Na Cestě 55 – Malí velcí hokejisté, díl druhý

28. 12. 2001 - Oficiální rozpis tréninků je anglicky psaný papír s hlavičkou IIHF, ovšem jeho platnost tím není stoprocentně dána. Není vyloučeno, že se ráno přihrnete se na tribunu a hráči jsou už ve sprchách, příp. jednou bruslí ze stadionu. Právě v den, kdy jsem chtěla dát řeč s Jirkou Hudlerem, se toto přihodilo. S Ell a Ivanou jsme hleděly na rolbu šourající se po ledě, pár kolegů pobíhajících v mix zone a členy našeho týmu mezi nimi zdařile kličkující. Jaguár Hudly nezaváhal a neodmítl mě, i když měl na sbalení svých pěti švestek jen pět minut a sám byl ještě v negližé.

Zápas našich s Bělorusy začínal v 17:00. Už od oběda se v press center rojili lidé od televize. Pan Vichnar studoval stohy papírů, pan Dusík vláčel mikrofony sem a tam, pan Záruba působil svěže, klidně a vyrovnaně, ale to on pořád, i v deset večer, kdy už všichni ostatní padají na ústa a spí na klávesnicích počítačů. Pořád se na nás svůdně usmíval podezřelý mladý muž. Jen jsme nemohly přijít na to, kdo to je. Až když se postavil před kameru a začal řečnit, došlo nám to – byl to Martin Hosták. S Ell a Rojem jsme se opět usadili v pohodlné loži a oddali se bojové atmosféře. Spojené fankluby Pardubic a Sparty skandovaly jméno Jirky Hudlera, který se přesně podle official line up sklonil proti Arťomu Sjankeviči k úvodnímu vhazování.

Centr první formace zakombinoval s Krajíčkem a po 28 s hry byl puk poprvé v běloruské brance. O necelé 4 min se trefil Ell oblíbenec Vondrka a z bylo patrné, že mimi Belarus jsou opět na pokraji zkázy. Dokázali skórovat jen jednou při hře 5 proti 3 a zápas skončil 9:1. Pleky si to užil, profesorsky kontroloval průběh a vyzkoušel si i pozici bránícího centra. Velmi nás zklamal Libor Ustrnul, který většinu doby jen dělal na soupeře ramena, naštěstí ho v průběhu vystřídal Honza Hanzlík. Michal Vondrka doplatil na svá dvě vyloučení. V rámci trenérských metod pana Holíka si v dalším zápase nezahrál. Do hry se dostal – pokud se to tak dá říct – Jiří Jakeš. Šel odsedět menší trest a Ivanu natolik zaujal jeho bruslařský styl při cestě napříč kluzištěm a zpět, že plánovala o tom napsat rozsáhlejší studii...

Roj říkal, že ve dvojici Hynek-Holík je pan Holík za „toho zlého“ a něco na tom možná bude. Na tiskovce po zápase trenér české reprezentace na úvod ucedil: „No, nejsme zase až tak slabí, abychom pořád prohrávali…“ To byla první, ale ne poslední věta, kterou tu část sálu, která ho neznala, přinutil zvednout hlavu a zastříhat ušima. Následně kompletně rozcupoval herní projev Čechů. Připadalo mi, že mluví o týmu, který tomu jeho nějak ublížil, a ne o vlastních svěřencích, které on sám má na povel. Ti, kdo ho znali, se usmívali, ostatní byli v šoku. Dosud jsem pana Holíka znala pouze ze střídačky jihlavské Dukly, když v hale Rondo na své svěřence, kteří přehrávali soupeře z Komety Brno rozdílem třídy, vždycky nepříčetně řval. Rozhodla jsem se s podivínem navázat kontakt.

Když chcete v diskusi vznést dotaz, musíte se zřetelně a nahlas představit jménem, říct, pro koho píšete a formulovat požadavek. Navíc když mezi skoro samými muži promluví žena, většina zraků se po tazatelce se zájmem otočí. Vystupovat před fórem mi nečiní potíže, a tak jsem se hrdinně představila, drze zařadila mezi pisálky Vsetína a požádala o zhodnocení Jiřího Hudlera, jeho výkonnosti a celkové práce pro tým. „Pro Hudlera platí to stejné, co pro ostatní. Nenahraje, nedá puk, nekombinuje. Ale má tady taky své místo. Hudler týmu neškodí.“ Pozornost všech mužů v sále mě nemohla rozhodit, ovšem vlastním uším jsem nevěřila. Do diskuse se zapojil další kolega, a tak jsem upustila od záměru doptat se, jestli tedy je v týmu někdo, kdo mu škodí. Ani cesta výtahem a popovídání si s Lukášem Krajíčkem mě neuklidnily a ještě cestou do Hradce jsem viděla rudě. Roj se mi smál, že čekat od Holíka, že řekne, že „můj Hudler hrál nejlíp“ je naivní.

29. 12. 2001
Hlavičkový dokument tentokrát nelhal. Po ledě se ve stanovený čas proháněla česká repre. Usídlily jsme se s Ell a Ivanou na prázdné tribuně a snažily se pochopit, jaký vliv mají čáry, které maloval na tabuli pan Hynek, na to, jak kluci jezdí, kdo komu nahrává a tak. Dlouho jsme to všecko složitě porovnávaly, ale na nic jsme nepřišly. Ell říkala, že pan Hynek maluje pokaždé jiné čáry, ale oni jezdí furt stejně. Naše přítomnost ovšem evidentně motivovala reprezentanty k vyššímu individuálnímu výkonu. Největším exhibicionistou ukázal se být pan Hemský, mezi jehož nejoblíbenější činnosti patřil nácvik rvaček. Neustále napadal pana Průchu a vyzýval ke stejné aktivitě pana Plekance. Pan Hudler, aby náhodou nezůstal pozadu, se též připojil a skončil s odepnutým košíkem. Výtržník Hemský dopadl hůř - v potupné pozici na čtyřech s dresem přetaženým přes hlavu. Nakonec na ledě zůstali jen pánové Hudler a v brance Fikrt a dokola kroužila rolba. Když už hrozilo, že branku převálcuje, klidili se do šatny. „Mimi, tebe musí z toho ledu odsekat!“ Hudly nevěřícně kroutil hlavou. „Prohrál jsem s Fikrtem na nájezdy šedesát tisíc!…BODŮ!!!“

Na chodbách Arény vyrostla spousta reklamních stánků, mezi nimi prostřel stůl i pán propagující brusle T-blade. Okolo rozvěsil plakáty hvězd jeho zboží užívajících. Patrik Eliáš nás s Ell ale nezajímal, hledaly jsme jiného svého favorita. Záběr na brusle, kus zadku a rukávu červeného dresu s číslem 29, to byl on, znojemský Orel Marek Vorel. Nastudovaly jsme speciální tvar výkrojků v nožích bruslí a Ell od té doby říká, že „Plekanec je ten na kolečkových bruslích“.

Od 15:30 se hrál zápas SVK-SWE. Sledovali jsme, jak si naši bratia vedou nadmíru dobře a vedou i na góly 2:0. Ovšem potom se v jejich hře něco polámalo a zápas skončil 2:2. Pan Šupler se na tiskovce stavěl kriticky k výkonu rozhodčího, který velmi přísně posuzoval sebemenší kontakty rukou s pukem. „Nie je možné, aby sa na turnaji na svetovej úrovni tieto zákroky posuzovali takto! Nie je možné, aby nás rozhodca za takýto zákrok poslal do troch 2 minuty pred koncom stretnutia!“ Hřímal to pak v různých obměnách a světových jazycích velmi často. Július Šupler byl vedle Petera Budaje dalším ze Slováků, který si nás naprosto získal.

Na zápas USA-BLR, který začínal v 19:00, jsme s Ell a Mishou přicházeli s končící 1. třetinou a tipovali to na 4:0. Na jumbotronu svítilo skóre 0:1! Velice jsme s Ell mimi Belarus fandily. Amíci vyrovnali a mimi Belarus se ztráceli, až se ztratili úplně. Když jim soupeř odskočil na tříbrankový rozdíl, běloruský brankář zůstal dlouho ležet v brance a určitě ukanula nějaká slzička zoufalého vzteku. Lajdáčtí obránci se neodvážili ani jít ho utěšovat. Na další odpor se už nezmohli. Jak řekla Ell: „Mimi Belarus jsou sladký tím, jak jsou úplně auf!“

Media guide je věc, kterou každý tým předkládá novinářům, aby se z ní o tom týmu dozvěděli něco zajímavého. Misha říkal, že podle rozsahu guide se pozná, jak je která hokejová země bohatá. Švédové rozdávali větší plakát s fotkami hráčů, Slováci sešitek, Finové brožurku, Američané brožuru, Kanaďané knihu a Češi nic. V americkém guide nás nejvíc zaujal Dwight Helminen, u kterého bylo napsáno, že je nejstarší ze sedmi sourozenců a že všichni tři jeho bratři, dvě ze tří sester, máma i táta hrajou hokej. Taková normální americká rodinka. Právě světlovlasý Dwight přišel v doprovodu svého trenéra na tiskovku. Kieth Allain se vyznačoval americky uvolněným přístupem ke všemu, seděl na židli metr od stolu s nohou přes nohu, objímal svého svěřence a paní překladatelku a široce se culil. Na nás s Ell jako na jedny z mála žen v sále ještě navíc přátelsky pomrkával.

Plížily jsme se s Ell prázdnou Arénou ven. U hlavního vchodu zoufale lomcovaly zamčenýma dveřma 2 zatoulané americké ovečky. Při představě, že se ztratily, že neznají cestu ven a že stráví noc na stadionu jim velmi spadlo americké sebevědomí. „Jestli chcete ven, tak pojďte s náma!“ Slyšely jsme dva americké šutry padající z amerických srdcí. Hošíci nás poslušně následovali tajemnými chodbami ke služební vrátnici. „A prosím vás, nevíte, kde tady staví autobusy?“ Vůbec mi nedošlo, na co se ptá. „Kousek od vlaků. My tam taky jdem…“ Hoch na mě hleděl velmi zmateně, ale to už jsme všichni vycházeli ven, přímo do náruče pana Allaina, který pobíhal okolo svého týmu a nemohl se dopočítat. „Trenére, my jsme se ztratili, ale tady ty dvě holky nás zachránily…“ Pan Allain v nás okamžitě poznal mrkáčky z tiskovky a děkoval za záchranu svých svěřenců. Šťastnou cestu a dobrou noc, mimi USA!

Foto: Quinny www.ohf.cz, Ell www.hokejcb.cz

Hudler - malý velký muž juniorské repre
Den čtvrtý - střelba do civilistů
Ani po tmě se v tiskovém středisku nebojíme