Na Cestě 57 - Přes čáru za mimi-repre

Všechno je jednou v životě poprvé. Poprvé se postavíte na nohy, poprvé jdete do školy, poprvé se líbáte, poprvé... no vždyť víte, jak by to pokračovalo. I já jsem se tuto sobotu dočkal jednoho svého poprvé. Poprvé v životě se mi poštěstilo zhlédnout reprezentační zápas. Po dlouhodobém plánování cesty za naší mimi-lajnou (Hudler,Němec) na MS18, která se díky Ondrovým osmnáctým narozkám podle Zuz zcela rozpadla (čemuž musím oponovat, protože Ondra je furt stejné mimino jako předtím:), jsme nabrali v sobotu 20.dubna směr Piešťany, abychom mohli shlédnout veledůležitý duel našich s týmem Jůesej (čti:USA).

Jako vždycky se našel někdo, kdo něco zapomněl. Alec si zapomněl vybrat peníze a Martin si zapomněl pas, ale vše jsme zvládli s bravurou nám vlastní a vůz doplněný mnou a Smailem konečně mohl vyrazit směrem na východ.

První zastávkou byly hranice, přesněji řečeno hraniční přechod Brumov. Uznávám, že čtyři mladíci sedící v automobilu s kouřovými skly asi nevypadají příliš důvěryhodně, ale to co předváděli slovenští celníci, to byl vrchol byrokracie. Češi podle espézetky okamžitě poznali, co je cílem naší cesty, a tak se ani nesnažili dělat problémy. Slovy "tak ať to vyhrajeme" nás ujistili o tom, že zřejmě nejsme ani první ani poslední, kdo projíždí přes čáru za hokejem. Další zastávkou byla čerpací stanice bývalého sponzora našeho klubu. Jak se později ukázalo, právě tato se stala osudnou pro jednu ze sedaček Smailova vozidla. Alec si totiž zakoupil lahvové pivo značky Kelt. Slovy "když tím takhle zatřepeš, tak to udělá takové dobré pšššt," Alec chtěl potvrdit svou nálepku světoběžníka a hlavně znalce místních poměrů. A měl pravdu, pššt to udělalo, ale takové, že měl pivo po celých kalhotách, takže měl po zbytek cesty o zábavu vystaráno.

Za chvilku jsme dorazili do Piešťan. Jediný problém už jen byl, abychom našli onen stánek ledního hokeje, kde se mělo utkání odehrávat. Po sáhodlouhém vysvětlování zákazníka nejmenovaného supermarketu a nacvičeném mávnutí rukou cyklisty jsme však zimák bez problémů našli. Do zápasu zbývalo několik desítek minut. Na nic jsme však nečekali, okamžitě jsme zakoupili vstupenky a usadili se na místech. Zrovna probíhalo rozbruslení. Alec udělal pár záběrů Ondry Němce opírajícího se o mantinel s výrazem "mě se to vůbec netýká" a Jirky Hudlera, kterak jako správný kapitán burcuje s ustaraným výrazem své spoluhráče. A mohlo se jít na věc. Za osm vteřin hry však rozhodčí poslal ven jednoho z našich. Jak se později ukázalo, rozhodčí se vůbec nejmenoval tak jak nahlásil hlasatel. Nevím proč, ale hlavně fanoušci z Čech na něj po celý zápas pokřikovali nepublikovatelnými výrazy. Chudák rozhodčí, mít takové škaredé jméno:) Naši během první třetiny ještě přežili několik přesilovek. Jinak hokej v první třetině nic moc a tak se do šaten šlo za stavu 0:0.

To druhá třetina byla už o něčem úplně jiném. Hrál se nádherný hokej se vším všudy. Američanům pomalu docházel dech a Češi začali být na koni. Branku vsítil Bárinka a hned to bylo o kus veselejší. Amíci začali být s postupem času hodně nervózní. Ve třetí třetině už jsme to s Alecem nevydrželi, nechali jsme se strhnout davem a začali fandit. Chlapci z USA navíc začali hrát trošku unfair, takže bylo vidět hodně osobních soubojů a párkrát byla k vidění i boxerská vložka. Věru za 40,- Sk toho bylo k vidění vskutku hodně. Utkání vrcholilo. My jsme stále vedli 1:0 a Amíci stále prohrávali 0:1. V poslední minutě sice ještě odvolali svého gólmana, ale už jim to bylo houby platné, naopak Jirka Hudler mohl rozhodnout gólem do prázdné, ale když viděl ty ubohé Američany, tak se mu jich zželelo a radši trefil jednoho z jejich obránců. Američané nakonec nevydrželi s nervama a po závěrečném hvizdu si to chtěli s naší repre aspoň pořádně rozdat. Nejdřív to vypadalo, že to všechno bude v pohodě, pak se to ale jaksi zvrhlo a byla z toho bitka jako hrom. Úchvatný pohled na ledovou plochu: u plexi se raduje skupinka našich z vítězství a o kousek dál si to rozdávají jejich spoluhráči s ubrečenýma Američanama. Naši je nakonec zkušeně vyhnali z ledu, a tak jsme si museli poslechnout českou hymnu bez nich. Škoda:)

Další náplní našeho výletu mělo být setkání s našimi reprezentanty. Jako první vyšel ven mezi dav Jirka Hudler. Po tom, co se prokousal davem fanoušků, se konečně dostal i k nám. Alec zapnul kameru a těšil se na slíbený rozhovor, jenže ono nic. Jiří byl i přes výhru jaksi rozladěn, tak Alec aspoň natočil dav dětí čekající na další oběť z našeho týmu, pochválili jsme Jirku za předvedený výkon, on nám poděkoval a šel za svou rodinou. Po chvilce vyšel i Ondra Němec. Tvrdé zápasy, to je jeho, takže se nikdo nemůže divit, že byl ve své obvyklé dobré náladě a byl o mnoho sdílnější než kapitán. Nejdřív nás ujistil, že i přes dnešní výhru ještě nemáme jistou medaili. Ani Ondra s námi však nemohl pohovořit dlouze, protože jej ještě čekalo vyšetření v nemocnici a pohled na jeho maminku netrpělivě přešlapující za námi a vyzývající Ondru, aby to ukončil, byl tak tristní, že jsme nakonec Ondru propustili.

Jako další se hrál zápas Ruska s Běloruskem. Řekli jsme si, že když už jsme tady, tak se podíváme i na něj. Ze začátku to vypadalo, že mimi Bělorusko budou svým "velkým bratrům" dělat potíže, všecko se však rozplynulo s první Ruskou přesilovkou. Po první třetině jenom 2:0, a to jen díky běloruskému gólmanovi, který vychytal několik tutovek. Byl fakt dobrý. Ve druhé třetině se Ivanové do Bělorusů pořádně obuli a nasázeli jim sedm gólů. Bez obav o výsledek jsme tedy mohli ve druhé přestávce vyrazit směrem domů. Rusko-Bělorusko nakonec 11:0.