Lapač kouzla zbavený aneb když hokej ztratí chuť

Do konce zápasu zbývá minuta a půl a Sebastian Gorčík právě trefuje vítězný gól. Jindy by Lapač explodoval nadšením. Ale dnes? Dnes se ozve jen nesmělé zatleskání několika párů rukou, které přeřve hlasitá hudba. Chválabohu za ni, bez hudby by totiž na Lapači vládlo jen zoufalé ticho. CHANCE liga se dočkala kýženého restartu, jeho kulisa je ale neradostná. Korona připravila hokej o chuť…

Ale není vše jen černé. Kupříkladu zaparkovat půl hodiny před mistrovským zápasem na parkovišti u Lapače je luxus, kterého se jindy člověk nedožije. Tomu, že dnes přichází restart sezóny nenapovídá ani další dění kolem zimáku. Žádné proudící davy fanoušků, žádné občerstvení, vůkol pusto a prázdno. 

Na živáčky narazíte teprve ve chvíli, kdy projde hlavním vchodem. Ano, tušíte správně, právě zde je potřeba vyplnit selfreporting formulář a nechat si změřit teplotu. Bezdotykový teploměr ukazuje příjemných letních 35,5 °C. Vypadá to nadějně. Teď ještě správně vyplnit dotazník. Ten je plný záludných otázek ohledně zdravotního stavu, chybí snad jen dotaz, jestli jsme v posledních čtrnácti dnech jedli netopýre. 

Ještě podpis a pak to přijde… Projdete prosklenými dveřmi, dojdete k ledové ploše, kde zrovna končí rozbruslení a… nikdo! Vůbec nikdo! S otevřenou pusou zíráte na (jindy natřískanou) tribunu na stání, na které není ani noha. V tu chvíli si člověk naplno uvědomí zoufalost téhle situace. Ne, dnes nás nečeká normální zápas. A bohužel nejen dnes…

Člověka se zmocní tísnivý pocit, kterého se až do konce zápasu nezbaví. A to i přesto, že se kluboví činovníci snaží dělat maximum proto, aby vše probíhalo jako za běžného stavu. Nafukuje se brána se vsetínskými barvami, zapalují ohně, ozve se hymna… a místo tisícihlavého zpěvu neslyšíte nic. Jen reprodukovanou hudbu a trýznivé ticho. 

Jo a taky je tu zima. Zatímco i v lednu se teplota na zaplněném Lapači drží s přehledem nad 10stupňovou hranicí, teď teploměr ukazuje 7 °C. Člověk má rázem pocit, že se ocitl na zimáku ve Valmezu. Brrr. 

Drží se minuta ticha za tragicky zesnulého Michala Šafaříka a jde se na věc. Při úvodním buly se hokejisté tradičně hecují klepáním holemi o mantinel. Tentokrát je to krásně slyšel. Skoro všechno je krásně slyšet, přestože jsme až u střechy zimáku. Komunikaci hokejistů, emotivní koučování trenéra Jenáčka, rozhodčí. To podstatné ale slyšet není, fanoušci. 

Pohled po tribunách odhalí necelou dvacítku přihlížejících – několik dnes nehrajících hokejistů, pár klubových funkcionářů, skupinku pořadatelů a zástupce médií. Toť vše. Smutný pohled. 

Do zápasu vstupují lépe mladíci z Litoměřic. Vliv má možná i fakt, že jsou na komornější atmosféru, při vší úctě k Litoměřicím, mnohem zvyklejší než Valaši. Vsetín ale postupně vyrovnává hru a v polovině první třetiny se díky šikovné teči Bartka ujímá vedení. Góól, ozývá se z ledu. Gól, přidává se nesmělý potlesk asi pěti párů rukou na tribunách. 

Do toho začíná hrát hlasitá hudba, která na Lapači už tradičně zvěstuje gólovou radost. Aspoň trochu je tak zamaskován fakt, že nadšený ryk fanoušků se nekoná. Hráči se radují v hloučku. Když se z něj pak rozjíždějí, někteří z nich mimoděk těknou pohledem po tribunách. Rychle ale vracejí oči zpátky ke svým spoluhráčům. Ne, dnes se se svými fanoušky o radost nepodělí. 

Valaši vedou, Kališníci ale dál nepříjemně koušou. Brankář Gába však skvělými zákroky drží vsetínský náskok. Jindy by se z tribun už dávno nesl pokřik „Dááávid Gááába“, tentokrát však populárnímu „Gábičovi“ nezbývá než se pochválit sám. Ve čtrnácté minutě ale Litoměřice přeci jen vyrovnávají, vsetínského brankáře totiž nenápadnou střelou překvapuje Krutil. Až u střechy je slyšet zaklení muže s maskou. Inkasovaný gól jej hodně mrzí. 

Už o pár sekund později si ale Gába spravuje chuť, když efektním zákrokem lapačkou překazí hostující únik. „Wow“, ozývá se spontánní výkřik z hloučku kolem Radima Tesaříka. 

Nakonec jsou to Valaši, kdo před přestávkou strhává vedení na svou stranu. Gorčíkova trefa padá pouhé 3,2 sekundy před koncem první periody. Do kabin tak Valaši mohou odcházet optimisticky naladěni. Přestávkové přemítání ale příliš optimistické není. 

Na mysli vyvstává jediné slovo – prázdno. Přesně to totiž cítíte, když stojíte na opuštěném Lapači a sledujete hokej bez pokřiků, vůně klobás, topinek a slivovice. 

Na jednu stranu je člověk rád, že může být mezi vyvolenými a sledovat mistrovské utkání v době korony na vlastní oči. Ale když tu jste a stojíte na potemnělém stadionu, kde chybí typický mumraj, hokejový expert na každém schodu a mravenčení v zádech během napínavých okamžiků, cítíte se prázdně. Opuštěně. Smutně. A když chybí ono vzrušení, emoce, které máme všichni tak rádi a pro které podobné okamžiky milujeme, cítí se člověk ochuzen, okraden. Chybí tomu ti nejdůležitější. Fanoušci. Každý jeden z nich. 

Hokej bez diváků je neúplnou zábavou. A na Lapači to platí více než kdekoliv jinde. Na legendárním stadionu, který mnohokrát praskal ve švech a který zažil snad úplně všechno – nespočet dramatických okamžiků, mnoho velkolepých oslav, emoce štěstí i smutku – se teď odehrává něco nemyslitelného. Noční můra všech fanoušků. Hraje se zápas bez jediného diváka. Na stadiónu, jehož atmosféru všichni obdivují a někdy se jí i bojí, je najednou ticho. Prázdno. Lapač je opuštěný. Kouzla zbavený…

Z přemítání o smyslu hokeje bez diváků nás vytrhává až populární přestávková Lexova logotéka (diskotéka s logy). Ano, ani tento tradiční přestávkový program nechybí, byť mezi prázdnými tribunami působí krapet bizarně.

Začíná druhá třetina. Teplota povyskočila na krásných 8 °C. Hurá, nezmrzneme. 

Na ledě se dějí věci a člověk si chtě nechtě představuje, jak by to teď vypadalo hrát s diváky. Emoce by nejspíš tryskaly proudem. Nejprve by se na Lapači juchalo. Po dvou krásných akcích totiž domácí rychle odskočili do vedení 4:1. No a o chvíli později by se nadávalo. 

Litoměřičtí využili snížené koncentrace Valachů a třígólový polštář se bleskově smrskl zpátky na jedinou branku. A když se navíc přidalo pár ostřejších zákroků, člověk se jen mohl domýšlet, jaký pokřik by se asi nesl stadionem. Tentokrát ho byli Litoměřičtí ušetřeni, byť i oni by dost možná raději přežili pár peprnějších chorálů, než hráli v divadelním tichu. 

Kromě divácké kulisy přitom hokeji příliš nechybí. Jistě, k vidění jsou nepřesnosti plynoucí z nerozehranosti, ale na to, že oba celky nehrály zápas skoro dva měsíce se hraje poměrně atraktivní a napínavý hokej. Hosté se tlačí za vyrovnáním a třetí třetina patří jednoznačně jim. Vsetín je pod tlakem, z nějž se vymaňuje jen obtížně. Jak by teď hráči potřebovali nakopnout pokřikem „hoši bojovat“.

Čtyři minuty před koncem přichází to, co dlouho viselo ve vzduchu – Litoměřice vyrovnávají. V tu chvíli to vypadá, že tři body tentokrát na Lapači nezůstanou.

Valaši však nerezignují a 92 sekund před koncem Gorčíkem strhávají vedení zpět na svou stranu. Jindy by v takové situaci Lapač explodoval nadšením. Teď se ozývá jen radostné zavýsknutí a nesmělý potlesk několika přihlížejících. Krutá realita této divné doby.

Závěrečnému náporu Litoměřic obrana VHK v čele s Gábou úspěšně odolává. Konečně siréna. Vsetín vítězí 5:4. Oba celky se rozloučí poklepáním holemi o led, hráči VHK se na ledě radují, z tribun se naposled ozve nesmělý potlesk. A pak už nic... Žádné „Co vy zpíváte…“, žádné „Hoši děkujem“ ani „Jede zbrojovka.“ Jen „kač, kač kač, kačena,“ znějící z reproduktorů zabraňuje tomu, aby na stadiónu vládlo úplné ticho. 

Dvě minuty po závěrečné siréně už na ledě není ani noha. A na tribunách skoro také ne. V jejich útrobách zaslechneme ještě pár debat. Většina se nese v podobném duchu a padají při nich nepublikovatelné výrazy, které, převedeny do reprodukovatelné formy, říkají asi toto: bez fanoušků to stojí za houby. Zároveň si ale všichni uvědomují, že vzhledem k situaci je hrát bez diváků nejlepší z možných řešení. Byť nikomu radost nedělá. Sobotní večer na Lapači byl totiž jasným důkazem toho, že hokej bez fanoušků a atmosféry je jen poloviční zábavou. A možná ani to ne. 

Ale jednu výhodu to má. Odjezd z parkoviště je naprosto plynulý a hladký…