Na Cestě 50 – Gorily bez mlhy

Tento zájezd mi ve svém průběhu místy osvětloval např. důvody, které hokejisty vedou k nepříliš salónním výrazům. Můžou za to Dopravní podnik města Brna, České dráhy a Milan Antoš. Při předzápasovém kočkování se s druhou stranou kluci fanoušci doufali, že sešívané gorily vyrobí ze vsetínských juniorů něco jako reklamu na mantinel. Toho nebylo nutno se obávat. Obránce/centr/křídlo Slavie Klobouk tvrdil, že se klidně obejde bez mého tradičního přání štěstí, protože jsou prostě fakt nejlepší a žádné štěstí nepotřebují. To se těžce pletl.

Než člověk jako já z dědiny, jakou je Brno, vyrazí do velkoměsta, jakým je Praha, provede několik základních operací. Vedle desinfekce kontaktních čoček se jedná také o předběžný nákup lístku na autobusový spoj do hlavního města, jakož i ukončení pracovního procesu před „padla“ z důvodu včasného dostavení se na zápas. Do toho dne jsem si myslela, že jízdní řád je lejstro, které svého vydavatele k něčemu zavazuje. Dopravní podnik města Brna mě vyvedl z omylu. Šaliny devítky z Lesné ten pátek mezi dvanáctou a jednou po poledni prostě nejezdily. Do centra s lístkem na bus do Prahy jsem se dostala v době, kdy bus mohl být někde okolo Velké Bíteše. V patřičné ráži jsem zaklepala na dveře oddělení stížností povedené společnosti. Očividně jsem tam nebyla první. Paní mi přečetla z nějaké brožury ustanovení, podle kterého není podnik povinen uhradit mi vzniklou škodu v případě nedodržení jízdního řádu. Zdržení vzniklo vinou třetí strany – řidiče jeřábu, který strhal vedení a přerušil dodávku proudu. Nashledanou.

Nebyl to jen hokej, který mě ten víkend táhl do Prahy a moje cesta tam byla prakticky nezbytná. Jinak bych těch 240 min na trase vlaku mezi Brnem a Prahou opravdu neabsolvovala. Celou dobu mě uklidňoval a dodával mi náladu kamarád Hans, věrný fanda karlovarské Becherovky, osobní strážce a průvodce hlavním městem. Místa srazu s Hansem jsem se dopátrala za vydatné pomoci usměvavé paní v okýnku určeném k informování zmatených cestujících. Shledání znamenalo konec peripetií. Hans ukázal se být spolehlivým průvodcem všemi nástrahami velkoměsta.

Ke stadionu ve Vršovicích jsme dorazili v polovině první třetiny. Budova se otřásala skandováním „Vsetín, Vsetín“, což nás ubezpečilo, že jsme tady správně. Pán na vstupu nenašel žádný záškodnický předmět ani v mém mikrozavazadle, ani ukrytý na našich tělech, a tak jsme mohli dál. Nemělo smysl drát se do plného kotle zelenožlutých, a tak jsme zaujali místo nad tou z branek, kterou po většinu času hájil Lukáš Hronek. Jestli jsem v Edenu měla z něčeho opravdu obavy, tak to byli fotbaloví chuligáni, se kterými jsme při minulých návštěvách neučinili zrovna nejlepší zkušenosti. Tentokrát po holohlavcích nebylo příliš stop. Ze své pozice s výhledem na kotel žlutozelených a jeho okolí jsme zaregistrovali asi dvakrát příchod provokatérů, jakož i statečné pořadatele, kteří tyto vykázali do příslušných prostor mimo přímé okolí kotle fandů hostí. I v prostorách mimo tribuny jsem potkávala na rozdíl od předcházejících pobytů mladé a ostražité ochránce pořádku. Nevím, zda tento inventář nové vedení Slavie vyměnilo, či jsem jen při minulých návštěvách měla prostě smůlu.

Fanoušci hostů, jak aspoň při zápasech Vsetína v Edenu bývá zvykem, produkovali absolutní většinu z celkového množství randálu na zimáku. Zdatně jim sekundoval místní rozhlas vyluzující melodie laděné převážně na téma „vlaky“. Pojala jsem dojem, že České dráhy vrážejí část peněz urvaných na nešťastných cestujících do Růžičkova sešívaného spolku. Na časomíře svítilo skóre 0:0. Okolí nás informovalo o již proběhlých akcích; bylo odpískáno trestné střílení po faulu Němce na Beránka, ovšem sám poškozený penaltu neproměnil. Mimi Ondra pak ještě několikrát sedělo na trestné, takže jsem začala rozumět požadavku pana trenéra repre „18“, že by „mělo zlepšit osobní herní disciplínu“.

Hra samotná se mi, jak u zápasů se Slavií bývá zvykem, příliš nelíbila. Před silovým a agresivním pojetím oceňuju spíše pohledné kombinace, které se mi v herním provedení ala Růžička vzhledem k trenérově hráčské minulosti překvapivě poněkud ztrácí. Nechci říct, že by snad techničtí hráči jako Ujčík či Branda nebyli chytré hry schopni, ale na sešívaných mi vadí ono pověstné „něco“, co fanoušek ani přesně neumí definovat a co způsobuje, že utkání s takovým týmem prostě „není ono“. V Edenu navíc zúžili led a přišlo mi, že typičtí představitelé „gorilího druhu“, jako Martínek, Klobouček nebo Hejda, se na půlce obranného pásma mají problém i jen otočit. Gorilami nikoliv postavou, ale náznaky v pojetí hry, se představili pánové Beránek a Sup, kteří aktivně špendlili vsetínské juniory na hrazení. (Klobouk po zápase: „Ten Hudler, ten je FAKT dobrej. Zkoušel jsem ho několikrát trefit, ale nešlo to. Hned dává puk pryč a pořád bruslí. A trefit ho jen tak bez puku, to je na malér.“) Už jsem chtěla jásat nad ziskem jednoho cenného bodu, ovšem Milan Antoš mi 48 sekund před koncem zkazil radost – 3:2. A pak že nepotřebujou štěstí! V zápase mi navíc chybělo dodržení tradice 10 min pro Kloboučka za neslušné řeči. (Klobouk po zápase: "To víš, že jo! Já už za to dostal pokutu vod ´pana Vládi´! A přitom ani jedna ta desítka nebyla spravedlivá!“ Pochopitelně, jak jinak.)

Vrchní naháněč eSportu Ada-David mi narušoval souvislé sledování zápasu souvislými referáty o projektech eSportu. David objede půl státu za půl dne, získá dvě velké zakázky a po telefonu načne jejich realizaci. Vymlátí z minima maximum, sežene nesehnatelné, věří v neuskutečnitelné, které přetvoří v reálné a donutí nás se na tom podílet tak aktivně, že se sami divíme, co v nás je. Nebýt jeho nezrušitelného přesvědčení, že právě já mám ten největší talent ukecat kohokoliv z hráčů a činovníků na prakticky cokoliv, asi bych se do většiny akcí díky absenci sebedůvěry nikdy nepustila. Za dobu, co hráči na ledě vstřelili pět gólů, my jsme probrali spoustu důležitých organizačních věcí, seznámila jsem se s osazenstvem redakce slávistického webu a rozhodla se jet příští den na Kladno za Plekym, k čemuž by mě nikdo jiný než David asi nepřemluvil. (Klobouk po zápase: „Tys mě viděla na ledě jen dvakrát? A co na tom hokeji děláš, když nekoukáš na hokej???“) Plekyho jsme ovšem druhý den mohli vidět tak leda v televizi vstřelit dva góly Litvínovu.

Bylo to v době, kdy se profláklo, čí otázku Jirka Hudler v rubrice „Na ráně“ vybral k ocenění. Byla to jedna z mých tradičně hloupých nehokejových otázek. Nicméně mě a mou spoluptákovinářku Romanu ze Znojma Jirkova odpověď vyprovokovala k pokračování akce. Já jsem běhala po Brně a vymáhala v obchodech s dětskými věcmi žlutozelené dudlíky, Romana doma vedle guláše manželovi a dětem vařila ve žluté barvě dětské košilky coby základ mimi-dresů. Protože nám s Romanou není již zdaleka 17 let jako vsetínskému centrovi, chtěly jsme ho tak nějak předem upozornit, že se tedy ve Znojmě ukážeme, ale že naším cílem je pouze pokračovat v legraci, nikoliv vřískat a viset mu na krku. Za Jirkou jsem se tady na Slavii vydala k autobusu.

Fanoušci ve žlutozelených dresech bez ohledu na výsledek opěvovali venku svoje hrdiny, kteří se scházeli k odjezdu. Jeden zvlášť nadšený pán vyvolával všechna jména a bratřil se s každým, kdo nesl hokejky. Radovan Biegl vypadal sklesle a když se skupinka radostně rozkřičela, mávl volnou rukou a řekl: „Ale lidi, dajte pokoj! Dyť se prohrálo!“, čímž vyvolal salvy smíchu. My s Hansem jsme se dobře bavili při pohledu na dotyčného pána, který klepal na tmavá skla projíždějícího auta se slovy: „Bolino, jsi tam? Ozvi sa! Bolino, vylez! Neboj sa!“ Scéna to byla opravdu kouzelná. Jirku Hudlera jsem musela vyhrábnout z chumlu, který ho obklopoval. Jiří je velmi sympatický velmi mladý muž, již teď charismatická osobnost a chápu všechny jeho spoluhráče, kteří o něm hovoří s velkou úctou a uznáním. Když zjistil, že jsem to já, kdo „vyhrál“ onu hokejku, měl snad větší radost z toho, že mě vidí, než já. Zábavný hlučný pán bezostyšně vyslechl naši osobní konverzaci a odmítl mé váhání s blbnutím s mladými hráči s tím, že jemu je třicet a blbne doteď taky.

Večer jsme zakončili v jedné strašnické hospodě, kde servírovali moravského vrabce v podobě kusu spáleného uhlu. Velmi nám chutnal a hodláme tento podnik pouze kvůli této specialitě opět navštívit. Přesunuli jsme se z Prahy 10 do Prahy 1, z čehož jsem usoudila, že jsme projeli devět Prah, ale Hans mi vysvětlil, že tomu tak není. Zklamání ze ztráty bodu odnesla voda ve Vltavě a mohli jsme se těšit na další čtvrtinu extraligy…

Oficiální stránky HC Slavia Praha
Na ráně byl Jiří Hudler
Kreslený orlovtip