Na Cestě 56 – Malí velcí hokejisté, díl třetí

Na šampionátu se dělo pořád něco, co by stálo za záznam. Naši junioři absolvovali řadu tréninků, poskytli novinářům spousty rozhovorů, příchod nového roku prožili odloučení od svých rodin na hotelových pokojích. Při setkáních mimo led a záběry kamer se každý mohl přesvědčit, že jsou parta obyčejných veselých kluků – byla s nimi zábava, ochotně spolupracovali na tvorbě zpráv, diskutovali o okolním dění. Na ledě však v bojích ve skupině zdolali jen Bělorusko a ve čtvrfinále podlehli Finům. Na Nový rok se se svým vděčným publikem rozloučili.

30. 12. 2001
Posledními soupeři Čechů ve skupině byli Švédové. Na přechodu u stadionu fanoušci týmu tří korunek svou chrčivou mateřštinou nadávali na auta plnou rychlostí projíždějící hlubokými kalužemi a házející na jejich modrožluté dresy litry špinavé vody.

Zápas začínal už ve 14:00, takže jsme hned po obědě naběhli do lože a kluci na led. Vedle nás seděli Finové, na malou kameru si natáčeli zápas a chvílemi i nás, což zdůvodňovali tím, že se na to pak aspoň bude možné dívat. Naši se ujali vedení, ale to bylo všecko. Švédové opět dali o gól víc než soupeř; porazili Čechy 2:1. V Hradci Králové ovšem došlo k jakémusi překvapivému výsledku, a tak naši i přes prohru nevyfasovali do čtvrtfinále obávaný celek následníků Velkého Wayna, ale přijatelnější Finy. Ta videokazeta tedy našim spolusedícím k něčemu byla.

Tiskovku jsme opět pro velké davy proudící v protisměru nestihli. O možnost vyslechnout si další plísnění našich hráčů jsme ale nepřišli, protože vedení týmu tentokrát zastupoval „hodný“ pan Hynek. Měla jsem tak možnost odchytit hráče vycházející z konferenčního sálu. V českém dresu se ze dveří vynořil brankář Slavie Lukáš Hronek. Žádná gorila, nevysoký kluk. Žádost o rozhovor neodmítl. Ell stála kousek stranou, v nestřeženém okamžiku nás s Lukášem vyfotila a pak označila moje vedení rozhovoru za „fakt dost dobrý, já bych vůbec nevěděla, na co se ho mám ptát“. Lukáš není žádné béčko a jako chlap přiznal, že ten gól, co dostal od Slováků, si víceméně dal sám.

Od 17:30 začínal zápas SVK-USA. Místní kotel fandil, jako kdyby hráli Češi. Po vzoru Znojma křičel na Slováky „Teraz to príjde!“ Na Američany se volalo „Go home USA!“ Na media gallery vedle nás seděli dva urostlí svalnatí a velmi nervózní pánové. Jeden měl veliký papír se spoustou kolonek, do kterých dělal spousty čárek, druhý popisoval stohy papírů poznámkami a oba pořád něco drmolili do maličkých mikrofónků. Byli to asistenti amerického trenéra Allaina Jim Johnson a Red Gendron. Misha říkal, že sledují zápas shora a info předávají na střídačku. A opravdu. Pan trenér dole měl na uších malá nenápadná naslouchátka. Po jeho rádcích na horní tribuně zbyly mastné tácky od párků s hořčicí, ačkoliv byl vstup s jídlem na galerii přísně zakázán. Nikdo ale asi neměl to srdce vyhodit Američany s chutí se cpoucí spálenými českými špekáčky.

Zápas skončil 4:4, když Američané vyrovnávali v přesilovce po sporném vyloučení za posunutí puku rukou. Tisková konference se, stejně jako na tribunách, nesla s atmosféře solidárnosti Čechů se Slováky. Po zhodnocení zápasu se Ada zeptal Slováků, jaké to je, když jim v prakticky cizím státě fandí celý stadión. Kapitán František Skládany na to odpověděl: „Českí fanúšikovia dnes dokázali, že nie je možné zabudnúť, že sme dakedy boli jeden štát. Hrálo sa nám tu ako doma a chcel by som im za všetkých našich chalanov velmi pekně poďakovať.“ Americký trenér jistě měl páru o rozpadu Československa a vypadal velmi překvapeně, jak to lidé u nás ještě po letech vnímají. James Slater, nejlepší hráč USA, očividně vůbec netušil, že někdy nějaké společné Československo vůbec existovalo. Roj se pak pana Šuplera zeptal na to poslední sporné vyloučení a měl velkou radost, že se trenér rozčílil přesně tak, jak on to předpokládal. Venku za Arénou se Ell srazila s Peterem Budajem, který ji radostně pozdravil. Až ve dvě hodiny v noci si Ellina konečně řekla, že je přece dospělá ženská, přestala kvílet a usnula...

31. 12. 2001
Ell nás opustila, a tak jsme s Ivanou čelily nástrahám turnaje samy. Dostaly jsme bojový úkol napsat silvestrovský článek. To není jen tak, to chce nápad. V novinách jsme si o svém slovenském idolu, Peteru Budajovi, přečetla, že umí hrát na housle, má rád vážnou hudbu a miluje mléčnou čokoládu. Ivana básnila o teniskách Jirky Hudlera, nejhezčích prý teniskách, jaké kdy viděla. Pohlédly jsme na rozpis tréninků a koupily velikou tabulku studentské pečeti. Slováci čekali na trénink ve velké hale a Češi byli v malé.

Petera Budaje jsme si nechaly zavolat jeho kolegou. Kluk se uculil, s významným výrazem pošeptal Peterovi, že má návštěvu a šel to oznámit zbytku slovenské mimi repre. S Peterem jsme si povyprávěly o jeho smradlavém dresu, o voňavkách, o Coloradu, kde je draftovaný, o Vendovi Nedorostovi, který tam už hraje, o torontských halách Meaple Leafs Garden a Air Canada Center a na závěr obdržely pozvání, ať se za ním do toho Colorada přijedem podívat. Celá slovenská repre se chodila dívat, s kým to jejich gólman rozpráví, a dělala ksichty. S Peterem jsme se rozloučily předáním čokolády, na což kabina reagovala puberťáckým řevem. Peterovi jsme oznámily, že o něm napíšeme, že smrdí, s čímž souhlasil.

Hudlyho jsme si odchytly u kabiny Čechů. Povyprávěly jsme si s ním o jeho teniskách, o obchodech s obuví ve Vsetíně a Olomouci, o jeho kosmetice a vlivu hokejistova obutí na jeho hru. Všem ostatním to bylo jedno a nikdo se na nás nechodil dívat. Hudlymu jsme daly odznáček Českého hokejového klubu a oznámily mu, že o něm napíšeme, že mu nesmrdí boty, s čímž souhlasil.

Pleky, oděn do nepříliš svůdného potréninkového negližé, dobře věděl, o co jde v podpisové akci proti zkrácení pořadu s Mikrofonem za hokejem a sám nabídl, že zařídí, aby podepsal celý tým. Za půl hodiny vylezl z kabiny s dvaceti podpisy a omluvou, že ty zbývající tři prostě nesehnal. Rváč a výtržník Hemský už zřejmě zapomněl česky, protože do formuláře napsal „Ales Hemsky, trida Miru, Pardubice“. Plekymu jsme poděkovaly, nic mu nedaly ani neřekly a napsaly o něm, že si maže nohy Hudlerovýma mastičkama, čemuž se Pleky později smál.

Z toho vyplývá, že všecko, co jsme s Ivanou do uleťáckého silvestrovského článku napsaly, je do slova pravda kromě toho, že Hudly vyrábí nějaké mastičky. Efekt vět a událostí ve zpřeházeném pořadí byl ovšem dokonalý. Pleky pak sám napsal jeden článek, kde mimo jiné hovořil o velmi vysokém čele Miloše Hořavy a o tom, že už ho nezajímá, že na území ČR se pohybuje jistý Jared Aulin, Kanaďan, který si v guide do kolonky personal napsal has met Britney Spears, což by ho ještě vloni zajímalo. Silvestra kluci strávili na hotelu při pohádkách a my v restauraci a později v pardubických ulicích. K hotelu Zlatá štika, kde naše repre bydlela, jsme se nešli ani podívat, natož hulákat pod okna, což mrzelo hlavně Ivanu.

1. 1. 2002

Jak říká pan Záruba, čtvrfinále rozdělí účastníky turnaje na úspěšné a rychle poražené. Na Nový rok se o tyto posty měli na pardubickém ledě rozdělit Slováci se Švýcary a Češi s Finy.

První zápas začínal ve 14:30 a už dost dlouho před tím se z hlediště ozývali fanoušci ze země helvétského kříže se svým „Hop, Swiss!“ Aréna ovšem „své“ Slováky nezradila a Švýcary svým duněním v pohodě překřičela. Čtvrtfinále Slovensko-Švýcarsko bylo opravdovou rytířskou bitvou, ve které si nikdo do poslední chvíle nemohl být jistý vítězstvím. Až do druhé půle poslední třetiny to bylo 1:1 a gól Švýcarů na 1:2 zdál se být 3 min před koncem slovenskou definitivou. Ovšem pak se na ledě rozpoutalo peklo. V několika sekundách Slováci vyrovnali a vzápětí Švýcaři strhli vedení zpět na svou stranu. Trenér Šupler odvolal gólmana Hamerlíka, ale šest mužů v poli jen inkasovalo do opuštěné klece.

Ve tvářích Julia Šuplera, Františka Skládaného a skoro všech novinářů na tiskovce se zračilo nekonečné zklamání. Pan Šupler se zachoval dekorum, poděkoval týmu a řekl, že je na své hráče hrdý (ani zdaleka takového hodnocení se náš tým od svého vedoucího trenéra za pár hodin nedočkal). Švýcaři byli samozřejmě šťastní jako blechy, ale postupem času se i na ně přeneslo všeobecné zklamání a nakonec i oni podlehli smutné náladě a začali se tvářit, jako by se nedařilo ani jim.

Neúspěch Slováků nás zviklal. Roj říkal, že „ještě dvě a půl hodiny máme v turnaji někoho svýho“. Ivana se připletla do potíží u služebního vstupu – pořadatel nechtěl dovnitř pustit mládence evidentně patřícího k týmu Finů proto, že nechal akreditaci v kabině. Ivana nešťastníka zachránila a požádala o „puštění“ zápasu našim. Hoch s úsměvem odmítl. Vypadal jako přesná mladší kopie jednoho hokejového velikána. Byl to Mikko Koivu…

Do hlediště jsme zasedli spolu s 5 725 diváky – Aréna ani nebyla vyprodaná. Jediný gól našich, vyrovnávací na 1:1, vsítil v 38. min místní odchovanec Petr Průcha. S jedním gólem a mnoha dalšími šancemi moc velká naděje na úspěch není. Finové dali opět o gól více a třetí přidali v power play. Po Slovácích končili na turnaji i jejich souputníci Češi. Místo zlatého hattricku tak z účasti bylo druhé nejhorší umístění v historii. Nejsou každý den vánoce.

Miloše Hořavu coby nejlepšího z našich vytáhli z kabiny do press center a nechali ho čekat do zahájení tiskové konference. Miloš se smutně a unaveně opíral o automat na kávu. Padli si do náručí s Martinem Hostákem, Milošova slavného táty dávným kamarádem z angažmá ve Švédsku, a jako jeden muž pronesli jadrné zhodnocení celého průběhu turnaje. Trenér Finů Erkka Westerlund samozřejmě zářil spokojeností. Pan Hynek s Milošem ukončili českou pouť turnajem s grácií diplomata a poraženého hráče.

Z tohoto šampionátu mi z hmatatelných věcí zůstala spousta fotek, dokumentačních materiálů, pár plakátů a reklamních věciček. Ty nehmatatelné věci jsou ovšem cennější. Týden prožitý na zimáku na světovém hokejovém podniku, s kamarády, novináři, skauty, hráči, trenéry a dalšími se nedá ničím vyvážit. Určitě to nebyla akce poslední. Snad se někdy na konci nějaké další brzy dočkáme zase vlajky, medailí a oslav.

Foto: Quinny, Roj www.ohf.cz, Ell www.hokejcb.cz

V hokeji jsme pořád jedna země
Proč Budaj nevoní jako Hudlerovy boty
Děkujeme, odcházíme
Peter Budaj - draft 2001