Na Cestě 54 – Malí velcí hokejisté, díl první

Na mistrovství jsme se všichni těšili jak malí. Ani jsme moc nevnímali vánoční atmosféru. Psali jsme si a volali mezi sebou i s našimi mladými reprezentanty a chtěli tam být nejlépe teď hned. Na druhý vánoční svátek jsme nasměrovali svoje vlaky z různých končin republiky na východ Čech s tím, že ze zimáku nevytáhneme paty až do slavného finále. Připravovali jsme zpravodajství a propagovali Český hokejový klub, byla s tím spousta práce a zajišťování. Ovšem být akreditovaný znamená poznat koncentrovanou atmosféru světového šampionátu se vším všudy a hlavně o to šlo. Všechno vyšlo jak nejlíp mohlo a užili jsme si to parádně. Jen s tím finále to nakonec nějak neklaplo.

26. 12. 2001
Už v devět ráno jsem seděla ve vlaku z Bohumína do Pardubic. Bylo velmi náročné uhájit dvě místa pro Mishana a jeho Raduš, kteří přistupovali v Ostravě. Zejména paní v čepici snad ze chcíplé kočky zahájila takovou ofenzivu, že jsem sedačky musela bránit podstatně lépe než Libor Ustrnul modrou čáru, aby si ti dva měli kam sednout. Celou cestu jsme byli v kontaktu s Ell, která cestovala z Českých Budějovic přes Prahu. Nejdřív ztratila ve vlaku rukavice a pak se na Václaváku ztratila sama. Ve 12:30 jsme všichni byli v Pardubicích jak na koni, protože oba koně přijeli na čas i přes to, že bylo minus deset stupňů a všude byly obrovské závěje sněhu.

Dorazili jsme k pardubické Aréně a šli se akreditovat. Seznámila jsem se Ivanou Paulovou, která nám píše juniory na Slavii, a tím pádem můj život dostal nový rozměr. Bez Ivany, Ell, Hudlyho, Plekyho a Petera Budaje by mistrovství bylo o ničem. Slečny na akreditaci nás vyfotily a skoro nikomu nenapsaly na kartičku jméno bez chyby. Kontrolní futra za dveřmi služebního vchodu pípáním upozornila na každý kov v našich batozích. Když jsme pod dohledem pána v uniformě naskládali všechny mobily, diktafony, klíče a fény na vlasy zpět, byli jsme v útrobách Arény Pardubice, toho času naprosto pusté, neboť zápas Slovensko-Bělorusko měl začít až v pět.

V hledištích se leskla madla polstrovaných sedadel, všechno bylo modré, šedé a stříbné a už jen z toho mi byla zima. Sloupy s letopočty, kdy byla Tesla mistrem ligy, jsou „naprosto obyč kovový sloupy“, jak to zhodnotila Ell. Jména nejlepších v historii pardubického hokeje byla napsána na „takovejch nevyžehlenejch ubrusech“, jak to viděla Ivana. Chodby nám pro 9.000 lidu přišly trochu úzké a okýnek s občerstvením poněkud málo. Na OHF pak Roj vypočetl další nedostatky Arény. Ne že bychom tvrdili, že je špatná, to v žádném případě. Postavit takový zimák v našich podmínkách je jistě zázrak, ale nadšenou reklamu v televizi je nutno brát s mírnou rezervou.

Tiskové středisko, centrum pro práci novinářů píšících i mluvících, je ve druhém patře služebního zázemí. Prostorná místnost svým zařízením a službami poskytovala žurnalistům veškerý informační servis. Stala se nám místem ranních pracovních schůzek, celodenní a hlavně pozdně večerní tvorby textů, jakož i místem setkání s Opravdovými novináři, trenéry, hráči na tiskových konferencích po zápasech a nakonec i útočištěm k pohodlnému sledování dění na ledě.

Nafasovaly jsme s Ell plakáty a oblepily jimi místa, kde se na zimáku koncentrují lidé. Nejpopulárnějšími hráči se tak stali Petr Čajánek na plakátku Českého hokejového klubu a Tomáš Plekanec, který jako kluk z plakátu koukal na obyvatele města na každém pardubickém rohu, z každého lístku na zápas a dokonce i ze stěn autobusů hromadné dopravy. Zvaly jsme přicházející lidi na autogramiádu hvězd pardubického hokeje. V davech proudících na tribuny se občas nějaká ta V.I.P. taky vyskytla. A tak se stalo, že jsem na podpis Oty Janeckého lákala Ladislava Lubinu. Ell se s letákem vrhla na světlovlasého muže v červeném kožíšku ala Santa Klaus a když ten se jen vesele smál a šel dál, s očima navrch hlavy vydechla: „Ježiš dyť to byl Salfa…!“ Potkávaly jsme kluky v úborech s nápisem „USA team“, modrožluté Švédy i pár v bundách s logem české reprezentace.

Zápas Slovensko-Bělorusko jsme samozřejmě chtěly vidět. Pan pořadatel nás bez lístku nechtěl pustit na tribunu, ale vnutily jsme mu taky leták, a tak se dal obměkčit. Tribuny nadšeně fandily Slovákům, vedle kotle místního byly vyvěšeny slovenské vlajky návštěvníků ze země našich východních sousedů a na ledě se snažili jejich reprezentanti. Do běloruské brány se poprvé trefili sice až v čase 19:15, ale pak už to šlo ráz na ráz a s Bělorusy z kopce - 7:1 pro Slováky.

Na tiskovou konferenci do místnosti sousedící s press-centrem přicházeli vždy trenéři obou týmů a nejlepší hráči zápasu. Diferencovanou velikostí očí nás zaujal trenér Běloruska Melenčuk, kterého Ell okamžitě překřtila na „Mekačuk“, a příjemný pan Július Šupler. Nepotřeboval tlumočníky. Své hodnocení řekl slovensky, anglicky a kdyby bylo třeba, tak klidně i rusky. Nejlepší hráč Slováků, Marek Svatoš, sjel zpět do kabiny výtahem a zbyl v něm po něm pach potu, který jsme cítili ještě druhý den.

Bylo toho všeho na jeden den až až, takže jsme cestu na hradecké koleje, kde jsme našli přechodný domov, už málem prospali. Překvapil nás pan řidič trolejbusu, který nechtěl žádné peníze za lístky. Dozvěděli jsme se, že účastníci šampionátu mají městskou dopravu v Pardubicích a Hradci zdarma. Slováci tedy měli před zápasem s Čechy psychickou výhodu vysoko vyhraného zápasu. A my jsme se na další maraton a česko-slovenské derby potřebovali hlavně pořádně vyspat.

27. 12. 2001
Vzhledem k totální únavě a počátku zápasu CZE-SLO až v pět odpoledne jsme naplánovali odjezd z Hradce na 12:21. Ell zapomněla na kolejích foťák, pročež pak celý den skučela, že si nemůže vyfotit svého favorita z Budějovic, Vondrku Michala.

Na ledě trénovali „mimi Belarus“, jak říkala Ell. Evidentně probírali „důraz před brankou“. Trenér na všechny okolostojící strašlivě řval a strkal do nich. Koho zmerčil, že nedává pozor, na toho ječel naprosto nepříčetně. Ve finále vyhodil brankáře z branky a nejblíže stojícího hráče udeřil tak, že ten naprosto nepřipraven na takový atak sebou mrsknul na led. Největší kapky dostával ten nejmenší a nejmladší, soudě dle košíku na obličeji. Po tréninku vypadal, že se rozpláče. Shodly jsme se s Ell, že takové brutální trenéry, jako byli Melenčuk a Šumidub, bychom rozhodně nesnesly.

Ztracení NHL skauti se nás ptali, kudy tudy do V.I.P. scout room. Byli to klasičtí hluční, veselí a přátelští Amíci. Pán přeslabikoval moje jméno na kartičce. On na své neměl nic, a tak jsem ho označila jako „no name American“. Jeho kolega mi tajemně sdělil, ať si na něj dávám pozor, že není Američan, ale ruský špión. Tomu jsem nevěřila a pán se velmi smál. Představili se nám jako Michel a Frank, francouzští Kanaďané, skauti montrealských Canadiens. Je fakt, že jako Kanaďané vypadali – oba postavami v kožichách jako na severní točnu připomínali medvědy grizzly. Ptala jsem se, které hráče nám zase odvlečou do té své NHL. Říkali, že ještě neví, protože ještě Čechy neviděli, ale tipy už mají. Jednoho tipa si dokonce vloni pro sebe urvali na draftu NHL.

Odpoledne se neslo ve znamení příprav na autogramiádu Oty Janeckého a Vladimíra Martince. S Ell a Raduš jsme měly spoustu reklamních a administrativních úkolů. Předem jsme na to měly domluvené zapůjčení replik dresů ve Střída Sportu. Byla jsem z toho dost na větvi, že ten veselý a ochotný pán, který mi ze svého zboží půjčil tolik věcí jen tak na čestné slovo, je onen legendární „Tíťa“ Střída, kamarád a bývalý spoluhráč samotného Dominátora.

Působiště jsme měli rozdělená. Venku před zimákem jsme s letáky a hlasivkami úřadovaly my s Ell a Raduš a za vchodovými dveřmi promlouval do mikrofonu a lidem do duší Misha. S přibývajícím časem přibývalo lidí a ubývalo lístků v pokladnách. Lidé byli ochotni dát nám za lístek cokoliv. Nabízeli alkohol, peníze i sňatek. Bohužel nebylo možno pomoci ani čtyřem klukům ze Znojma, od hlavy k patě navlečeným do věcí značky Excalibur, ani dvěma borcům z Olomouce, kteří třímali v rukou obrovský plakát s nápisem „Hudly na Hrad!“ Lidi se pokoušeli dostat dovnitř nepozorovaně, ale kontrola byla pečlivá, několikastupňová a velmi přísná. Na stadion nevešel nikdo bez lístku, nikdo s praporem na holi a nikdo, kdo by se nevzdal skleněných láhví.

Roj někde vyčmuchal, že novinářům je k dispozici i tribuna protější k media galery - primátorská lože. A byla to pravda – pán za skleněnými dveřmi vedoucími do reprezentačních prostor jen zkontroloval pohledem naše visačky. Ocitli jsme se v nevídaném pohodlí. Prostorná lože s automatem na kávu, WC a pohodlnými sedačkami a nic nerušícím pohledem na ledovou plochu. Z očí do očí přes šířku kluziště jsme se mohli dívat s Albi Lörinczem sídlícím ve zvukotěsné kabině pro pracovníky rádií.

Stadion byl narvaný po střechu a jen duněl údery do bubnů v kotli a skandovaným potleskem. Potemnělé kluziště odráželo barevná světla reflektorů. Atmosféra světového podniku není s ničím srovnatelná. Derby se Slováky s sebou navíc nese nádech nostalgických vzpomínek na doby, kdy dva národy dobývaly vavříny pod společnou vlajkou. Mladičkým klukům na ledě už to možná nic moc neříká, ale v generaci nad dvacet let jsou ty vzpomínky docela čerstvé. Stadionem se neslo mohutné „Českoooslo-vens-ko!“ a taky když kotel vyskládaný z fanoušků různých extraligových klubů vyvolával postupně všechny naše hráče, věděli jsme, že ať šampionát dopadne jakkoliv, lidi naše hráče nezatratí. Samozřejmě jsem nejvíce sledovala Jirku Hudlera – postupně povýšil na centra elitní první formace, hrál výborně a měl spousty šancí. Ale ani on, ani jeho spoluhráči na slovenského gólmana Petera Budaje nevyzráli. Slovákům se podařilo splnit onu pověstnou základní taktitu – dát aspoň o gól víc než soupeř. Lukáš Hronek jedinkrát kapituloval a naše to stálo výhru.

Do press-centra to přes proudící davy bylo hodně daleko. A tak jsme přišli o tiskovku s pány Hynkem a Šuplerem. Nicméně jsme si s Ell ten večer vytvořily novou šampionátovou tradici. Na tiskovkách dostali slovo nejdříve hráči, aby mohli hned odejít se umýt a připravit k odjezdu. Potkloukaly jsme se po prázdné místnosti, když se z press-conference-room vynořil kluk v repredresu – gólman Peter Budaj. Zkoumavě se rozhlížel, jak by se dostal pryč a mačkal tlačítka výtahu. Nezaváhaly jsme a přivolaly druhou kabinu, která přijela dřív. Předstíraly jsme, že jedeme stejným směrem. „Pojedete s námi?“ Peter plaše pohodil rameny a pronesl varovnou větu: „Idem, ale smrdím!“ Řekl to tak unaveně, zoufale, omluvně a zároveň šťastně, že se ona věta pro nás stala nesmazatelnou. Nutno podotknout, že věděl, o čem mluví. Ovšem 15 sekund se vstřícným a povídavým pohledným klukem s výraznýma modrýma očima a střapatou hlavou, to nám za to stálo. Peter se nám svěřil, že „českí chalani mali viacej zo hry, ale slovenskí chalani dreli a nakonec to vyšlo“ a že opravdu neví, jestli „to bolo štiastie, alebo božia milosť“. Po tomto zážitku zúžila Ell naše působení na šampionátu na otázku: „S kým dneska pojedeme výtahem?“ Ačkoliv jich pak byla pěkná řádka, Peter Budaj pro nás zůstal hrdinou a idolem číslo jedna.

Večer pro nás nekončil, od 20:15 se hrál zápas SWE-USA a v první přestávce jsme měli na ledě opět akci Českého hokejového klubu. S Mishou jsme se soustředili hlavně na to, abychom se před zaplněnými tribunami nenatáhli na ledě jak širocí, tak dlouzí. Všichni naši kamarádi sledovali ceremoniál s nadšeným ječením na obrazovkách vnitřního stadionového okruhu. Všechno dobře dopadlo a za asistence pana moderátora jsem vylosovala výherce repredresu. Výherkyně si pro dres nepřišla, z čehož měla největší radost Ell, protože jsme jí dres svěřili do opatrování.

Bylo skoro deset večer. Už opravdu z posledních sil jsme s Ell a Raduš sledovaly ve vstupní hale Roje nadšeně deklamujícího hesla o petici OHF proti zkrácení pořadu S mikrofonem za hokejem. Po stadionu pobíhaly hlídky sbírající podpisy. Podepsali i 4 kluci v ovčích kožichách a valašských kloboucích, kteří dorazili až z dalekého Vsetína a se kterýma jsem se velmi spřátelila. Do Hradce jsme ten večer odjeli posledním vlakem a domů dorazili s půlnocí. Na pokraji smrti vyčerpáním, ale i tento den stál za to.

Český hokejový klub
Petice Neberte nám hokej – proti zkrácení pořadu S mikrofonem za hokejem
Den první, vraždění neviňátek i jiná story
Den druhý, snad konec týrání
Den třetí, se Slováky marnost nad marnost

Foto: Quinny, OHF

Příště – Malí velcí hokejisté, díl druhý
na slovíčko s Jirkou Hudlerem
Jaroslav Holík: „Hudler týmu neškodí.“
do výtahu s Lukášem Krajíčkem
Aleš Hemský vysvlečen z dresu a různé čáry pana Pavla Hynka
Ell: „Mimi Belarus jsou sladký tím, jak jsou úplně auf!“
Američané málem na autobusovém nádraží a za co nám děkoval Kieth Allain
Dwight Helminen a taková normální rodinka v media guide
na slovíčko s Lukášem Hronkem
František Skládany: „Českí fanúšikovia dokázali, že sme dakedy boli jeden štát.“
koho pozval Peter Budaj do Colorada, proč dostal čokoládu a co na to jeho spoluhráči
Jirka Hudler, jeho tenisky, ovečka na puku a proč to Plekanec práskl – Silvestr na MSJ
Tomáš Plekanec organizuje podpis petice na podporu OHF
kdo potkal Britney Spears; Tomáš Plekanec dospěl – už ji vidět nechce
čtvrtfinále: Suomi – česká definitiva, za rok nashledanou