Totální nasazení mi v hokeji pomohlo, vzpomíná devadesátiletý Jiří Parduba

Zkuste si to představit. Je leden 1943, čtvrtým rokem probíhá německá okupace a pohraniční Vsetín zasypal další příděl sněhu. Závějemi na Dolním náměstí se brodí i dva mladíci. U cukráře Holuba zkoumají vývěsku, na níž visí sestava pro odpolední utkání hokejistů SK Vsetín. Když uvidí svá jména, spěchají pro brusle. V dřevěné boudě u kluziště se rychle převléknou a nastupují do zápasu. První z nich ho několika brankami rozhodne. Ten druhý se občas také trefí, ale hlavně: odehraje celý duel bez střídání. Jmenuje se Jiří Parduba a minulý týden oslavil 90. narozeniny.

Kronika hokejového klubu ze Vsetína se nedochovala. O prvních desetiletích hokeje na Valašsku hovoří pouze útržkovité články v dobových novinách, omezující se často jen na výsledky zápasů. Historie se tedy předává pouze ústně. A jediným pamětníkem, který v roce 2013 může podat svědectví o sedmdesát let staré době, je Jiří Parduba.

Dlouholetý vsetínský obránce, který spojil svoji kariéru výhradně s valašským celkem, přičichl k hokeji už za první republiky. Začal hrát ještě jako student gymnázia a pokračoval i coby učitel. Tvořil nerozlučnou dvojici se Zdeňkem Lehkým, jedním z nejlepších útočníků Sportovního klubu, jenž po roce 1948 emigroval do Spojených států. „To já bych se v Americe trápil. Jsem rád, že jsem zůstal v rodném městě,“ říká dnes vsetínská legenda.

Kdy jste poprvé zaznamenal, že se ve Vsetíně hraje lední hokej?
Už v dětství, protože můj starší bratr chytal v bráně. Hokej se tehdy hrál na hřišti u Sokolovny, které přes zimu sloužilo jako kluziště. Vypadalo ale jinak než ta dnešní. Mělo jiné rozměry a navíc pod ním byla dvě písková doskočiště. V těchto místech se nikdy nepodařilo udělat kvalitní led a tak tam hráči v zápalu hry často klopýtali po tříšti. Veřejnost tu chodila bruslit za 50 haléřů a všichni hokejisté byli členové Sokola. Čas od času se sešli k tréninku. Samozřejmě to nebyl trénink dnešního typu, nebylo to žádné kličkování. Šlo o to, že na ledě bruslili a zkoušeli udělat nějaké pohyby s hokejkou.

Z jakého materiálu se vlastně hokejky vyráběly?
Třeba bráchova brankářská hůl, to byly jenom destičky přibité ke kusu bukové palice. Ostatní hokejky se vyráběly u kolářů, kteří byli ve Vsetíně dva - Volčík a Vlk. Čepel se vařila v kotli s vodou, pak se ohýbala, a aby si udržela tvar, strčila se na vychladnutí do lisu. Na závěr ji kolář trochu ohobloval a tím byla hokejka hotová. Když ji člověk zlámal, byla to velká ztráta. Neexistovalo, aby měl někdo dvě nebo tři rezervní hole.

A lámaly se hodně?
Moc ne, ale stávalo se to. Bukové hokejky byly relativně pevné, ale také těžké. Hra jednou rukou byla nemyslitelná.

V těchto dobách nebylo pravidlem, aby hráči dokázali puk zvednout a vystřelit vzduchem. Vzpomenete si, komu se to podařilo jako prvnímu?
Místní hráči to skutečně neuměli a branky zpravidla dávali po ledě. Změnilo se to v momentě, kdy se do Vsetína přiženil Jacek Kašparovský z Brna. Vstoupil do Sokola a mohl hrát za nás. Měl už lepší hokejku, a i díky tomu dokázal puk zvednout. Tedy - ne pokaždé, ale někdy se mu to povedlo. Měl ale tragický osud, pracoval jako pyrotechnik a stal se obětí své profese. Pravidelně uměl vystřelit vzduchem až další hráč, který si vzal holku ze Vsetína, nějaký Naswetter.

Vybavíte si, jak vypadala tehdejší hokejová výstroj?
Měli jsme jenom čepici, rukavice a na nohou fotbalové chrániče. Bratra v bráně chránily ještě náloktěnky a nárameníky. Ty jsem po něm zdědil, když jsem na konci 30. let začal s hokejem. Brácha totiž dostal pukem do tváře, měl zdrátovanou čelist a byl na tekuté stravě. Rodiče mu další kariéru zakázali.

Podmínkou pro hraní hokeje ve Vsetíně bylo tehdy členství v Sokole, že?
Ano, hokej hráli jenom členové Sokola - bratři Kotrla, Petráň, Nosek nebo Dobeš řečený Béra. Hrálo se většinou jen v neděli. Jindy to nešlo, protože ve všední dny se mnohde dělalo dlouho do noci a nebyly ještě volné soboty. Bylo nutné, abychom si vždy postavili mantinely. Dělali jsme je z fošnových desek, takže byly vysoké asi jen pětadvacet centimetrů. Sníh se házel bezprostředně za ně, a protože v těch dobách panovaly dosti tuhé zimy, často hráč při bodyčeku naletěl obličejem do závěje.

Vy sám jste bodyček zvládal?
To víte, že jsme se o ně snažili. A já osobně jsem byl docela tvrdý obránce (usmívá se).

Sestava visela u cukráře Holuba

V ZÁPALU HRY. Jiří Parduba na fotografii z utkání hraného na stadionu v Tyršově ulici během německé okupace. Hokejový Vsetín tehdy přešel pod Zbrojovku, nesl však i nadále název Sportovní klub.

Mohli bychom určit nějaký bod, od kterého vsetínský hokej nabral vzestupnou tendenci?
Možná trochu paradoxně to bylo na prahu německé okupace. Do Vsetína na konci 30. let přišli velice dobří hokejisté z Kopřivnice - Stařík, Krejčí, Pařil a Neuwirth. Ten však neuměl bruslit, tak dělal brankáře. Vzpomínám si, že když se po třetině měnily strany, podal nám hokejku a my ho zpoza mantinelu museli přetáhnout přes celé kluziště. K těmto klukům se přidali bratři Kumbárovi, kteří přišli z Jindřichova Hradce a na Dolním náměstí si otevřeli železářství.

Do téhle doby se zároveň datují vaše hokejové začátky. Jaké vlastně byly?
Blížily se mi dvacetiny a já si říkal, že bych také mohl hrát hokej jako brácha. Ve volných chvílích jsme bruslili na dvoře vsetínského gymnázia. Led tam připravoval školník, kterému pomáhali studenti. Zdeněk Kubiska, Josef Holub, můj nejlepší kamarád Zdeněk Lehký a já jsme se tam scházeli a zvykali si na hokejku. Když se nám zdálo, že už cosi umíme, přišli jsme do SK Vsetín a tam nás zařadili do kádru.

Jiří Parduba » Narodil se 23. dubna 1923. » Profesí pedagog, vystřídal 11 učitelských štací po celém Valašsku. » Celou svoji kariéru (1940 - 1952) strávil ve Vsetíně a s číslem 7 na zádech. » Jako jeden z mála hráčů nestřídal, odehrál celá utkání. » Za německé okupace se coby člen partyzánské brigády Jana Žižky aktivně účastnil odboje. » Jako člen Sokola čelil během komunistické éry útlaku ze strany režimu. » Po roce 1989 stál u obnovení sokolské tradice ve Vsetíně a byl členem městského zastupitelstva. » V roce 2002 získal Cenu města Vsetína za dlouholetou pedagogickou činnost a za aktivní činnost v Sokole.

To vás přijali jen tak?
Ano. Zdeněk Lehký byl drobnější než já, ale byl velice dobrý bruslař a měl obratné ruce. Společně s Kubiskou se propracoval do útoku. Pepek Holub po prvním zápase odpadl a následně s hokejem skončil. Já také začal v útoku, ale už v roce 1940 jsem přešel do obrany, kde jsem nastupoval s Jardou Kumbárem.

Kdy zhruba začínala sezona?
Kvůli teplotám až kolem Nového roku. Tehdy panovaly nejtužší mrazy.

S jakými soupeři jste tehdy měřili síly?
Jezdili jsme do Ostravy, Opavy, Kateřinek u Opavy, Kopřivnice nebo Valašského Meziříčí. A váleli jsme to docela dobře.

Co na vaše hokejové snažení říkali rodiče?
Ti moc sportu nepřáli. Starší lidé k němu v té době měli dost odtažitý vztah. Že jsem si šel zahrát fotbal, to ještě jaksi prošlo. Přece jen to byl sport s tradicí. Ale jakmile jsem začal s hokejem, který navíc bratrovi přivodil tu rozbitou čelist… Víte, rodiče měli holičství a kadeřnictví. Tato živnost pracovala i v neděli dopoledne, takže jsme mívali pozdější oběd. Pojedli jsme v jednu hodinu a já už musel na hokej. Jenomže jsem byl nejmladší ze tří bratří, a tak jsem se musel postarat o nádobí. Několikrát mi pomohli bráchové - řekli mi, ať jdu, že ho umyjí za mne. Fandili hokeji.

Dostávali jste za hokej i nějaké finanční odměny?
Ani jeden haléř. Klub nám hradil jenom cestování na zápasy, jinak neexistovalo, aby někdo dostal zaplaceno. Velká výjimka byla, že jsme dostali večeři. Víte, my hráli pro radost. Když jsme mohli hrát, byl to pro nás kousek štěstí. Vzpomínám si, že na Dolním náměstí měl prodejnu cukrář Holub. Byl velký fanda fotbalu i hokeje a v krámku měl vývěsní skříňku. V létě v ní byla vyvěšena sestava na fotbal, v zimě na hokej. Jako ogařiska jsme se tam chodili se Zdeňkem Lehkým dívat, jestli nás nevyřadili. Vždycky jsme byli šťastní, když jsme se tam uviděli.

A vy jste pak odehrál celý zápas bez střídání.
Většinou to tak bylo. Nechci se chlubit, ale patřil jsem k nejlepším obráncům, a proto jsem byl na ledě pořád. Ostatní střídali, byť nás na to nebylo mnoho. Nechodilo se ale do žádných kabin. Mezi třetinami se sedělo na střídačce, kterou představovala lavice, občas doplněná o deku. Nic víc. Když člověk přišel uřícený ze hry a v těch mrazech si sedl, nebylo to pro zdraví nic moc dobrého. Také pravidla byla docela jiná.

Co přesně bylo tehdy jinak?
Z obrany se do středního pásma nemohlo rozehrát. Když jsem chtěl vystřelit, musel jsem vždy vyjet až za obrannou modrou. Teprve pak jsem mohl dát puk z hole. Na druhou stranu neexistovalo zakázané uvolnění, takže se hrálo skoro pořád. Góly dávali většinou útočníci. Když se to podařilo mně coby obránci, šlo o událost.

Byl to neandrtálský hokej

SK VSETÍN PROTI LTC PRAHA. Zleva: Peroutka, Lehký, Geryk, Kubiska, Hon, Stodůlka, M.Eliášek, Pařil, Parduba, Krejčí. Hrálo se 23. ledna 1942. Výsledek: 2:22 (1:7, 0:7, 1:8). Branky: Krejčí, Eliášek - Troják 6, Kučera 4, Maleček 3, V. Zábrodský 3, Šťovík 2, Plocek 2, Lonsmín, Kus.

Mnohé se změnilo za německé okupace, kdy byl mimo jiné zrušen Sokol. Jaká to pro vás byla doba?
Hokej přešel pod Zbrojovku, jejíž část se tenkrát do Vsetína přestěhovala z Brna. Hrát se začalo na novém škvárovém hřišti na Tyršově ulici, opět s fošnami a haldami sněhu za nimi. Během protektorátních let přicházeli noví hráči. Místo Neuwritha začal chytat Jaroslav Šubrt a po něm Josef Eliášek, jehož bratr Mirek byl skvělý útočník. Posílil nás také další útočník Tonda Procházka nebo obránci Ondřej Hon s Milanem Donátem.

V Tyršově ulici měl hokejový oddíl Zbrojovky zázemí až do šedesátých let, kdy se přestěhoval na Lapač. Jaké jste tam měli během protektorátních let podmínky?
Stadion tehdy vypadal jinak. Za vsetínskou nemocnicí je splav a odvod vody do náhonu, který následně protéká městem. Plavilo se po něm metrové dřevo. Vedl přes Panskou zahradu a ústil do plavisk, jejichž hráze byly právě za Panskou zahradou a sousedním hřištěm na Tyršovce. Jedna z nich měla funkci tribuny a v boudě na jejím konci jsme se převlékali. Mimochodem kousek dál v místech, kde je lávka přes Bečvu na Horní město, bylo stavidlo.

A tím se přebytečná voda pouštěla zpátky do řeky.
Přesně tak. Dřevo se tam chytalo speciálními dlouhými háky s železným zubcem. V červnu, kolem svatého Jana, byly obyčejně velké vody. Po Bečvě se v těch dnech plavily celé klády přes Moravu do Vídně. Voda bývala tak veliká, že občas někomu vzala chlévek i s mašíkem. Obyvatelé Horního Města už na to byli zařízení. Pořídili si zmíněné háky a kolikrát si nachytali, co ani nečekali.

Jakým způsobem jste cestovali na venkovní zápasy?
Jezdili jsme vlakem. Vzpomínám si na jednu historku, která se udála na Nový rok. Měli jsme hrát ve Valašském Meziříčí, ale útočník Stařík se opil. Tak jsme ve Vsetíně sehnali saně, na kterých jsme ho dovezli k vlaku. Tam jsme ho naložili, ve Valmezu zase vyložili, položili zpátky na saně a dovezli ke kluzišti. Stařík se v šatně hodinku propsal, nastoupil do utkání a skóroval!

Mimochodem, panovala už tehdy mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím rivalita?
Ano a veliká. Jak ve fotbale, tak v hokeji. Víte, tehdy k sobě mantinely úplně ideálně nepřiléhaly. Pamatuji si, že jsem se v jednom vzájemném utkání snažil ze spáry mezi nimi vydolovat puk. V tom jsem zpozoroval protihráče, který do mne chtěl zezadu najet. Na poslední chvíli jsem uhnul, ale on nestačil zabrzdit a udělal šipku do haldy sněhu za mantinelem. Já přestal hrát a začal jsem se hrozně smát. Když se ten hráč vzpamatoval, začal mne honit po celém kluzišti hra - nehra (směje se).

Jaká byla úroveň hokeje ve Valašském Meziříčí?
(chvíli přemýšlí) Jak bych to jen řekl… U nás to byl dosti neandrtálský hokej. Ve Valmezu na tom byli stejně, občas o něco lépe než my.

Podle dochovaných zpráv jste v té době dokázali sehrát třeba i dva zápasy denně. Jak jste to zvládali?
No, museli jsme to zvládnout. Ale dva zápasy denně jsme hráli pouze tehdy, když mezi těmi soupeři nebyla velká vzdálenost. My jsme tehdy měli dobrou kondici. Pamatuji si, že po zápase v Rožnově jsme se Zdeňkem Lehkým vystoupali pěšky na Radhošť a užili si lyžování.

Až se zdá, že jste během války neměli hokejovou činnost nijak zkomplikovanou…
Neměli, byť při mně osobně stálo velké štěstí. Jako ročník 1923 jsem měl nastoupit do totálního nasazení v Říši. Protože už ale hokejový oddíl spadal pod Zbrojovku, dokázali mě její šéfové u Němců vyreklamovat. Sice jsem nemohl učit, ale aspoň mě neodvezli mimo protektorát. Byl jsem v totálním nasazení ve Zbrojovce. Téměř dva roky jsem pracoval ve skladu olejů.

A díky tomu jste mohl ve volných chvílích hrát hokej. Je to tak?
Přesně tak. Ale kdybych měl přece jen uvést nějakou komplikaci, hokej jsme mohli hrát pouze v hodinách, kdy bylo světlo. Protože se v zimě brzy stmívá, začínaly zápasy ve dvě hodiny odpoledne a někdy i dřív. Proto jsem z domu musel utíkat hned po obědě.

Na objektu č. 92

BLAHOPŘÁNÍ K NAROZENINÁM. Mezi gratulanty Jiřího Parduby k jeho 90. narozeninám nemohli chybět ani zástupci Valašského hokejového klubu. Na fotografii jednatel VHK Daniel Tobola.

Ve Zbrojovce jste se rovněž účastnil odboje. Pamatujete si ty chvíle?
Do odboje nás bylo zapojeno dost. Nebylo to tak, že bychom žili někde na horách v zemljankách, šlo o odboj jiného druhu a každý se ho účastnil podle svých možností.

Jaké byly ty vaše?
Já jsem ve Zbrojovce pracoval v objektu č. 92. Šlo o podzemní nádrže petroleje, kterého bylo potřeba velké množství. Naproti nám byl objekt č. 12, kde byly kóje z pletiva a skladovala se tam lovecká munice a těžký kulomet K13. Můj vedoucí se jmenoval Vlk. Znali jsme se, protože jeho otec měl ve městě kolářství. Věděl, že jsem učitel, tak se mi to snažil ulehčit. Svěřil mi materiálovou kartu, což znamenalo, že jsem připisoval a odepisoval, co právě náklaďák přivezl či odvezl. Na samotné vydávání byli určení jiní chlapi. Byli jsme sehraná parta. Vlk měl navíc denní styky s partyzány.

To znamená, že…
…že Partyzáni potřebovali například petrolej, aby si mohli zatopit a neprozradil je kouř. Tak jsme do 200 litrového sudu nalili jen 150 litrů, na výdej napsali plnou výši a zbytek se dal partyzánům. Vzpomínám si, že v roce 1944 se k nám přistěhovala zbrojovka ze slovenské Považské Bystrice, která vyráběla náboje. Společně s dalšími bednami a minami do minometů se to dovezlo na dvanáctku. Na stejné chodbě měl ovšem kancelář oberbrandmeister Max Kaiser. Němec jako poleno a vrchní velitel hasičů. Přemýšleli jsme, jak to udělat. Jak zbraně a náboje z dvanáctky vynést.

A jak jste to vyřešili?
Já byl mladík a ze sportu dost vytrénovaný, takže přelézt třímetrovou drátěnou síť mi nedělalo problém. Tonda Vlk mi hodil lano, já na ně přivázal bedničku a on ji přetáhl na druhou stranu. Potom jsem síť zase přelezl zpátky a bedničku jsme uložili u nás na dvaadevadesátce. Dále jsme museli vymyslet, jak vše dostat ven z fabriky. Všude totiž byly vrátnice. Domluvili jsme se s chlapama z dopravy, kteří vozili výrobky z fabriky na dráhu. Přijeli k nám, pomohli vše naložit a půjčili nám auto. Jenomže - kdo ho bude řídit? Jeden druhého jsme hledali pohledem. Nakonec to padlo na mne. Tak jsem si sedl za volant, minul několik bran se strážci a vyjel s autem mimo areál Zbrojovky. Kousek za Vsetínem na nás už čekali partyzáni. Takto jsme postupně vyvezli úplně všechno, včetně ručních granátů. Ty jsem schovával i doma na půdě a v pětačtyřicátém roce byly ještě použity.

Když se vrátíme k hokeji, během válečných let jste sehráli několik přátelských zápasů se soupeři zvučných jmen. Vybavíte si některé z těch utkání?
Našim funkcionářům se skutečně tu a tam podařilo pozvat soupeře slavných jmen. Šlo o špičkové týmy, jejichž mnozí hráči působili v reprezentačním mužstvu. Přijelo k nám třeba 1. ČLTK nebo LTC Praha v době největší slávy. Nastoupili jsme proti nim v zelených fotbalových dresech, zatímco soupeř měl perfektní vybavení. Pochopitelně to byla hra kočky s myší, prohráli jsme 2:22. Ale pro vsetínské fandy to bylo něco! V brance chytal Bóža Modrý, v poli byli Roziňák, Maleček, Troják, Kučera, Pergl nebo Zábrodský. A takový Maleček, to byl hokejový kouzelník. Nastupoval jsem v obraně proti němu a věděl, že to umí. Snažili jsme se ho s Ondřejem Honem hlídat, ale neměli jsme šanci. Vybavuji si, že zatímco soupeř měl kanady, my často jen krasobruslařské boty s měkkou špičkou. Když jsem do ní dostal od některého hráče LTC pukem, vykašlal jsem se na hru a chytil se za nohu (směje se).

Na přátelský zápas s LTC Praha dorazily na stadion na Tyršově ulici dvě tisícovky diváků. Jakým návštěvám se ale těšila standardní utkání během sezony?
Přesná čísla nevím. Když ale nebyla vyloženě velká zima, byly tribuny často plné. Včetně hráze.

Na mostě přes Rokytenku

DOMOV. Ačkoliv měl Jiří Parduba příležitost k emigraci, nikdy tak neučinil. Dodnes žije ve Vsetíně, shodou okolností v blízkosti zimního stadionu Na Lapači.

V tomto rozhovoru se několikrát objevila postava Zdeňka Lehkého, jednoho z nejlepších vsetínských útočníků 40. let. Pojďme se chvíli bavit o něm. Je pravda, že ze studií v Praze často do Vsetína vyloženě jen dojížděl na zápasy?
Ano. Zdeněk po válce studoval práva a kolikrát přijel z Prahy vyloženě na otočku. Odehrál zápas, který nezřídka kdy rozhodl, a zase se vracel, aby stíhal školu. Tu dokončil v roce 1948 a den po promoci emigroval. Nejprve do Polska, odkud se dostal do Paříže.

A tam začal jeho úchvatný příběh.
Zdeněk v Paříži pokračoval ve studiích, na Sorboně si doplnil francouzská práva. Následně se dostal do služeb generála Eisenhowera a odjel do Kanady, která je z části frankofonní, a proto se tam velmi dobře uchytil. Nicméně pak pokračoval do Spojených států a stal se jejich občanem. Chtěl pokračovat ve sportu, jenže tamní hokejisté byli přece jen někde jinde. Tak hrál alespoň fotbal za Chicago Sparta. Aby toho nebylo málo, v 50. letech se dostal do diplomatických služeb a dělal amerického velvyslance. Nejprve v Kambodži a pak ve východní Africe. Tuším, že šlo o Tanganiku (dnešní Tanzanie - pozn.).

Byli jste spolu v kontaktu?
Psali jsme si. Zdeněk měl ve Vsetíně maminku a té posílal dopisy. Nejprve je adresoval své kamarádce do Polska, která je přeposílala mně a já je pak jeho mamince vždycky donesl. Některé z nich byly přímo pro mne, takže jsem měl přehled, co se se Zdeňkem děje. Určitou dobu nám to procházelo, ale pak nám na to přišli. Často jsme se ženou mívali domovní prohlídky. Ironické je, že policajt, který to měl na starosti, se jmenoval Mírný. Vždycky se mě ptal, kde ty dopisy mám. Víte, mám hodně korespondence a malý byt, takže všechny dopisy pálím, odpovídal jsem. To ho vždycky dokázalo vytočit.

Vy sám jste o emigraci neuvažoval?
Můj otec seděl po roce 1948 ve vězení. Zůstala maminka, která neměla ani haléř důchodu a byla odkázaná na mé příjmy. Zatímco bratři už byli ženatí, já žil s ní. Copak jsem mohl odjet a nechat maminku tady? To nešlo. A myslím, že jsem udělal dobře. Víte, já jsem rozený Valach a milovník našeho kraje, jakých se najde asi málo. Já bych se v Americe trápil, asi bych to nevydržel. Vždycky, když jsem se v poválečných dobách vracel vlakem s dětmi z nějakého výletu, už ve Valašském Meziříčí jsem otevíral okénko a vyhlížel věž vsetínského zámku. Jakmile jsem ji spatřil, oči mi hned zarudly.

Viděli jste se se Zdeňkem Lehkým ještě někdy?
V roce 1968 došlo k určitému uvolnění poměrů. Zdeněk zrovna pobýval ve Washingtonu, bylo to po jeho kambodžské misi a před začátkem té tanganické. Pomáhal s čímsi našemu velvyslanci v USA a na oplátku chtěl, ať mu zajistí vízum do Československa. A skutečně se domů dostal. Nedal o sobě ale dopředu vědět, a tak jdu jednoho krásného dne po mostě přes Rokytenku a… přede mnou Zdeněk. Okamžitě jsme si padli do náruče. Jeho matka stále žila, tak byl u ní a pomáhal jí v chalupě. Přijel tehdy i s manželkou, dcerou prezidenta Panamy, s níž měl dvě děti. Písemný styk pak byl častější. Pamatuji si, že jsem se ho ptal: Tož Zdeňku a co sport? Už nic nedělám, odepisoval mi. Ale tady ve Washingtonu mám bazén pětadvacet metrů dlouhý, tak už jenom plavu. Zdeněk následně odjel do Tanganiky a tam jeho stopa končí. Od Petra Motyky, dalšího českého emigranta ve Washingtonu, jsem se pak dozvěděl, že Zdeněk už nežije.

Se sedmičkou na dresu

SEDMIČKA. K devadesátým narozeninám obdržel Jiří Parduba od vedení VHK dres se svým životním číslem 7 na zádech. Po letech číslovku proslavil další obránce, Rus Alexej Jaškin.

Vy jste nosil po celou dobu kariéry dres s číslem sedm. Bylo to pro vás důležité?
Ani vlastně nevím. Ale trojka a sedmička se dřív považovaly za šťastná čísla. Zřejmě to souviselo s židovskou tradicí. Jednoho dne jsem si zkrátka vzal sedmičku a vydrželo mi to až do konce kariéry.

Ten přišel v roce 1952, kdy vám bylo devětadvacet. Cítil jste se na hokej starý?
To ne, ale oženil jsem se a měl na hokej méně času. Navíc jsem byl tehdy z politických důvodů přeložen na základní školu do Velkých Karlovic. Ráno jsem ze Vsetína vyjížděl o půl sedmé a večer se z Karlovic vracel utahaný domů. Na trénování mi už nezbyla energie. Do toho se přidaly zdravotní problémy. Onemocněl jsem iritidou, tedy zánětem duhovky. Na jedno oko jsem vůbec neviděl. Primář Zahradníček netušil, co s tím. Nezabíraly žádné injekce, a že jsem jich dostal! Třeba mléčné. Když se rozležely, bolelo to, jako když kopne kůň. Nakonec mi pomohly až zlaté injekce, které se obvykle dávaly pacientům se syfilis. I tak se mi ale záněty vracely, hokej jsem už vážně hrát nemohl.

Chodil jste se po ukončení aktivní kariéry na stadion alespoň dívat?
Když jsem se definitivně vyléčil, šel jsem se na hokej podívat. Měl jsem volný vstup. Bál jsem se ale mrazu, primář mi ostatně pobyt v chladných místech zakazoval. Tak jsem chtěl jít do zvukařské kabiny. Seděl v ní chlap, kterého jsem na stadionu nikdy neviděl. Neznal jsem ho a on asi neznal mne. Každopádně mě do té kabiny nepustil a já od té doby na nějaký čas na hokej zanevřel. Znovu jsem přišel až na krytý Lapač někdy v 90. letech.

Co jste vůbec říkal na úspěchy klubu v 90. letech?
Bylo to samozřejmě něco úplně jiného, než co jsme zažívali my. Naše generace hrála hokej z čisté radosti a po zaměstnání. V této době už byl hokej forma obživy. Na svoji kariéru mám ale radostné vzpomínky, na nic si nemůžu stěžovat. Bylo to zkrátka prima.