Vstupenky online
Na Cestě 52 – Mušketýr bez koně a zajíci před hony
Nabídka k setkání s hvězdou, jako je Marek Uram, se neodmítá. K seznámení s budoucí hvězdou, jakou je Tomáš Netík, se přistupuje vstřícně. Povídat si s takovou celebritou, jakou je Pavel Křížek, je čest. Litování zraněného kamaráda hokejisty, jakým je Jiří Heš, je slušnost, resp. v jeho případě nutnost. Sedět na zápase vedle svého dávného idolu, jakým je Zbyněk Mařák, je naplnění snu. Fandění dalším spřáteleným jedincům, jakými jsou David Havíř, Ondra Němec nebo Jirka Hudler, je radost. Nechat se kamarády odvézt autem na větší vzdálenost je výhoda. Veškeré tyto vymoženosti je možno získat pouze při účasti na zápasech Sparty ve Znojmě a na Vsetíně.
Orlowebmaster Mishan se odebral do velmi vzdálených exotických končin (Plzně) k zásadnímu jednání, a tak nemohl dotáhnout do konce orlorubriku „Ptejte se Marka Urama“. Byla jsem požádána, zda bych se tohoto úkolu neujala. Kdo kdy čuchnul k orlohokeji a viděl modrookého vlasatého slovenského ostrostřelce s bezelstnou hezkou tváří aspoň na fotce, nemůže odpovědět jinak než kladně. S orlomanažerem panem Kaňkovským jsme akci splavně domluvili. Předložit hvězdě dotazy čtenářů a popovídat si s ní není žádná „práce“, nýbrž možnost, které je nutno si vážit. Tedy alespoň já to tak beru.V poledne oné neděle jsme se tedy s Lucií dostavily na orlozimák a krátce počkaly, až se hvězdy v restauračním salónku společně napapají. K obědu měli orlíci ten den těstoviny, což bychom nevěděly nebýt velmi hlasitých protestních projevů nejmenovaného útočníka s ptačím příjmením. Pan Kaňkovský nás s Markem usadil do útulné kanceláře. Nebyla jsem tam poprvé a můj zrak znovu spočinul na fascinujícím koberci-mozaice vytvořené ze znaků všech extraligových klubů. Několikrát jsem vyzývala Hešáka, aby pro mě kobereček se znakem Vsetína odcizil, ale odmítl. Pan Kaňkovský nás s Markem vyfotil svým novým digitálním superstrojem a nechal svému osudu. Marek během několika sekund uvěřil, že ho opravdu nekousnu a strávená půlhodina se nesla ve velmi příjemném duchu. Byla by škoda překládat text z jeho kouzelné zpěvné slovenštiny, a tak čtenáři orlowebu pak mohli odpovědi najít v tomto „cizím“ jazyce.
Naši kamarádi fanoušci Sparty, Pavel a Honza-gorilka, se u příležitosti zápasu ZNO-SPA rozhodli uspořádat výjezd za hranice hlavního města. Je třeba to ocenit, protože žijí v domění, že území mimo Prahu je většinou zaostalý venkov, kde se člověk nemůže cítit bezpečně. Do relativně vyspělého města na Dyji dorazili k našemu úžasu ve stanoveném čase. Byli navlečení do sparťanských dresů a přesvědčení o plném bodovém zisku svého týmu. Když se Pavel u zimáku přezul, převlékl a zabezpečil auto tak, že by ho nezlikvidovali ani afgánští teroristé, mohli jsme konečně vstoupit do arény.
Moudrost poučky o nevhodnosti sumarizace úlovků v čase před lovem se začala záhy naplňovat. Sparta působila odevzdaně a laxně a Znojmo vedlo v polovině druhé třetiny 3:0. Kluci ze sektoru hostů přišli o přestávce se sklopenýma ušima. Na kus řeči se za náma stavil Hešák korzující okolo ledu v civilu a s levou rukou přikurtovanou k tělu. Rameno nešťastně zraněné v zápase s Třincem jsem mu patřičně politovala, což přijal se samozřejmostí sobě vlastní. Na třetí třetinu si k nám na tribunu přikulhal sednout Zbyněk Mařák, který si v průběhu hry obnovil zranění kolene. Seděl necelý metr ode mě. Byla jsem z jeho přítomnosti tak konsternovaná, že jsem při hře přestala vřískat jako na lesy. Po zápase kluci počkali, až se vyjásáme, nasoukali jsme se do auta a Pavel pronesl: „…máme všechno..peníze, batoh, telefon, klíče…jen ty body nemáme.“ Obecně uvedeme, že jsme se na psychický stav hráčů Sparty po takové porážce otázali po telefonu veselého mladého pana Netíka. Pan Netík se ukázal být veselým až mírně drzým pouze po telefonu, v reálu se pak projevil lehce vyplašeně, ale nebudeme ho soudit.
Alec skučel, že jsme se dlouho neviděli, že jsem na Vsetíně naposledy byla kdoví kdy. Podlehla jsem jeho vrkání a o týden později se vydala na utkání našich zelenožlutých statečných s holešovickým týmem. Mrzlo až praštělo a valašské medvědy, vlky i Lapač zasypávalo nebe přívaly sněhu. Sešli jsem se na tribuně v plné sestavě – Alec, Standy, Bathed, já. Smail plnil funkci otevírače vrat trestné lavice hostů. Kluci se o mě opět vzorně starali, Alec se dokonce kvůli mému pohodlí usadil na studených schodech, což je při jeho pohodlnosti zvlášť zarážející. (Pozn. - až někdy budete chtít Batheda vytočil, požádejte ho o vyprávění historky o tom, jak v mrazu v noci zachraňoval 10% hanácké populace sokola mořického, svěřil se s tím Alecovi, ten mně a co z toho bylo.)
Neočekávali jsme z tohoto duelu výrazný bodový zisk domácích a tentokrát se naše predikce naplnily. Na útoky vedené Žemličkou a Brošem pohlíželi vsetínští obránci povětšinou z dáli středního pásma s marnou pozdní snahou zbrzdit jejich průchod touto oblastí hřiště. Jediný, kdo dělal vážnější starosti sparťanským bekům, byl rychlonožka Hudler. Jeho herní chytrosti i drzosti nechávali vyniknout s rozvahou otců chápajících snahu mládí. Obrovití Jiruš a Hamr, dlouhán Nedvěd i zkušený Srdínko mu vymezili, kam můžou jeho háčky, sekyrky a přidrzlé náznaky opěru o hrazení dojít a mladý to respektoval. Jeden gól dal sám, na další nahrál, trefil několik tyček za Břízovými zády. Shodli jsme se s klukama, že naši mladí hráči „netrpí předsudky“ k bývalým vsetínským hráčům, nyní v dresech soupeřů, žádný přehnaný respekt z toho titulu je k nim nepoutá. Když Broš dával góly za Vsetín, např. takový Němec trénoval bogny v Třebíči…
Atmosféra na Lapači byla při zápasech se Spartou v minulých letech velmi napjatá. Pro letošek to neplatí. Lidi si dobře uvědomují možnosti současného týmu a vědí o všech trampotách, které ho provázejí. Jsou vděční, když se daří, fandí a drží tým, když se nevede, nevyvádějí, když se prohrává s očividně zdatnějším soupeřem. „4%-ní“ pokřik se ozval jednou jen tak ze sportu, stejně jako zařazení kapitána Sparty k jedné minoritní skupině. Naopak – Honza Srdínko se i v dresu těžce snášeného soupeře dočkal ovací. Dostal pukem do obličeje a dlouho se nezvedal z ledu. Lidi šíleli a skandovali jeho jméno. Myslím, že nikdo jiný v dresu Sparty něco takového ještě ve Vsetíně nezažil. Zelenka se po několikáté v poklidu projel až před Pešata a tentokrát zavěsil. Bylo to 1:4. Alec komentoval nulové naděje na zvrat jadrným valašským zaklením. Kotel na protější tribuně spustil Není nutno, aby bylo přímo veselo a až do konce se vyzpěvovaly chorály dříve užívané k oslavě vítězství. Teď byly vyjádřením prosté radosti, že se vůbec hraje…
Tváře obou trenéru na tiskovce po zápase zračily přesně to, co se dělo před tím na ledě. Pan Hynek se mohl zamýšlet jen nad tím, co by se kde dalo ještě případně vylepšit, pan Tabara přiznal, že dnes byly velké rezervy na všech herních postech. Nebylo co k tomu dodat, a tak se vše odbylo v 10 minutách. Alec šel rutinovaně zpovídat kluky do kabiny, já vypadla ven za účelem pohovoru s někým z hostů, nejlépe s kapitánem. Přímo před zadními vstupními dveřmi za stadiónem stál obrovský hasičský vůz. Dozvěděla jsem se, že hasiči před chvílí likvidovali oheň vzniklý v kontejneru s odpadem. Teď už bylo po akci a po autě lezli kluci a zpívali Co jste hasiči, co jste dělali. Byla to skupinka nadšených fanoušků Honzy Srdínka. Celý zápas mu provolávali slávu. Teď na něho čekali, až se vynese ze šatny hostů. Okamžitě mu odebrali vše, co měl s sebou, řvali Srdce je náš vůdce a nosili ho na rukou. Jeho spoluhráči, kteří to viděli poprvé, z toho bylo dost na větvi. Honza to s úsměvem snášel. Asi po 20 minutách ho nadšenci propustili. Mohl sednout do auta, do kterého flašky s vínem značky Pešat nakládal jeho dávný kamarád a spoluhráč Radim Tesařík.
Scenérie za Lapačem po zápase někdy opravdu stojí za shlédnutí a prožití. Richard Žemlička se mi omluvil, že ho strašně bolí zub, že se mnou zápas nezhodnotí. Pan Křížek je opravdu veselá kopa. Nikdy před tím jsme se nesetkali, ale to mu nevadilo. Říkal mi Adélo, netuším proč, a pomlouvali jsme mladého pana Netíka. Pan Netík na pozadí s též veselým kolegou Hanzlíkem se tvářil značně zmateně. S veselou skupinkou jsme se rozloučili s tím, že tu máme strašnou zimu a že oni radši jedou do vyhřáté Prahy. Rozhodně je taky mohly hřát ty tři body, co si vezli s sebou…
