Na Cestě 64 – Sbohem, Richarde, bude ti líp

Jsou věci, které porušeny připadají nám proti zákonitostem tohoto vesmíru. Pomineme-li neměnnost Planckovy konstanty, patří mezi ně i Steve Yzerman v Detroitu a Richard Žemlička ve Spartě. Jak freony dokázaly díru do atmosféry vyhlodat, tak i Alois Hadamczik opustil Třinec a vedení Sparty vyměnilo svého z nejvěrnějších do Litvínova. Veřejnost byla překvapena, fanoušci Sparty znechuceni, Richard smutný. Za pár dní po nuceném odsunu na sever Čech se ale na „svou“ Spartu vrátil a ač už tam cizinec, byl vítán s otevřenou náručí vzkazující vedení Sparty něco neslušného o svém názoru na jeho zavrženíhodný čin.

Byl to hrozný den plný cestování, ale důležité bylo to, že jsem se v 17:30 ocitla u stanice metra Vltavská a byla navigována Chuckiem, že na Spartu se jde pořád rovně. Protože jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli ten hokej stihnu, sháněla jsem společnost jak se dalo. Mejja byla na cestě a na místě jsou vždy připravení Pavel s Honzou-gorilkou. Již od rána jsem byla přizvána, abych po zápase zkontrolovala stav růstu vousů na tváři litvínovského beka/forwarda Honzy Kloboučka.

Fronty u pokladen se jako hadi vinuly v desítkách metrů, ale paní za okýnky byly podstatně šikovnější než vrátná na ÚMG AV ČR v Dejvicích, a tak jsem ony metry postupu za lístkem za pouhé kilo úspěšně absolovovala za pouhých 15 min. Všude okolo proudili lidé v dresech s číslem 13, kdo neměl originál kopie, ten si na triko tu třináctku prostě vyrobil černou páskou. Jednotnost názoru na onen trejd byla skoro hmatatelná. Holešovice chtěly svého Richarda zpět.

U vchodu přísní pánové šacovali všechny muže, zatímco ženy a dívky vstupovaly s důvěrou, že nejsou schopny zapálení dýmovnice ani hodu čímkoliv na led. Další roty dohlížitelů zajišťovaly, aby v první třetině všichni seděli na místě, na které mají vstupenky. Ocitla jsem se na galerii, která poskytovala výhled především na sloup a na něm reklamy průměr sloupu ještě o pár čísel převyšující. Tento důmyslný systém umožňoval sledování vždy pouze tří a půl ze čtyř herních pásem podle toho, jaký úhel zaujmul pozorovatel vzhledem k sedačce.

V první třetině padla plná polovina gólů, tedy jeden. Bohužel jsem rychlost náklonu okolo sloupu nepřizpůsobila rychlosti pohybu hráčů mezi jednotlivými pásmy a tudíž jsem gól nezahlédla. Naštěstí tady mají gólo-opakovací zařízení nad ledem, takže ani člověk za sloupem o nic nepřijde. Ovšem kvalita předváděné hry byla pochybná. Kratěna s Tomajkem bez Broše byli jako ryby na suchu, ostatní z domácích neupoutávali prakticky ničím. Z hostů se snažili Žemlička s Kotrlou, ale chybělo zakončení. Kloboukovi v obraně černo-žlutých jsem věnovala 33% sledovacího času (Litvínov hrál na 3 lajny). Zaznamenala jsem jednu povedenou kličku, ale následující Nedvědova sekyra ho asi vyplašila natolik, že dál už nezkoušel nic.

Sektor pro fanoušky hostů byl z větší části plný. A protože fandů Sparty, kteří jsou ochotní svůj tým během zápasu povzbudit i nahlas, je coby se za síťku v brance vešlo, žluto-černí mohli pohodlně vytvářet svým idolům dojem domácího prostředí. Celková atmosféra ale byla asi jiná než při ostatních zápasech. Jméno Richarda Žemličky skloňovala spousta nápisů na plakátech a vlajkách, často se ozývalo z hrdel lidí okolo bubeníků i z ostatních tribun. Když byl Richard na ledě, zraky šesti tisíc přítomných sledovaly každý jeho pohyb. On sám, ač každým coulem profesionál, nemohl úplně skrýt to, že dobře vnímá, že dvojnásobek zde průměrné návštěvy je tady jen kvůli němu.

Na zbývající dvě třetiny jsem sloup opustila a zahnízdila na volné sedacče na tribuně permanentkářů za střídačkou domácích. Pavel s Honzou-gorilkou sice nebyli nadšení z mého nadšení z Klobouka, ale snášeli to statečně. Výborně jsem se bavili ani ne tak hokejem (toho moc nebylo), jako spíš hláškami okolosedících. Chlapi komentovali dění na ledě s humorem a nadsázkou. Častým cílem jejich narážek byl nový kapitán Sparty Jaroslav Nedvěd. Dlouhán Jarda pečetil nevýraznou, ale přesto výhru domácích, laciným gólem do prázdné litvínovské branky, kterou Podolka netakticky opustil právě ve chvíli, kdy puk v protějším obranném pásmu putoval na Nedvědovu volnou hokejku. 2:0.

V samotném závěru přišlo to, kvůli čemu tady dnes většina lidi byla. Richardu Žemličkovi aplaudovala hala ve stoje, on sám nejdříve objel hřiště a pak stál v jeho středu a přijímal díky těch, které mnoho let bavil. Uprostřed ledu, v náruči kytici v barvách Sparty, kterou mu někdo podal z domácí střídačky, zhmotnil myšlenku celého večera. Bylo to dojemné a být pravověrným Sparťanem, uroním kroupu.

Šly jsme s Mejjou zkontrolovat Chuckieho novinařskou činnost před kabinou hostů. Po chodbách u kabin se toulali novináři, mladí hráči, kluboví činovníci v oblecích. Nerada ale pobývám ve veřejnosti zapovězených prostorách jen proto, že není taková potíž se tam dostat, a tak když se Klobouk konečně vyhrabal ze šatny, radši jsme šli kdákat ven mezi normální lidi.

Honza je pořád stejný. Je s ním velká legrace, je upovídaný a o všem informovaný a absolutně všechno schopný převrátit ve vtip. Nelze nic citovat, aby někdo něco nepochopil špatně, protože Klobouk v jedné větě řekne, že je hubený, protože má potíže s drogama, ale dveře na zimáku si ještě neplate, i když ty v Liberci jsou si hodně podobné a je to pochopitelně narážka na Dudovu aféru. Posléze totálně setře Hešovy úspěchy ve slovenské lize, ovšem ve skutečnosti si z něj jen dělá legraci. Při hodnocení právě prohraného zápasu zadoufá, že by se třeba mohly jejich kluby dohodnout, že by se utkání opakovalo, což se prokazatelně může, viz utkání Havířov-Třinec. Klobouka nezměnily ani přesuny mezi kluby, ani mezi posty, ani články v bulvárních novinách. Letos je mu neuvěřitelných 30 let.

Vedle naší skupinky se scházeli ostatní litvínovští. Poznávaly jsme je s Mejjou spolehlivě, Petr Martínek je nezaměnitelný. U jednoho mladého pána jsme ale váhaly. Rozluštění přišlo záhy – Viktor Ujčík přískokem ze schodů skočil mladému pánovi na záda a zařval „Čau, Viktore!!!“, pán pípnul „Čau, Viktore,“ a bylo to jasné – bylo to Viktor Hübl. Viktor Ujčík pak zasadil Kloboukovi strašlivou herdu do zad a stejně nešetrně zhodnotil jeho herní projev slovy „tyvole tys byl hroznej, já od tebe viděl jednu rozumnou kličku a pak ses koukal na ruce, jako bys neveřil, že seš toho schopnej!“ Vzniklá skupinka nejela do Litvínova svým autobusem, ale „autem starýho Brandiče“, tedy tatínka Daniela Brandy, a „ještě by tu měl bejt Mikoun, von je teď zraněnej a nehraje“. Pan Branda a Petr Míka se ale zdrželi, a tak „Ujča“ zavelel k odchodu do blízké hospody. Dobré kamarády nerozdělila ani klubová příslušnost.

A hlavní hrdina večera? V zápase se snažil nevnímat atmosféru, kterou publikum jasně ladilo na jeho vlnu. Při oné rozlučce nechtěl podléhat emocím. I tady, za stadionem, který byl po léta jeho domovským, zůstával aspoň naoko profesionálem. „Na Žemličku“ přišlo 6.000 lidí, tedy na Spartě dvojnásobná návštěva. Po zápase mu lidi přišli osobně poděkovat. Richard se snažil odpovídat na zvídavé dotazy a oplácet srdečnost svých fandů, ale s evidentně staženým hrdlem mu to moc nešlo. Jestli jinde bude Richardovi po jakékoliv stránce líp, to ukáže až čas.