Roman Vlach trenérem: Je potřeba trpělivost a tolerance. Byla by škoda odcházet

Bývalý útočník Roman Vlach po uplynulé sezoně ukončil aktivní hokejovou kariéru, se startem letní přípravy se však vrátil do VHK, kde nově figuruje jako asistent trenéra u kategorií 2. a 3. třídy. „Mám zdejší prostředí jednoduše rád, přirostlo mi k srdci už v mládí a ani nyní to není jinak,“ prozrazuje a odkrývá také důvody, proč se rozhodl zrovna pro trénování nejmenších hokejistů.

Jak jste se dostal k trénování žákovských kategorií?
Sám mám dvě děti, takže se v tomto světě trochu pohybuju, a zároveň jsem si říkal, že když už se člověk hokeji věnoval několik let, tak by bylo fajn u něj zůstat. Rozhodl jsem se pro tuto věkovou kategorii, protože mám své zaměstnání v oboru stavebnictví, kde pracuji na plný úvazek a nechtěl jsem jej opouštět. Takto se to dá zatím dobře skloubit dohromady. 

Proč zrovna VHK?
Na to je docela snadná odpověď. Protože mám zdejší prostředí jednoduše rád, přirostlo mi k srdci už v mládí a ani nyní to není jinak. Znám tady velkou spoustu lidí pracujících kolem hokeje, mám tu kamarády. Navíc prostředí a zázemí na Kapce, kde kategorie menších dětí trénují, je skvělé.

Co pro vás bylo hlavní motivaci pro práci trenéra?
Nějaký čas jsem u hokeje strávil a byla by škoda od něj odcházet úplně. Věřím, že mám co předat dál, ať už vlastní nabyté zkušenosti nebo nové trendy, o které se zajímám. S menšími dětmi je to pak samozřejmě méně časově náročné, než kdybych trénoval vyšší kategorie. Pro mě byla a je priorita rodina, chci s nimi trávit co nejvíce času, takže jsem zvolil takovou variantu, abych to mohl skloubit dohromady. Takhle jsem pokryl všechno, co jsem chtěl.

Máte nějakou předchozí zkušenost s prací s dětmi?
S kamarádem ve Zlíně jsem trénoval děti v rámci pohybového rozvoje, všestrannosti a různých doplňkových sportů, kde bylo třeba i plavání. Takže bych řekl, že nějaké zkušenosti mám, ale není to tak, že bych už tři čtyři roky trénoval děti, to ne. Nějaký půl rok jsem s nimi ale strávil.

Jak vás tato nová role zatím baví?
Je to něco jiného. Jak se říká, člověk už je na druhém břehu, už u hokeje nepůsobí jako hráč. Momentálně je to fajn, baví mě to. Je to pro mě dobrá zkušenost, která mě může posunout trošku dál. Na druhou stranu, jak jsem říkal, mám svou práci, která mě baví taky, takže uvidíme, pro jakou stranu se někdy v budoucnu rozhodnu. Momentálně mi to ale vyhovuje přesně tímto stylem a jsem spokojený.

Máte za sebou letní přípravu. Jak probíhala?
U těchto kategorií je to spíš o tom, aby děti měly radost z pohybu a chodily na trénink s radostí. Úlohou nás trenérů je pak rozvíjet jejich pohybové dovednosti, například aby uměly udělat kotoul a další věci, které patří k všestranné sportovní přípravě. Tímto směrem jsme náš společný čas směřovali. Já sám jsem s trenérstvím v začátcích, takže jsem se zároveň učil i od zkušenějších kolegů. Program tréninků jsme také ladili dohromady, něco jsem vložil já, něco vložili kluci. Ale jak říkám, hlavní je to o tom, aby to děti v tomto věku bavilo. O ničem jiném.

Máte nějakou svou vizi, něco, co byste chtěl nejmenším hokejistům předat?
Sám vím, že když je to nucené a ve skutečnosti se to nedělá s radostí, tak to nikdy nenese ovoce. Pro mě je důležité, že jsou děti spokojené a těší se na další trénink. To je pro mě nejvíc a je to to, čeho chci dosáhnout. Samozřejmě jim chci předat i své poznatky a zkušenosti, hlavně ze strany té pohybové přípravy, ale tohle je můj pohled na práci s dětmi.

Vzpomínáte si, co vás v tomto věku nejvíce bavilo?
To je strašně těžké říct (směje se). V té době jsem asi úplně nevnímal, co mě baví, a co ne. Těšil jsem se na každý trénink, protože jsem tam měl kamarády, zahráli jsme si fotbal, zkoušeli jsme nové věci. Beru si z toho ale to, že vím, že program tréninku musí děti vtáhnout, aby chtěly druhý den přijít znovu. O tom to celé je. A myslím si, že tak to bylo i u mě. Na tréninky jsem se těšil. Myslím si, že v této kategorii to ještě není o tom, že vás něco baví, nebo ne. To přijde později, kdy někoho nebaví běhat, někoho nebaví posilovna.

Zmínil jste, že se učíte od zkušenějších kolegů. Co už jste od nich pochytil?
Že je jednoznačně zapotřebí notná dávka trpělivosti a tolerance (usmívá se). Když je na tréninku hodně dětí, tak přes sebe většinou křičí, k čemuž je opravdu potřeba určitá dávka trpělivosti. Je taky fajn naučit děti trochu disciplíny a dalších věcí, které se jim budou hodit i v každodenním životě, což je právě asi to, co často od kolegů odkoukávám. Zároveň se inspiruju ohledně cviků pro menší děti. Ono se to nezdá, ale myslet na to, co děti už můžou, a co ještě ne, je někdy taky složité. Když to přeženu, tak samozřejmě nemůžou vzít činku do ruky, ale takových věcí je víc. Dáváme tedy dohromady cviky s vlastní vahou, zapojujeme hry. V tomto ohledu se člověk učí a já to pak praktikuju i u svých dětí. Ne, že bych s nimi trénoval, to ne, ale snažíme se je v základních mezích také pohybově rozvíjet a poskytnout jim základy zdravého životního stylu i do dalších let.

Jak vnímáte trend počítačů a telefonů v konkurenci proti sportu?
To je velice těžká otázka. Technika je součástí dnešní doby a je potřeba to nějakým způsobem respektovat. Ale dokud jako rodiče můžeme u dětí ovlivnit jejich postoj k těmto věcem i sportu, je potřeba toho využít a udělat to.