Vysokoškolské studium možná přeruším, říká ve velkém květnovém rozhovoru Lukáš Navrátil

V s e t í n – Poprvé moji pozornost upoutal v zeměpisném semináři vsetínského gymnázia, když na mapě s přehledem ukázal Papuu – Novou Guineu. To jsem, přiznám se, od hokejisty moc neočekával. Seznamte se: Lukáš Navrátil, kapitán letošních mistrů juniorské extraligy a jeden z favoritů do základní sestavy áčka na příští sezónu. „Rád bych se prosadil buď ve Vsetíně nebo v nějakém jiném extraligovém klubu,“ říká ve velkém květnovém rozhovoru pro hc-vsetin.cz. Padla v něm řeč také na obnovenou baráž, školu nebo diskotéky.

S Lukášem Navrátilem jsem se sešel měsíc poté, co nad hlavu zvedl pohár pro mistra republiky, posbíral zbytky fanoušky rozkradené výstroje a důkladně sportovní úspěch oslavil. Oslavy - alespoň podle videozáznamů, které jsou k vidění na internetu - se zdály být velkolepé.

Jaké byly?
Docela bujaré a hlavně rozdělené do několika dílčích oslav. Museli jsme to tak rozdělit, protože náš trenér Josef Turek byl na nějakém trenérském kurzu a my na něj chtěli počkat. Takže potom slavil s námi. Dostali jsme od něho prstýnky za první místo… (Nabádám ho, aby ukázal, ale odpovídá, že s sebou svůj prsten nemá)

Něco jako prsteny za Stanley cup?
No, jsou samozřejmě skromnější. Ale moc nás tím potěšil, sháněl kvůli nim sponzory a všechno musel sám oběhat. Vedení nám pak zaplatilo oslavu, grilovali jsme kolena.

Na začátku minulé sezóny jste měli skromné cíle. Kdy nastal bod zlomu ve kterém jste zjistili, že to můžete dotáhnout daleko?
Po Vánocích. To už jsme byli na čele tabulky a střídali jsme se s Třincem a Vítkovicemi na prvním místě moravské skupiny. Dařilo se nám a odborníci z celé republiky nás chválili, že hrajeme dobře. My chtěli skončit hlavně mezi prvními dvěma, abychom postoupili rovnou do čtvrtfinále.

Tam jste narazili na Slavii, kterou jste suverénně porazili. Stejně jako v semifinále Třinec. Věřili jste si?
Když jsme se dozvěděli, že máme na čtvrtfinále Slavii, byli jsme docela zklamaní. Věděli jsme, že hrají dobře a mají v kádru hodně reprezentantů. Když jsme s nimi ale doma první dva zápasy vyhráli, bylo nám jasné, že alespoň jeden na jejich ledě zvládneme. No a vyhráli jsme hnedka ten první. Semifinále s Třincem pak pro nás bylo až nečekaně lehké, přestože nás v sezóně docela trápili…

Nakolik vám pomohla skutečnost, že někteří hráči z týmu naskočili i do seniorské extraligy?
Pomohlo nám to v tom, že jsme byli obrnění proti nervozitě z velkého počtu lidí. Protože tolik zápasů, abychom nabrali nějaké velké zkušenosti, jsme za áčko zase nenahráli. Jak se všude píše, že polovina týmu hrála seniorskou extraligu, to jsou samozřejmě nesmysly. Byli jsme spíš zvyklí na větší návštěvnost.

Po vítězném finále se Zlínem na led vnikli fanoušci, kteří vám rozkradli velkou část výstroje. Jak tuhle situaci vnímáš?
V tu chvíli jsme to brali s úsměvem a bylo nám to docela jedno, protože jsme moc nevnímali. Byli jsme v euforii. Pak jsme byli ale samozřejmě zklamaní, protože do té doby byli skvělí, fandili nám a teď nám ukradli výstroj. Ale nechci házet všechny do jednoho pytle. Myslím si, že těch slušných byla většina a lidé, kteří nám pobrali věci, nebyli ani moc fandové, spíš se jen přišli podívat, aby z toho něco měli.

V čem se stala chyba? Může za to nedostatečná pořadatelská služba, nebo morálka fanoušků?
Byla to chyba pořadatelů. Nebyli připravení, že na zápas juniorů přijde čtyři a půl tisíce lidí. Pak je to těžké uhlídat, když je jich málo.

Já jsem neviděl ani jednoho.
No… Nikdo nečekal takovou návštěvu. Z části je chápu. Já bych ale zase nečekal, že někdo vtrhne na led proto, aby tam něco pobral.

Ty jsi členem dvou mistrovských týmů. Letošního a pak také toho, který vyhrál titul před dvěma lety. Obě mužstva dokázala vyhrát juniorskou extraligu. Co měla ještě společného?
Když nad tím přemýšlím, nenapadá mě ani jedna společná věc. Před dvěma lety v tom týmu byli samí staří hokejisti. Trenér Kopřiva stavěl prověřené hráče z celé republiky, zatímco letos Pepa Turek dával šanci mladším. Tím, že byl tehdejší mančaft starší, byl také zkušenější. Letos jsme byli úplně jiní, společné jsme snad měli jen to, že jsme hráli hodně kombinační hokej. No a příští rok zůstane tohle mužstvo stejné – odcházíme jenom čtyři.

Lukáš Navrátil poprvé: „Když nám kradli výstroj, brali jsme to s úsměvem a v tu chvíli nám to bylo docela jedno, protože jsme moc nevnímali. Byli jsme v euforii. Pak jsme byli ale samozřejmě zklamaní, protože do té doby byli skvělí, fandili nám a teď nám ukradli výstroj. Nechci ale házet všechny do jednoho pytle.“

Rostislav Vlach říká, že kariéra hokejisty se láme zhruba ve dvaceti letech, což znamená v tvém věku. Jak ty sám vidíš svoji budoucí kariéru?
Přemýšlel jsem nad tím, že se hokejem nebudu živit celý život. Proto jsem šel také na gympl, abych měl nějaké vzdělání s tím, že se pak uvidí. Po maturitě jsem se dostal na management sportu a trenérství v Olomouci, což teď studuji kombinovaně. Chtěl bych ale hlavně hrát hokej a prosadit se buď ve Vsetíně, nebo v nějakém jiném extraligovém klubu. Uvidíme co bude, zatím mi kariéra vychází a daří se mi. Ale člověk nikdy neví, může přijít nějaké zranění a všechno se zpomalí…

Co říkáš na komentáře starších hráčů jako je Roman Stantien, kteří říkají, že mladí hráči si neváží šance hrát extraligu?
Nevím které hráče myslel, jestli některé konkrétní, nebo všechny mladé. Podle mě si ale mladí hráči té šance váží a jestli nepodávají dobré výkony, může za to buď nervozitou a nebo tím, že ještě nejsou vyhraní. Po pěti sezónách za áčko můžou hrát úplně jinak.

Stantien to spíš myslel ve smyslu nezodpovědného přístupu.
Možná, že mladší generace je více volnomyšlenkářská. A že to tak ti kluci neprožívají. Ale to zase nejde brát obecně, všichni mladí nejsou takoví. To vidím i v naší kabině, kde jsou všechny různé typy lidí. Jedni jsou svědomití, jiní méně zodpovědní…

U mladých hráčů mu prý chybí to naštvání po prohraných zápasech, které viděl u svých spoluhráčů z dob mistrovských titulů. Prý je vám jedno, když se prohraje.
Někteří hráči už možná byli v letargii. Ze začátku možná na sebe naštvaní byli, ale když prohraješ sedmnáctkrát po sobě, pouštíš to za hlavu a zkoušíš se odreagovat. Kdybys to musel furt řešit a babrat se v tom, proč jste tolikrát prohráli, musel by ses z toho zbláznit. Prohra určitě každého štve, ale každý se s ní vypořádá po svém. A co se týče hráčů z naší juniorky, ti brali extraligu určitě jako velkou šanci, ale zároveň pro ně zůstávala prioritou juniorská soutěž, kde měli rozdělanou práci měsíce dopředu a kde jim šlo třeba o ten titul. A zřejmě to pro ně znamenalo víc než hrát o poslední místo v seniorech.

Vzpomínáme tady Romana Stantiena, který na veřejnosti působí jako velký skeptik. Je takový i v kabině?
Nene, nás spíš upozorňoval na soupeře, vždycky říkal, kdo je dobrý a na koho si dát pozor. A že musíme hrát jednoduše. Jedna výhra pak už nic neřešila, tak zdůrazňoval, ať vyhrajeme kvůli lidem a o třetinách nás povzbuzoval. Po prohraném zápase byl naštvaný, ale potom si z toho už dělal legraci. Říkal: „Ja som totálne zdecimovaný chlap“. Co mu zbývalo. Také je to nápor na jeho jméno. Dře v týmu, který pořád prohrává a přitom před lety vyhrával jeden titul za druhým.

Byla v kabině áčka skleslá nálada?
Po té sérii proher se tomu ani nedá divit. První třetinu jsme většinou vyhrávali, tak byla nálada dobrá, ale po druhé už jsme třeba prohrávali 4:1, takže už to bylo horší. Samozřejmě nikdo nejde do zápasu s tím, že je předem prohraný, každý zápas můžeš vyhrát. Ale když jsme měli hrát třeba s prvním Libercem, veselo moc nebylo. To už ti pak opravdu nezbude nic jiného než si z toho dělat srandu. Ale jak říkám, motivace byla vyhrát kvůli lidem.

A mně to vždycky připadalo jako fráze.
To ne, když máš za sebou šňůru sedmnácti proher v řadě a fanoušci, nebo aspoň ti nejvěrnější, pořád chodí, snažíš se kvůli nim. A samozřejmě také proto, abys před celou republikou nevypadal jak blbec.

Lukáš Navrátil podruhé: „Kdybys to musel furt řešit a babrat se v tom, proč jste tolikrát prohráli, musel by ses z toho zbláznit. Prohra určitě každého štve, ale každý se s ní vypořádá po svém.“

Bavili jsme se o tvé budoucnosti, ale jak vidíš budoucnost vsetínského hokeje?
Momentálně se v médiích objevují spekulace ohledně dluhů, ale my jsme hráči, nevidíme do toho a soustředíme se na hokej. Samozřejmě pro každého hokejistu není nic příjemného, když žije v nejistotě a neví, co bude. Ale vedení slíbilo, že se to vyřeší. Krize je tady posledních pět let a zatím se to vždycky nějak udělalo, tak doufám, že se to letos podaří znovu. Teď jsem četl ve Sportu nějaký komentář, kde se psalo, že „vedení vsetínského klubu snad nejsou takoví amatéři, aby si nechali utéct extraligu“. Já si to myslím také.

Neštve tě, že moderní kluby jako České Budějovice, Liberec, Pardubice, Sparta nebo Slavia vycházejí vstříc fanouškům, sponzorům i hráčům a že vsetínský klub zůstává v těchto ohledech dřevní?
Větší kluby mají asi větší zkušenosti se sponzory, vědí jak se k nim chovat a vědí, co budou požadovat. Vsetín měl dlouhou dobu prakticky jednoho velkého mecenáše, který na to asi nějaké velké nároky neměl. Takže vedení asi není zvyklé se sponzory spolupracovat a bez peněz moc vycházet fanouškům vstříc nemůžeš. K nám se ale klub chová hezky, sponzoruje nám třeba výstroj. Nevím, kde je zakopaný pes.

Co si myslíš o přechodném uzavření extraligy?
Nám se takový model hodil, protože jsme mohli hrát my mladí. Kdyby byla i letos baráž, asi bychom tolik šancí nedostávali, stejně jako jiní mladí hráči v ostatních klubech. Nehledě na to, že kluby mohly do jisté míry ušetřit peníze. Podobný systém mají i ve Finsku, ale já jsem zastánce baráže. Je přece sportovní, aby kluby z první ligy měly šanci se o extraligu poprat.

Čtyři roky jsi studoval na vsetínském gymnáziu. Bylo těžké zkombinovat školu s hokejem?
Abych se přiznal, bylo to hodně těžké. Ostatní kluci, kteří hráli hokej, měli individuální studijní plán, takže do školy nemuseli chodit. Ale já když jsem chyběl, musel jsem všechno dohánět, takže jsem se učil třeba ráno v pět hodin. Nejhorší to bylo v maturitním ročníku, kdy jsem to tak různě lepil, ale jsem rád, že mě k tomu rodiče dokopali a že jsem to zvládl. Kdybych teď měl mít vzdělání z nějakého učňáku, asi bych se o budoucnost hodně klepal. Tak si ale můžu vysokou dodělat kdykoliv.

Vycházeli ti učitelé vstříc? Třeba Mirek Urubek?
Omlouval mě když jsem chyběl, ale úkoly a všechno jsem musel mít a na zkoušení být připravený. Zadarmo mi nic nedal.

A kombinované vysokoškolské studium stíháš?
Nestíhám a přemýšlím, že ho přeruším. Dojíždět musím sice jen jednou za měsíc ale je lepší, když tam jsi a víš, o co jde. První tři měsíce se to dalo stíhat, ale s hokejem se to kombinovat nedalo, navíc když jsem poslední dobou hrál ještě za áčko. To máš pátek áčko, sobota juniorka, neděle áčko, úterý áčko, čtvrtek juniorka, pátek áčko, sobota juniorka. To je pět zápasů za týden a navíc přes celý víkend jsi s áčkem, protože tu extraligu chceš hrát. Takže jsem tam tento semestr nebyl ani jednou. Když to teď přeruším, dodělat si to můžu kdykoliv.

Lukáš Navrátil potřetí: „To máš pátek áčko, sobota juniorka, neděle áčko, úterý áčko, čtvrtek juniorka, pátek áčko, sobota juniorka. To je pět zápasů za týden a navíc přes celý víkend jsi s áčkem, protože tu extraligu chceš hrát. Takže jsem ve škole tento semestr nebyl ani jednou.“

Nepřipadá ti vnímání hokejistů schizofrenní? Podle mne jsou dvě skupiny lidí. Ta první vidí hokejisty jenom při hře a zajímá je pouze sportovní stránka. Pro tyhle lidi jsou modly. Pak je tu druhá skupina lidí, která chodí po diskotékách, kde se hokejisté také vyskytují a má s nimi negativní zkušenosti.
Pokud někdo říká, že hokejisté jsou namachrovaní, tak do toho vůbec nevidí. Máš hokejisty a hokejisty. A nejde je všechny strkat do jednoho pytle. Jestli se někde nějaký hráč opije a pak dělá bordel, tak nás tam pak do toho pytle strkají. Ale člověk, který do toho sportu vidí ví, kolik je za tím vším práce a že hokej není jenom o tom, že dvakrát za týden vyjedeš na led a máš za to velké peníze. Volno máš v podstatě měsíc nebo půl měsíce za rok a jinak na sobě pořád makáš a potíš se v posilovně. Pak je zase jiná věc, když je někdo úspěšný a sláva mu stoupne do hlavy. Ale zase jsme u toho jednoho pytle.

Myslíš, že lidi cpou hokejisty do jednoho pytle, aniž by s nimi měli osobní zkušenosti?
Jo. Když nějaký hokejista dělal třeba v Besedě bordel, pak jsi tam ty už nemohl přijít. To jsi jenom slyšel: „Ty jsi taky hokejista? Hokejisti jsou namachrovaní.“ A měl jsi co dělat, abys nedostal přes hubu. Když se teď lidi dozvěděli, že budeme mít oslavu v Besedě, přišla tam jenom půlka lidí. Dřív to tak možná bylo, že se hráči chovali hrubě, vlezli za pult k dýdžejovi a řvali po něm, aby zahrál pro hokejisty, ale dneska si myslím že jsou kultivovaní. Když se podívám na naše mužstvo, nevidím tam nikoho, kdo by tohle v sobě měl. A co se týče áčka, ti si teď ani vyskakovat nijak nemůžou. Už jenom z principu, když jsou poslední. Každý by je setřel.

Stoupá úspěch do hlavy?
Někomu jo. Zajímavé je, že čím větší hvězda, tím víc je ten člověk v pohodě. Podívej se třeba na Pepu Hrabala, který je v reprezentaci. A pak to srovnáš s nějakým hráčem ze třetí čtvrté lajny, ačkoliv tím nechci nijak snižovat pozici v takových útocích, a ten se na tebe vytahuje. A máš to i v té kabině. Starý mazák, který odehrál moc a moc sezón, tě přijme úplně v pohodě a hráč, který je tam rok nebo dva ti říká: „Mladý, udělej to, mladý udělej tamto…“ Třeba Lubošem Robem to bylo skvělé. Nechci říkat, že bych měl v šatně áčka nějaké konflikty, ale někteří mladí se pak na mě dívali trochu skrz prsty. Protože jsi mladý a jsi pro ně konkurence…

Klidně pokračuj…
Nebo když s ním jdeš někam sednout. Tak on si prostě sedí, všechno v pohodě, a pak si vedle něho přisedne nějaký ten mladý a už začne volat na servírku ať mu to donese, ať pohne… A to zase kazí hokejistům image, protože kdo si všine toho Luboše, který tam potichu sedí? Všichni si všimnou toho, který tam dělá bordel.

Ukončeme to téma. Jak strávíš léto?
Brzy nám začne letní příprava, takže budeme hlavně trénovat. Ale chtěl bych se podívat do Chorvatska.