Ze zápisníku mediální mrdky

V s e t í n – Baráž je zrušena a tak je letošní sezóna v podstatě u konce. Jelikož další „mistrovský” zápas sehrají vsetínští hokejisté až zkraje září, rozhodli jsme se několikaměsíční pauzu, kterou budeme věnovat regeneraci sil, vyplnit poodkrytím pokličky novinářské práce. Ukážeme vám profláknuté fráze, otřepaná klišé a vysvětlíme chyby, které sice odborníka trápí, ale vy si jich ani nevšimnete. Jak vypadají rozhovory s hokejisty v původních, neupravených verzích? Co všechno se musí stát, aby v novinách vyšel čtivý rozhovor? A může za to Kaufman? Dočtete se v našem neobvyklém článku!

Jak je Vsetín vnímán nevsetínskými novináři

Žel bohu, kultura žurnalistiky nekvete zrovna na všech sportovních webech. A tak při článcích, které jsou interně zvány jako představovačky – čili pozvánky na zápas, se jistou dobu o Vsetínu dozvídáme stále to samé: že už jeho hvězdná etapa dávno pominula, že Vsetín už dávno není to, co býval, že doby, kdy Vsetín sbíral tituly, jsou dávno ty tam. Žel bohu podruhé, články s touhle pointou lze na českých webech číst už celých pět let až se může zdát, že všichni při psaní nahlíželi do stejné brožurky „Jak psát preview“ kapitola „Využívání stereotypů při informování o soupeři.“ Řečeno slovníkem příbramského experta na sledování hráčů: „Nemohly by si ty mrdky mediální vymyslet už něco jinýho?“

Pro ilustraci několik výstřižků:

„Předposlední Vsetín přivítá pražskou Slaviu. Zatímco Slavia okupuje první příčky tabulky, sláva Vsetína je minulostí. Dávno pryč jsou doby, kdy se v zelenožlutém dresu proháněla esa extraligy jako Dopita, Pardavý, Patera nebo Procházka. Dnes je už tým bez hvězd i bez peněz. Letos Vsetín uhájil extraligovou příslušnost a vrátil se k tradičním klubovým barvám. V obraně vyniká Hrabal.“ Pražský deník

„Vsetín je dnes už jinde než před deseti lety. Tehdy sbíral tituly jako na běžícím pásu. Jeden, druhý. A támhle ještě jeden. Ze zimního stadionu Na Lapači se stala nedobytná tvrz a celá extraliga se třásla před mocným Vsetínem. Po deseti letech je však vsetínský stadion na spadnutí a pod kopec Sirákov se pravidelně jezdí pro body.“ Deník Sport

Frázi, že město Vsetín se rozléhá pod kopcem Sirákovem musel vymyslet novinář, který na Valašsku byl pravděpodobně jen prstem na mapě. Naše město se rozkládá stejně tak pod Sirákovem jako pod Radhoštěm nebo Soláněm. Zajímavostí je, že v žádném periodiku se nepíše např. o Dušné, Hrbové, Čupu nebo Šibeňáku. A že jsou to pěkné kopce!

Rozhovory

Kapitola o rozhovorech by vydala na celou knihu. Jak taková interview bezprostředně po zápasech vznikají? Média vytvářejí obraz, že rozhovor s hráčem je samozřejmostí, že většinou hráči chodí za novináři sami, že hráči hovoří v souvislých rozvitých větách. Na tomto místě ovšem musíme podotknout, že následující řádky nejsou snahou podpořit smyšlenky, že hokejisté jsou obecně lidé s nižším intelektuálním potenciálem. Podle našich zkušeností odráží složení hokejové kabiny poměrně přesně inteligenční rozptyl naší, tedy české společnosti a nelze tedy hokejisty nějak přehlíživě paušalizovat.

Realita je tedy taková, že novinář často stojí po utkání před šatnou (voní hezky) a čeká, až dotyčný hokejista vyjde ven. Mezitím běží čas, tudíž výhodu mají ti, kteří přispívají do webových e-zinů a ti, které netrápí uzávěrka v 20:15. Ti druzí pak rozhovory plodí v časovém presu a jsou většinou rádi, že jsou rádi. Jestliže se hokejisty přece jen novinář dočká, ukáže se jeho novinářská vyspělost. I zde se ovšem pohybujeme v rovině častých klišé a stereotypů, přičemž po čase získá člověk schopnost prakticky stoprocentně předpovědět, jaké se mu na danou otázku dostane odpovědi.

Tak kupříkladu dotaz na libovolného hráče po utkání s favorizovaným soupeřem „S čím jste do zápasu vstupovali?“ by měl být navždy přeřazen do kategorie Naprostá ztráta času, jelikož jen v opravu vzácném případě (tzn. hráč se při zápase předávkoval iontovým nápojem a považuje vás za svého správce daně) nezískáte nic víc než variaci na tuto odpověď: „Chtěli jsme vycházet ze zabezpečené obrany a spoléhat se na brejky. Povedlo se nám vstřelit góly v přesilové hře a jelikož nás podržel brankář, povedlo se nám zvítězit.“ Je s podivem, že touto otázkou začíná naprostá většina ohlasových interview, přičemž sepsání těchto vět do kratičké analýzy v ohlasovém článku zabere přibližně pětinu času a není k tomu třeba výše zmíněného sofistikovaného názoru účastníka zápasu.

Sestrou této obecné otázky je dále dotaz „Jak jste viděl zápas?“ Jest záhadou, proč se novinář takto ptá na ten samý zápas, který před chvílí shlédl sám a -s výjimkou vsetínské pressky, jenž je posazena v linii hry, za ochrannou sítí, 8mm tlustým mřížovaným neprůstřelným sklem- lépe z nadhledu tribun než hráč, jenž při enormním nasazení odehraje svých 40 vteřin, minutu a půl se vydýchává na střídačce, nevidí přes stékající pot a opět sprintuje na led. Omluvou pro tento dotaz je maximálně skutečnost, že dotyčný žurnalista uvízl v dopravní zácpě a na stadion dorazil pět minut před koncem. Pokud už tato otázka přeci jen padne (třeba od kolegů…;) mělo by být pravidlem včlenit odpověď do následného textu tak, aby se otázka samotná v textu vůbec nevyskytovala.

Znalost těchto frází se však může často docela hodit. Byl jsem svědkem situace, kdy kolega novinář do telefonu odříkal tyto věty (v kontextu hodnocení zápasu trenérem hostujícího týmu) svému regionálnímu spolupracovníkovi pro jeho mutaci nejmenovaného listu a když jsem se jen s podezřením zeptal, jak stihl tiskovku, když se nehnul ani na krok od šatny, odpověděl bez mrknutí oka, že ji samozřejmě nestihl, ale že na ní beztak nepadlo nic, co by nebyl schopen si dát dohromady sám. V podstatě se posléze při konfrontaci se skutečným záznamem nemýlil.

Postupme však do dalšího levelu a tím je zmiňované lehké upravovaní skutečností pro potřeby papíru či obrazovky prohlížeče. Jako příklad si vezmeme další profláklý dotaz: „A jak jsi viděl ten svůj gól?“ Hráč na to většinou odpoví: „Ale tak…Bobo mi to tam dal po lajně…tak jsem zavřel oči…a naštěstí to tam spadlo, no…super.“ Na to se většinou dotyčný novinář otáže: „A jak se ti hraje s Bobo Stantienem v první lajně?“, kdy mladší hráč (ve Vsetíně jsou ostatně všichni mladší než Bobo Stantien) většinou poslušně odpoví: „Jo, tak Bobo je zkušený hráč a je to s ním super.“ Jak potom vypadá výsledný text v novinách či na internetu?

„…Domácí slavili první úspěch už v první minutě, kdy Mensatora propálil Grill. „Roman Stantien mi skvěle přihrál do pohybu a pak už nebylo co řešit,“ usmíval se po utkání šťastný střelec, jenž si pochvaloval spolupráci se slovenským veteránem. „S Romanem se mi hraje skvěle, je to zkušený hráč a je to na ledě poznat…“

Působil – li před příchodem do klubu hráč v zahraničí nebo v nižší lize, další tradičně omílaná otázka zní: „Jak bys porovnal slovenskou a českou nejvyšší soutěž?“ A hráč opět odpoví podle zaběhnutých „notiček“ : „Česká liga je rychlejší, no…rychlej se bruslí, na všechno máš míň času…a je taky kvalitnější než slovenská….ale jako některé týmy by mohly hrát v Čechách, třeba Slovan a tak…“. Opět se nyní podíváme, jak po drobných editorských zásazích vypadá finální text:

"...Nadějný mladík Grill se do Vsetína stěhoval ze slovenské Skalice. „Česká liga je kvalitnější než ta slovenská,“ zdůvodňuje své rozhodnutí zkraje léta. „Rychleji se zde bruslí, na vše je zde méně času,“ dodává...“

Zkušenější hráči, kteří už rozhovorů poskytli nepočítaně, občas vykročí z obvyklého rámce odpovědí. Třeba Radovan Biegl ve své poslední sezoně za Vsetín odpovídal na dotaz „Jak jsi viděl dnešní zápas?“ slovy „Ale jo, zrak mi ještě slouží. Viděl jsem dobře.“ Úsměvné je, že dotyčný redaktor to nevzal jako utahování si ze své chyby, ale zařadil tuto otázku jako první v celém rozhovoru, neboť se mu zdála jako dobrý fór.

S brankáři je obecně ve většině případů větší legrace než v případě ostatních členů týmu. Již zmiňovaný bouřlivák Radovan Biegl byl vždy zárukou zajímavého průběhu rozhovoru. Je vcelku pravděpodobné, že by byl novinářský elév šokován v situaci, kdy Radovan ze svého vcelku vlídného vyprávění o zápase předvedl doslova divadelní odbourání, při kterém vychrlil na právě procházející rozhodčí několik hlasitých a notně šťavnatých vět, načež během vteřiny opět nabyl své dobrácké masky doprovázené větou „…tak kde jsme to skončili?“

Pokud byste si však Radka Biegla rozhněvali, měli jste jisté, že už vám nikdy žádný rozhovor nedá. Po jednom utkání, kdy Biegl chytal v dresu Třince proti Vsetínu, jsem s ním před zapnutým diktafonem rozprávěl a zrovna když jsme byli v nejlepším, prošel kolem nejmenovaný redaktor nejmenovaného deníku. „Počkej chvilku,“ usmál se na mne Biegl a odešel i s výstrojí přes rameno za roh. Chvilku čekání mi vyplnil hrdelní řev někde zpoza rohu, kdy k smrti naštvaný brankář dával redaktorovi jasně najevo, že chyba, o které psal v reportáži z minulého zápasu, nebyla jeho. „Jo tak že se nic nestalo?! Ty mi říkáš, že se nic nestalo, jo?! Ten tvůj článek si přečte deset tisíc Třinečáků a já se pak mám divit, když ráno najdu poškrábané auto! A víš co, už mě ne**r!“ Poté se Radovan vrátil zpoza rohu a pokračoval svojí tradiční klidnou řečí: „Rozhodlo se ve druhé třetině, kdy jsme dali vedoucí gól…“

Manipulace s veřejností a vrtění psem

Obecně je také vytvářen obraz, jak samozřejmě hráči a vůbec všichni lidé kolem hokeje na otázky odpovídají. Když jsem potřeboval pro potřeby jednoho českého deníku vyjádření k šancím Jiřího Hudlera v NHL, ve tváři kouče, na kterého tento dotaz směřoval, to nevzbudilo zrovna úsměv a uspokojení. Konkrétně se jednalo o otázku, která ovšem moc rozumu opravdu nepobrala, přesto musela být položena: „Má Jiří Hudler šanci prosadit se v reprezentaci?“ Emotivní kouč na to odpověděl po svém: „Do**dele, co to je za otázku? Který ***** vymyslel takovou otázku? Každý má šanci se prosadit, tak on taky, ne? Jo, on je teď v NHL…no, tak jestli bude něco hrát a jestli ho klub pustí, že jo.“ Nyní se opět podíváme, jak byla odpověď reprodukována do novin:

„Každý má šanci se prosadit. Ale bude záležet na Jiřího aktuální formě a také na tom, zda jej klub uvolní.“

Lehce se vrtí psem také při nejasných okamžicích, nejčastěji při vstřelení branky. Padne – li branka a nikdo z novinářů neví, jak přesně (jeden se dívá do soupisky, druhý sleduje ženská pohlaví na tribunách, další hraje karty nejen na počítači), shodnou se všichni přítomní, že branka padla prostě tak a tak. Obecně to probíhá asi takto:

„Tome, jak prosímtě padla ta branka?“ „Já nevím, já ji neviděl.“ „Haló, viděl prosím někdo tu branku?“ „Ne, já ne.“ „Já taky ne, hleděl jsem jinam.“ „Tak počkáme, až hlasatel oznámí jméno střelce….Demel! Dobře, tak co říkáte tomu, kdyby Demel střílel z mezikruží?“ „Dobře, střílel z mezikruží.“ „Oukej, tak teda z mezikruží.“ Následující den referují všechny nejdůležitější deníky o tom, jak vsetínský hráč s číslem 30 propálil hostujícího gólmana z mezikruží. Jakpak by také ne, když to bylo ve všech novinách, že ano.

Pššššt!

Vykonávat práci sportovního novináře a motat se často kolem šaten sportovců znamená také často slyšet to, co běžný smrtelník neuslyší. Když vás totiž hráč vídá na chodbě či v jiných útrobách stadionu několik sezón za sebou, stanete se pro něj stálým vybavením stadionu - stejným, jako je třeba odpadkový koš nebo automat na kávu, který také stojí vždy na svém místě. Proto už ani mnozí nemají pocit přítomnosti cizího elementu a povídají si mezi sebou před vámi naprosto otevřeně.

Bez skrupulí například probíhá rozhovor starších hráčů a trenéra na téma „Výkony našich mladých obránců“. Naposledy probíhal asi takto: „Prečo tam stavíš tých *o*otov? Čo tam robí ten X, hm? Prečo je tu ten Y? Čo ten tu robí? Já ti hovorím, kým ich tam ešte iba raz postavíš tak ich pre*e*em hokejkou!“ Jak z ukázky vyplynulo, tyto rozhovory jsou někdy vedeny formou monologu. Dlužno dodat, že jmenování hráči do následujícího utkání nenastoupili, zřejmě proto, že trenér po zralé úvaze vyhodnotil rozhovor jako přínosný. Možná také zaslechl, kterak stejný hráč při odchodu ze stadiónu utrousil, že "proti takovej obrane by som si tiež niekedy rád zahral"...

Zkrátka a dobře, práce sportovního žurnalisty není mnohdy tak šedá a nezajímavá, jak se může zdát. Sporťák se dostane k informacím (krach jednání se sponzory, opilí fanoušci na zájezdu, prodej tahounů do Ruska) mezi prvními a zažije věci, které patří do šuplíku s nálepkou "Pššššt!" a dají se publikovat až na Silvestra. Jako napřiklad v tomto článku.*

Autoři článek věnují těmto osobám, spolkům a firmám:

Ž-Z
lojza
Lojza H.
Jiří Hoelzel
fortuna_128
Jiří Králík
pán v hledišti dořvaný Radkem Bieglem slovy "Najdu si tě!"
sui
-koš- (totéž co pán v hledišti)

____________________________________________________
*Přihlášky do redakce přijímají členové na mailu redakce@hc-vsetin.cz