mnohem hezčí tepláky – pozn. Zuz). Zpočátku ho ale nebylo slyšet, naštěstí jen chvíli (protože jsme řvali Není tě slyšet, tak asi někdo otočil knoflíkem – pozn. Zuz) . Po úvodní řeči, ve které podlézal publiku chválou haly a fanoušků, začaly dovednostní soutěže. Jako první soutěžili borci o nejtvrdší střelu. Letos se poprvé neměřila rychlost radarem, ale vyhrál ten, kdo poslal puk po mantinelu do největší vzdálenosti (radar se polámal už na loňských hvězdách v Havířově a asi nestojí za to ho opravovat – pozn. Zuz). První kolo nerozhodlo, jelikož si karlovarský Martin Hlavačka a domácí Michal Sýkora řekli, že je tahle hra baví a dostřelili stejně daleko (den před tím jsem byla na Spartě na zápase s Litvínovem a s Kloboukem jsme bádali, do jaké dovednostní soutěže se asi přihlásí Hešák. Že se do nějaké přihlásí, to bylo nad slunce jasné, ale na „délku střely“ jsme ho fakt netipovali – pozn. Zuz). V následujícím rozstřelu už však byl úspěšnější Hlavačka a Hans coby věrný fanda karlovarských to taky náležitě oslavil.

Další soutěží byla rychlost bruslení. Z „národních“ kvalifikací postoupili do finále zvolenský Erik Weissmann (nevypátrali jsem, jaký je jeho příbuzenský vztah k panu asistentovi pana Růžičky na Slavii – pozn. Zuz) po bitvě s Igorem Ratajem ze Slovanu, a domácí Petr Sýkora, který nedal šanci Marku Zadinovi z Třince. Oba finalisté zajeli čas pod 15 sekund. Poslední soutěží byla štafeta brankářů. Ze slovenského souboje postoupil do finále Miroslav Šimonovič z Košic, který obdržel jedinou branku, z české dvojice to byl po bravurním výkonu a čistém kontě Roman Málek (přesto Pardubičáci skandovali Málku, dívej se, Adam je tvůj vzor – pozn. Zuz). Adam Svoboda měl při této soutěži malý problém s výstrojí, málem mu spadly kalhoty.

Na začátku zápasu Michal Dusík, tentokrát již ve společenském, postupně vyvolával na led všechny aktéry utkání. Největšího aplausu se dočkali bratři Sýkorové a Adam Svoboda. Nakonec vyjeli na led i rozhodčí, přičemž dva z nich, čárový Rouspetr a hlavní Mihálik se tímto loučili s aktivní kariérou. Poté slušně zaplněné hale zazpíval hymny dětský sbor Boni Pueri z Hradce Králové. Ten se však při nástupu na led setkal s pískotem některých zakomplexovaných idiotů z prostoru domácích fanoušků. Bohužel, takoví se najdou všude. Mě stačila návštěva utkání Tipsport Cupu HK-PCE. Ale zpátky. Musím říct, že tak pěkně už jsem obě hymny dlouho neslyšel (mně připadalo, že slovenskou hymnu ty děti zazpívaly nějak moc rychle – pozn. Zuz).

První třetina byla dlouho ve znamení brankářů. Svoboda i Šimonovič se překonávali, a tak se čekalo na první gól až do - na exhibici neuvěřitelné - 19. Minuty (protože už to fakt s tou obranou přeháněli a v našem „My chceme gól“ uslyšeli opravdové postupné naštvání – pozn. Zuz). Prvním střelcem se stal Marek Uram, který tak splnil přání hloučku znojemských fanoušků skandujícího tradiční „Teraz to príde!“. Do kabin se šlo ale již za vyrovnaného stavu, 5 sekund před sirénou dorazil puk do branky Kroták. V první přestávce jsem ponechal po zbytek zápasu mamku napospas osudu a šel na jih za ostatními. Na konci přestávky proběhlo finále bruslení. Za mohutného povzbuzování potvrdil Petr Sýkora svoji třídu a již podruhé tuto soutěž vyhrál.

Na začátku druhé třetiny jsme se najednou nestačili divit. Během pěti minut padlo pět gólů a stav byl rázem 4:3 pro výběr Česka. Během této doby se náš hlouček ocitl v detailu TV kamery, hlavní roli v tomto prostřihu obsadila pixla se štrůdlem v rukách Saši (prý nás komentátor označil za „domácí fanoušky“, přičemž Saša je z Brna, já z Karviné a Hans z Karlových Varů – pozn. Zuz) . Pak se ale brankostroj stejně rychle zadrhl a nepomohlo ani střídání brankářů v polovině utkání. Do konce třetiny už jen Slováci Ivičičem srovnali na 4:4. Ve druhé přestávce proběhlo finále brankářů. Nejprve Šimonoviče překonali Uram s Hudlerem, který svůj nápřah neustál, naštěstí nemusel rozhodovat čas. Málek si totiž zopakoval čisté konto z předchozí série a dokázal tak něco, co se ještě žádnému gólmanovi u nás při utkání hvězd nepovedlo.

I třetí třetina zpočátku vypadala, že hráče už střílet góly nebaví a jen nechávali vyniknout strážcům klecí. Nakonec se ale Burgrovi s Kratěnou podařilo vytvořit rozhodující náskok. Vzápětí snížil Sejejs, ale v předposlední minutě, v době, kdy fanoušci začali hnát Slováky za vyrovnáním, se dezorientovaný Jan Marek trefil posedmé a bylo po zápase (na tu Sejejsovu branku podle místního rozhlasu přihrál Heš, ale nikde v novinách to pak nepsali, proti čemuž důrazně protestuju – pozn. Zuz).

Návštěva byla slušná, 7856 diváků, ale opět se projevil neduh většiny sedících. Nebyli schopni pomoci vytvořit dokonalou atmosféru. Několik se jich snažilo, ale v záplavě nemají šanci. Nechce se jim ani tleskat. Přes mnoho pokusů objela stadion pouze jediná vlna zhruba v polovině zápasu. Aspoň že multikulturní kotel podal dobrý výkon. Převažovali domácí, ale přijeli lidi téměř odevšad. Stačí jen podotknout, že ze 6 bubeníků byl jen jeden z Pardubic, ostatní dodaly Sparta, Slavia a Znojmo. Přijelo i pár lidí ze Slovenska, kteří se také snažili. Bohužel hráči to neocenili a ani se s fanoušky pořádně nerozloučili (nám s Jethrem na ledě vyloženě chyběl ulhaný reprezentant a náš dobrý kamarád Duda Radek, který by show určitě oživil nějakou ne-vážně myšlenou rvačkou – pozn. Zuz).

Po utkání, už opět i s mamkou, jsme se vydali do známé hospody „U Taxisu“. Bylo nás jedenáct, dva maníci ale museli brzo utéct na vlak. Zábava tekla proudem, Roj slavil narození své dcery s kytarou, a tak jsme vyřvávali na celou hospodu. Nejvíce se činili Roj s Jethrem, přeci jen už mají natrénováno. Repertoár byl hodně široký, ale převažovali Ivan Mládek a Olympic. Ale zpívalo se skoro všechno. Čas vesele plynul a najednou byla půlnoc a zavíračka. Nebylo to moc příjemné, jelikož venku byla docela kláda (konkrétně –9, což je ovšem pro Hudlyho z Kazaně vyloženě hic – pozn. Zuz), ale všichni jsme ve zdraví přežili putování nočními mrazivými Pardubicemi a našli hospodu „U hrbaté kozy“. Útulná, bohužel, zavírali v jednu, takže jsme tam dlouho nepobyli. Někteří už ale byli unaveni, tak jsme se začali rozcházet. Když jsem se rozloučil, ostatní se ubírali směrem k nádraží, bůh ví, co kde ještě cestou dělali (nikde nic, zapadli jsem přímo do hotelu na pardubickém nádraží, určitě tam nikdy nechoďte, pokud očekáváte luxus, ale zas – utkání hvězd je jednou za rok, no ne? – pozn. Zuz).