Vstupenky online
Radim a Daniel Tesaříkovi: Jsme jako bratři v triku
Jeden je útočník a dnes už patří k tradičnímu inventáři VHK. Druhý je obránce a jeho letošní návrat na Valašsko byl opravdovou bombou. Přestože dal najevo, že si chce najít angažmá ve vyšší soutěži. Řeč je o Danielu a Radimu Tesaříkových. Dvou bratrech, které hokejový život po více než deseti letech přivedl na zpět do mateřského klubu. „Naposledy jsme spolu za Vsetín hráli jen přátelské zápasy v roce 1997,“ vzpomínají dnes sourozenci s úsměvem.
UVNITŘ: SOUTĚŽ!
Mladší Daniel působí ve Vsetíně třetím rokem. V létě 2008 se vrátil po jedenáctileté etapě, kterou vyplnil především druholigovými štacemi. Starší Radim má za sebou bohatou extraligovou kariéru. Načal ji v rivalském Zlíně, pokračoval v mateřském klubu a úspěšný byl i v Rusku. Také on strávil dlouhé roky mimo Lapač. S výjimkou jednoho zápasu v sezóně 2003/2004 to dělá devět let.
V půlce října však oba bratři oslavili příjemnou premiéru. V domácím duelu s Opavou společně nastoupili za Vsetín a jak se zdá, pár utkání spolu ještě sehrají. „Když jsme hráli poslední roky jinde, komunikovali jsme často jen přes telefon. Ale teď jsme spolu prakticky každý den,“ říkají spokojeně Radim i Daniel, kteří k hokeji nepřičichli náhodou. Jejich otec Ivan patřil dlouhá léta k oporám vsetínské Zbrojovky. „Škoda, že jsme jej nikdy neviděli v utkání. Byli jsme ještě moc malí, když zrovna končil s hokejem,“ tvrdí.
Ale otec byl určitě tím, kdo vás přivedl k hokeji, že?
Radim: Je to tak. Ale začátky si už nepamatuji. Tata mi jen vyprávěl, že jsem do hokeje moc nechtěl chodit.
Daniel: U mě to bylo jasné. Hokej hráli tata, brácha i strýc Laďa Maršalík, který dnes dělá na stadionu strojníka. Měli jsme to v rodině, tak jsem začal hrát hokej také.
Radim: Vzpomínám si, že nám doma visel malý dres s jmenovkou Maršalík. To byl náš první hokejový dres.
Byl hokej u vás doma velké téma?
Radim: U nás doma se vlastně o ničem jiném nemluvilo.
Takže třeba v neděli maminka vařila oběd…
Radim: A tata nás liskal, že jsme hráli blbě (směje se).
Dnes z vás musí mít radost, ne?
Radim: Určitě. Podle vyprávění ostatních se mu moc nechtělo trénovat. My jsme jeho pravý opak.
Radime, ty jsi začátek devadesátých let strávil ve Zlíně. Nemrzelo tě, že jsi v rodném městě zameškal postup do extraligy a první mistrovské tituly?
Radim: Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu jsem ze Vsetína odcházel v době, kdy tady nic nebylo. Hrála se tu druhá národní a nikdo nemohl vědět, že přijde Roman Zubík a udělá z toho takovou továrnu na zlaté medaile. Byl jsem ve Zlíně spokojený. A navíc jsem si v roce 1995 zahrál finále extraligy….
…právě proti Vsetínu. Jaké to bylo?
Radim: Výborné, i když to tehdy pro Zlín nedopadlo dobře. Já byl mladý kluk a hrál jsem nejvyšší soutěž kousek od domova. Bylo to super, stejně jako celá finálová série. Derby, jak má být.
Jak se dýchalo rodilému vsetíňákovi ve zlínské šatně?
Radim: Hecovačky probíhaly, to ne že ne. Ale bylo to poprvé v historii, kdy Zlín postoupil do finále extraligy. Celé město žilo hokejem a my byli v euforii. Hokej na Zlínsku zažíval velký boom a to přehlušilo všechno ostatní.
DANIEL TESAŘÍK: „Měl jsem zdravotní problémy, absolvoval jsem asi osm operací kolene. Ležel jsem s přetrhanými vazy, poraněnými menisky a podobně. Ke sportu zranění patří, ale v mém případě toho bylo fakt hodně. Když už jsem si myslel, že to půjde, zase mě koleno zradilo.“
Daniel: Jsem rád, že jsem u toho vůbec mohl být. Vždyť ve Vsetíně byli nejlepší hráči z celé republiky. Byl jsem věkem junior a učil jsem se od hráčů jako Dopita, Vlach nebo Roman Čechmánek.
Nakolik bylo pro mladého hokejistu těžké se do tak nabitého kádru dostat?
Daniel: Tehdy to bylo těžké, vždyť klub skupoval nejlepší juniory. Vzpomínám si třeba na Ondřeje Kratěnu, který byl v extralize juniorů naprostá jednička. Dostat se do takového mužstva nebylo jednoduché. Já byl rád za to, že můžu být vůbec s nimi v kabině a přičichnout k té vítězné atmosféře. Nakonec jsem musel odejít, protože jsem chtěl pravidelně hrát. A ve Vsetíně to nešlo, protože přicházely čím dál větší hvězdy.
Jak jsi snášel, že ses upíchl až v první a druhé lize?
Daniel: Měl jsem zdravotní problémy, absolvoval jsem asi osm operací kolene. Ležel jsem s přetrhanými vazy, poraněnými menisky a podobně. Ke sportu zranění patří, ale v mém případě toho bylo fakt hodně. Když už jsem si myslel, že to půjde, zase mě koleno zradilo. Vždycky jsem se v nějakém zápase zranil. Myslím, že právě tohle mě v kariéře dost přibrzdilo
Dnes je druhá liga plná hráčů, kteří nedostanou šanci v extralize nebo druhé nejvyšší soutěži. Ale jak to vypadalo před těmi deseti dvanácti lety, když jsi v ní začínal?
Daniel: V té době byly dobré jenom dva tři mančafty jako Sareza Ostrava, Šumperk nebo Nový Jičín, se kterým jsme soutěž dvakrát vyhráli. Následoval nějaký střed a ten spodek druhé ligy už byl fakt špatný. Dnes je to jinak. Soutěž je velmi vyrovnaná a její úroveň se neustále zvyšuje. Je to tím, že zatímco dřív hráči končili kariéru ve třiceti, dnes hrají klidně do čtyřiceti. Ta věková hranice se neustále posouvá. Zároveň mládežnické soutěže chrlí nové a nové hokejisty. A úroveň ligy roste.
Nemrzelo vás, že jste se na Lapači doslova minuli? Daniel v roce 1997 odcházel, Radim přicházel.
Daniel: Mrzelo nemrzelo, bylo to zkrátka tak. Vzpomínám si ale, že jsme spolu v tom létě 1997 hráli přátelské zápasy. Jeden v Litvínově a druhý doma proti Slovanu Bratislava. Tehdy jsme spolu dokonce nastoupili v útoku.
RADIM TESAŘÍK: „V létě jsem se nemohl domluvit se Slovanem na ukončení smlouvy a Vsetín mi umožnil, abych tu mohl trénovat. Nakonec jsem se v Bratislavě na rozvázání kontaktu dohodl, ale neobdržel jsem žádnou nabídku, kterou bych byl ochoten akceptovat.“
Radim: Stoprocentně toho posledního v roce 2001. Měl jsem výjimečnou sezónu, vstřelil hodně gólů a měl i dost nahrávek. Tehdy jsem si v podstatě mohl na ledě dělat co jsem chtěl. V útoku hráli Pardavý, Dopita a Tomajko a já byl vzadu s Pavlem Zubíčkem. Byla to nejlepší sezóna.
Byl jsi na vrcholu výkonnosti?
Radim: Bylo mi sedmadvacet a úspěšné sezóny jsem měl předtím i potom. Ale tenhle ročník byl prostě fakt dobrý. Naše pětka si sedla a šlapalo nám to celou sezónu bez zranění. Bylo to výborné.
Kam vedle vsetínských titulů řadíš zlato s ruskou Jaroslaví v sezóně 2002/2003 a se Zlínem o rok později?
Radim: Nijak to nesrovnávám. Do Jaroslavle jsem přišel až o Vánocích a odehrál tam jen třicet zápasů. A ve Zlíně jsem měl zase problém s třísly. Určitě jsem byl rád za každý titul, ale největší radost jsem měl z posledního vsetínského. Myslím, že jsem na něm měl docela velký podíl.
Dane, nežárlil jsi nikdy na bráchu, že má víc extraligových úspěchů?
Daniel: Vůbec ne. Že bychom se nějak hecovali, kdo má kolik titulů? To absolutně ne. Já bráchovi jeho úspěchy ze srdce přeju.
Návrat do Vsetína proběhl u každé z vás jinak. Daniel přišel v roce 2008 do nově vzniklé organizace VHK ze sousedního Valašského Meziříčí. Jak to probíhalo?
Daniel: Když jsem se dozvěděl, že se má ve Vsetíně hrát druhá liga, chtěl jsem se hned vrátit. V posledním období ve Valmezu se mi dařilo, dával jsem góly a klub mě zájem na tom, abych zůstal. Dělali všechno proto, abych pokračoval ve Valmezu, ale Vsetín byl Vsetín. Jedenáct roků jsem furt někam dojíždět, teď jsem chtěl hrát v mateřském klubu. Těšil jsem se hlavně na diváky, na atmosféru na Lapači.
Radime, ty jsi strávil loňskou sezónu v dresu Slovanu Bratislava. Jak se zrodil tvůj příchod do Vsetína?
Radim: V létě jsem se nemohl domluvit se Slovanem na ukončení smlouvy a Vsetín mi umožnil, abych tu mohl trénovat. Nakonec jsem se v Bratislavě na rozvázání kontaktu dohodl, ale neobdržel jsem žádnou nabídku, kterou bych byl ochoten akceptovat. A abych jenom netrénoval, poprosilo mě vsetínské vedení, abych týmu pomohl. Takže zatím oblékám zelenožlutý dres a hledám si angažmá.
A rýsuje se něco? Ve starších rozhovorech jsi říkal, že bys rád působil co nejblíže Vsetínu - kvůli dojíždění.
Radim: Přesně tak, rád bych působil na Moravě. Mám nějaké nabídky z extraligy i z první ligy, tak uvidíme, jak to dopadne.
DANIEL TESAŘÍK: „Když je nás na tréninku dvanáct, nejde ani nacvičit nějaká taktika. Kluci to hrají často po škole nebo po práci, do toho máme teď docela dost zraněných. Snažíme se to lepit, jak se dá. Každopádně před takovými diváky si nikdo nedovolí cokoliv vypustit, každý maká.“
Daniel: Brácha se odjakživa zodpovědně rozcvičuje a po tréninku si přidává. Bez toho to nejde. Ani druhá liga nejde hrát bez tréninku. Že by někdo přišel jen tak na zápas? To vůbec. Třeba Šumperk nebo Havířov to brousí nahoru dolů a když si nebudeme po tréninku ještě přidávat, nemůžeme s nimi měřit síly.
|
|
Radim (1974) a Daniel (1977) Tesaříkovi
» Narodili se ve Vsetíně, jsou odchovanci místního hokeje » Starší Radim odešel zkraje devadesátých let do Zlína, za Vsetín nastupoval od roku 1997 » Na kontě má tři tituly se Vsetínem (1998, 1999 a 2001) a po jednom se Zlínem (2004) a ruskou Jaroslavlí (2003) » Kvůli zranění se dlouhodobě neprosadil do reprezentace, na přelomu století byl ale jedním z nejlepších českých beků » Mladší Daniel začínal v hvězdami nabitém Vsetíně, má i zlatou medaili z let 1996 a 1997. Pak ale z Valašska odešel a pohyboval se víceméně ve 2.lize » Oba bratři se sešli se vsetínském dresu letos na podzim. Daniel patří třetím rokem k tradičním útočníkům VHK, Radim si hledá angažmá ve vyšší soutěži a mateřskému týmu dočasně pomáhá |
Ostatní hráči si nepřidávají?
Daniel: Přidávají, to ano. Ale Radim? To je extrém.
Radim: Je to prostě moje živobytí. A abych si sehnal nějaké angažmá, musím pro to taky něco udělat.
Zatímco ostatní si na tréninku přihrávají po zemi, ty, Radime, neustále zkoušíš žabky. Kde jsi k tomu přišel?
Radim: Vážně? To si vůbec neuvědomuji, ale asi to bude tím, že mám v zápase rád přihrávky žabičkou. Už v dorostu nás to učil bývalý gólman Jiří Králík a vštěpoval mi to do hlavy i Tonda Stavjaňa. Ale třeba v Rusku nám to trenér zakazoval. Chtěl, abychom si dávali střílené přihrávky. V zápase se ale žabka hodí, když zkouším přihrát přes cizí hokejku.
Co říkáte na současnou situaci ve vsetínském hokeji?
Radim: Tož není moc růžová, no. Je to těžké. Dá se říct, že hrajeme na dvě pětky, ta třetí je doplněna juniory. Když ale mladí kluci přijdou, mají často za sebou dva zápasy ve dvou dnech a tady hrají další. Takže to není žádná sranda. Když přijely na Lapač týmy Prostějova nebo Opavy, měly čtyři vyrovnané pětky. My ty zápasy získali jenom díky bojovnosti a divákům. Určitě by to chtělo mančaft posílit, ale všechno je o penězích. Ty nejsou nikde. Jenže hrát celou sezónu na dvě pětky? To nejde.
Daniel: Navíc na tréninku nás včera bylo dvanáct. To ani nejde nacvičit nějaká taktika. Kluci to hrají často po škole nebo po práci, do toho máme teď docela dost zraněných. Snažíme se to lepit, jak se dá. Každopádně před takovými diváky si nikdo nedovolí cokoliv vypustit, každý maká.
Myslíte, že je tu perspektiva, aby Vsetín hrál jednou výš než na jedenáctém místě druhé ligy?
Radim: Určitě. Třeba starší dorost je na tom dobře, z toho může být nějaká perspektiva. Samozřejmě ale bude záležet na tom, jestli ty hráče nepřetáhne nějaký extraligový klub. Lepší hráči budou chtít jít do lepší soutěže, než je druhá liga. Určitě by to chtělo větší podporu od sponzorů nebo od města. Co jsem zaslechl, město na první mančaft nepřispívá vůbec nic. Platí jenom provoz zimního stadionu a přidává peníze na mládež. Trochu to tu chybí. Kdyby se udělaly tři kvalitní pětky, mohlo by se hrát do čtvrtého místa. A lidi by chodili. Vždyť stačilo, abychom vyhráli pár zápasů doma. Já je potkávám je ve městě a nebaví se o ničem jiném, než o hokeji. Když to řeknu jednou větou: chtělo by to větší podporu od města.
Jako je tomu třeba ve Zlíně?
Radim: Tam to byl extrém, hodně pro to udělal pan Janečka. Radnice hodně na hokej přispívá. Tady se na seniorský tým nedávají vůbec žádné peníze.
RADIM TESAŘÍK: „Vyhovuje mi, když mám vedle sebe takového bourače. Když to jeden z beků v obranném pásmu mydlí a sjednává respekt, druhý může hrát víc techničtěji. A mně šlo vždycky víc to druhé.“
Radim: Bylo mi patnáct a ve Zlíně jsem byl až v nějaké páté pětce. Jednou jsme jeli na turnaj do Olomouce a chyběli nám beci. Trenér mě dal do obrany, turnaj mi vyšel a já v té obraně už zůstal. Roli hrálo i to, že jsem celou předchozí kariéru působil na levém křídle, takže jsem byl zvyklý hrát s obránci v jedné třetině.
S kým sis za dosavadní kariéru v obraně nejvíc rozuměl?
Radim: Když jsem přišel do Vsetína, nemohl jsem moc hrát s Tondou Stavjaňou. Byl to bek do rozehrávky. Zjistil jsem, že mi vyhovují spíš obránci, kteří to vedle mne bourají – Pavel Zubíček nebo Honza Srdínko. V Třinci se mi dobře hrálo s Honzou Výtiskem a ve Zlíně s Pavlem Kowalczykem a během výluky NHL s Romanem Hamrlíkem. Vyhovuje mi, když mám vedle sebe takového bourače. Když to jeden z beků v obranném pásmu mydlí a sjednává respekt, druhý může hrát víc techničtěji. A mně šlo vždycky víc to druhé.
Dane, ty jsi do obrany naskočil loni, když Vsetínu pochyběli beci. Jaké to bylo?
Daniel: No, čtrnáct dní jsem na to musel trénovat (směje se). Bylo to zase něco jiného. Ale jedenkrát se mi podařilo z obrany dát i góla a byl jsem vyhlášen nejlepším hráčem utkání. Tehdy se mi kluci v kabině dost smáli. Myslím, že se hodím spíš do útoku.
S kým se ti v útoku nejlépe spolupracovalo?
Daniel: Jejda, to bylo hráčů… V Novém Jičíně se mi dobře hrálo s Alešem Badalem, ve Valmezu i ve Vsetíně jsem hrál s Daliborem Gergelou nebo s Pepou Štraubem. Dva roky jsem hrál i s Lubošem Jenáčkem, dnešním trenérem vsetínského staršího dorostu. S každým jsem si vyhověl.
Vyhovíte si i vy dva? Jak spolu vycházíte?
Radim: Jako bratři v triku!
Vídáte se často?
Radim: Teď se vídáme pořád. Když jsem poslední roky hrál jinde a jenom jsem domů dojížděl, tak jsme komunikovali spíš po telefonu. Ale teď jsme spolu každý den.
Dokážete se odhadnout? V životě, na ledě…
Daniel: Na ledě si vyhovíme. A v životě? Bez problému.
Shodnete se spolu i na věcech jako je politika?
Radim: Zrovna o té se spolu nebavíme. Spíše o hokeji, trénování nebo o filmech. Politiku moc neprobíráme.
Když jsme u politiky, ty jsi Radime na podzim kandidoval do městského zastupitelstva za Volbu pro město. Myslel jsi to vážně, nebo jsi chtěl jen stranu podpořit svým jménem?
Radim: Když za mnou poprvé přišli s nabídkou, tak jsem to moc vážně nebral. Ale pak jsem se zúčastnil několika schůzek a když jsem trošku pronikl do toho, jak to tu chodí, chtěl jsem, aby se udělalo něco víc pro sport ve městě. Se sportovišti je to totiž bída. Když si chceš jít zaběhat nebo zahrát nějaký fotbálek, nemáš kde. Chybí tady umělé trávy, které jsou už i ve Valmezu nebo v Rožnově standardem. Ve Vsetíně není nic. Ani děti nemají moc možností, kam tady jít.
Je politika oblast, kde by ses chtěl po ukončení kariéry realizovat?
Radim: Zatím nad tím nepřemýšlím, soustředím se na hokej. Ale kdoví, co bude potom. Těžko říct.
Jak dlouho byste oba chtěli ještě hrát hokej?
Daniel: Myslím, že budu mluvit i za bráchu, když řeknu, že se všechno bude odvíjet od zdraví. A taky o nás musí být zájem.
Chtěli byste, aby vaše děti pokračovaly v rodinném řemesle?
Radim: Byl bych určitě rád, ale existuje samozřejmě víc sportů, které se mi líbí. Mladý je teď blázen do malování, takže to teď vypadá, že z něj bude spíš malíř, případně malíř pokojů. Budeme spolu chodit na všechny sporty a když se mu nějaký zalíbí, budu jenom rád.
Daniel: Já zatím potomka nemám a momentálně na něm nepracuju. Ale až jednou bude, určitě ho nebudu do ničeho nutit. Byl bych rád, když by hrál hokej. Ale budu ho podporovat v tom, co ho bude bavit.
Plánujete se ve Vsetíně usadit natrvalo?
Radim: Mně se tady líbí a chtěl bych ve Vsetíně zůstat. Ale uvidíme, jak to všechno dopadne.
Daniel: Přesně tak. Já taky vyrůstal ve Vsetíně, ale co bude dál, to se samozřejmě teprve uvidí.
