Vstupenky online
Tomáš Sršeň: Mladá generace mne zklamala
Má pověst hokejového světoběžníka. Hrál ve Švédsku, Norsku, Kanadě i Itálii. Nejvýraznější stopu však Tomáš Sršeň zanechal ve Vsetíně. S valašským celkem vyhrál pět titulů v řadě a v roce 1997 vytvořil dosud platný rekord play off: v utkání proti Pardubicím nastřílel pět branek a na dvě další nahrál. „Neříkám, že ve Vsetíně nebyly problémy. Ty jsou všude, ale vždycky se to nějak urovnalo. Když jsme vlezli na led, bylo tam patnáct lidí, kteří chtěli vyhrát za jakéhokoliv stavu,“ vzpomíná Sršeň, kterého v jednadvaceti letech draftoval Edmonton Oilers.
Povězte, jaké to je, když jednadvacetiletému klukovi z Československa oznámí, že byl draftován momentálně nejúspěšnějším klubem NHL?
Každý hokejista má nějaké cíle. Ty ale musí být postupné. Neměly by být takové, že hned od začátku budete hrát NHL. To je blbost. Když hrajete první ligu, chcete se nejprve dostat do extraligy, odtud do reprezentace a tak dále. Pro mne byl draft samozřejmě dílčí úspěch. Jste spokojený, ale nic to neznamená.
Účastnil jste se draftu osobně?
Dospíval jsem v hluboké totalitě, za nás se na draft nesmělo. Že jsme se dostali pod určité kluby, o tom jsme se dozvěděli z rozhlasu a novin. Kdybych chtěl do NHL, musel bych utéct a na to jsem nikdy nebyl. Proto jsem se do NHL jsem se podíval až po revoluci.
Mrzí vás, že jste si za Edmonton Oilers zahrál jenom dva zápasy?
Vyrůstali jsem v jiné době. Neměl jsem za cíl dostat se do NHL, ale být v reprezentaci, hrát na olympiádě. Ale když k tomu došlo, chtěl jsem se tam samozřejmě podívat a prosadit se. Bohužel to vyšlo tak, jak to vyšlo. Ale určitě nelituju ničeho, protože jsem se v Kanadě naučil anglicky a s manželkou jsme poznali jiný svět.
A potom - do NHL jste alespoň nakoukl, na rozdíl od Richarda Žemličky nebo Radka Ťoupala, které Oilers také draftovali, ale do utkání je nikdy nenominovali.
Neměli to štěstí a nedostali smlouvu. Já měl radost, že jsem si dvakrát zahrál. Ale bylo to samozřejmě těžké. V Edmontonu byla podobná parta, jaká se vytvořila později ve Vsetíně. Jádro týmu bylo iks let spolu a udělalo několik Stanley cupů, naposledy rok předtím, než jsem přišel. Bylo těžké se do mužstva dostat, já byl skutečně rád za ty dva zápasy v sezóně 1991/1992. Následující sezónu jsem se vrátil do Edmontonu vrátil s tím, že bych se chtěl prosadit. Vyšel mi úžasně tréninkový kemp, ale Oilers udělali trejd, kdy z Toronta přišel Vincent Damphousse s milionovou smlouvou. Takže já byl jeden z posledních, kterého vyšoupli zpátky na farmu do Cape Breton. Tam jsem poznal odvrácenou stranu hokeje. Nezáleží vždycky jenom na výkonu, ale i na tom, jakou má kdo smlouvu a jak je kým tlačený.
Jaké bylo sedět v jedné šatně s Markem Messierem?
Obdivoval jsem Růžičku a Gretzkyho, technické hráče, ale o Messierovi jsem samozřejmě dobře věděl. Dá se říct, že to byl do jisté míry můj idol. Sedět s ním v šatně bylo zajímavé, ale.. člověk se na to nemůže ohlížet. Snažil jsem se prostě prosadit na soupisku.
Vzpomenete si ještě, proti komu jste ta dvě utkání za Edmonton odehrál a s kým v útoku?
Na levém křídle hrál Petr Klíma a na centru Craig MacTavish, poslední hráč bez helmy a můj spolubydlící na pokoji. Byl to pro mě už starší pán. První utkání jsme hráli velice slušně, já byl dokonce nasazován do prodloužení. Scházelo jenom, abychom dali gól. To byl zápas proti Winnipegu. Ten druhý byl proti New Jersey. Pamatuji si, že proti mně hrál Zdeno Cíger.
Myslíte, že právě v Kanadě dostal podobu váš herní styl?
Určitě. Musel jsem se tam spolehnout sám na sebe a ukázat, že se nebojím. V některých zápasech šlo o život, ale musel jsem si vydobýt respekt. Tam jsem se to naučil. Popichoval jsem, dráždil. Nemyslím si ale, že bych za svoji kariéru někoho zranil. Protivný hokej jsem se naučil v Kanadě a protože fungoval, praktikoval jsem ho později i doma. Na druhou stranu to rozhodčí často nechápali a já byl vylučovaný. To mi ublížilo dál v reprezentační kariéře. Ale to mají zase na triku trochu i novináři.
Šli po vás?
No… v jednu chvíli to tak bylo.
Kanadu jste v roce 1992 opustil a začátek devadesátých let prožil ve Švédsku, kde jste v dresu Leksandu vyhrál bodování Elitserien a získal trofej Håkana Looba. Většině Čechů se ve Skandinávii líbí, takže předpokládám, že vy jste tím tuplem nebyl výjimka, že?
Rozhodně. Já jsem Švédsko znal trošku blíž už z doby, kdy jsem byl v Olomouci. Jako žáci jsme měli družbu s malou dědinkou Järved blízko Örnsköldsviku. Bylo nám deset, když jsme tam jezdili, spali u rodin a hráli turnaj. Švédové na oplátku jezdili k nám do Olomouce. Už tehdy se mi tam líbilo. Zjistil jsem, že Švédové jsou sice lidé chladní, ale když si k nim člověk najde cestu, jsou velice příjemní. Po Edmontonu jsme se chtěli s manželkou vrátit do Evropy, abych mohl bojovat o reprezentaci. Když jsem dostal nabídku z Leksandu, hned jsem ji využil. A dodnes na Švédsko vzpomínám jen v dobrém. Hodně se nám tam líbilo. Shodou okolností se nám tam i narodila dcera.
Během druhé sezóny ve Švédsku jste dostal nabídku ze Vsetína. Asi jste v první moment o tom mančaftu mnoho nevěděl, že?
Abych řekl pravdu - když mi volal agent, že o mne má zájem pan Zubík ze Vsetína, trošku jsem se pousmál. Pamatoval jsem si Vsetín z žáků, kdy tam byl otevřený stadion bez střechy. Bylo to pro mě překvapení. Nicméně jsem se po telefonu začal bavil s Romanem Zubíkem, až slovo dalo slovo. Angažmá ve Švédsku jsem v půlce sezóny přerušil a odjel ji dohrát do Vsetína.
Počkejte, co donutí hráče, kterému se ve Švédsku daří, aby šel do takového neznáma?
Byl jsem v nároďáku a chtěl se v něm udržet. V roce 1994 nám ale nevyšlo mistrovství světa, propadli jsme tam. I s hvězdami z NHL jako byl Jaromír Jágr. Někdy se prostě stane, že to nevyjde. Tehdy k reprezentaci přišel nový trenér Luděk Bukač, který preferoval hráče z domácí soutěže. Můj cíl byl odmalička hrát v národním mužstvu. A protože nabídka ze Vsetína byla slušná, sbalil jsem se a šel.
Kromě pěti mistrovských titulů se vám ve Vsetíně podařily i individuální majstrštyky. Můžu jmenovat například dosud platný rekord, kdy jste v semifinále 1997 proti Pardubicím dal pět branek a na další dvě nahrál. Jste na to pyšný?
Člověk nemůže žít z historie. Samozřejmě že když to slyším v televizi, tak se pousměju a mám z toho radost. To je ale náhoda. Člověk chce dát góly, ale aby se to takhle sešlo, musí mít hokejista štěstí a dobré spoluhráče. Tehdy jsem při prvním gólu trefil do hlavy Andreje Galkina a od něj se puk odrazil za brankovou čáru. Galkin musel střídat a jeho místo zaujal mladík David Hruška, který mi to několikrát nahrál úplně do prázdné. Sedlo nám to. Byl to životní zápas. Myslím, že každý hráč má jeden, dva nebo tři zápasy za kariéru, ve kterých mu vyjde naprosto všechno. Tohle byl jeden z nich.
|
|
Tomáš Sršeň
» Narodil se 25. srpna 1966 v Olomouci » Coby jednadvacetiletý byl draftován klubem NHL Edmonton Oilers, za který sehrál dvě utkání. Zbytek kanadského angažmá strávil na farmě v Cape Breton. » Výraznou stopu zanechal ve Švédsku, kde v letech 1992 – 1994 oblékal dres Leksands IF a Rögle BK. V Leksandu vyhrál kanadské bodování ligy a získal trofej Håkana Looba » V domácí soutěži hrál za Olomouc, Brno, Jihlavu, Havířov, Vítkovice a především Vsetín, kde v letech 1995 – 1999 získal pět mistrovských titulů v řadě » Je autorem dosud platného rekordu v produktivitě utkání play off (v zápase proti Pardubicím získal 7 kanadských bodů) » Závěr kariéry strávil v německém Essenu, Wolfsburgu, hrál rovněž v italském Meranu, norském Lillehammeru a dánském Frederikshavnu » Českou republiku reprezentoval na olympiádě v Lillehammeru v roce 1994 a na MS 1994 a 1995 » V současné době je spolumajitelem druholigového Uničova, ve kterém trénuje jeho otec Josef » Syn Tomáš hraje druhou ligu za Přerov |
Druhým takovým zápasem by mohlo být páté semifinále se Spartou Praha v roce 1999. Tehdy jste dal vítězný nájezd a zajistil Vsetínu páté finále v řadě.
Penalty jsem jezdil a byl v nich celkem úspěšný. Když jsem ve Švédku vyhrál bodování ligy, jel jsem osm nájezdů a dal z nich sedm gólů. Na penalty jsem si věřil. Dělal jsem teda vždycky tu samou kličku, ale naštěstí to proti Spartě vyšlo. Je to i o nervech, člověk si musí věřit a mít štěstí. Penalta by totiž měla být výhoda pro gólmana.
Seznam hráčů, kteří v tom utkání jeli penalty, je více než zajímavý: Martin Procházka, David Výborný, Michal Broš, Patrik Martinec, Pavel Patera, Jan Hlaváč, Tomáš Sršeň, Jaroslav Bednář. Někteří z nich ještě hrají. Tehdy patřili k nejlepším a i dnes, po dvanácti letech, patří mezi tahouny svých mužstev. Nevypovídá to něco o extralize?
Jsou výjimky - kluci, kteří tomu dávají sto procent, pořád je to baví a jsou proto pořád tam, kde jsou. Jestliže u nás ale hrají čtyřicátníci, něco to o českém hokeji napovídá. V extralize není takový tlak od juniorů, jaký býval dřív. I když si ti kluci udržují výbornou výkonnost, měli by už upadat. A jestliže neupadají, je tam něco špatně.
Když to srovnáme se zlatým období Vsetína - hráli jste na tři pětky, z nichž ta poslední byla juniorská formace Kratěna, Broš, Tomajko. To tehdy nebyli žádní zázraci, ale pravidelným působením v kvalitním mužstvu se vyhráli.
Určitě. Tehdy přišli do šlapajícího mančaftu, ve kterém byla skvělá parta. Neříkám, že nebyly problémy. Ty jsou všude, ale vždycky se to nějak urovnalo. Když jsme vlezli na led, bylo tam patnáct lidí, kteří chtěli vyhrát za jakéhokoliv stavu. I když jsme se pohádali, na ledě jsme se respektovali a táhli za jeden provaz. Myslím, že pro tyto kluky to byla obrovská škola. Po téhle stránce se toho hodně naučili, což potvrzovali ve svých dalších kariérách – ve Spartě nebo ve Finsku, kde patřili a dodnes patří k lídrům. Ale pozor, nehráli jenom proto, že byli mladí, ale proto, že fantasticky přistupovali k hokeji. Dali tomu všechno.
Když už byla řeč o semifinále, nebyla právě tahle série v posledních mistrovských letech pro Vsetín náročnější, než samotné finále? Třeba se Spartou jste ve zmiňovaném roce vyhráli až na samostatné nájezdy v pátém utkání a pak ve finále spláchli Zlín 3:0 na zápasy.
V první extraligové sezóně jsme neměli co ztratit. Přišel neznámý mančaft, který měl štěstí, a protože všechno klaplo, získal první místo. V dalších letech přicházeli lepší a lepší hráči a soupeři z nás měli respekt. My to už brali tak, že pro nás není úspěch finále, ale titul. Proto byl pro nás začátek play off těžký. Museli jsme se dostat do zápasového rytmu a na vítěznou notu. Ostatní mančafty překvapovaly, překvapovaly, pak se dostaly do finále a to pro ně byl obrovský úspěch. A už možná trošku polevily v koncentraci. Kdežto my ne, protože jsme brali jen vítězství. Možná to vypadá namyšleně, ale v situaci, která tehda byla, se nic jiného nebralo.
V zelenožlutém dresu jste zažil dvě finále proti Zlínu. V tom prvním jste řádil jako černá ruka, to druhé byla vaše labutí píseň za Vsetín. Jak byste tyhle dvě série porovnal?
Se Zlínem to bylo vždycky vyhrocené, ať už šlo o finále, semifinále nebo normální ligový zápas. Hecovalo se, byla to obrovská derby. Zlín měl Vsetín vždycky za vesničany a ti najednou hráli špičku v Evropě. Bylo to vyhrocené, ale co si pamatuju, měli jsme tehdy navrch. Také jsme měli štěstí v tom, že Čajánci a podobní byli ještě mladí a teprve dorůstali do té své pozdější výborné kvality.
Na druhou stranu Janků, Štraub, Meluzín taky nebyla špatná lajna…
Určitě ne, ale také to nebyli takoví hráči jako Pepa Beránek nebo Roman Čechmánek, kteří měli za sebou nebo před sebou starty v NHL a zlatou medaili z Nagana. Co se týče jmen, byli jsme na tom líp. Ve Zlíně neměli špatné hráče, to určitě ne. Ale v té době jsme měli dobře pokládaný tým, který neměl konkurenci.
Trenéři to s vámi někdy neměli jednoduché, že?
(přemýšlí) Každý jsme něco odehráli. Když přišel do Vsetína nový trenér a něco prosazoval, k menším neshodám došlo….
Buďme konkrétní, bavíme se o Janu Nelibovi.
S Honzou Nelibou jsem do určité doby neměl žádný problém. Až mě v Jihlavě posadil na tribunu. Dodnes nevím proč, asi proto, že jsem nedal gól. Byla to sezóna, kdy se měla hrát olympiáda v Naganu a já vedl produktivitu ligy. To mě trochu rozhodilo a v téhle pozici jsem se tam s ním tenkrát pohádal. Dodnes toho lituju, protože to k hokeji nepatří. Nicméně vzplály emoce, já to neunesl a pak už se to nějak táhlo celou dobu, až Honza u týmu skončil.
A mužstvo vedl po zbytek sezóny asistent Zdislav Tabara. Takže Neliba odešel na nepřímý tlak hráčů?
Asi jo. Myslím, že když si sám srovná v hlavě, asi by se dnes zachoval taky jinak. Honza se pak do Vsetína vrátil a pracoval tam fantasticky s mladýma. Tehdy ale neměl tolik zkušeností ve vztahu k nám starším kolem třicátky. Některé věci přeháněl. Jinak se pracuje s mládeží a jinak s třicátníky. Od té doby jsem se ale s Honzou bavil a doufám, že jsme si to i vyříkali.
Nakolik byl tehdy Vsetín konkurenceschopný v Evropě? Myslíte, že to prověřily mezinárodní soutěže, kterých jste se zúčastnili?
Myslím, že konkurenceschopní jsme byli a dělali v Evropě slušné výsledky. Akorát ve Spengler Cupu jsme nic moc neuhráli. Ten turnaj jsme ale brali spíše jako regenerační zájezd. Vyhrát jsme chtěli, ale pojali jsme to spíš jako takovou dovolenou. Zato v Evropské lize jsme jednou vypadli těsně před bojem o medaile a jedenkrát získali třetí místo.
To bylo v roce 1998. V základní skupině jste porazili EV Zug, Amiens Some a pouze s Ladou Togliatti jste dvakrát prohráli 2:3 v prodloužení…
Nejde porovnávat tehdejší ruskou soutěž s tou dnešní. Vyvíjí se. Dnes bychom asi s ruským mančaftem vůbec neměli šanci. Hrají tam nejlepší hráči z celé Evropy. Ty kluby jsou silné a mohou si koupit nejlepší hráče, kteří nejsou zrovna v NHL. Bylo by to složitější. Když jedou české kluby na Spengler Cup dnes, kolikrát nevyhrají ani zápas.
Takže třeba zápas s Jaroslavlí by dnes vypadal jinak?
Dnes už určitě, přece je jsme už trošku starší, asi bychom to neubruslili (směje se). Ale vážně. Těžko srovnávat, asi to takhle nejde říct. Už jenom kvůli tomu, že dnešní hokej je trochu jiný než před patnácti lety.
Roman Zubík, hlavní sponzor vsetínského hokeje, byl tehdy hodně zklamaný, že jste Evropskou ligu nevyhráli. Bylo pro vás třetí místo úspěch?
No, nebylo. Chtěli jsme víc. S odstupem je každá medaile pěkná. Ale tenkrát jsme to cítili tak, že bychom mohli Evropskou ligu vyhrát. Vím, že i Roman to tak cítil. Ale bohužel se nestalo.
Pamatujete si osudný semifinálový zápas s rakouským Feldkirchem?
Pamatuji si, že za ně hrál pozdější dlouhodobý trenér Švédska Bengt-Åke Gustafsson Vedli jsme 1:0, Rosťa Vlach dal na 2:0 a oni nám ho neuznali. Přitom to byl jasný, regulérní gól. Pak to Feldkirch otočil. Bohužel se tehdy hrál turnaj právě ve Feldkirchu. Takže jsme s nimi prohráli 2:3, což nás stálo postup do finále. Trošku jsme cítili křivdu, protože jsme v tom zápase byli lepší. Škoda.
|
Vsetínská nej Tomáše Sršně
NEJvíce bodů v zápase play off: 5 + 2 (1996/1997, Vsetín – Pardubice 10:1) NEJvíce bodů v sezóně: 69 (1996/1997) NEJvíce trestných minut: 130 (1996/1997), z toho 92 v základní části a 38 v play off |
Vím. Podobně, jako Vsetín.
Přesně tak. Feldkirch ve finále porazil Dynamo Moskva, vyhrál Evropskou ligu a později získal i Superpohár. Kvůli finančním problémům ale padl a dnes hraje nižší rakouskou soutěž. Je tohle osud všech klubů, které se pokusí dotknout hokejového nebe?
Určitě ne. Pokud jsou to kluby z velkých měst, kde je iks sponzorů, jsou tam peníze snáz získatelné. V těchto malých městech je to o nějakých mecenáších, kteří mají rádi hokej a chtějí ho dělat. Pokud se k nim ale nepodaří navázat další sponzory, nemůže to dlouho trvat. Jeden nebo dva lidi ten hokej nemůžou utáhnout. To bohužel nejde a projevilo se to jak ve Vsetíně, tak asi i v tom Feldkirchu.
Ještě k té mezinárodní konfrontaci: Nemrzí vás, že jste minuli dobu, kdy se kluby z NHL utkávaly s těmi evropskými? Jako třeba Boston Bruins s Libercem loni na podzim?
Tohle mě netrápí. Stejně jde vždycky o začátek sezóny. Mančafty z NHL nejsou v top formě, přijedou, hledají ještě hráče, které mohou v začátku soutěže ještě vyměnit… spíš je to show pro lidi, propagace hokeje. Ale že by to mělo nějaký význam pro Liberec nebo Boston? To určitě ne.
Rostislav Vlach se nebál Vsetín přirovnat ke slavným klubům československé historie. Myslíte, že můžeme šest vsetínských titulů porovnávat s LTC Praha nebo RH Brno?
Podle mne rozhodně. Musíme si uvědomit, že legendární kluby jako LTC nebo RH Brno vyhrávaly sice tituly, ale vždycky za prvenství v základní části. Tehdy nebylo žádné play off. Vyhrát pět titulů v řadě a šest během sedmi let při existenci play off, to je něco úžasného! Play off je úplně jiná soutěž. Je to, jako byste v jednom roce hráli dvě soutěže. Určitě to je srovnatelné třeba s deseti tituly Brna.
Takže právě kvůli tomuhle vznikla Prezidentova trofej, která oceňuje vítěze základní části?
Tak tak. Když se na to člověk zpětně podívá, až s odstupem času si uvědomí, jak neuvěřitelné to bylo. Málokomu se to podaří.
V čem bylo to kouzlo Vsetína?
Hodně toho udělal Roman zubík. Sice měl kolem sebe manažery, ale byl to on, kdo jednal s agenty a dojednával smlouvy. Dal do kupy úžasné mužstvo. Nešlo ani tak o to zaplacení. Peníze jsou sice strašně důležité, ale podívejte se, kde je s penězi letos Sparta. Roman dokázal složit mužstvo tak, že si všichni sedli, kromě pár výjimek jako Haščák nebo Ščerban, které tam nevydržely moc dlouho. Všichni ostatní byli spokojení. Neříkám, že nebyly problémy, ty jsou v každém mužstvu, ale vždycky se srovnaly. Vždycky jsme táhli za jeden provaz na ledě i mimo něj. Když jsme měli akci, vždycky jsme se sešli a byla sranda. Co bylo v kabině, to v ní i zůstalo. Bylo úžasné, jak se to ve Vsetíně sešlo. Další faktor byli diváci. V posledních letech to už trochu uvadalo, ale když jsem přišel do Vsetína, měl jsem kolikrát na těle husí kůži. Už o půl třetí, když jsem šel na zimák, byla plná tribuna. Lidi začali volat moje jméno a musím říct, že jsem z toho byl dost paf. Už jsem měl v hokeji něco za sebou, ale tady jsem byl nervózní jako malý kluk a soustředil se na to, abych to na ledě nepokazil. Diváci byli náš šestý hráč.
Petr Husička tvrdí, že když se šlo pít, šel celý mančaft od vedení po posledního náhradníka. S odstupem času – myslíte, že tohle vás posilovalo, nebo naopak kdybyste tohle odbourali, měli byste ještě lepší výsledky?
Byli jsme už vyspělejší a prošli předtím iks mančaftů. Každý věděl, co si může dovolit. Samozřejmě to někdy ulítlo, ale to jsme hned dostali vyčiněno. Myslím, že to mančaft stmelovalo. V prvních dvou letech bylo v týmu hodně kluků, kteří dojížděli ze Zlína. Ale postupem času se stalo, že základ, nějakých dvanáct lidí, spalo ve Vsetíně.a všichni jsme se scházeli, nikdo se nestranil. Když se šlo na pivo nebo na oběd s manželkami, vždycky se šlo v plné sestavě. To bylo to kouzlo, které pak pomáhalo i na ledě.
Kde je podle vás ta míra, kde si hokejista může vyhodit z kopýtka, aby to zároveň neovlivňovalo jeho výkon na ledě?
Nesmí se to přehánět. Pokud se stalo, že jsme šli někam dvakrát v týdnu, je to už moc. Ale když jsme šli jednou, po zápase, bylo to v normě. Je to individuální. V profesionálním sportu by se to samozřejmě dít nemělo, ale profesionálové jsou taky jenom lidi. Občas se to stane.
Tomáši, vy jste byl ale taky docela bouřlivák, co?
Tak chodívali jsme, občas. Zábavu jsme tam všichni měli rádi, sešli jsme se a pobavili se vždycky dobře. Zároveň to ale vždycky mělo hranice.
Někteří pamětníci říkají: To se divím, že ten Sršeň se Smetákem stíhali k tomu všemu ještě hrát hokej.
(směje se) Co k tomu mám říct? Myslím, že se toho hodně napovídalo a půlka z toho byla pravdou. Samozřejmě jsme se dobře bavili a chodili ven, ale vždycky tak, abychom byli druhý den ready. Za celou hokejovou kariéru se mi stalo jednou jedinkrát, že jsem zaspal na trénink.
Na ledě jste patřil k výbušným typům hráčů. Byla to součást taktiky, nebo šlo o blikance, jak by řekl Tomáš Řepka?
Někdy to byl blikanec, někdy taktika. Jsem horkokrevnější a těžce jsem nesl, když se na mě udělaly dva tři fauly a nic se nepísklo. Po čtvrtém jsem se neudržel, oplácel jsem a šel ven. Někdy ale bylo cílem soupeřův mančaft rozklížit. Všímali si pak mne a už ne tolik hokeje.
Jak vám bylo, když po vás stadion křičel „Cikáne, cikáne“ ?
S tímhle jsem neměl problémy, to lidé křičeli na víc hokejistů. Je pravda, že když to řve v Pardubicích deset tisíc lidí, tak to je slyšet. To už si pak člověk říká, že je asi trošku snědší (směje se). Ale ono to v tom hokeji vůbec nevadí, člověk se soustředí na hru. Když už to má nějaký vliv, tak spíš pozitivní. Vyhecuje tě to a třeba se s těmi diváky hádáš. V Kanadě po mně řvali zase „Fucking Communist“. Jó, člověk si projde lecčíms (směje se).
Přitom se o Kanadě říká, že je to tolerantní a kultivovaná země…
Ne že by to tam dnes měli kluci lehčí, pořád je tam ukrutná konkurence. Ale už na Evropany pohlížejí jinak, než v roce 1990. My jsme vlastně byli první vlna Čechoslováků v Zámoří – Kron, Franta Kučera, Tomáš Kapusta, Pepa Beránek, já… Do té doby tam hráli pouze ti, kteří utekli. Takže na nás nahlíželi tak, že jim bereme práci. Otevřel se trh a najednou k nim začali proudit Evropané.
Traduje se, že když diváci za mantinelem pokřikovali na vašeho otce, rovněž hokejistu, začal si pukem o mantinel přihrávat – vždy pět centimetrů pod jeho horním okrajem. Neměl jste někdy podobné nutkání?
A dokonce se jednou porval. To bylo ve Zlíně. Křičeli po něm, tak přelezl mantinel a šel (směje se). Ale já jsem tohle vážně neprožíval. Spíš jsme měli u vsetínských cikánů protekci. Jejich šéf za mnou přišel a řekl mi, že jsem jejich gadžo. Tehdy na nás chodili a jak jsem byl ve Vsetíně na hokeji před rokem, byli tam zase. Ti samí. Chodí poctivě.
V devadesátých letech jste měl v oblibě helmu – skořápku, kterou proslavil Wayne Gretzky. Čím vám imponovala?
Seděla dobře na hlavě a byla lehká. Ale nesměl jsem vletět hlavou do mantinelu, to by bylo nebezpečné. V zahraničí jsem s ní nehrál, protože se v těch soutěžích praktikoval více kontaktní hokej. Měl jsem ji na hlavě jenom asi těch pět let, co jsem hrál u nás.
Samolepky na helmách, to byla vsetínská specialita, že?
Už ani nevím, kdo je vyráběl… Každý jsme v týmu měli nějakou přezdívku a tu měli nalepenou i na helmě. Já měl vosu.
Ze Vsetína jste odešel na jaře 1999, krátce poté, co klub získal pátý mistrovský titul v řadě. Co vás vedlo k odchodu?
Už jsem cítil, že to chce změnu. Tušil jsem, že o mě už ani není ve vedení takový zájem. Roman Zubík mě tehdy v Davosu přemlouval, abych ještě rok vydržel, ale já už cítil, že chci jinam. A manželka taky. Zkrátka jsme byli na Valašsku už dlouho. Ale dodnes na Vsetín vzpomínám, mám tam přátele a rád tam jezdím. Nemůžu si na nic stěžovat. Jenom jsem prostě cítil, že to není ono a u vedení to taky není ideální. Řekl jsem si, že stačilo.
Tehdy jste odešel do německého Essenu, kde vás z pětadvaceti hráčů bylo patnáct Čechů nebo Slováků, měli jste i českého trenéra. Po základní části jste ale skončili poslední a v play out totálně vyhořeli. Co bylo špatně?
Já bych se k tomu ani moc nechtěl vracet. Essen? To byl můj životní omyl. Moc Čechů v cizině pohromadě, to nemůže dělat dobrotu. Musel bys být první nebo druhý, abys měl klid. Začalo se prohrávat a v kabině logicky vypukly spory. Mně se nejvíc dařilo a největší klid jsem měl tehdy, když jsem byl někde sám nebo jsme tam byli maximálně dva Češi. Tohle bylo hodně špatně. Další věc – pan Benda, který nás trénoval, tam dělal naprosto všechno. Byl manažer, byznysmen, prodával lístky, dělal prezidenta klubu…
Mohl ještě sázet zpravodaj k domácím zápasům.
Zkrátka se hokeji vůbec nevěnoval. Vesměs jsme si to trénovali tak nějak sami. Byla to chyba. Měl jsem nabídky odjinud a vybral jsem si špatně. Manželka sice tvrdí, že se tam dobře nakupovalo, ale po hokejové stránce to bylo celé špatně. Měl jsem smlouvu na dva roky, ale přerušil jsem ji. Byl jsem i nucen, protože Čechy už nechtěli. Vrátil jsem se do extraligy.
|
Vsetínská nej Tomáše Sršně
NEJvíce odehraných utkání: 62 (1996/1997), z toho 52 v základní části, 10 v play off NEJvíce branek v sezóně: 23 (1996/1997), z toho 16 v základní části, 7 v play off NEJvíce asistencí v sezóně: 46 (1996/1997), z toho 36 v základní části, 10 v play off |
Merano je jedno z nejvyhlášenějších lázeňských středisek v Itálii, takže jsem byl v krásném prostředí. V okolí byly vinice, hory... Akorát to nebylo moc na hokej, no. Byl jsem tam na sklonku kariéry. Pro starší hráče je to ideální, ale pro kluky, kteří ještě chtějí v hokeji působit, to není až tak zajímavé. Co se týče tlaku na cizince, byl tam veliký. Cizinci museli hrát a domácí to až tak nezajímalo.
Byl jste v Itálii stejně spokojený jako posléze v Norsku a Dánsku?
V Norsku určitě. Tam to pro mě bylo zajímavé i z toho hlediska, že v Lillehammeru jsem byl už v roce 1994 na olympiádě. Působil jsem tam dva a půl roku a rodina za mnou dojížděla. Po všech stránkách to bylo výborné. Norský hokej jde nahoru, což v poslední době dokazují jejich mládežnické reprezentace. Dělají to tam dobře. Dánské angažmá bylo moje poslední. Do Frederikshavnu jsem šel už ve čtyřiceti. Chtěl jsem už končit s hokejem, ale trenér mě přesvědčil, abych to ještě zkusil. Tak jsem šel, ale už to nebylo ono. Byl jsem pořád myšlenkami doma a v půlce sezóny si říkal, co vlastně s těmi mladými kluky v kabině dělám. Už tam nebyla ta správná chuť do hokeje. Ale byla to škoda, protože Frederikshavn bylo pěkné místo, u moře... Ale nešlo to, byl jsem už hokejově unaven.
S hokejem jste prošel půlku světa. Cítí se takový světoběžník jako vy vůbec někde doma?
Jsem rodilý olomoučák a žiju tady. Ať jsem byl kdekoliv, vždycky jsem se už ke konci sezóny těšil domů.
Už vás opustily vzpomínky na autonehodu z roku 2008, při níž zemřel cyklista?
Člověk tohle v sobě vždycky dlouho má a je to nepříjemné. Každý, kdo má takovouhle zkušenost, se s tím musí nějak srovnat. Já žádnou vinu necítím. Moje chyba to nebyla, ten cyklista jel v protisměru a dokonce měl snad v krvi i alkohol. Vjel mi přímo do cesty. Snažil jsem se uhnout, takže jsem ho jenom lízl a srazilo ho auto za mnou. Bohužel se stalo. Pořád to v sobě mám a budu mít asi do konce života. Je to neštěstí, ale život jde dál.
Jak jste se dostal k uničovskému hokeji?
Otec v Uniově trénoval. Já jsem už v Norsku a Dánsku přemýšlel, co budu dělat po konci kariéry. Celý život jsem se motal kolem hokeje, takže jsem se i nadále chtěl pohybovat ve sportovním prostředí. Naskytla se příležitost vstoupit do hokeje v Uniově, kde se zrovna měnilo vedení. Mám to dvanáct kilometrů od domova, tak jsem toho využil. A dodnes jsem tam.
Dokonce jste si tam stihl zahrát se synem Tomášem. Jaké to bylo?
Bylo to v době, kdy měl syn z Olomouce střídavý start v Uničově. Hráli jsme spolu asi jenom tři zápasy. A jaké to bylo? Na jednu stranu zajímavé, na druhou by bylo hezké, kdybychom se potkali v extralize a ne ve druhé národní. Ale určitě je to rarita a bylo to fajn. I když jsem mu nadával, že málo bruslí.
V rozhovoru pro hokej.cz jste se o něm vyjadřoval dost skepticky. Řekl jste, že asi nemá takovou píli, jako vy.
No určitě. Hokej, to je píle, dřina, odříkání. A to tam není. Bohužel.
Jste z toho zklamaný?
Tak zklamaný… Každý nemůže být hokejista. Jako hokejistu mě mrzí, že to nedotáhl výš, protože talent v něm byl a dosud je. Ale bohužel bez té píle to nejde nikde. Ani v práci, ani ve sportu. Je to holt jiná generace.
Když jste před letošní sezónou vystavil synovi propustku do Přerova, vypadalo to, že v Uničově vyvěšujete bílou vlajku…
Tomáš je hráč Olomouce, která chce za hráče na hostování hodně peněz. Ty já nemám, takže holt musí jít tam, kam ho Olomouc pošle a kde o něj bude zájem.
Nicméně nestranným pohledem můžeme říct, že si Tomáš Sršeň junior odchodem do Přerova polepšil, je to tak?
Občas vyhrají, ale co se týče výkonnosti, tu měl Tomáš lepší loni u nás. Ale samozřejmě Přerov je hokejové město, lidi chodí. Také mají nově opravený stadion
Letošní sezóna se vám nedaří, hrajete skupinu o udržení. Že to nebude žádná sláva jste věděli už v létě, viďte? Do médií pronikly informace, že si třeba hráči sami dělají led…
Konkrétně to, že budou hokejisté hrát a zároveň si dělat led, bych nezatracoval. V zahraničí je běžné, že jsou hráči zaměstnanci zimního stadionu a mají tím pádem lepší podmínky, protože jsou finančně ohodnocení za hokej i za práci. V tomhle bych problém neviděl. Ale samozřejmě – Uničov je desetitisícové město a sponzorů moc není. Radnice nám alespoň přispívá na provoz, za což jsme vděční. Zatím ale na vyšší cíle myslet nemůžeme. Druhá liga je dnes, když budu skromný, o čtyřech milionech korun pro A-tým. To my ale v životě nemůžeme sehnat. Takže hrajeme tak, jak hrajeme. Spíš jsem to chtěl pojmout tak, že budeme vychovávat mladé hráče. Že si stáhneme hokejisty kolem dvaceti let z Moravy a Slovenska. Měli by to jako roční tréninkový kemp, jakoby vojnu. Hráči, kteří jsou v Uničově teď, se zase tak špatně nemají. Mají nějaké kapesné, jedno jídlo denně a ubytování zdarma. To je podle mne na slušné úrovni a nemyslím si, že by tohle všude ve druhé lize byla samozřejmost. Ano, kluci u nás nemají takové platy jako v Orlové, ale musíme si uvědomit, že tihle hráči nic nedokázali. Hokejisté v Orlové mají za sebou často velkou kariéru, kolikrát hráli extraligu a proto jsou dobře ohodnoceni i ve druhé lize. Bohužel mladí dnes k tomu přistupují tak, že by už teď chtěli stejné peníze, jako mají tamti borci. A práce? Ta jim nic neříká. Jsem z té generace zklamaný. Nechtějí dřít, makat. Všechno je přece o postupných cílech. Jejich hokejový cíl nemůže být, že budou hrát v Uničově. Ale někde tu kariéru nastartovat mohou. Třeba jako Luňák, který u nás hrál tři měsíce a dnes je ve Spartě. To byl pokorný, cílevědomý a ctižádostivý kluk. Přišel, poděkoval a byl rád, že poprvé pravidelně naskočí mezi chlapy. Nastartoval kariéru tak, že dnes je tam, kde je. Jeho vlastnosti ale většině mladých schází.
Je i to důvod, proč hrajete tak dole?
V Uničově není hráčů, takže jsme museli loni zrušit juniorku. Mladí neměli zájem hrát, akorát po Uničově pili. To byla vlastně jediná příležitost, kdy se jejich mančaft sešel celý. Takže jsme to zrušili. Letos máme v kádru čtyři hráče, kteří juniorskou soutěž vůbec nehráli. Přeskočili ji a naskočili rovnou do áčka. Jeden z nich už nakoukl mezi dospělé loni společně se zkušeným hráčem Petrem Pavlasem, a dnes patří k našim nejlepším bekům. Takže to jde, když se chce. Ale máme bohužel více těch, kterým se moc nechce (hořce se pousměje). Jeden takový trénoval v Uničově celou dobu a ačkoliv hrál za juniorku Šumperka, mohl už nastupovat za náš A-tým. O Vánocích jsme měli mít trénink a on mi oznámil, že jede na hory. Řekl, že rodiče už jsou tam a odjel. Byl jsem v šoku, myslel jsem si, že si dělá srandu. V době, kdy má prázdniny a může se zdokonalovat, odjede za rodiči na hory! Člověk pak na to zírá s otevřenou pusou a ví, že s těmito lidmi je zbytečné něco dělat.
Co když spadnete do kraje?
Tak se vůbec nic nebude dít. Ten kraj bychom možná ani nehráli. Proč? No protože pro mě by to znamenalo koupit dalších patnáct hráčů. A jestli je kupuju do kraje nebo do druhé ligy, je to stejné. Samozřejmě bych jim asi nemusel dát tolik peněz, ale zase kdo ti tam do kraje přijde? Když bychom spadli, asi bychom činnost áčka na čtyři pět roků přerušili, než nám dorostou mladí, s nimiž už čtyři roky pracujeme. Ale to je ještě daleko, šance na záchranu pořád je. Navíc jsme na závěr soutěže trochu posílili o zkušené hráče. Uvidíme, no. Měli jsme letos hlavně smůlu v tom, že se nám zranil Pavlas. Dva měsíce byl mimo, odehrál jenom dvanáct zápasů. Kdybychom ho měli k dispozici, měli bychom o šest nebo o osm bodů víc a už by byla tahle část soutěže v klidu. Nicméně je jasné, že nemáme na boj o první místo. Finance jsou takové, jaké jsou, a mužstvo je takové, jaké je.
Co dnes cítíte, když projíždíte po silnici nad Vsetínem a pod sebou vidíte zimní stadion?
Když na to přijde, rád se do Vsetína vracím. Teď mám s Uničovem to štěstí, že hrajeme stejnou soutěž (směje se). Tak uvidíme, jestli tomu bude stejně i za rok. Určitě je fajn, když jsem ve známém prostředí. Pět let je kus života pro celou naši rodinu.
Jste v kontaktu s některými bývalými spoluhráči?
Jasně, potkáváme se hlavně na stadionech. Teď ve středu jsem potkal v Přerově na zápase Radka Měsíčka, který byl u prvního vsetínského titulu. I Rosťu Vlacha jsem nedávno viděl, takže občas s některými kluky kontakt mám. Teď mě napadá i Jirka Dopita. Každý má ale kvůli práci svých starostí dost. Čas na legrácky? Ten už je pryč.
Jaký máte vztah s Romanem Zubíkem?
Romana jsem před dvěma lety potkal na Lapači, když jsem se byl podívat na play off se Šumperkem. Kecali jsme, byl jsem rád, že ho vidím. Mrzí mě, co se mu stalo v roce 2001. Nemám podrobnosti o tom, jak to proběhlo, ale přijde mi, že bylo dost surové mu klub sebrat. Roman Zubík udělal jak mužstvo, tak plno lidí kolem hokeje. Kdyby nebylo jeho, není ani žádných Husičků ani žádných Šteflů, není nikoho. Neznám detaily, ale je mi to líto. Myslím, že klub si udělal Roman a měl zůstat jeho. Mohl si ho pak třeba prodat, mohl s ním udělat cokoliv, ale neměl o něj takhle přijít. Roman Zubík hokejem žil a já na něj nedám dopustit.
Loni jste po zápase Vsetína s Uničovem vyhlašoval nejlepší hráče utkání a když jste dorazil na led, publikum vám tleskalo a volalo „Vosa, Vosa“. Tehdy jste byl dost naměkko, viďte?
Byl. Člověk si hned vybaví, co na Vsetíně prožil. Je to příjemné, když si lidi vzpomenou a zároveň je to takové ocenění práce, kterou člověk za pět let odvedl. Cítí, že něco udělal dobře. Ale je to jen chvilka na ledě.
Autorem exkluzivních fotografií je Martin Pavlík
