Naučil jsem se o všechno rvát. To mi v kariéře pomohlo, vzpomíná Jan Srdínko

V létě se vrátil zpátky na místo činu. Tam, kde nastartoval úspěšnou kariéru a coby důrazný obránce zažil celou zlatou éru vsetínského klubu. V aktuální sezoně vede Jan Srdínko hokejisty z Lapače v roli hlavního trenéra. „Když nastupujeme k zápasu a hraje hymna, probleskne mi hlavou, že jsem tudy taky chodíval na led,“ usmívá se šestačtyřicetiletý rodák z Benešova, který slavil extraligové vavříny i se Spartou či Slovanem Bratislava. Ve sbírce tak má celkem osm mistrovských titulů.

Vybavíte si, kdy jste poprvé stál na bruslích?
Když jsem byl malý, bydleli jsme s rodiči na vesnici u Benešova. Vedle domu byl rybník, u kterého jsme si s ostatními dětmi hráli. Jakmile zamrzl, vytáhli jsme staré brusle, říkalo se jim šlajfky. Byly to v podstatě jenom nože, které se připevnily k botě. V těch jsme chodili po ledě a sami zkoušeli bruslit. Bystřický rybník byl velký, vešlo se tam několik hřišť. Pozorovali jsme starší kluky, kteří si ze sněhu vyrobili mantinely, ze zimních bot branky, a mastili hokej. Odehrávaly se tam velké mače. Zkrátka jsme na rybníce trávili celé dny. Přišli jsme za světla, odcházeli za tmy.

Vedli vás k tomu rodiče, nebo jste si hokej zamiloval sám?
Oba rodiče hrávali fotbal, naše rodina měla sport v krvi. Hokej jsem si ale vybral sám. Když nám ve školce rozdávali náborové letáky, vzal jsem si jeden domů s tím, že bych to chtěl zkusit. V tomto věku je to o rodičích a jejich úsilí. Naši mi hokej dopřáli, ale pro jistotu mě dali i do hudební školy. Asi jsme si doma mysleli, že ze mě bude muzikant.

Přípravka benešovského klubu na konci 70. let. Budoucí dlouholetý obránce a později trenér Vsetína stojí v horní řadě třetí zleva. Foto: archiv Jana Srdínka.

Vážně? Na jaký nástroj jste se učil?
Chtěl jsem hrát na kytaru, ale tu tam tehdy nikdo nevyučoval. Takže jsem cvičil na tahací harmoniku a to mě moc neoslovilo. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, co když bych byl dobrý muzikant? (smích) Ale vážně. Do hudebky jsem nějakou dobu docházel, ale brzy jsem se musel rozhodnut jen pro jedno. A zvolil jsem hokej. Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se do Benešova, na tréninky jsem chodil s bratrem a rodiči a moc mě to bavilo. Proto jsem u hokeje už zůstal.

Kudy vedla vaše cesta od žákovských výběrů do dospělého hokeje?
Měl jsem postupný hokejový vývoj. V Benešově jsem získal potřebné základy a dovednosti. Klub vytvořil sportovní třídy, z Třebíče přišel trenér Leoš Krčma, a sešlo se nás tam poměrně dost kluků, kteří měli touhu něčeho dosáhnout. Velkou metu pro nás představovala Dukla Jihlava. Šlo sice o armádní celek, ale soustředili se tam TOP hráči z celé republiky. Naším vzorem byl Richard Adam, první kluk z Benešova, který se dostal do velkého hokeje. Prosadil se do sestavy Jihlavy a dokonce i do B mužstva olympijského výběru. Bylo to samozřejmě spojené s velkou dřinou. Čtyřikrát týdně jsem vstával o půl šesté, abych před školou stíhal ranní tréninky.

Nakolik vás ovlivnilo mistrovství světa v roce 1985, které se konalo v Praze a československá reprezentace na něm vybojovala zlaté medaile?
Vnímal jsem to hodně intenzivně. Měl jsem dřevěnou tabulku, na kterou jsem si zapisoval týmy a jejich výsledky. Vzhlížel jsem k reprezentantům, jako byli Tonda Stavjaňa nebo Miloš Hořava. Když naši šampionát vyhráli, byl jsem z toho úplně unešený. Vybavuje se mi velká euforie, byl to opravdu silný zážitek.

Jan Srdínko coby žák s otcem na zimním stadionu v Benešově. Foto: archiv Jana Srdínka.

Reprezentanti tehdy působili v domácí soutěži. Sledoval jste ji?
Dostat se na extraligové utkání nebylo jen tak. Rodiče pracovali, takže jsme nemohli jezdit navštěvovat všechny zápasy. Ale pamatuji si, že se mi na jaře 1988 podařilo dostat na finále federální ligy mezi Spartou a Košicemi. To pro mě byla velká vzácnost, něco mimořádného. Sparta tehdy prohrála, byl jsem z toho hrozně smutný. Každá návštěva hokejového zápasu ve mně ale posilovala vůli se prosadit a něco dokázat.

Jaké jste měl tehdy ambice?
Tím, že jsem vyrůstal na malém městě a v malém klubu, jsem měl postupné ambice. Ale sny jsem samozřejmě měl. Vnímal jsem NHL, akorát dostupnost informací v tehdejší době nebyla jako dnes. Neexistovalo, že bych si v televizi pustil nějakou zahraniční soutěž. Obrovským impulsem pro mě bylo, když po zisku Stanley Cupu v roce 1989 přijelo do Prahy mužstvo Calgary Flames s Jirkou Hrdinou v sestavě. V Československu vládl komunismus a hnacím motorem mnoha sportovců bylo dostat se za hranice. Vnímal jsem hráče, kteří kvůli svému snu emigrovali. Michal Pivoňka, Franta Musil, Petr Nedvěd… Samozřejmě to bylo nesmírně náročné i psychicky, ale hokej představoval cestu, jak se dostat do zahraničí a dosáhnout něčeho velkého.

Coby dorostenec jste pak z Benešova přešel do Kladna…
V Benešově pro mě totiž chyběla další soutěž. Odešel jsem do Kladna a přestoupil i na tamní gymnázium. Dva roky jsem bojoval o místo v sestavě, ale moc se mi nedařilo, začínal jsem být z hokeje unavený. Nicméně mě to nezlomilo, dodělal jsem školu a dostal možnost zkusit to ve starším dorostu Sparty. Tam jsem najednou pookřál, pod trenéry Františkem Výborným a Pavlem Hynkem mě to zase začalo ohromně bavit. Dostal jsem hrozně moc prostoru, hrál v první obranné dvojici. V reprezentační přestávce měl A-tým Sparty hráče na marodce, tak mě pozvali a já měsíc trénoval pod Pavlem Wohlem a Josefem Horešovským. To bylo pro mě úplně nejvíc, skoro jsem z toho nespal. Neskutečně mě to dobilo. Jenže pak jsem musel narukovat a vojna představovala velké úskalí.

Srdínkovy hokejové začátky jsou spojeny s Benešovem. Foto: archiv Jana Srdínka.

O vojně mluví hokejisté s různými pocity, většinou překvapivě pozitivními. V čem pro vás znamenala povinná služba ono velké úskalí?
Celá moje kariéra se mohla lusknutím prstu otočit a vyvinout jinak. Coby rodák z Benešova jsem spadal do druholigových Klatov. Kdybych narukoval do 2. ligy, také bych se odtamtud už nemusel vyhrabat. Zachránil mě pan Výborný. Řekl, že by to byla obrovská škoda, a u trenéra Standy Bardy mi domluvil zkoušku v Táboře, který působil ve druhé nejvyšší soutěži. Šel jsem se tam porvat o místo v sestavě do kempu. Bylo nás tam sedmdesát hráčů a zažívali jsme neskutečné galeje. Pak přišly kempy na ledě. Hráli jsme mezi sebou a dost se to řezalo, každý jsme bojovali o flek.

Jak se vám dařilo?
Na základní sestavu jsem zezačátku ani nepomyslel. Bral jsem to postupně. Nejprve jsem se chtěl domlátit mezi dvacet nejlepších hráčů. Podle toho jsem si to nastavil. Jel jsem na hranici svých možností a asi to trenéry oslovilo. Udělali závěrečný kemp a já se skutečně dostal mezi těch dvacet kluků. Začínal jsem jako osmý bek s pár střídáními za utkání. Neměl jsem možnost hrát někde jinde, takže jsem jel fakt bomby. Postupně jsem se sestavou prokousával, až jsem se dostal mezi první čtyři obránce. Snažil jsem se tam udržet a hrát svoji hru založenou na zdravé agresivitě. Další zlom nastal, když v Táboře přišly určité finanční komplikace. Klub se spojil s druholigovými Vodními stavbami. To znamenalo, že dalších deset hráčů muselo jít pryč. Hráli jsme o udržení soutěže, což se nám nakonec v baráži s Přerovem podařilo.

To už se bavíme o začátku devadesátých let a v té době jste poprvé nastupoval taky proti Vsetínu, že?
Přesně tak. Do té doby jsem vůbec nevěděl, kde se Vsetín nachází. Když jsme přijeli v zimě, byla už tma, takže nikdo nic neviděl. Po zápase jsme se v hotelu u nádraží najedli, sedli zpátky do autobusu a zase odjeli. Hrál jsem za VTJ Tábor v obranné dvojici s Liborem Zábranským a oba jsme dostali echo, že by o nás Vsetín měl zájem, že se na nás jeho zástupci jezdí dívat. Po sezoně 1993/1994 za námi přijeli, slovo dalo slovo a rovnou jsme oba podepsali smlouvy.

Kladenské období: Jana Srdínka najdeme v dolní řadě úplně vpravo. Fanoušci mohou na fotografii poznat také například Patrika Eliáše (v horní řadě třetí zprava) nebo Ladislava Kohna (vlevo vedle Eliáše). Foto: archiv Jana Srdínka.

Je pravda, že jste dohodu uzavřeli v hospodě na stadionu?
No jasně, to nebyly žádné kulturní místnosti. Normálně hospoda, utopenec, tlačenka. Vsetín hrál zrovna rozšířenou baráž o postup do extraligy, ale ještě neměl nic jistého. Ozvali se mi i ze Sparty, abych to tam šel zkusit, ale já zvolil svým způsobem jistotu a větší klid na trénování. Navíc mi Vsetín hned nabídl smlouvu. Oproti vojenskému žoldu jsem si polepšil. Víc jsem to neřešil, jen jsem zavolal domů rodičům, kteří byli šťastní. Já měl taky radost, že mám nové angažmá. Říkal jsem si, že mi začíná zase nová životní etapa. Asi to bylo o nějakém sportovním štěstí a všechno se stalo tak, jak mělo. Akorát Zábrda ještě dostal laso z Českých Budějovic a rozhodl se pro Motor.

Začátky v extralize jste neměl jednoduché. Než jste se prosadil do základní sestavy Vsetína, jezdil jste v sezoně 1994/1995 na střídavé starty do tehdy prvoligových Třince a Komety Brno…
Byl jsem s mužstvem, ale zápasy jsem prakticky nehrál. Největší zápas pro mě byl trénink, takže jsem na nich zase makal na sto procent. Pak se objevila možnost střídavých startů v Třinci, který trénoval Karel Suchánek. Když přišel do Vsetína Pepík Beránek, jehož táta trénoval Kometu, tak jsem zase jezdil do Brna. Později jsme si dělali legraci, že mě Bery vyhodil, aby měl ode mě na tréninku klid. (smích) Myslím, že v Třinci z toho byli zklamaní, protože měli ambice, ale ve finále se oběma klubům podařilo v této sezoně postoupit do extraligy. Za Vsetín jsem odehrál jediný zápas, bylo to na Spartě. Neskutečně jsem si to užil, byl to pro mě obrovský zážitek. Tyto zkušenosti mě vnitřně posílily a naučily se o všechno rvát. To mi v kariéře hrozně moc pomohlo.

Nepřipadal jste si tak trochu jako hadr na holi?
Mě se nikdo na nic neptal. Prostě mi řekli, že jedu hrát. Byl jsem za to rád a na víc nebyl prostor. Kdybych jako mladý hráč začal chodit s nosem nahoru, to bych měl hodně rychle sbalený bágl. Vždyť do nějakých šestadvaceti let jsem byl na Lapači pořád pomalu nejmladší hráč, puky jsem po rozbruslení sbíral nevím jak dlouho. Vsetín každý rok na určitých postech vyměňoval sice jen minimum hráčů, ale často přicházeli reprezentanti. Musel jsem se rvát o to, abych se dostal do hry. A když se mi to podařilo, snažil jsem se v sestavě udržet. Když vás klub na konkrétní činnost angažuje, něco od vás očekává, takže pod tlakem jsem byl prakticky celou kariéru.

Jan Srdínko se spoluhráči Romanem Stantienem (uprostřed) a Josefem Beránkem (vpravo). Foto: Petr Čenek.

Jaké bylo setkání v jedné kabině třeba se zkušeným obráncem Antonínem Stavjaňou, kterého jste znal z televize a ze zlatého pražského šampionátu?
Je pravda, že Tondu jsem znal jenom z televize. Kluci jako on nebo Lexa Jaškin měli v týmu silnou pozici. Stabilně podávali výborné výkony. Byli jsme ale skutečně vynikající parta, hodně jsme si sedli a vzájemně se podporovali. Trénovalo se od deseti hodin a Tonda mi o tři čtvrtě řekl: Srdce pojď, jdeme na led. Trénoval to, v čem se chtěl zlepšit. Takže jsme spolu dělali třeba žabky. I ve svém věku a po tom všem, co měl za sebou, se chtěl neustále zlepšovat. Byl pro mě velkou inspirací. Vůbec vidět všechny ty hráče, jak na sobě pracují, bylo něco neuvěřitelného. Pro kluka z Benešova bylo neskutečné sedět s takovými personami v jedné kabině.

Když se hovoří o úspěších Vsetína v 90. letech, často se zmiňuje úzké kluziště na Lapači. Myslíte, že to byla ta rozhodující výhoda?
Myslím, že do sebe všechno zapadlo: úzké kluziště, náš nátlakový hokej, kvalitní hráči, kterým taková hra vyhovovala, a v neposlední řadě podpora fanoušků. Ta dělala skutečně moc. Poznal jsem to na vlastní kůži, když jsem později ze Vsetína odešel a na Lapač přijel se Spartou. Klub už měl tehdy problémy, naopak my extralize dominovali, a stejně jsme dokázali vyhrát jen s odřenýma ušima. Soupeřům se na Lapači hrálo nesmírně těžce. Když jsme po první třetině vedli 2:0, každý se bál, aby to nebyla desítka. Síla mančaftu byla obrovská, a když do toho lidi spustili chorály, bylo to neskutečné. Domácí hráče bouřlivá atmosféra vybičuje a naopak soupeře utlumí.

Nedávali jste soupeřům taky tak trochu lekci z psychologie? Působili jste často uvolněně, jako kdybyste si nepřipouštěli žádný tlak…
Možná to z nás vyzařovalo. Byla tady pohoda a vítězství jsme dokázali oslavit. Ale když se hrálo, hokej byl vždycky na prvním místě. Prostě jsme věděli, že vyhrajeme, zejména když přišlo období play-off. Tomáš Sršeň bouchnul do stolu a říká: Borci, dobrý tým třikrát za sebou neprohraje. A tak to bylo, zkrátka jsme neprohráli. Bylo to krásné období. Vždycky to není o tom, že kde jsou peníze, tam se podaří poskládat dobrý mančaft. Je to o sportovním citu a štěstí, aby v mužstvu fungovala ta správná chemie. Ve velké většině konkurenčních týmů působili také velmi kvalitní hráči. Třinec měl nabitý kádr, chodili tam kluci ze Slovenska jako Ľubomír Sekeráš, Jozef Daňo, Braňo Jánoš a další. Ve Vítkovicích zase hráli Rusové Alexander Prokopjev, Dmitrij Jerofejev, na Spartě Jarda Hlinka, Richard Žemlička, Andrej Potajčuk… A tak bychom mohli pokračovat dál. Všechno to byli neskutečně dobří hráči, kvalita v extraligových týmech byla ohromná.

S trenérem Zdislavem Tabarou při oslavách mistrovského titulu v sezoně 1995/1996. Foto: archiv Jana Srdínka.

Co říkáte na poznámky škarohlídů, že ve Vsetíně v době největší slávy se moc netrénovalo, protože to hráči v uvozovkách nepotřebovali?
To musím vyvrátit, protože jsme skutečně trénovali. A každý byl takový profík, že si navíc udělal to, co sám potřeboval. Tehdy zdaleka nebyly takové možnosti, jako dnes, kdy se hráčům věnují kondiční trenéři. My čerpali z toho, co jsme poznali na vlastí kůži nebo co nám kdo poradil. Šlo o to se v zápase semknout. A o úsilí, které bylo na naší straně.

Fanoušci hodně prožívali duely se Spartou nebo regionálním rivalem ze Zlína. Jak takové zápasy brali hráči na ledě?
Zápasy proti Zlínu jsme vnímali jako derby. Duely se Spartou jsme brali tak, že jde o špičkový český klub. Vsetín začínal mít taky jméno, takže to byla konfrontace dvou TOP týmů v republice. Pro nás to byly úžasné zápasy a věřím, že i pro fanoušky. Na Lapači byla ale i tak neskutečná atmosféra. Nikdo mi to nevymaže z paměti. Hrávalo se od pěti, sraz jsme měli ve tři hodiny. S Romanem Stantienem jsme bydleli vedle sebe. Vždycky jsme na sebe klepli a chodili spolu pěšky z Rokytnice na stadion jako Otík s panem Pávkem ve filmu Vesničko má středisková. Už v ty tři hodiny byla tribuna na stání úplně plná. Nebyl jsem na to zvyklý, tak jsem si myslel, že se tam ještě něco hraje. A přitom lidi čekali na náš zápas a už jeli chorály. Atmosféra byla natolik ohlušující, že ještě o půlnoci po zápase mi břinkalo v uších. Neskutečné zážitky.

Navíc po vítězném derby vás tehdejší trenér Horst Valášek pozval do své hospody…
Přesně tak. Pan Valášek zaplatil pivko a nějaké to občerstvení. Když jsme hráli na severu a vraceli se z Třince nebo Ostravy, byli jsme zase pozvaní k Olinovi Kutáčovi na kolibu u Frenštátu na společnou večeři. Tak jsme si tady žili, bylo to příjemné.

Coby obránce vás zdobil důraz a velké nasazení. Byla to vaše cesta, jak se prosadit?
Určitě. Uvědomoval jsem si, že na trhu nebylo moc hráčů, kteří by hráli vyloženě takhle. Spíš byli k mání ti kreativní. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s Lubošem Jenáčkem. Byl jsem považovaný za ne úplně technického hokejistu. Já přitom do dorosteneckého věku, kdy jsem ještě hrál za Benešov, byl obrovsky technicky vybavený. (smích) Platil jsem za technického a ofenzivního beka. Ale doba a situace mě formovaly. Přišel jsem do klubu, kde jsem si nemohl jako nový hráč dovolit udělat chybu. Nemohl jsem zkoušet stahovačky jako jiní kluci. Naopak jsem musel bojovat a rvát se o flek. Takže postupně se moje technická stránka vytrácela, stával se ze mě defenzivní bek a snažil jsem se co nejvíc pracovat na této své hokejové stránce. Postupně se z ní začala stávat moje devíza.

Na střídačce, sezona 1996/1997. Foto: archiv Jana Srdínka.

Zároveň jste se nebál shodit rukavice, když to situace vyžadovala. Pamatujete si na utkání v Českých Budějovicích v sezoně 1997/1998, kdy jste se pustil do pěstního souboje s Rudolfem Suchánkem, načež vás Roman Čechmánek vzal za ruku jako boxerský rozhodčí a zvednul ji na znamení vítězství?
(smích) Pamatuji. Motor tehdy prohrával, já byl před bránou a Rudu poslali na led, aby to tam rozrážel. Nějak jsme se chytli, jednu mi lupnul, já mu také, a už jsme byli v sobě. Podařilo se mi ho nějak trefit, trochu jsem ho roztrhl. Když jsme pak do sebe bušili, už jsme neměli sílu, tak jsme do sebe bouchali hlavami. Byla to samozřejmě blbost. Teď se tomu zasměju a myslím, že stejně tak Ruda. K hokeji to patří. Čeman tomu dal třešničku, že mě tam vyděkoval. V Budějovicích to vůbec bývalo zajímavé. Asi dvakrát se nám stalo, že jsme se při odjezdu prali s místními fanoušky před autobusem. Vybavuji si, že se na mě přijeli podívat rodiče, maminka mi začala dávat řízky do autobusu, tak jsem na ni volal, ať rychle jedou, ať jim dav neotočí auto na střechu. Beru to jako úsměvné momenty, rád na to vzpomínám. Taková byla doba, lidi to prožívali. V Budějovicích se hrálo dobře, byla tam hlučná atmosféra a fanoušci si to museli užívat. Oni ani hráči nechtěli prohrát, to bylo všude stejné.

Se Vsetínem jste se podíval i do Evropy. Jaké tyto mezinárodní konfrontace byly? 
První takovou konfrontací byl Evropský pohár v roce 1995. Chtěli jsme postoupit ze semifinálové skupiny a mysleli si, že to bude v pohodě. Za soupeře jsme měli slovinskou Lublaň, francouzské Rouen a polský Nowy Targ. Nevěděli jsme o nich vůbec nic. Sledovali jsme jejich tréninky a tipovali, jaké mužstvo může na ledě asi zrovna být. Vybavuji si, že Rouen mělo v sestavě urostlé chasníky. Dodnes si pamatuji na dva drzé Kanaďany v dresu Lublaně. Při svém prvním střídání jsem pelášil za nahozeným pukem a uviděl jednoho z těch kanadýrů s vyceněnými zuby. Odehrál jsem kotouč a najednou prásk, skončil jsem na starém tvrdém mantinelu, ještě jsem si cvakl o plexisklo hlavou. Měl jsem boule na obou stranách, že jsem si pořádně nemohl nasadit helmu. Tak vypadalo moje přivítání v mezinárodním hokeji.

Momentka z utkání Evropské hokejové ligy 1997/1998. Foto: archiv Jana Srdínka.

Ze semifinálové skupiny jste postoupili do té finálové, která se hrála v Kolíně nad Rýnem. Jak vzpomínáte na zahraniční výjezd? Do té doby jste s hokejem zkusil víceméně jen domácí prostředí.
Byl to první výlet Vsetína na evropskou misi. Utkali jsme se s HV71 a Jokeritem Helsinki. Ještě jsem toho neměl moc odehráno, byl jsem bláznivý Janek a chtěl se srážet. Za Jokerit hrál Otakar Janecký se svojí klasickou Gretzkyho skořápkou na hlavě a Roman Zubík mě štengroval, že ho musím na ledě načapat. Jirka Veber mi distingovaně říká: Jenom bych tě chtěl upozornit, že Ota na to sice nevypadá, ale umí se zapřít, má obrovské hnáty a hodně toho ustojí, tak abys s tím počítal.

Co vy na to? Předpokládám, že jste si myslel své a chystal se, jak slavného útočníka nalepíte na mantinel, je to tak?
No jasně. Ale rychle mě to pustilo. (smích) Každé střídání jsem byl rád, že jsem se dostal do vrátek, jaký to byl fičák. Když jsem konečně uviděl Otu, rozjel jsem se proti němu. Dopadlo to přesně tak, jak jsem byl varován. Ota se mi zapřel ramenem a já rázem seděl na zadku, helma v jednom rohu, hokejka ve druhém. Jel jsem na střídačku s nudlí u nosu a Jirka se jenom usmíval: Já ti to říkal!

Nejblíže úspěchu na mezinárodní scéně jste byli v roce 1998, kdy jste se Vsetínem v Evropské hokejové lize skončili třetí. Tehdy chybělo málo a mohli jste celou soutěž vyhrát, souhlasíte?
Byli jsme opravdu blízko. Měli jsme to dobře rozehrané, bohužel jsme to nedotáhli, v semifinále jsme prohráli s rakouským Feldkirchem. V souboji o bronz jsme ale porazili tehdejší Torpedo Jaroslavl 3:1. Celkově to byla bezvadná zkušenost. Všude za námi jezdili fanoušci, byli také v Davosu na Spenglerově poháru.

Letní příprava na Valašsku zahrnovala klasicky i posilovnu. Foto: Petr Čenek.

V létě 1997 si vás jako tehdy třiadvacetiletého obránce po dvou plnohodnotných sezonách ve Vsetíně vybral v devátém kole draftu NHL klub New Jersey Devils. Jak jste tenhle moment prožíval?
Měl jsem náznaky, že se na mě skauti New Jersey byli dívat a moje hra se jim líbila. Potkal jsem se s Vencou Slánským, který pro ně pracoval a s nímž jsem hrál ještě na Kladně. Vyprávěl mi, že to vypadá dobře, že bych možná mohl být draftovaný. Vnímal jsem to, ale přece jen už mi bylo třiadvacet let. Moc jsem nepředpokládal, že by to mohlo dopadnout. Draft byl v létě, kdy jsme měli volno. Vracel jsem se odněkud z diskotéky a doma si zapnul teletext. Projel jsem české hráče a moje jméno nikde. Oni ho totiž zkomolili a místo „Srdínko“ napsali „Sorinko“.

To zní jako nějaké ruské nebo ukrajinské jméno…
No právě, znělo to až příliš ukrajinsky, takže to českými médii neproběhlo. Druhý den večer jsem jel na Vsetín a najednou telefon: Ahoj, tady Vláďa Růžička. Jenže já měl v oblibě si přesně takhle z lidí střílet a taky občas někomu, jakože zavolat. Několikrát jsem mu řekl, ať si dělá srandu z někoho jiného a típnul jsem to. (smích) Jak můžu vědět, že mi voláš, řekl jsem mu asi napotřetí. Růža měl kontakty na jednoho agenta v Praze, který mě informoval o umístění na draftu. Později mi vyřídili veškeré náležitosti a mohl jsem odcestovat na kemp New Jersey Devils.

A tak jste v létě 1997 skutečně odletěl vstříc NHL.
Jejich kempy začínaly v září, takže se to krylo se začátkem sezony ve Vsetíně. Měli jsme marodku, tak mě klub nepouštěl úplně s lehkým srdcem. Trenér Honza Neliba vykládal, že asi začne víc trénovat, že by místo mě zaskočil, kdybych na kempu uspěl.

A jaké tedy byly pocity z velkého hokejového světa?
Byl to další neskutečný zážitek. Vystoupil jsem na letišti v New Yorku, kam pro mě přijeli a odvezli mě na kemp. Potkal jsem se tam s Patrikem Eliášem a Petrem Sýkorou, kteří v New Jersey začínali. Na hotelu jsem bydlel se Zdeňkem Skořepou. Nenapadlo mě, že na přípravné zápasy se jezdí v obleku. Naštěstí Zdeněk měl tehdy stejnou figuru jako já, tak mi půjčoval své obleky, abych tam nechodil v teplákách. V kempu nás bylo asi čtyřicet hráčů, trénovali jsme v tréninkové hale New Jersey.

V sezoně 1998/1999 vybojoval Vsetín pátý mistrovský titul a Jan Srdínko byl u toho. Foto: archiv klubu.

Jak to probíhalo?
Udělaly se dva týmy, nejdřív se trénovalo, pak hrálo. Byl velký zážitek sedět ve stejné šatně s hráči jako Scott Niedermayer, Scott Stevens nebo Ken Daneyko. Raději jsem si prolistoval brožurku, na koho si dát pozor, kdybych náhodou chtěl zase s horkou hlavou na někoho vylítnout. Hokej mě tam bavil, celých těch dvanáct dní jsem si užil, zahrál nějaké přípravné zápasy, a pak letěl domů. Dostal jsem od New Jersey nabídku na dvoucestnou smlouvu. Ale protože už jsem pod Ivanem Hlinkou začal nakukovat do reprezentace, řekl jsem si, že zvolím evropskou cestu. A že se do NHL pro jednocestnou smlouvu zkusím dostat skrze výkony v extralize a v národním mužstvu.

V reprezentaci jste byl jednu dobu hodně blízko mistroství světa, že?
To bylo po Naganu, na jaře 1998. Na mistrovství světa už nemělo jet tolik kluků z NHL. Na posledním turnaji Euro Hockey Tour před šampionátem jsem cítil, že mám šanci. Dostal jsem hodně prostoru na ledě a měl z toho dobrý pocit. Jenže v zápase proti Finům jsem v souboji o puk vletěl do rohu a natrhl si ledvinu. Musel jsem do nemocnice, a tím pro mě sezona skončila. Byla to obrovská škoda, měl jsem indicie, že se mnou trenéři pro mistrovství světa počítají. Mrzí mě to, ale asi to tak mělo být.

Na druhou stranu jste se Vsetínem hrál šestkrát finále extraligy v době, kdy tato soutěž byla na svém vrcholu. Který mistrovský titul se vám zaryl pod kůži nejvíc?
Každý mistrovský titul jsme si náležitě užili, ale asi nejvíc mám v sobě ten rozlučkový z roku 2001, kdy jsme ve finále porazili Spartu. Bylo to těžké období, kdy jsme byli asi pět měsíců bez výplaty. Do toho zavřeli Romana Zubíka. Sportovní manažer Olin Štefl nám to tehdy před play off řekl jasně: Kluci, když vyhrajete, máte u mě prase a sud piva. Tak jsme vyhráli a Olin svůj slib splnil. A možná, že tehdy byl i soudek navíc.

Play-off 2001 bylo poslední, které důrazný bek za Vsetín odehrál. Foto: archiv klubu.

Co bylo ve vsetínské kabině tak specifické, že jste tehdy i přes problémy stejně zůstali pohromadě, a vybojovali nakonec slavné vítězství v roce 2001?
Pro nás mělo vítězství takovou cenu, že nikdo nad odchodem ani nepřemýšlel. Přitom někteří kluci už se mohli dostávat do finanční tísně. Problémy tohoto rázu se táhly už dva tři roky zpátky. Vlastně to byl i jeden z důvodů, proč před začátkem předchozí sezony odešli Michal Broš s Ondrou Kratěnou. Když máte hypotéky, není to sranda. Velké emoce sálaly z trenéra Honzy Neliby. Hráč pak na ledě ani nemůže být odevzdaný, když vidí trenéra, který to tak prožívá. Sám před sebou by si připadal blbě.

Po sezoně 2000/2001 jste zamířil do Sparty. Byla to v té situaci logická volba?
Sparta o mě projevila zájem, volal mi sám trenér Václav Sýkora. Pak probíhala jednání s panem Kunešem a Martinem Urbanem. V podstatě hned jsme se na všem domluvili, já tehdy ani neměl agenta a řešil si všechno sám.

Kromě vojny a hostování v Třinci a Brně jste měl za sebou šest kompletních sezon na Lapači. Cítil jste v tu chvíli velký rozdíl hrát hokej ve Spartě?
Necítil. A myslím si, že ve finále jsem udělal dobře, že jsem nejdřív šel na Vsetín a pak po letech na Spartu. Dozrál jsem pro ni. Sparta byla TOP klub, ve kterém byl obrovský tlak na výsledky, a já si přál tam jednou působit. Tím, jak mě všechno doposavad posílilo, jsem na Spartu přišel jako hotový hráč. Bylo mi sedmadvacet a měl jsem plnit svoji roli. Přiznám se, že ve dvaceti jsem se necítil na to, abych takový tlak ustál.

Jak to myslíte?
Nemá smysl se k tomu vracet, ale asi tehdy nastal ten pravý čas na tenhle přestup. Na Spartě se sešla dobrá parta s Petrem Břízou, Richardem Žemličkou, Michalem Brošem, Ondrou Kratěnou nebo Patrikem Martincem, v obraně jsem hrál s Jardou Nedvědem. Ze Vsetína se mnou přišel Honza Tomajko. Hned v první sezoně se nám podařilo získat mistrovský titul a následně dvě třetí místa.

Jan Srdínko se všemi extraligovými medailemi, které na Valašsku získal. Foto: Filip Bazala.

Od dvaceti do třiceti let svého věku jste měl v extralize pokaždé nejdelší možnou sezonu, hrál jste prakticky každý rok až do finále. Musel jste tomu nějak přizpůsobit tréninkový proces?
Prostě jsem to vydržel, bavilo mě to. Měl jsem v oblibě co nejdřív po posledním zápase odjet na dovolenou, kde jsem si totálně odpočinul. Jednou jsme to teda s Radimem Tesaříkem protáhli, když jsme společně letěli do Dominikánské republiky. Jako omluvu jsme trenérovi Zdíšovi Tabarovi přivezli doutníky. Ale to bylo v pohodě. Na druhou stranu jiní hráči odehráli stejnou porci zápasů a pak ještě odjeli na mistrovství světa. Klobouk dolů před nimi, to jsem vždycky obdivoval. Nemám rád teplo na zimáku, takže zápasy na jaře mě vždycky ničily. Nohy mi čvachtaly v bruslích, musel jsem z nich vylévat vodu. Tehdy ještě nebyla taková funkční prádla jako dnes, v těch propocených bavlněných ribanech měl hráč ještě o pět kilo víc.

Pojďme dál vaším hokejovým příběhem. Ve třiceti letech jste ze Sparty odešel do ruského Novosibirsku. KHL ještě neexistovala a týmy hrály tamní Superligu. Jaká to byla zkušenost?
Jak jsem byl vždycky zvyklý se o všechno rvát, tak tady mě to trochu zlomilo. Čtrnáct dní před play-off poslední sezony na Spartě mi zemřel taťka. Bylo to fakt těžké. Skončil jsem na Spartě a hledal si zahraniční angažmá. Ozvali se mi z Ruska. Sezona byla specifická i v tom, že v NHL byla stávka a hráči z této soutěže hráli všude možně po Evropě. V Rusku jich mohlo být klidně k sedmdesátce. Byla to pro mě obrovská škola. Jako cizinec jsem byl na ráně. Dobré jsem to měl v tom smyslu, že jsem tam šel s Ondrou Veselým a už v předchozí sezoně za Novosibirsk hrál Miloš Gureň, který s námi pokračoval dál. Měli jsme výborného trenéra Vladimira Semjonova, jenže nám nevyšel vstup do sezony a po nějakých sedmi zápasech jej odvolali.

Co bylo dál?
Na jeho místo přišel Sergej Nikolajev, který byl vyloženě stará ruská škola. Očividně neměl rád cizince. V tu ránu skončil Ondra Veselý. Díky svému stylu hokeje jsem tam zůstal, ale bylo mi jasné, že musím jít na pokraj sil, abych se v Rusku udržel. Sezona byla opravdu specifická a těžko bych hledal jinde v Evropě angažmá. V zápasech jsem musel ukázat extrémní obětavost a nasazení. Nečekali ode mě nějaké bodové příděly, hodně mě nasazovali na první lajny soupeřů. Pak si Miloš Gureň urval rameno a zůstal jsem v Novosibirsku z Čechů sám. Bylo to opravdu nesmírně náročné.

V dresu Sparty slavil benešovský odchovanec jeden mistrovský titul a dvě třetí místa. Foto: archiv klubu.

Jaké bylo bránit mladého Alexandra Ovečkina?
Vždycky jsem si myslel, že když hráč zastaví, tak to mám pod kontrolou. Jenže Ovečkin byl fakt úplně jinde. Bylo opravdu těžké tohoto hokejistu bránit. Silově i bruslařsky. Už ve svém mladém věku byl extratřída. Vybavuji si situaci ze zápasu proti Dynamu Moskva, letí za mnou vyhozený puk. Říkám si, že se to přikryju brankou a schovám se. Tak si tak jedu a najednou prásk, posunutá branka, přerušení. Kluci mi říkali, že branka za mnou letěla tři metry vzduchem. Ovečkin byl už tehdy extrémně připravený pro NHL.

Co pro vás bylo v Rusku největším zážitkem?
Konkurenční Kazaň tehdy slavila výročí tisíc let od založení města. Proto chtěli mermomocí vyhrát titul a koupili snad celou NHL. Když k nám přijeli a já je viděl na rozbruslení, skoro jsem hledal bloček, abych si je nechal podepsat. Normálně síň slávy NHL. Kasparaitis, Heatley, Lecavalier, Kovaljov, Kovalčuk, Kozlov, v bráně Chabibulin… Neskutečné, co za jména se tam sešla. My jsme s nimi díky naší houževnatosti a týmovosti hráli vyrovnané zápasy. Mimochodem těmito zbraněmi je pak ve čtvrtfinále vyřadila Jaroslavl s finským trenérem Kari Heikkilou.

Leoš Čermák, který působil v Novosibirsku dva roky před vámi, vyprávěl až neuvěřitelné příhody. Zažil jste i vy něco, nad čím ještě teď kroutíte hlavou?
V Rusku se všechno rok od roku neustále zlepšovalo. Když jsme si chtěli před zápasem odpočinout na hotelu, všude se vrtalo nebo sbíjelo. Byla tam hodně průmyslově orientovaná města, ve kterých není moc co vidět, ale na druhou stranu mi pak do Novosibirsku přiletěla rodina, takže jsem tam nebyl úplně sám. Když člověk chce, najde si tam své přátele a známé. Je potřeba si to tam prožít, zjistit co a jak. Miloval jsem ruskou zimu. Když venku svítilo sluníčko a bylo minus sedmnáct, říkali jsme si, jaké je dneska teplo.

Všechny mistrovské prsteny Jana Srdínka. Foto: Filip Bazala.

Pro člověka ze střední Evropy asi nepředstavitelná zima, co?
Nejhorší byla rána. Zápasy se hrály od půl sedmé večer a než kdesi cosi, přilétli jsme s časovým posunem v sedm hodin ráno. To bývalo obligátních pětatřicet pod nulou a šusťáky nám přimrzaly k zadku. Mimochodem v Rusku jsem také nikdy nezažil, že by se kvůli mlze nepřistálo. Člověk klimbal v letadle, pohledem z okna zjistil, že není vůbec nic vidět, ale už bychom měli pomalu přistávat. A najednou bum a už jsme seděli. Zázemí jednotlivých klubů bylo na špičkové úrovni. Vůbec té zkušenosti nelituji a jsem rád, že jsem v Rusku mohl odehrát celý rok proti jedněm z nejlepších hráčů na světě.

Za Sibir jste odehrál jednu kompletní sezonu. Bylo ve hře, že byste si ruské angažmá protáhnul?
Rád bych tam ještě zůstal, ale v daný moment nepřišla žádná nabídka a já nechtěl čekat a jít do rizika, že bych nesehnal práci. Lákalo mě to, tamní prostředí jsem si už osahal, ale v Rusku je to specifické. Každý trenér si do mužstva bere svoje hráče. Na konci sezony Novosibirsk odvolal Nikolajeva a místo něj přišel Vladimir Jurzinov mladší. Ten měl zase své koně a chtěl si tým doplňovat podle sebe.

Vaše kroky tedy vedly do Švédska, jejichž soutěž byla už tehdy považována za jednu z nejlepších na světě…
To ano. A sešlo se nás tam poměrně dost Čechů. V Leksandu se mi hrozně líbilo, byli tam skvělí lidi a perfektní organizace. Dodnes si píšu se sportovním manažerem Andersem Maskenem Carlssonem. Byli jsme nováček soutěže, stavěli nám novou halu. Prvních pět nebo šest utkání jsme hráli venku, pak jsme měli začít hrát doma. Jenže jsme nechytili začátek, prohráli prvních šest zápasů a pak na nás padla deka. Bodovali jsme snad až v desátém či jedenáctém kole. Že jsme nakonec sestoupili, to beru jako svoji největší hráčskou prohru. I s rodinou jsme tam byli velmi spokojení, dovedl bych si představit ukončit tam kariéru. Dodnes mě tento sportovní neúspěch mrzí.

Všechny medaile Jana Srdínka z nejvyšších soutěží na jednom místě: V horní řadě Vsetín, v dolní řadě zleva 3x Sparta Praha, 3x Slovan Bratislava. Foto: Václav Trávníček.

Závěr kariéry jste prožil ve Slovanu Bratislava, kterému jste pomohl ke dvěma mistrovským titulům. Jaký byl hokejový život na Slovensku?
Po všech stránkách skvělý. Zažil jsem období slovenské koruny i přechodu na euro. (úsměv) Byl jsem zvyklý na obrovský tlak na úspěch z předchozích klubů, ale musím říct, že ve Slovanu Bratislava byl jeden z největších. Slovan je něco jako Sparta u nás. Kamkoliv vyjel za Bratislavu, všichni ho chtěli porazit. Bylo jim jedno, jestli prohrají pětkrát za sebou, ale proti Slovanu se chtěli vytáhnout. Všude byly plné baráky. O to víc si cením, že jsme získali dva mistrovské tituly. První zlato jsme získali v sezoně, kdy nás nejprve trénoval Rosťa Čada, kterého pak nahradil Zdeno Cíger.

Jaké byly finálové série proti Trenčínu a Košicím?
V první sezoně jsme ve finále porazili Trenčín 4:0 na zápasy. Rivalita mezi oběma kluby byla obrovská, doma jsme udělali dva zápasy a jeli k nim. Byla vidět nenávist, místy bylo až nebezpečno. Lidi tam byli horkokrevní, hodně to prožívali. Házeli po nás všechno, co s sebou donesli na zimák. Za střídačkou na nás hrozili, manažerovi propíchali gumy od auta. Po zápase jsme jeli na hotel, celou noc nás musela hlídat ochranka, aby se nic nestalo. Ráno před posledním zápasem Zdeno řekl, že rozbruslení nebude. Šli jsme se jenom projít do parku, který kluci z ochranky obestoupili, a my se mezi nimi procházeli. Brankář Sasu Hovi si připadal jako ve válce. Bylo to napjaté, ale asi to k tomu patří, když se udrží nějaká rozumná míra.

To je skoro jako někde na Balkáně na fotbale…
Přesně tak to bylo. Při finále v Košicích jsme našli v čelním skle autobusu dlažební kostky. Žádná radost. Před námi ještě hráli jejich fotbalisti s Trnavou, takže těžkooděnci měli dlouhou šichtu. V sérii jsme vedli už 3:0 na zápasy a vypadalo to hodně slibně. Ve výsledku to byla z nejtěžších sérií, jakou jsem kdy hrál. Soupeř srovnal na 3:3, rozhodující utkání jsme měli hrát v Bratislavě. Rivalita mezi západem a východem Slovenska byla obrovská. V novinách jely články o tom, kdo naposledy ztratil sérii při vedení 3:0 na zápasy. Já byl naučený z Česka, že jakmile začne play off, přestanu všechno číst. Akorát by mě to rozptylovalo a zbytečně odvádělo od koncentrace. Naštěstí jsme ten sedmý zápas doma udělali a zaplavila nás obrovská euforie. Při oslavách jsme jeli městem v otevřeném autobuse, před námi Zdeno Cíger na svém Harleyi. Jsem rád, že jsem si to mohl prožít se vším všudy.

S rodinou po zisku mistrovského titulu se Slovanem Bratislava. Foto: archiv Jana Srdínka.

Co se vám ještě vybaví?
Třeba jak jsme se ostříhali na pankáče, a když se nám střelecky nedařilo, přišel manažer Maroš Krajčí a vymyslel, že si budeme máchat ruce v hypermanganu a před zápasem jsme si je tam ponořili. V kabině se naráz objevily dva kýble a po každém utkání jsme měli fialové pazoury. Zafungovalo to, tak jsme to pak drželi jako tradici. Fakt mě to bavilo, na každé hokejové období rád vzpomínám.

Bylo po tom všem těžké ukončit v roce 2009 hráčskou kariéru?
Donutil mě k tomu zdravotní stav, trápilo mě koleno. Člověk se celou kariéru připravuje na to, že tenhle okamžik jednou nastane. A když přijde, stejně na to nejste připravený. Přiznám se, že pro mě nebylo jednoduché se s koncem vypořádat. Chybělo mi, že ráno přijdu do kabiny, tam je sranda, dám si kafe, pobavím se o blbostech a jdu makat. Kdo tohle zažívá celý život, tomu to pak hrozně chybí. Najednou to nemáte a je to velká rána. První léto mi to paradoxně tolik nevadilo, ale jakmile přišel podzim, začal mi hokej chybět.

Věděl jste hned, že chcete u hokeje zůstat jako trenér?
Řešil jsem varianty, co a jak dál. Nakonec i díky tomu, že se oba mí synové věnují hokeji, jsem u něj zůstal. Nechtěl jsem si hledat jinou práci, která by mě nemusela naplňovat. Hokej mě baví, pohybuji se v něm celý život, tak jsem se rozhodl v něm pokračovat, byť v jiné roli.

Berou si synové Adam a Jan vaše rady k srdci?
Myslím, že nechají poradit. Rozebírali se mnou zápasové situace a chtěli slyšet můj pohled. I když kolikrát na mě byli naštvaní, že jsem jim to řekl kriticky, ale vždycky tu reakci očekávali. Byli na to zvyklí, bavili jsme se o tom. Jsem hrozně rád, že jsou oba zdraví. Starší syn hraje v Praze na Slavii, mladší ve Finsku za KooKoo. Dělají, co je baví, a uvidí se, jestli se jim podaří hokejem živit a někam se posunout, nebo se vydají jinou cestou. Cokoliv děláte, musíte dělat s láskou a na sto procent.

Návrat na místo činu. Jan Srdínko od sezony 2020/2021 působí na Lapači v roli hlavního trenéra A-týmu. Foto: Martin Vojtěch Víta.

A vás to někdy netáhne ještě zpátky na led?
Přiznám se, že někdy klukům hrozně závidím. Chtěl bych být znovu v jejich kůži, zahrát si bago na tréninku, prožívat společně vítězství, ale už to nejde. Hraní hokeje mi chybí, ale trenéřina je k tomu nejblíž. Dobrou partu lidí jsme měli v mém předchozím působišti na Slavii a máme ji i na Vsetíně. S kolegy si rozumíme, také si to umíme užít. I coby trenér mám rád, když jsou v hokeji emoce.

Jaké emoce ve vás probouzí Lapač?
Já se na Vsetín neskutečně těšil. Hlavně na fanoušky. Díky tomu, co se ve světě od začátku roku děje, je to samozřejmě trochu zvláštní. Vnímám, že nám lidi fandí. Ale klenot Lapače nám chybí, nemůžeme si to s fanoušky užít. To nás hrozně mrzí. Kluci mají prakticky stejný vítězný pokřik, jaký jsme měli my. Když nastupujeme k zápasu a hraje hymna, probleskne mi hlavou, že jsem tudy taky chodíval na led. Čas nikdo nezastaví, někdy se mi vybaví, co jsem tady dělal před pětadvaceti lety, ale vždycky s úsměvem. Věřím, že se současnou situaci podaří zklidnit, vyřešit a lidi zase budou moci na hokej chodit. Doufám, že se toho dočkáme co nejdříve.

Máte nějaký trenérský sen?
Chci si klást postupné cíle, stejně jak jsem to dělal v hráčské kariéře. Mám ambice, hokej mě baví. Touha vyhrávat je motor, který mě žene kupředu. Předpokladem ale je, že se musí hrát, jinak nemám kde vypustit energii. Už jsem i přemýšlel nad tím, jestli toho někdy není hodně, ale ono je to návykové. Člověku to ve finále stejně hrozně chybí.

Jak budou vypadat Vánoce u Srdínků?
Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli syn bude moci přiletět z Finska. Jinak bychom jeli celá rodina za ním. Ale bude tady, takže se sejdeme všichni doma u jednoho stolu. Na Štědrý večer bude kapr, salát a nějaké dobré víno od Ivoše Pešata. Na svátky se těším. Do nejbližšího zápasu máme velkou díru, takže si to letos užijí asi všichni. Přeji si, abychom hlavně ve zdraví vstoupili do nového roku a ten ať je mnohem lepší než ten, který právě končí!

Jan Srdínko s mistrovskými prsteny za prvenství v nejvyšších soutěžích, které pro účely snímku poskytl z banky, kde je má společně s medailemi dlouhodobě uschované. Foto: Filip Bazala.

Na snímku chybí pouze jeden prsten, který byl ještě v 90. letech odcizen. Vypadá takto a na straně má uvedené jméno (klikněte). Pokud byste měli o prstenu jakékoliv informace, ozvěte se prosím klubu.